Stěhování do Čech 2004    (Word) (PDF)

 

Prosinec 2004

 

Přípravy, přípravy a zase přípravy.  Tak to u nás vypadalo v prosinci.  Balení, závěr školy a mnoho vánočních, dětských vystoupení, která na toto období každoročně připadají.

Přibližně dva týdny před odletem do Prahy jsme rozdali poslední úkoly našim známým.  Především sousedům a rodině, aby se v době naší nepřítomnosti každý o něco “našeho” postaral.  Bruce teta Barbara z Los Angeles si k sobě domů vzala pejska Lilly.  Soused Dave (Dejv) a jeho žena Donna si vzali na starost kontrolu našeho domu.  Dům zůstane po celou dobu co budeme v Čechách prázdný a vše vypnuté.  Zapnutá musela zůstat jen částečně elektrika, která pohání samozavlažovací systém na zahradě.  O zahradu se nám stará zahradník Roberto s jeho skupinkou pomocníků.  Pošta byla převedena do Koloráda k rodičům.  Ty nám ji třídí a buď vyřizují či přeposílají.  Veškeré účty se dají platit přes počítač.  O další poštu takzvaný. junk (odpadovou poštu, letáky, reklamy ap.), která se nepřeposílá, se nám starají sousedovic třináctiletá dvojčata, Michelle a Nikky.  Vybírají poštovní schránku a současně se za malý poplatek starají o naši verandu, zametají a odklízejí nahromaděné letáky i tam.  Další sousedka, Kej, si vzala na starost sklízení ovoce na naší zahradě.  Celoročně zrají citróny, kamkva (malé pomerančíky) a počátkem léta se osypou i dvě broskvoně.  Možná i nějaká ta bluma se urodí, a tak by byla škoda to nechat jen tak zkazit.  Další sousedka Rita s dcerami se zavázaly parkovat před naším domem jejich auta, aby se využilo místa a náš dům nevypadal tak osiřele.  Sousedi, Kimberly a Will, odnesli veškeré naše odpadky před cestou.  Naši krajanští přátelé a shodou okolností i sousedé z Ladery, Ingrid a Honza, nás pozvali před cestou na chutnou večeři, abychom si již nemuseli špinit kuchyň, která byla již vyklizená.  Jsme všem sousedům vděčni za jejich nabídnutou pomoc a doufáme, že vše půjde pro ně i pro nás hladce. 

Poslední dva dny před odletem jsme se věnovali pouze práci okolo domu a poslednímu balení našich osmi kufrů.  Každý kufr jsem očíslovala a stručně zapsala jejich obsah, abychom nemuseli vždy otevírat všechny a hledat.  Veškeré potraviny z domu musely zmizet, aby se nedala šance ani jedné myšce či mravencům.  Bruce odpojil plyn a uzavřel přívod vody, kromě již zmíněné zahrady.  Zaparkoval obě auta v garáži a připravil na dlouhé stání.  Vyjmul z nich baterie a další.

Uklidila jsem celý dům, aby se špína neusadila a nezaschla za sedm měsíců naší nepřítomnosti na stálo.  Děti si pracovaly ve svých pokojích a balily svá zavazadla.  Do toho nám naši indičtí sousedé připravili party na rozloučenou.

Musím uznat, že takový přesun a přestěhovaní není až tak špatný.  Člověk si pořádně uklidí a hlavně se zbaví věcí, které již nebude potřebovat.  Jinak by mu asi někde v domě hluboko hnily léta.  Také všechny skříně a úložné prostory jsem probrala a vyklidila.  Hlavně oblečení, které dětem už nebude až se vrátíme.  Také jsem musela nakoupit šatník nový, na jiné podnebí a zimu v Čechách.  Musela jsem se trochu vžít do české módy a mírnit se s určitými výstřelky nebo pestrobarevnostmi, které jsou momentálně modní v Kalifornii, ale v Čechách ne.  I když musím uznat, že móda v Americe a Evropě je celkem vyrovnaná a podobná.  Jen se liší dobou v které vychází.

Toto ale vše probíhalo mnohem dříve, ještě na podzim, kdy jsme museli vypravit a poslat lodí menší kontajner.  Bruce v něm hlavně prevážel knihy, dar pro zlínskou univerzitní knihovnu, od profesorů z Chapman univerzity.  Je to takový zvyk, že když některý z profesorů jede za prací do jiné země veze sebou darem knihy.  Knih se nám sešlo více než jsme čekali, a tak jsme některé museli poslat v krabicích mimo kontajner později a některé, bohužel, už nechat doma.  Také pro Katunku se balilo mnoho knih.  Katka čte jako žíravina, ale pouze anglicky.  Knihy zakoupené, v jazyce anglickém, v Čechách jsou dvakrát, někdy až třikrát tak drahé (ty samé).  Stejně tak pro Michaelu jsme museli vzít knihy.

Souhrnem to bylo pro nás nové dobrodružství.  Stěhovat se tímto způsobem, přitom jen na chvíli a nechávat za sebou mnoho odpovědnosti a starostí.  Přečetli jsme mnoho rad a doporučení od rodin a profesorů, kteří již tyto přesuny uskutečnili.  Od nich jsme se mnohému naučili.

Výhodou pro nás jistě je, že já z Čech pocházím a stále tam mám funkční rodinu a přátelé, kteří se také nabídli s pomocí a podporou.  Všem moc děkuji a moc si toho vážím.  Táta nám vybral a nakoupil vůz, vyšperkoval a doupravil.  Zařídil převod a papíry a po příletu do Prahy jsme mohli rovnou jezdit.  Romana (sestra) ukázala svoji podnikavost, když nám pomohla vybrat v Praze byt.  Rychle kontaktovala námi vybranné realitky, procházela byty, vily a domky mnoho dní svého volna.  Nakonec vybrala lépe než jsme mohli vůbec doufat.  Je fajn mít sestru, která má stejný vkus jako vy.  Maminka nakoupila potřebné zásoby do nového bytu.

Tím, že jsem nemusela chystat nic na vánoce jsem si také vlastně mnoho práce ušetřila.  Sousedům ale bylo líto našich dětí, že nemáme žádný stromek ani výzdobu, a tak zvali Katunku a Míšu na nazdobení jejich stromečků.  I když na děti čekal stromeček na Jahodnici u babičky a dědy, krásná jedle z Norska, stačily ještě před odletem nazdobit dva, možná tři další stromky u sousedů v Ladeře. 

Bylo to poprvé v životě kdy jsem měla program tak naplněný, že nebylo možné například ve středu připravit něco na čtvrtek nebo pátek.  Prostě ve středu se dělalo vše jen na středu a v pátek vše jen na pátek.  Měla jsem popsaný kalendář na hodiny.  Bruce musel dělat to samé.  Přesto nervy sloužily, spali jsme dobře, jedli jsme dobře a nikdo neonemocněl. 

Všechno v domě odpojené a vypnuté, a tak jsme se rozhodli poslední noc před odletem strávit v nedalekém hotelu a přepravovat se vypůjčeným vozem.  A zde začíná náš přesun do Prahy... 

 

Již dříve jsem se zařekla, že nikdy na vánoce necestuji a ani cestovat nebudu.  Bylo to potom co jsme náš první rok v Americe letěli vánoce trávit z New Hampshiru do Koloráda a sněhová vánice nám cestu přerušila jak na cestě tam, tak i na cestě zpět.  Štědrý den jsme trávili u letiště ve vánočně nazdobeném hotelu.  Taxíky, které převážely pasažéry z ucpaného letiště sem a tam se bořily na sněhem zavátých silnicích Bostonu či Denveru.  Sice to něco do sebe mělo,ale zopakování mě nelákalo.  Rozdávání dárků s rodinou jsme tehdy zmeškali. 

Letos jsem povolila a nechala se přemluvit k vánoční cestě a zažít tak svátky s rodinou v Čechách.  Málem se tak opět nestalo, a tak moje víra v zakletí vánočních cest trvá. 

První problém nastal již v Los Angeles kdy nám vypůjčené auto někdo poškrábal, a tak jsme poškození museli uhradit.  Rozverní v začátku výletu, jsme nad tímto problémem jen mávli rukou.  Pak vše šlo celkem dobře a dle představ až do Londýna, kde jsme zjistili, že náš let ve 14 hodin do Prahy byl zrušen.  Nebyli jsme sami.  Také lety do Waršavy, Madridu, Milana, Mnichova a mnoha dalších měst byly zrušeny.  Proč?  Nikdo neřekl.  Snad špatné počasí, snad bomba, možná podezřelý na letišti.  Kdo v téhle době vůbec ví.  Britské Airolinky ani jiné služby se vysvětlováním nezaobíraly.  Než jsme se na letišti rozkoukali co se vlastně děje a kam máme jít byla jedna hodina po poledni.  Jelikož letiště v Londýně velice dobře znám, zavedla jsem děti do zákoutí, kde se dá dobře odpočívat na lavičkách.  Je blízko jídlo i toaleta a hlavně tam není tolik cigaretového kouře.  Vyrobili jsme dětem provizorní postele z lavic a teplých bund a Katunka i Míša okamžitě zalehly.  Obě usnuly na celé odpoledne.  Bruce již při letu z USA dostal střevní chřipku, a tak se nadopoval léky a snažil se držet blízko toalet a dětí.  Já jsem se musela přemístit do jiného patra, kde BA (British Airways) svým pasažerům začala udělovat nové letenky na nové lety.  Fronta byla dlouhá, nikdo jsme nevěděli nic.  Organizace velmi špatná a proto jsme si mezi cestujícími vytvořili sami informační síť.  Obešla jsem všechny Čechy ve frontě, kteří letěli také do Prahy a postupně jsme se navzájem informovali jak se věci mají.  Kdo uměl anglicky překládal těm co neuměli do jejich rodného jazyka nebo vyhledal někoho kdo uměl další jazyk, kterým se dalo domluvit.  Odhadem nás čekalo okolo jedné tisícovky v útlé hale bez laviček.  Lidé si začali vytvářet skupiny podle toho kam letěli a odkud byli, také právě z jazykových důvodů.  Španělé se Španěly, Italové s Italy a Poláků tam bylo také mnoho pospolu, protože těm zrušili nejvíce letů.

Já jsem stála ve skupince s Marií z Rožnova pod Radhoštěm, Chorchem z Madridu a Paolem z Milana.  Všichni jsme byli tak podobně staří, pravděpodobně já asi nejstarší.  Přemisťování na jiné lety šlo pomalu.  Čekali jsme sedm hodin.  Za tu dobu jsem se dovědela vše o rodině Marie a také něco ze života Chorcheo a Paola.  Marie se potřebovala vypovídat.  Doma ji umírala maminka na rakovinu, a tak spěchala ze služební cesty domů.  Nechala jsem ji tedy povídat celé odpoledne.  Ke konci jsme již všichni začali vadnout a tím i méně komunikovat.  Sil ubývalo, každý jsme měli nějaký ten časový posun.  Já nespala v té době asi 22 hodin.  Někdo i více.  Většinou si z toho lidé tropili legraci, protože taková únava a nevyspalost se začíná vyrovnávat stavu podnapilosti, a tak každý začne vypadat trochu přitrouble a směšně.

Společnost BA se zmohla několikrát na malé občerstvení a ledové, osvěžující láhve vody.  Bruce mě chodil po hodině kontrolovat a děti spaly celou dobu, k našemu i jejich štěstí.  Zřízené skupinky také sloužily k tomu, že jsme si navzájem hlídali místa, a tak se mohl každý z nás na chvíli vzdálit na záchod či jinou potřebou.  Postupně jsme si sedali na zem.  Jak čas ubíhal, lidí ve frontě ubývalo a lety se zaplňovaly, šlo to s přidělováním nových letenek hůře a pomaleji.  Na letech nebylo místo a každý se chtěl domů dostat co nejrychleji.  Kupodivu se nikdo nerozčiloval.  Myslím, že každý národ se chce prezentovat před druhými co nejlépe, a tak občas “vypěnili” jen starší nebo staří lidé.  Nevím zda to víte, ale Angličané jsou poměrně drsný národ.  Stejně tak jako umí být noblesní a úžasně tradiční, tak umějí být drzí, vulgární a nepříjemní.  Hádka s pracovníkem tedy neměla žádný smysl.  Hlavně také proto, že to pravděpodobně nebyla jejich chyba.  (Stížnost jsme napsali později a adresovali rovnou vedení).

Bavilo mě pozorovat lidi.  Z profesionálního hlediska mě zajímalo sledovat jak nám každému postupně plihly vlasy, mizel make-up a líčidla a panům přibýval vous.  Jen Paolovi z Itálie ne.  Paolo byl modesman.  Pravidelně si chodil upravit, již tak dokonalý, účes gelem.  Jeho blěděmodrá, značková košile vypadala jako právě vyžehlená a postavu držel rovně celou dobu.  Až po sedmi hodinách mu pod očima vystoupily mírné kruhy.  Paolo mě fascinoval.  My ostatní se kroutili okolo tyčí a sloupů.  Vlasy si nikdo nečesal natož aby si je geloval.  Marie si marně čistila žvýkací gumu z kalhot do které si někde sedla. 

Děti se vzbudily zrovna, když jsem se dostala k přepážce.  Schopný a slušný pracovník nám vymyslel asi nejrychlejší způsob jak se dostat do Prahy.  S přihlédnutím na to, že musel umístit celou rodinu, která chtěla být v Praze do druhého dne.  Dostali jsme se na let do Manchestru v Anglii, kam se vylétalo za pár hodin ještě tu noc.  Na palubě nás bylo asi dvacet cestujících.  Okolo půlnoci jsme, za vytrvalého deště, přistáli na čistém, prázdném letišti někde uprostřed Anglie.  Z Manchesteru nám letadlo na Prahu vylétalo druhý den ráno v sedm.  Na spaní jsme měli přibližně čtyři hodiny.  Ubytovali nás v pěkném hotelu hned na letišti.  Ráno vše letělo a v deset hodin jsme konečně přistávali v naší stověžaté matičce.  Kde byly naše kufry?  To byla hádanka. 

Byla jsem pyšná na naše dcery.  Jsou to “troopers”, jak se říká anglicky.  Něco jako správní vojáci.  Neskuhrají, nestěžují si, poslouchají, berou věci tak jak jdou, chápou rychle situaci a snaží se pomoci.  V takových situacích se ani nehádají, spolupracují a pomáhají si.  Každý kdo cestuje ví, že cestování je námaha a práce a mnohdy nás čekají i situace nečekané.  Cestování je také sebekázeň a ovládání.  V cestování se můžete také vytrénovat a být efektivní cestovatel.  A cestovaní je také nejlepší cesta jak vzdělat sám sebe po všech stránkách. 

 

Do dvou dnů nám nakonec došly i všechny kufry.  Sice na půl promáčené londýnským deštěm, ale došly.  Mohli jsme vánoce oslavit nejen s rodinou, ale i ve svém oblečení a rozdat všechny dary, které byly v kufrech.

Pro Bruce a mě letos svátky hlavně znamenaly mnoho práce a změn.  Z Jahodnice jsme se přestěhovali během pár dnů do našeho nově pronajatého bytu na Pankráci.  Také za vydatné pomoci celé rodiny, táty, bratrance a našich synovců, kteří mě už všichni přerostli nejméně o hlavu.  Jelikož jsou mladí a silní stěhování měli hotové raz-dva.  

Na Pankráci neboli v Nuslích se nám velice líbí, máme vše u ruky: metro, obchody, školy, kulturu a z okna výhled na Hradčany.  Nemůžeme si na nic stěžovat.  Snad jen na ty nevýhody občas ještě “divokých” podmínek k žití, a tak hned na úvod vykradli naše auto.  Jelikož nás předem na tuto možnost všichni upozorňovali nic jsme v autě k ukradení neměli.  Avšak zámky a další bylo zcela poničené a muselo se měnit.  Tím jsme zažili “křest” místních zvyků a otrle jsme připraveni na další. 

Chystáme během našeho pobytu v Čechách mnoho výletů.  Nejen do Zlína a na Moravu, kde bude Bruce učit, ale také po širším okolí.  Výlet do Trenčianských Teplic a Štrbského Plesa se chystá na záčátek února.  Dále plánujeme navštívit některé státy v Evropě a jejich města.  Budu psát dopisy průběžně, jak to půjde.  Příště se zmíním již o našich školách.  Katunčiny britské, Míšiný české a Brusově zlínské.

Podrobněji se můžete o našem životě v Praze dočíst na našich webových stránkách:

web.chapman.edu/asbe/faculty/bdehning/fulbright/, kde jsou také fotky ad.

Hezký Nový rok 2005 a nashledanou Katka Dehning s rodinou J