SLOVENSKO 2004    (Word) (PDF)

(léto)

 

Dávno jsem se chystala na Slovensko.  Často slyším, že tam někdo známý jel, a tak se mi zastesklo po “staré vlasti”.  Kamarádky, Hanka a Simona, nám nabídly ubytování v podnikové vilce u Bojnic a jejich společnost k tomu.  Nemohla jsem odmítnout.

  Katunka se v té době rozhodla trávit čas na Šumavě s rodinou Burianových.  Ráda tam chodí do lesa, sbírá borůvky a houby, raduje se s příbuznými a vůbec celý venkov se jí líbí.  Letos najela mnoho kilometrů na kole, vyšla na místní oblíbenou rozhlednu - Libínské Sedlo a prochodila Prachatice.  Mezi zážitky patřilo setkání s hadem, který se dostal až na zahradu.  Byla to malá zmije.  Katunka také ráda organizuje skupinové hry, soutěže a olympiády.  Nejraději vzpomíná na pěvěckou soutěž: “Šumava hledá Super Star”, jejíž uskutečnění ovlivnilo letošní sledování čs. televize při pořadu Superstar.  Zatím, co si Katunka užívala na Šumavě, my (Hanka, Simona, Michaelka a já) ujížděly směr východ.

 

Každý výlet má svůj “zlatý hřeb”.  Někdy je to zlomový bod, který utvoří v našem životě nezapomenutelnou chvilku.  Zážitek, který vás ovlivní do budoucna.  Pro mě se tímto zážitkem stala zastávka ve městě Zlín, hned na začátku cesty na Slovensko.  Byly jsme pozvány na návštěvu k panu Ing. Miroslavu Zikmundovi, z dvojice cestovatelů Hanzelka/Zikmund. Tito dva panové se svými cestami zapsali do legend dvacátého století a vykonali tím pro náš národ nesmírně mnoho.  Ačkoliv nemohli být během komunismu náležitě oceněni a využiti, velké místo jim v naší historii náleží.  Můžeme mít cestopisy tisíckrát přeložené z jiných jazyků, ale není nad to, když vám zážitky popisuje krajan, který píše automaticky pro nás, tak abychom jim nejlépe porozuměli.   

Mám velkou radost, že i dnes je dvojice Hanzelka-Zikmund uznávaná mladou generací, která může volně cestovat po celém světě a ze starých zážitků, map a cest H a Z stále těžit.  Dva Slovenští studenti založili jejich webovou stránku, najdete na: haz.iglu.cz.

Pan Zikmund a paní Marie nás laskavě přivítali v jejich vilce nad Zlínem a společně jsme propovídali odpoledne.  Michaelku nejvíce zajímala kůže z medvěda, která tvoří dekoraci v jednom z pokojů, a jak jsme se dozvěděli byla panu Zikmundovi darována na Kamčatce.

  Budeme se těšit na další setkání!

 

Jak vidíte osud mě přitahuje do Zlína:  Pan Ing. Zikmund, Bruce práce na Univerzitě Tomáše Bati a dokonce jedna z českých kamarádek v Kalifornii je původem ze Zlína.  Budu se muset nad Zlínem hlouběji zamyslet.

 

K naší cestě na Slovensko:  Projíždět v červenci jižní Moravou je pohádka pro oči i duši.  Rozkvetlé louky, dozrávající obilí, bílé máky na polích a červené rostou divoce všude okolo.  Dokonce i slunečnice jsme viděly.  Michaelka má zatím krátkou pamět, a tak se pokaždé udivuje novým věcem .  Moravská krajina ji úplně nadchla. Vydržela se dívat z okénka automobilu dlouhé hodiny.  Měli jsme namířeno k Bojnicím, do vesnice Kanianka, kde jsme měly ubytování.  Slunce vykouklo, chovalo se úplně letně a na Slovensku jsme se začaly konečně ohřívat. 

V Bojnicích jsem naposledy byla někdy před 13 lety ( r. 1991).  Pamatuji si přesně, že bylo zrovna před rozdělením republik.  Nálada na Slovensku byla napjatá.  V Sovětském svazu vypukl politický puč a v Jugoslávii byla občanská válka v plném proudu.  Jaká to doba?  Jako kdyby uplynulo 100 let, a ne jen 13.

 Také městečko Bojnice je dnes jiné.  Vše je modernější a upravenější.  Místní ZOO, kterou jsme také navštívili a je na Slovensku jedna z největších (nebo rozhodně nejslavnější) je v dobrém stavu.  Všude plno hospůdek, restaurací a stánků se suvenýry.

  Kouzelný zámek Bojnice pořádá mnoho zajimavých programů.  Jedním z nich je i noční strašení.  Zámek je dobře udržovaný a patří mezi moje oblíbence.

 V Bojnicích jsou také termální lázně, které jsou nově zrekonstruované a slouží hlavně starším občanům k rehabilitaci.  Hanka, Simona a Slovenská kamarádka Soňa, využily nabídky a došly si do termálu zaplavat.  Děti povoleno plavat v horké vodě nemají, a tak jsem s Míšou počkala v místní restauraci.  Posvačily jsme a popovídaly s číšnící, která měla dvě dcery žijící v USA, a tak rozhovor s námi velice uvítala.

  Hanka kraj poměrně zná a doporučila několik fajn výletů do okolí.  Jeden den jsme se vydaly do vesnice Čičmany, která je částečně udělaná jako dobový skanzen.  Místo je krásné, ukryté mezi kopci, které jsou porostlé obrovskými jehličnany.  Přijely jsme za vydatného deště.  Z lesů stoupala pára tak silně, že to místy vypadalo jako kouř.  Všechny chaloupky jsou hnědé s bílými, krajovými motivy, které na ně vymalovaly místní ženy.  Stejné motivy a znaky vyšívají také na prádlo. Ochotná paní průvodkyně nám pověděla vše podstatné o historii celé oblasti.  Dnes již v Čičmanech mnoho původních obyvatel nežije.  Dětí tam mají pouze jedenáct, a tak podle všeho se jednou celá vesnice stane skanzenem.

 

Další oblíbenec je náš první prezident Tomaš G. Masaryk, kterého jsem měla možnost poznat z knih v životě až později.  Jaksi jsme k němu ve škole nikdy v dějepise nedošli.  Buď jsme to nestihli nebo chyběl učitel a pak se znovu opakovalo. Nakonec si ani nejsem jistá zda vůbec v té učebnici byl?  Doba po II. Světové válce se v našich učebnicích rozmazávala do neurčita.  Poprvé jsem jeho sochu viděla v San Francisku v r. 1990.   Hrdě mě k ní dovedla teta Jiřinka.  Vyprávěla mi o tom, jak ji místní Českoslovenští vlastenci nechali udělat a na místo dopravit na vlastní náklady.  Masaryk byl výjimečný vůdce a kdyby měla naše zemička takových človíčků v řadě za sebou několik, jistě by se osud naší vlasti vyvíjel jinak.

  Také na Slovensku jsou místa kam Masaryk rád jezdil a trávil svůj čas.  Topolčianky je městečko, kde byl vystaven nádherný komplex budov, letní sídlo Masaryka.  Proto náš další výlet mířil do Topolčianek J 

Byly jsme jediné návštěvnice.  Prošly jsme celým palácem s průvodkyní.  Zjistily jsme, že sem prezident jezdil rád hlavně se svými vnuky, a také tu probíral své myšlenky například s Karlem Čapkem.

  Palác nebo-li zámek Topolčianky je dnes v dezolátním stavu.  Část, ve které je hotel a restaurace, je pěkně zrekonstruovaná, avšak historická část budovy marně volá po úpravách na které není.  Hned vedle chátrajícího zámku stojí prvotřídně udržovaný hřebčín. Topolčianky jsou celé takových rozdílů.  Záleží co je soukromé a co ne.  Do hřebčína jsme také zašly a obdivovaly nádherné koně, nejlepší z nejlepších, které jsou určeny pouze na přehlídky a závody.

 

Kromě výletů jsme také opravdu “dovolenkovaly” a trávily čas na zahradě a u grilu. Trpělivá, laskavá Soňa nám opékala masíčko až bylo křupavé do zlatova.  Hanka má v Kaniance partu kolegů, kteří nás přišli také pozdravit a společně se pobavit.

Vesnice Kanianka se rozprostírá v pěkné části zeleného kraje u velikého rybníka.  Rybník jsme si jeden večer s Míšou celý obešly, a tak moje americká dcerka ochutila kouzlo rybníků, bahnité dno, kousnutí komárem, šlehnutí kopřivou, rybáře s udicí a nahaté rekreanty rozvalené přímo u břehu.  Byla nadšená.

Nechyběla ani dobrá hospoda s upravenou pizzerií a slaďoučkým černým pivem.  V dálce se přes den bělely paneláky města Prievidza a večer zářily do tmy stovkou světýlek. 

 

Poslední den jsme se na cestě zpět zastavily ve městě Trenčín, jehož centrum jsme si celé prošly a zakotvily na chutný oběd.  Trenčín má velice pěkné náměstí, mnoho nově opravených a udržovaných budov, fontány, kašny a obchody.  Nad tím vším se tyčí nedobitně působící hrad Trenčín, jehož základy položili Římané.

 Přes hranice zpět do Čech jsme přejely bez problémů.  Když výlet shrnu musím uznat, že stál za to.  Hlavně díky Hance a Simoně, které se mě i Míše obětavě věnovaly.  Mám v nich dobré přítelkyně, za které jsem vděčná.

 

 Slovensko se mění, jde svým směrem a tempem.  Všichni k nám byli velmi ochotní, a když se jim něco nepodaří doženou to svojí laskavostí, slušností a mile zpěvavou slovenštinou, a tak jim jako zákazník nakonec mírné nedostatky odpustíte.

  Vždy jsem Slováky viděla a vnímala jako jiný národ s vlastní mentalitou, jazykem, kulturními zvyky a tradicemi, než jsou ty naše české.  Přesto jsou nám ze všech národů nejblíže.  Jsme se Slováky těsně spjati společnou historií, jazykem a nejbližší kulturou jakou můžeme ve světě najít.  Budu se k nim vždy ráda vracet.

 

Pár dní v Praze, které nás po návratu ze Slovenska ještě čekaly, jsme využili jak jen mohli, a pak už jako obvykle na let: Praha - Londýn, Londýn - Los Angeles.  Let nazpět je vždy namahavější, jelikož letíte stále do bílého dne, proti času, a tak někdy posádky na palubě letadla ani nevytvoří noční odpočinek.  Tělo-organismus, máte nastavené na jiný řád, lidi neustále courají sem a tam, děti se budí a kňourají.  Tentokrát mě stačily polít černým čajem, pozvracet, upatlat jídlem a zbývalo málo a doletěla bych i jinak zaneřáděná.  Z nosu mi začala téct krev (rýma a sucho), kdesi nad Grónskem, což je ještě pěkný kus cesty do Ameriky.  Nezbývalo nic jiného než si nacpat do nosu vlastně vyrobené tampóny z kapesníku.  Když mě po příletu uviděli celníci, nechali nás rychle projít.  Můj zevnějšek asi napovídal, že nepotřebuji další trápení a zdržování J.  Tomu se směju, protože jinak bych musela plakat a počítám jen to, zda doletíme v pořádku a ve zdraví.  Pak už mě nějaká dlouhá cesta ani nepřijde a za pár měsíců se do ní vrháme znovu…  A tak mě napadá, že se nám blíží pracovní cesta do Čech.  Přiletíme ke konci prosince, budeme se snažit na Vánoce.  Plánujeme se zabydlet a poslat děti do škol během ledna.  Bruce začíná učit v únoru.  Zpět do USA se budeme vracet koncem července 2005.  Začnu postupně balit v září a věci odesílat lodí přes oceán.  Držte nám palce a naviděnou v Praze.  Katka s rodinou J.