10 let výročí    (Word) (PDF)

 

 

            Na začátku mého manželství s Brucem se mi jedna příbuzná v Čechách zeptala, jaké to je mít za manžela Američana.  Jaké to vlastně je?  Ptala jsem se sama sebe.

             I Američan je v první řadě muž, a pak se teprve díváme na jeho národnost.  Později jsem se přesvědčila, že záleží více na jednotlivci, než na tom, z jaké země pochází.  Často se mi lidé (většinou starostlivé maminky, kterým se syn nebo dcera zamilovali do cizince/ky) ptají, jestli je možné, aby národnostně smíšená manželství fungovala.  Odpovídám vždy stejně:  Nezáleží na tom, zda si vezmete našince nebo cizince, ale zda máte společné životní hodnoty a životní cíle, pak to může fungovat.  Můžete si vzít třeba sousedovic kluka, ale pokud vás k němu nic nepojí a on vnímá život zcela jinak a ubírá se jiným směrem než vy, je úplně jedno, že je to váš krajan.              Samozřejmě, že vzít si manžela ze stejné země má mnoho výhod: a) nemusíte se učit další jazyk,  b) nemusíte se nikam stěhovat,  c) nemusíte se smát některým vtipům jen vy sami, protože jsou vtipné jen někomu, kdo vyrůstal ve stejné zemi a za d) nemusíte vysvětlovat co pro vás na Vánoce znamená film Tři oříšky pro Popelku.  Seznam by tak mohl pokračovat dál a dál.            V manželství s „cizincem“ vám přibyde mnoho vysvětlování navíc, hlavně, když je to cizinec zvídavý, také mnoho učení a možná i ovládání.  Protože ať chcete nebo nechcete, ať už to plánujete nebo neplánujete v manželství s cizincem se také stáváte reprezentantem vašeho státu - vlasti.  Často slyším Bruce říkat: “ty seš tak česká“ nebo „ tohle chování je tak české“.  Můžu mu vysvětlovat jak dlouho chci, že to není české, že to jsem prostě já, manžel v tom vidí jinou kulturu a jinou mentalitu.  Asi na tom něco pravdy bude, protože i já často Bruceovi oplacím poznámkou: “no to jste celí vy - Američani“.  Tohle se vám v manželství s Čechem běžně nestává, že by jste manželovi vytkli: „ Ty jsi ale takový typický Čech“.  To je přece jasné.              K harmonickému manželství s cizincem je proto nutné mít jeho zemi upřímně rád, zamilovat si ji.  Úplně nejideálnější je, naučit se o zemi co nejvíce, a tím také budete lépe rozumět svému partnerovi.  Lépe pochopíte, co je typicky americké či české, a co je pouze typický váš manžel.  Myslím, že mám štěstí, protože Bruce si Čechy opravdu zamiloval a já Ameriku také.  I tak u nás doma vládne nepsané pravidlo, že já si mohu na rodné Čechy zanadávat jak chci, ale Bruce by neměl, protože to by mě mrzelo a nelíbilo by se mi to.  A stejně je to i naopak. Bruce také dále tvrdí, že ho často překvapí mé názory a reakce. U Američanky by věděl jak asi bude reagovat a co si bude myslet, ale u mě je to prý vždy záhada.  To je právě ta jiná mentalita.  Síla vašich kořenů je mnohem hlubší, než si člověk vůbec může představit.       Manželství s cizincem může být tedy velice namahavým, ale také rozšíří hranice vašeho chápání, prohloubí znalosti, zlepší poznání sám sebe a tím obohatí váš život.

Takže abych se vrátila na začátek a k jádru věci. Je asi úplně jedno jakou má váš partner národnost. Důležité je, jaký je to člověk.

 

            Kdysi dávno jsem se zeptala své maminky, jak budu vědět s kým mi to v manželství bude klapat.  Maminka mi odpověděla, že to právě člověk nikdy dopředu neví ani nepozná.  Nechala mě s hlavou zamotanou ještě více než před tím. I dnes po deseti letech zatím úšpěšného manželství a třech letech nevydařeného prvního manželství si absolutně netroufám tvrdit, že bych byla nějaký expert na otázky manželství, a že bych snad věděla o mnoho více, než na začátku, ale řekla bych, že jedním z nejdůležitějších faktorů spokojeného manželství je komunikace (v jekémkoliv jazyce na kterém se shodnete).  Dostat ze sebe ven všechno co vás rmoutí a trápí nebo naopak těší či dělá štastným.  Jsem si jistá, že jakmile spolu manželé přestanou komunikovat (nebo ani nikdy nezačali) je konec.  Lepší komunikaci mě naučil Bruce, protože já se spíš urazím a odcházím. Součástí komunikace je také naslouchání. Respekt je také v manželství důležitý, ale to je důležité i v každém jiném vztahu.  Nemůžu mít s někým vztah, když si toho člověka nevážím nebo mu nevěřím.  Respekt a důvěra jsou velice křehké faktory a mělo by se na jejich udržování pracovat opravdu denně.  Také nestačí, když pracuje jen jeden, vždy musí oba.

            V manželství by se člověk rozhodně neměl vzdávat sám sebe a svého já, svých nazorů a svých zájmů.  Je jasné, že za čas se jeden druhému částečně přizpůsobíte nebo se takzvaně „učísnete“ do určité podoby (rostete spolu), ale v jádru by měl člověk zůstat sám sebou.  To je někdy velice těžké a pracné, ale vyplácí se to.  Když se totiž necháte podat, za čas zjistíte, že v manželství žije jen jeden člověk.  Že se stejně oblékáte, stejně se chováte, stejně myslíte a stejně se rozhodujete.  To je docela dost velká nuda a jeden partner z ní vychází bez zájmu, zatím co ten druhý, ten co ztratil sám sebe, je neštastný.  Vzdát se je velice snadné a ze začátku pohodlné, bojovat za sebe je denodenní práce.

            Na druhou stranu by člověk neměl stát za svým názorem stůj co stůj, měl by si v dané chvíli uvědomit co je v životě důležitější, a zda chce mít stále pravdu nebo zda chce být i štasten.            Úplně nejideálnější je, když si vezmete za manžela svého největšího fanouška.  Například já musím mít pocit neustále svobody.  Kdybych ten pocit neměla asi bych chtěla, díky své povaze rebela, ze vztahu rychle ven.  Bruce to u mě rychle rozpoznal, protože mi ten pocit dává, podporuje a fandí mi i v těch největších blbostech, které si zrovna vymyslím a na vše říká, že je to úžasný nápad.  Mě tato reakce uklidní a nakonec ani nic nepodniknu, protože kouzlo zakázaného ovoce je pryč.

            Naštěstí máme s Brucem oba odlišné ambice, a tak si ani v manželství nekřížíme cesty.  Tak jako máme stejné zájmy, máme i rozdílné zájmy a potřeby. Situace které rozčilují Bruce, mě nechávají klidnou a naopak.  Vyváženost povah je také ve vztahu velkým pomocníkem.  Právě osobní rozdíly vás jako tým činí silnější.  Co chybí jednomu, měl by mít ten druhý.

            Říká se, že manželé, kteří jsi jsou až moc podobní nedopadají dobře, není tam vyváženost.  Já ale věřím ještě na jednu věc:  Myslím si, že člověk vidí nejlépe svým srdcem.  Když je vám s někým dobře a cítíte se s ním fajn je to dobré znamení.  Když vedle svého partnera ze sebe vydolujete to nejlepší co ve vás je, pak jste volili správně.  Pokud vás partner/ka znervózňuje a máte vedle ní/něj reakce a výbuchy, které u sebe neznáte, je to špatné znamení a ani ta největší rozumová omluva neobalamutí chemické reakce vašeho těla.  Je to instinkt a na ten by měl každý dát.

 

Velkým vlivem na naše manželství mají a asi vždy měli naši rodiče, aniž by si to uvědomovali. Máme s Brucem oba nesmírné štěstí, že jsme se narodili rodičům, kteří spolu vydrželi celé naše životy, kteří nás bezmezně milují (alespoň si to myslíme) a kteří tu pro nás vždy jsou.  Jsou tu jako něco pevného, stálého o co se člověk může zachytit kdyby padal.  Především v letech kdy se mladý člověk snaží postavit na vlastní nohy je pozice rodičů a původní rodiny vůbec, dost důležitá.  A nakonec si člověk říká, tak když to vydrželi oni, proč ne já J J

 

            Vůbec si nemyslím, že člověk musí být ženatý či vdaná, aby byl dokonale štastný.  Je mnohem lepší být dokonale štastným sám, než dokonale neštastným s partnerem!  Ale když už najdete tu odvahu se do manželství pustit a najdete stejného nadšence, který vás bude mít rád/a takového jací jste, pak asi neexistuje nic lepšího. KD J (2006)