UTAH, KOLORÁDO, NEBRASKA, WYOMING, JIŽNÍ DAKOTA, NEVADA a malý kousek ARIZONY 2004         (Word) (PDF)

 

Léto 2004

 

Neuplynul ani týden po našem příjezdu z Čech, a už jsme byli opět na cestách.  Po dobu co jsme byly v Evropě, Bruce udělal vše potřebné v práci i doma.  Nechal zatemnit okna u auta, což je v našem podnebí velmi potřebné, a tím připravil vůz na cestu, která nás teprve čekala.  Byl to náš výlet rodinný.  Dlouho jsme se na něj těšili a připravovali.  Každý si řekl, kam by se chtěl podívat, co by chtěl zažít.  Myslím, že se nám do programu podařila zařadit všechna přání ke spokojenosti celé rodiny.  Projeli jsme velký kus amerického Západu a každý den zažili nová dobrodružství.  Vím, že mám mezi čtenáři dopisů také velké obdivovatele a znalce „divokého Západu“, indiánů a kovbojů, a tak vás snad svým vyprávěním potěším.

 

NEVADA a UTAH

Stát Utah (juto) byl cílem našeho prvního dne.  Utah je jedním z přírodních divů světa, kde se vytvořilo mnoho nádherných kaňonů, skalních plošin a útvarů.  Něco málo jsem již popisovala před pár lety při našem stěhování do Kalifornie, kdy jsme Utah také projížděli.  Proto jsme se i tentokrát do něj vrátili a prozkoumali podrobněji.

Vyjeli jsme v neděli ráno 18.července, kdy je provoz na silnicích relativně malý a vydali se rovnou do Nevady přes Las Vegas a dál do Utahu, prvního národního parku Zion (zájen).  Tento den měl být naším nejdelším v autě.  Las Vegas jsme tentokrát pouze projeli po dálnici a na dálku pozdravili naše oblíbená místa.  Las Vegasská poušť odrážela paprsky silného slunce od auta a venkovní teplota ukazovala 47°C ve stínu.

Do NP (Národní park) jsme dojeli odpoledne a zakoupili permanentku, která nám dovolovala vstup do všech NP, které jsme plánovali navštívit.  NP Zion je kaňon z červených, plochých hor, které se táhnou vysoko k nebi.  V Zionu se pohybujete na dně tohoto kaňonu.  Všude vás dovezou a přivezou malé autobusíky nebo můžete šlapat po svých, tak jako mnoho jiných turistů.  Stejně tak jako Grand kaňon v Arizoně (který jsme navštívili vloni), i Zion vznikl v přehistorických dobách díky moři a zemětřesení.  Je však o mnoho menší a kratší.  Tím, že se pohybujete vlastně na jeho dně, pocit je zcela jiný.  Všude bylo mnoho turistů, především z USA a Evropy.  Potkávali jsme hlavně Holanďany, mládež i rodiny, Francouze, Němce, Italy a Belgičany.  Většina zaměstnanců v parku jsou také najatí cizinci na léto.  Hlavně studenti.  Mají vždy na sobě jmenovky s místem odkud pocházejí.  A tak si všímáme.  Při nákupu občerstvení si Katunka všimla, že dívka, která mi podávala kávu má jmenovku : Irena-Czech Republic.  Já jsem si toho nevšimla.  Irenina angličtina byla velice dobrá, nevnímala jsem v ní žádný přízvuk.  Chvíli jsem jí nechala obsluhovat a pak jí povídám: „Tak já se tady namahám s angličtinou a mohla jsem si klidně všechno objednat v češtine?“  Dívka na mě chvíli zkoumavě zírala.  Když jí situace došla, začala nás vítat a volat na kamarádku, také Katku a další kolegy z Čech.  Tato setkání jsou vždy milá a pomáhají novým krajanům ve stesku po domově.

Zion na nás zapůsobil hezky a stal se nejoblíbenejším parkem Katunky.  Žije zde spousta zvěře, která se tu volně pohybuje.  Roste mnoho zvláštních rostlin a stromů, které se mnohdy uchytí v neuvěřitelných škvírečkách na skalách.  Na to se nemohla vynadívat Michaela a stále se ptala:  „Jak tam ten strom drží?“

Ten den jsme najeli přes 800 km a potřebovali jsme se na noclech dostat do dalšího NP Bryce Canyon (Brajs kaňon).  Opustili jsme Zion a silnicí vystavěnou přímo na skalním převisu, která ústila do záhadného tunelu na stěně kaňonu, jsme pokračovali dál.  Odtud nás čekala poměrně rovná cesta.  Po málo zabydleném kraji se pásly černé krávy.  Sem tam se objevilo malé městečko.  Někdy jsou tato města pěkná a udržovaná, někdy zcela zejí prázdnotou a upuštěností.  Ale v každém najdete poštu, samoobsluhu a benzínovou pumpu.  Zelené stromy nám lemovaly celou cestu a občas z lesa vykouknul srub farmáře či lesníka.  Silnice vedla podél říčky, která zavlažovala celé údolí.  Konečně jsme dorazili do NP Bryce a již při západu slunce ubytovali v našem motelu Rubbys Inn.

 

UTAH

Jsme stále ve státě Utah (juto), jen v jiném parku jménem Bryce (Brajs).  Hned po snídani jsme si objednali vyjíždku na koních s vyhlídkou na kaňon.  Tentokrát jsme kaňon dobývali z vrchu, a tak jsme se mohli pohybovat po jeho okraji.  Lesem jsme se pomalu doklopýtali až na výhled, který se nám jevil jako uměle krásný až neskutečný.  Bryce kaňon má barvu žlutou, pískovou, oranžovou, okrovou, místy bílou a ve zbytku přechází do vínové , hnědé či šedivé, což jsou zbytky ještě z moře.

Každý jsme dostali svého vlastního koně.  Na starost nás měla šikovná holka s klukem, sedmnáctiletí kovbojové.  Kluk nám také vyprávěl o tom, jak jezdí Rodeo.  Konkrétně sedlal býky.  Musí se na nich udržet osm vteřin, aby byl kvalifikován a postoupil dál.  Kolikrát byl polámaný nám také vyprávěl.  Jízda na koních se stala jedním z našich nejoblíbenějších momentů z celé dovolené. 

Bryce kaňon je jedinečný nejen svou barvou, ale hlavně strukturou.  Dno je pokryté kamennými stromy, které se nazývají Hoodoos (hudús).  Indiáni věřili, že to jsou zakletí lidé, kteří do kaňonu omylem zabloudili.  Sami se proto kaňonu z velké dálky vyhýbali.  Hoodoos nejsou zakletí lidé, ale vytvořilo je nejprve moře, které tu dříve bylo.  Později se přidala práce jezer, řek a potoků, které je vymlely do originálních tvarů.  Za své vzaly také zvětráváním a ostatními přírodními vlivy.

Stromy tu rostou okolo jehličnaté a jsou vyšší než jinde, jelikož tu nejsme v tak velké nadmořské výšce.  Jsou to stromy, jejichž kůra voní jako zmrzlina.  Buď vanilková, čokoládová nebo jahodová.  Bruce nám vše ukázal a vysvětlil, a tak jsme s dětmi běhali okolo stromů a čuchali ke kůře.  Bruce měl pravdu.  Kůra voněla jako opravdová zmrzlina.  Ostatní turisté nás sledovali, chtěli vědět co to provádíme, a tak obíhali a očuchávali s námi J.

Po obědě nastala prudká změna počasí.  Přišel mrak a vítr, a tak jsme se snažili ještě urvat pár posledních dramatických záběrů.  Museli jsme pokračovat do našeho dalšího cíle, NP zvaného Arches (arčis-Oblouky), který leží u městečka Moab (moéb) v Utahu.

Po cestě nás čekala podívaná na jedinečné útvary hor, které hrály všemi barvami.  Od bílé, přes červenou až po hnědou.  Dětem jsme do auta koupili DVD přenosný přehrávač a vzali kupu filmů na zabavení.  Přes Utah se však vydržely dívat a sledovat krajinu.  Některé skály vypadaly z dálky jako rodinné domky i se střechou, která byla dokonce červená.

 

UTAH a KOLORÁDO

Do NP Arches jsme vjížděli za velkého horka, náš třetí den na cestách.  Arches se liší.  Zatím co kaňony máte na jednom místě a pohybujete se okolo nich, Arches neboli Oblouky jsou rozprostřeny na stovkách kilometrů plochy.  Z vyprávění a studií jsme si to představovali trochu jinak.  Mysleli jsme, že se nám objeví jeden kamenný oblouk za druhým.  To se však nestalo.  Za obloukem si musíte dojet, někde dokonce dojít či došplhat na výhled.

Parkem vede nádherná silnice s ukazately.  Informují o tom, kde se který oblouk nachází.  Také jsou zde stezky pro pěší z kterých se nesmí vycházet.  Rozhodli jsme se projet skalnaté území cihlově červených hor, které mělo snad všechny tvary jaké existují.  Se vznikem je to tu také trošku jiné.  Hory a skály sice také vznikly díky vodě, větru a zvětrávání, ale oblouky se vytvořily posuny.  Když se kdysi dávno moře přesunulo jinam, zanechalo po sobě nánosy soli.  Na to se postupně navršila hornina. Hornina je těžká a sůl pod jejím tlakem, nebo kterýmkoliv jiným, pracuje.  Sůl není stálá, a tak se stalo, že jak hory a jejich tíha na sůl pod nimi tlačila, dalo se to celé do pohybu.  Tímto doslovným šoupáním se hornina stala na některých místech křehčí a docházelo k rychlejšímu zvětrávání.  Právě v těchto místech se vytvořila skulina a později oblouk.  Samozřejmě, že horniny i kaňony jsou stále v pohybu a jejich vzhled se bude neustále měnit.  My, za náš lidský život však těžko nějakou změnu zaznamenáme.  Možná sem-tam nějaký ten sesutý kámen či balvan.  Oproti historii světa jsme tu jen na zlomek času.

Oblouky jsou různých rozměrů.  Pod jeden veliký jsme si zašli.  Z dálky vypadal docela malý, ale pod ním jsme se stali mravenci.  Bylo tam s námi ještě pár dalších turistů a všichni jsme zasedli do jeho stínu na chladivou horninu a chvíli odpočívali.  Opět jsme zaslechli češtinu.  Tentokrát česky mluvili čtyři mladí turisté.  Jen jsme se pozdravili.  Vždy mě pobaví, když jsme na místě jen s pár lidmi a z toho je polovina z Čech.  Taková malá země, ale potkáváme se opravdu všude.  Teta Jiřinka, která zcestovala celý svět, mi kdysi dávno řekla: „Mluv vždy česky hezky a slušně, i když si myslíš, že ti nikdo nemůže ve vzdálené cizině rozumět.  Všude totiž potkáš nějakého Čechoslováka“.  Měla pravdu, a tak se jejího pravidla držím. 

NP Oblouky jsme opustili a vydali se směrem na východ, do Brusova rodného Koloráda.  Čekalo nás mnoho hodin v autě.  Museli jsme přejet velkou část Utahu. 

Vždy mě překvapí okamžitá změna krajiny za hranicí nového státu.  Jiné porosty i scenérie.  Přejeli jsme z poměrně hornatého, skalnatého Utahu do barevného Koloráda a jiného počasí.  Začal se spouštět stále silnější déšť.  A už tu byly Rocky mountains (Skalisté hory) poseté zelenými stromy.  Kolorádo mělo letos výjimečný přísun deště.  Asi po šesti letech vyprahlého sucha prší a prší.  Déšt a chladnější počasí zde proto každý vítal.  Opravdu jsem Kolorádo neviděla nikdy tak zelené.

Pokaždé když zavítáme do Koloráda, vím , že Brusovo srdíčko zaplesá.  Má to tam rád.  Je to jeho rodný stát, kraj, kde se narodil a žil třicet let svého života.  Je tu jeho rodina, vzpomínky a dobře to tu zná.

Cesta do Denveru, kam jsme mířili za Brusovým bratrem Craigem (Kregem), vedla horami dál po „miliónové dálnici“.  O té jsem podrobněji psala před pár lety v jiném psaní, když jsme tudy projížděli.  Dálnice je vystavěná v kaňonu, převážně ve vzduchu na pilířích, a tak se říká, že každá míle stála milión dolarů.  Je to úžasná stavba.  Koleje tu vedou také, jsou vříznuté do okraje skály.

Zde rostou stromy zelené, jehličnaté, propletené břízovými hájky.  Nemyslím si, že je to úplně stejná bříza jakou známe v Čechách.  Všimla jsem si , že má trochu jiné listy.  Kmen je ale stejný.  Anglicky se stromu říká Aspen a stejně tak je pojmenované slavné lyžařské středisko, kterým jsme projížděli.

K večeři jsme dorazili do moderního Denveru, hlavního města Koloráda, ke švagrovi a jeho rodině.  Švagrová Kerry vaří dobře a vždy je toho hodně.  Katunka je stejně stará jako jejich děti Christina (Kristýna), 14 a Matt (Met), 12, a tak dává přednost jejich společnosti.  Zůstala u nich na noc a my tři pokračovali dál do Longmontu, kde na nás čekali Bruse rodiče.  Longmont leží asi hodinku od Denveru.

 

KOLORÁDO

Máte už dost cestování, národních parků, přírody a skal?  My měli.  Longmont se stal na naše dny 4. 5. a 6 oázou klidu, místem k načerpání nových sil na další cestu.  Užívání si rodiny, bratranců, sestřenic, tet, přátel a vypraného prádla.  Katunka pokračovala návštevou v Denveru, zábavných parků, které tam již zná a má ráda.  Zážitkem pro ni byla „noc pod širákem“, přesněji na obrovské trampolíně, kterou Christi a Matt mají na zahradě.  Míša trávila čas se svými menšími sestřenicemi a bratrancem, kteří jsou zase okolo jejího věku.  Chodili jsme se koupat, cvičit a potkali pár známých, kteří se sjeli za rodiči do Koloráda z různých koutů USA.  Bruce uspořádal sešlost pro svých pár přátel.  Všichni přivedli ukázat své děti, jedla se pizza a pilo víno, pivo a limonády.  Oslava se konnala u kamarádky Lori, která nám chtěla ukázat nový dům , manžela a dcerku Málii, kterou si adoptovala před pár lety z Číny.  My ji, ani manžela, ani dům ještě neviděli.  Lori byla mojí první přítelkyní, po přistěhování do USA.  Brala mě do města, zaměstnala u jejich firmy a připravila pro nás s Brusem svatební hostinu od A-Z.  Jsme moc rádi, že se jí daří, že je šťastná.  Momentálně je v procesu další adopce z Číny.

Adopce je v USA velice běžná.  Mnohem běžnější, než tak jak ji známe z Čech.  Američani si adoptují děti velice často.  Jak z USA, tak z jiných zemí.  Domácí či zahraniční adopce stojí přibližně stejně (15-20 tisíc dolarů).  Někdy si adoptují z důvodu, že nemohou mít vlastní děti, někdy prostě jen proto, že chtějí pomoci.  Z některých států se adoptovat nedá, například z České republiky, kvůli nedostatku dětí určených k adopci ve vlastní zemi.  Některé země dávají k adopci pouze děvčata, jako například Čína, kde o dívky nestojí a dítě si mohou dovolit jen jedno.  Často se tam proto novorozené holčičky vraždí anebo, více informovaní, je dávají k adopci.  Jsou to většinou děti zdravé, donošené, bez větších problému nebo žádných.  Jižní Korea poskytuje obě pohlaví.  A například Filipíny vám rádi adoptují, ale pouze děti nemocné, se srdeční nebo jinou vrozenou vadou, kterou tam neumějí léčit a dítě by bez pomoci zemřelo.  Tyto děti se adoptují do Spojených Států, operují a v mnoha případech žijí plnohodnotný život.  Máme takovou holčičku v rodině.  Bruse bratranec s manželkou, oba lékaři, si adoptovali před lety malou Marrisu z Filipín.  Marrisa prodělala operaci srdce a dnes se jí daří dobře.  Někteří z rodiny si adoptovali více dětí.  Bílé či asijské, černé, míchané, jakékoliv rasy.  Bílé děti dostanete nejrychleji z Ruska, ale ty jsou velice často postiženy alkoholovým syndromem.  Celá jižní Amerika také poskytuje děti k adopci „ven“.  Rodin, s adoptovanými dětmi, máme proto okolo sebe požehnaně.  Jak v příbuzenstvu, tak mezi přátely či sousedy.  Neznám nikoho kdo by měl s dětmi větší problémy.  Snad jen z Ruska, kdy odtud někdy přijedou dětičky silně podvyživené.  Z Afriky se neadoptují kvůli AIDSu.  Je možné, že to se do budoucna také změní.

V Kolorádu jsme relaxovali plnými doušky, také proto, že je nablízku babička s dědou, kteří se o nás starají, krmí a hlídají děti.  Máme s Brusem štěstí, že máme oba obětavé rodiče.  Když budeme na živu a zdrávi budeme se také tak snažit zpříjemňovat život našim dětem.  Myslím, že prarodičovskou péči může plně ocenit jen ten, kdo ji nemá nebo ji ztratil.  Když žijete daleko a sám, musíte se opravdu spolehat ve všem a stále pouze na sebe.  Nikde nečeká žádná babička v záloze, když je vám špatně.  Neexistují žádná pozvání na nedělní oběd ani hlídaní, nebo když si chcete zajít náhodou do kina.  Jeden z posledních amerických průzkumů ukázal, že ty ženy, které mají nablízku maminku, mají v průměru více dětí než ty, co žijí od rodiny daleko.  Asi na tom něco bude.

Mohla jsem si, díky hlídání, oběhat některé věci, které jsem nezvládla zařídit v Praze.  Přestože se zdá Praha plná věcí a zboží, když potřebujete jednu konkrétní věc, tak není.  Jako například vyměnit polštářky na mých brýlích, prostě polštářky nejsou.  V Longmontu jsem hned v prvním obchodě a v klidu dokončila své pochůzky.

Longmont je živé, přesto klidné a pomaleji plynoucí město.  Lidi jsou velice přátelští, vstřícní a vlídní.  Hned chtějí o vás všechno vědět a klábosit.  Každý stát v US má svoji vlastní mentalitu, myšlení a kulturu. A často se od sebe velmi liší.

 

NEBRASKA

Oba rodiče Bruse pochází ze státu Nebraska, který sousedí s Kolorádem.  Dlouho jsem si tam přála zajet a vidět, kde a jak vyrostli, kde se poznali a kde jsou hroby jejich rodičů a prarodičů.  Myslím, že když poznáte odkud člověk pochází, pak mu i více porozumíte.  Nápad se v rodině uchytil, a tak jsme dál v cestě nepokračovali sami, ale s celým gengem Dehningů.  S celým, kromě mých dvou švagrových.  Jeli Bruse rodiče, oba bratři a jejich děti.  Dohromady nás bylo 13, z toho sedm dětí.  Každý jel svým vozem.  Rodiče jsme vezli.  Znovu jsme naše auto uklidili, zabalili a připravili na dlouhou cestu.  Byl to náš sedmý den na cestách.

Cíl dnešního dne nebyl daleko.  Asi tři hodiny od Longmontu leží nebrasské městečko Big Springs (Velké prameny).

Rovná dálnice se táhla podél polí plné kukuřice, která Nebrasku proslavila.  Všude se pasou krávy, většinou černé, občas hnědá.  Do Big Springs jsme dorazili před obědem sami.  Jen s Brusem, Míšou a neteří Shay (Šej), která jela v autě s námi.  Jak už to tak bývá, nikdo se nikdy nedrží dohodnuté cesty, takže hned po výjezdu se nám obě další auta s rodinou ztratila.  Ale všichni jsme ten den měli stejný cíl, takže jsme si s tím moc hlavu nedělali a raději hledali místo na jídlo.

V Big Springs na nás dýchnul pravý americký venkov, kovbojové a farmářský kraj.  Restaurace měla asi deset stolů.  Když jsem vešli my, „cizinci“, všichni nás pozdravili kovbojských –„Howdy!“-a podrobně si nás prohlédli.  Big Springs má cca 500 obyvatel a jinak široko daleko nic.  Nemusím ani podotýkat, že se příjezd naší široké rodiny stal středem pozornosti .  Proč Big Springs?  Nedaleko odsud je farma na které se narodil a do šestnácti let žil Brusův tatínek.  Pak se odstěhoval do Big Springs.  Zde jsou také hroby rodiny Dehning a stále zde žije starší bratr tchána - Marion se svou ženou Twylou (Tvajlou).

Tchán pochází ze šesti dětí.  Strýček Marion nás přivítal srdečně v jejich naklizeném domečku a přestože je mu již téměř osmdesát let, stojí z příma, nosí Wranglerky s opaskem (tak jako všichni kovbojové), nažehlenou košili a westernovský klobouk.  Teta Twyla napekla.

Všichni jsme se ten den jeli podívat na rodnou farmu tchána.  Dnes tam nestojí nic, ale pozemky stále patří jednomu z bratrů.  Tchán- Lyle (Lajl) nám vyprávěl, kde co stálo a bylo, jak se živili a jak žili.  Všichni jsme poslouchali a udivovali se různým věcem.  Lylova rodina patřila k těm nejchudším z nejchudších.  Žili skromně a pracovali tvrdě.  Dodnes se uchoval pouze větrník, který pomáhal pumpovat vodu ze studny.  Farma stojí na pustém, rovném místě.  Ať se podíváte jakýmkoliv směrem, výhled je stejný: rovina, pole a zase rovina, nikde strom ani keřík.  Lán za lánem úrodné půdy.  Dříve lidé žili takto osamoceně na vzdálených farmách.  Dnes díky rychlým vozům a technice, farmy stále běží, ale mnoho z farmářů se uchylují k životu v blízkých městečkách.

Jelikož je všude pouze rovina a široké, pěkné cesty nechali jsme všechny děti řídit na chvíli auto.  To byl jejich zlatý hřeb výletu do Nebrasky J.  Větší děti jako Katunka řídily sami.  Menší na klínech dospělých.  Katunka poprvé v životě usedla sama za volant a zkušeně se s námi rozjela po silnici.  Nemohli jsme ji od řízení dostat, tolik se jí to líbilo.  Bruce se na těchto silnicích také učil jezdit a jelikož Katka dostane řidičák již za necelé čtyři roky, je na čase se začít připravovat a trochu se otrkat.  Nesměla však přesáhnout rychlost 60km/h.

Na závěr dne jsme si všichni zahráli golf a děti také plavaly.

Nocovali jsme v místním motelu za kterým bylo rozlehlé parkoviště pro dálkové řidiče.  Jeden kamion za druhým na noc přijížděly a řadily se podél sebe ke spánku.  To mi vždy připomene tátu, který jezdil kamionem přes třicet let.

Kamiony, které brázdí USA jsou nádherné, veliké, dlouhé, barevné a pohodlné.  U našeho motelu jich stálo okolo jedné stovky.  To už je nějaká přehlídka.

 

NEBRASKA a JIŽNÍ DAKOTA

Osmý den a stále v Nebrasce.  Dnešek připadl na návštěvu farmy, kde se narodila Brusova maminka, Beverly Nelsonová.  Její rodná farma je vzdálená asi 30 km od Big Springs.  Zde se cestou začala krajina rapidně měnit díky řece, která celé údolí zavlažuje.  Je tu mnoho zeleně, stromů, keřů i zvěře.  O proti tchánově farmě je tu doslova veselo.  Městečko, u kterého farma stojí, se jmenuje Lewellen (lů-elen).  Ale ješte ne, ještě tam nejsme, protože jsme se na chvíli zastavili u Oregonsko-Kalifornské stezky, která tudy kdysi vedla a dnes je udělaná jako památník.

Oregon Trail (neboli oregonská stezka) byla před necelými dvěstě lety něco jako první dálnice budoucích USA.  Kousek za Nebraskou se dělila na stezky, které mířily do Oregonu a do Kalifornie.  V době zlaté horečky se první usedlíci stěhovali z východu na západ.  Se svými plátěnými, koňskými povozy se drkotali celé měsíce za novým životem.  Doufajíc ve štěstí.  Z východu se vyjíždělo pouze jednou za rok, na jaře.  Muselo se stihnout do státu Oregon dojet včas než začala zima.  Stezka byla prokoumaná, aby byla co nejkratší, aby se táhla podél řek, aby se dalo co nejvíce vyhnout indiánům a také velkým kopcům a překážkám.  I tak přistěhovalci po cestě umírali z různých důvodů.  Více jich zahynulo když brodili řeku, než v bojích s indiány.

U městečka Lewellen zemřela vyčerpáním mladá dívka Patty Johnson (Pédy Džonson), která také cestovala kdysi dávno za svým snem a novým životem na západ.  Byl jí tu vystaven kamenný hrob, který se stal zakladatelem zdejšího hřbitova.  Na něm je dnes také pochovaná rodina Nelson (Bruse prarodiče od maminky) a rodina McCormick- příbuzní ze strany Brusovy babičky. 

Beverlynina farma stále stojí.  Kdysi jí odkoupil nový majitel, ale nyní nebyli doma.  Stáje a stodola, v tomto kraji nabarvená vždy vínovou barvou, je v zachovalém stavu.  Všude plno stromů, rostlin, květin, zeleně, díky zavlažování z řeky Platte.

Přišel čas, abychom se rozloučili s celým gengem a pokračovali v cestě opět sami.  Děti se uvelebily v autě, pustily některý z oblíbených filmů a vyrazilo se směr sever, do Jižní Dakoty.

Odpoledne jsme dojeli do města Hot Springs (Horké Prameny).  To jsme již překročili hranice Jižní Dakoty.  Hot Springs je proslavené svými lázněmi a jinými atrakcemi pro turisty.  Také velkým nalezištěm mamutů, prahistorických zvířat.  Je tu velice dobře a šikovně vystavěné muzeum, přímo na nalezišti.  Vše vidíte tak jak to bylo, nic se nemuselo nikam převážet či stěhovat.  Mamutí kosti jsou pravé a dobře zachovalé.  Program je dobře organizovaný a předčil naše očekávání.  Po celé USA jsou častější naleziště dinosaurů, proto by jsem hádala, že toto mamutí je vzácné.

Dle vědeckého výzkumu se vysvětluje, že na tomto místě byl kdysi horký minerální pramen, a tak tu potrava rostla po celý rok.  To lákalo mladé mamuty, vypuzené zrovna ze stáda, aby se za potravou shromažďovali právě zde.  Často do měkého bahna okolo pramenů zapadli, uvízli a zahynuli.  Vykopávky také potvrzují občasné boje s jinou zvěří.

Na místní výstavě, která naleziště provází, jsou také dokumenty o nalezištích na území Evropy.  Specificky České republiky, Polska a Ukrajiny.  Archeologové tam nalezli dokonalé chýše pravěkých lidí, které měly základ vystavěný z mamutích kostí.  V Evropě se však pohyboval mamut trošku jiného druhu.  Moc nás zaujalo celé srovnání na obou kontinentech.  Výstavu zdobí nádherné malby několika slavných malířů a mezi nimi nechybí ani akademický malíř Zdeněk Burian.  Jeho kresby jsou překrásné a pokaždé mi připomínají „Cestu do pravěku“.

Nadšeni jsme pokračovali v cestě do dnešního cíle, města Custer (Kastr).  Ano, jmenuje se po slavném generálovi Kastrovi, který zde zahynul při poslední bitvě s indiánským kmenem Lakota.  Projížděli jsme Národním parkem „Wind Cave“(Větrná jeskyně), kde se kousek od nás pásla velká stáda bůvolů (buffalos).   Z okolních děr vylézala a pískala zvířátka nazývaná prérijní psi.  Vypadají jako velký křeček.  Mezi nimi se procházel, lehkým krokem, kojot.  Kojoti vypadají jako vyhublí vlci a mají smutné, mrtvé oči.  Nejraději se živí malou zvěří (zajíci, prerijní psi ap.).  Představte si jaký povyk tropila tato malá zvířátka, když kojot lemoval jejich obydlí.

Krajina v Jižní Dakotě je pěkná.  Hodně zelená, má mnoho vysokých jehličnatých stromů, mírné i prudší kopce, břízové háje, malebné srubovité farmy.  Přesně tak, jak je známe ze starých westernů.

Hned naproti našemu hotelu měli jestě otevřený zábavný park, vystavěný podle Tv seriálu, rodiny Flinstounů.  Tam jsme také zakončili naše putování dlouhého osmého dne.

 

JIŽNÍ DAKOTA

Devatý den ráno jsme spěšně projeli městečkem Custer a pokračovali dál na horu Crazy Horse (krejzi hors-Bláznivý kůň).  Do ohromné skály je vytesaná socha náčelníka kmene Lakota, jménem Crazy Horse.  Tento náčelník bojoval statečně proti Generálovi Custerovi o území, ale nakonec byl zákeřně zabit do zad, a tak se stal symbolem a hrdinou pro všechny členy kmene Lakota.  Dnes je místo památníkem a významným místem indiánů kmene Lakota.

Musím vysvětlit něco ke jménu Lakota.  Asi vám to nic neříká, divíte se, co je to za kmen, o kterém jste nikdy neslyšeli, přesto jejich území bývávalo jedno z největších.  Celé jméno je Ogalála Lakota.  My je známe pod jménem Siouxové (sjuxové).  Toto jméno jim bylo dáno americkou vládou a jsou tak všude proto zapsáni.  Když ale přijedete na jejich území v Jižní a Severní Dakotě a možná i dál, jméno Sioux uslyšíte a uvidíte málo.  Snad jen jako dovysvětlivku.  Někde se také jmenují Nakota nebo Dakota.  Záleží na výslovnosti a přízvuku různých kmenů.  

V areálu památníku se pohybují indiáni kmene Lakota.  Někteří jsou velice pohlední, s ostře řezanými rysy a černými, dlouhými vlasy, svázanými do culíku.  S několika jsme hovořili.  Jsou příjemní, přátelští, rádi žertují a nic jim nechybí.  Děti byly fascinovány jejich tancem a šperky.

Zpět k hoře Crazy Horse.  Někdy počátkem padesátých let staršina kmene Lakota, (což bylo pár posledních pamětníků bitev s Custrem), vyhledala talentovaného sochaře Korzaka (Američana s polským původem).  Požádala ho o vypracování plánu pro památník náčelníka Crazy Horse.  Korzak se do projektu tak zamiloval, že nejen , že naplánoval celé dílo, ale opracování hory se stalo jeho celoživotním dílem.  Dnes již nežije, ale zanechal po sobě deset dětí a oddanou manželku Ruth (Růt), která v projektu dále pokračuje.  Na projektu s ní spolupracuje sedm z jejich dětí.  Měli jsme stěstí a manželku Ruth jsme potkali.  Pohybuje se okolo památníku, kde je vystavěné centrum pro návštěvníky, prodávají se zde suvenýry a vyučuje o kultuře lidí Ogalála Lakota.  Hora je soukromým projektem kmenu a peníze získávají pouze vstupenkami, dobrovolnými dary a prodejem.  Peníze od vlády, již několikrát vrátili.  Naše děti přidaly penízky na nový buldozer, určený ke speciálnímu opracování skály.

Práce pokračuje pomalu a odhaduje se, že bude hotova příbližně za dvěstě let.  Pod památníkem by měla také stát jednou universita a nemocnice.  Zatím můžete na skále vidět opracování do kaskád a celý obličej náčelníka.  Socha  je již nyní mnohem větší než hora Rushmore (rašmor).  Do té jsou vytesáni čtyři prezidenti.  Na horu Rushmore jsme odtud pokračovali.

V Jižní Dakotě se nám moc líbilo.  Asi to bylo také tím, že jsme většinou projížděli národní parky, které jsou jmenovány parky, právě protože jsou tak krásné.  Všude běhá také hodně srn, a také jich na silnicích mnoho zahyne.  Za naši cestu jsem napočítala sedm.

Hora Rushmore (rašmor) je od Crazy Horse coby kamenem dohodil.  Opět přijedete do nádherně organizovaného místa, kde najdete rozsáhlá parkoviště, služby, jídelny, záchody a příjemné pracovníky.

U hory Rushmore je vystavěná rampa, odkud je sousoší prezidentů nejlépe vidět.  Jinak si můžete horu celou obejít a prohlédnout ze všech možných úhlů.  Zde jsou do skály vytesaný čtyři obličeje prezidentů:  George Washington, Thomas Jefferson, Theodore Roosevelt a Abraham Lincoln.  Původně dostal nápad jistý historik, který chtěl na horu vytesat některého z hrdinů jako:  Buffalo Bill nebo cestovatele: Lewis a Clark ap.  Zakázku však dostal do ruky sochař a výtvarník Borglum, který byl velký vlastenec a rozhodl se jedině pro prezidenty.  ( Práci Borgluma jsme již viděli, před pár lety ve státě Georgia, kde vytesal do skály tři jižanské velitele z občanské války.  To byla jeho první skála, proto byl i vybrán na tento projekt).

Borglum začal s prací roku 1927.  S přestávkami, kvůli financím či počasí, práci dokončil roku 1941.  Nebo spíše nedokončil, protože v roce 1941 USA vstupily do II.světové války a státní finance tím pádem pluly jiným směrem.  Bohužel v té době také Borglum umírá, a tak původní plán, kdy na hoře měli být prezidenti vytesáni i s tělem a rukama, zůstal nedokončen.

Borglum byl šikovný chlapík, který rozuměl své práci.  Věděl, kterou horu si vybrat, aby na ni dopadalo to nejlepší světlo.  Také věděl, že musí být ze žuly, protože ta zvětrává nejpomaleji a jeho dílo tu tím pádem bude tísíce let.  I přesto si hora občas zapracuje, a tak jí musejí opečovávat.  Hlavně před zimou.

Proč byli na horu vybráni zrovna tito prezidenti?  Washington jako první president USA, reprezentuje zrození země.  Jefferson sepsal deklaraci o nezávislost.  Rozšířil území USA bez boje (povedl se mu za jeho vlády obchodní kousek, kdy odkoupil ohromně velké území od Francouzů).  Lincoln- za udržení unie (vyhrál občanskou válku) a Roosevelt symbolizuje: rozvoj.

Byli jsme výhledem uchváceni a stihli jsme, co se stihnout dalo.  Katunka si vyhledala program „Zálesáků“ (stejně jako kdysi na Grand kaňonu) a tentokrát i s Míšou si splnily úkoly Zálesáků Národního památníku Rushmore.  Šli jsme na školení, které probíhalo venku.  Během procházky jsme se přiučili mnoha zajímavostem.  Když jsme měli dostatek informací o prezidentech, každý jsme si jmenovali svého oblíbence.  Bruce, Míša i Katunka si vybrali Lincolna.  Můj oblíbený je Jefferson.  Miluju ho od té doby, co jsem četla „Prohlášení nezávislosti“(z r. 1776), které napsal.  Vůbec měl vlastnosti, které se mi líbí.  Dodnes se z jeho nápadů těží po celém světě.

Na závěr:  Také zde jsme zaslechli češtinu.  Zaslechla jsem jak se čtyři mladíci česky dohadují u focení a nastavují hlavy přesně tak, jako prezidenti na skále - legračně pózovali.  Ještě potřebovali někoho kdo by je vyfotil.  Měli problém s angličtinou a styděli se zeptat.  A tak jsme jim práci ušetřili.  S dětmi jsem k nim přistoupila a protože jsem věděla co chtějí, česky povídám: „Jestli potřebujete, já vás vyfotím“.  Jeden z mladíků odpověděl: „Ježiši to jsem rád, já jsem si tu připravoval frázi, ale nějak jsem to nemohl...“, nedokončil větu a už „upaloval“ na místo, aby se také zvěčnil na fotce ve stínu prezidenta Washingtona.  V obchodě se suvenýry jsme potkali mnoho českých turistů, vedla tudy asi celá výprava.

Na noc jsme dojeli do městečka Deadwood (dedwud, Mrtvé dřevo).  Moc reklamy svému jménu nedělalo.  Bylo to městečko naopak velmi živé, plné nádherných domů, pravých z amerického západu.  Je to město atraktivní, turistické, a tak tu probíhaly různé akce a šou pro lidi.  Náš hotel stál přímo uprostřed dění.  Hned jak jsme vešli na ulici, strhla se před našimi zraky přestřelka mezi kovboji.  Všichni padli mrtví k zemi, kromě šerifa.  Museli jsme vysvětlovat dětem, že je to jen jako.... jako třeba divadelní hra.  Hlavně Míša nám moc nedůvěřovala a celou dobu se nás držela pevně za ruce.

Deadwood je také takové mini Las Vegas.  Všude se gembluje, hraje a hazarduje.  Bylo nám to tam sympatické.

 

Dostávám se k desátému dni naší cesty.  V Deadwood se celé léto pořádá rodeo.  Rodeo s býky, rodeo bez býků, rodeo do lasa, rodeo s koňmi, na co si jen vzpomenete.  Měli jsme pouze jeden den na rodeo.  Program dne připadl na chytání býčků do lasa.  Kovbojové se rozjedou rychle za býčkem, který dostane náskok.  Tuhé laso roztočí ve vzduchu.  Laso se býčkovi musí uchytit za rohy, tím zastaví býčka a kovboj mu rychle sváže tři nohy.  Vyhrává ten, kdo je nejrychlejší.  Rekord byl 8 vteřin.  Velkou podporou pro kovboje je jeho kůň, který pokud není řádně vycvičen a neumí se včas zastavit, není k ničemu.  Dětem bylo býčků líto, ale když zjistily, že je kovbojové mají rádi a jsou k nim citliví, cítily se lépe.

Kovbojové se na rodeo sjeli ze všech západních států.  Kromě Kalifornie.  Kalifornie má svá vlastní pravidla.  Mnohem přísnější na zacházení se zvířaty.  Kaliforňané jsou ke zvěři nejjemnější.  Místní tvrďáci si Kaliforňany proto dobírali.

Nejrychlejší byli Texasani.  Vesměs všichni jezdci jsou profesionálové.  Jsou různého věku.  Staří i mladí, někdy otec a syn v jednom závodě.  Rodeo je živí a nevydělávají zrovna málo, pokud se umisťují.

Bruce s rodeem vyrůstal.  Pro nás tři to bylo poprvé.

Kovbojové nosí všichni Wranglerky s přeskou a většinou světlé klobouky, ale i černé a hnědé.  Mají nažehlené košile různých barev s dlouhým rukávem, kovbojské boty s okovy, které při chůzi chrastí, pásek, za kterým mají všehoúčelový nůž v koženém pouzdře a v dalším stylovém pouzdře mobilní telefon.

Po obědě vyrážíme dál.  Musíme přejet stát Wyoming (čti vajomink).  Loučili jsme se pohledem s Jižní Dakotou, její nádhernou přírodou, zelenými stromy a vykukujícími skálami, strukturou něco jako naše Prachovské.  Opět se všude pasou černé krávy, srny a občas i lama.

Všechny tyto státy mají velice málo obyvatel (J. Dakota 800 tisíc, Wyoming půl miliónu obyvatel) při rozloze dvakrát tak větší než je Česká republika.  Lidi téměř nevidíte.  Bruce se mě vždy ptá, zda bych tu mohla, na té samotě, bydlet.  On by prý určitě nemohl, ale já myslím, že bych si nezoufala.  Samota mi nikdy nevadila, na koni se jezdit nezdráhám.  Určitě kdyby byl člověk mladší, tak by si zvykal lépe.  Navíc v Americe samota neděsí.  Ačkoliv jste uprostřed prérie a městečko má třeba jen tři domy, nejste dnes již vůbec odříznut od civilizace.  Zažila jsem, že i ta největší pustina, kterou si člověk může představit, kde žilo asi jen deset obyvatel a kde jsme nabírali benzín, měla k dispozici: počítač, fax, telefon, kopírku, čisté záchody, kanalizaci, elektriku (nebo vlastní pohon) a všechny základní potraviny, noviny i pohledy.  To mi k přežití úplně stačí J

Cesty a silnice jsou všude krásné.  Dnešní kovbojové již nežijí na těchto pustinách, ale dobytek na pastviny dovážejí kamiony.  Dobytek se sám pase celé léto a má míle trávy na spásání.  Kovbojové pak přijedou, s koňmi naženou dobytek do stáda a na zimu odvážejí zpět na farmy a do stájí.

Auto nám po celou dobu sloužilo, prostorově vyhovovalo.  Bruce řídil celou cestu sám, prý mu to nevadí a řídí rád.  Já zase ráda koukám, píšu si poznámky či pohledy pro vás a krmím nebo napájím rodinu.  Moje hlavní práce je vždy navigace.  V kapse u dveří mám naskládané mapy na ten určitý den nebo stát.  Většinou používáme automatickou rychlost, takzvanou cruise control, takže se nemusíme starat o plynový pedál.  Řídila jsem asi jen dvě hodiny ve Wyomingu.  Byla to cesta celkem jednoduchá, vedla stále za nosem.  Ta nás dovedla do dalšího motelu na noc ve státě Wyoming.

Všichni jsme už tak sehraní, že každý z kufru auta popadne své zavazadlo, v minutě jsme na pokoji vybaleni a připraveni jít na večeři či spát.  Děti se za cestu tak sehrály, že jsme je museli obdivovat.  Všude s sebou tahám, v mé příruční brašně s léky, také desinfekci Lysol, kterou nastříkám občas v našem pokoji.  Přesto, že jsou pokoje naklizené, je zjištěno, že určitá místa se v hotelových pokojích nikdy neutírají natož pak desinfikují.  Například telefon, sluchátko nebo ovladač na TV, na který naše děti sahnou jako první a většinou u toho jedí.  Také všechny spínače a vypínače.  Celá široká rodina (z Bruse strany), co s námi kdy cestovala, si mě kvůli tomu dobírá.  Válí se smíchy a komentují.  Pokládají mě za absolutního čisto-blázna.

 

UTAH

11.den míříme na Katunčino přání do hlavního města Utahu (juto)- Salt Lake City (salt lejk sity).  Asi po pěti hodinách cesty vjíždíme do města.  Bylo horko, slunce pálilo a opíralo se o hory, které se táhnou za městem.

Nejprve jsme projeli předměstím Park City, které se proslavilo jako olympijská zimní vesnice v roce 2002.  V Utahu ulice nemají názvy.  Hledá se pouze podle čísel a světového směru například W200.  Čím blíže k centru, tím menší číslo.  Je to přehledné a praktické.  Podle toho každý hned ví, kde bydlíte.

Utah je mormonský stát a Salt Lake je toho důkazem.  První mormony do Salt Lake přivedl jistý Brigham Young (Brigem Jang) po té, co původního zakladatele této víry (Joseph Smith) zavraždili. V pověsti se říká, že B. Young zapíchl svou hůl do půdy a řekl, že zde je to místo, kde se usadí.  Mormoni pracovali tvrdě a vystavěli si opravdu krásné město s nejhezčí architekturou devatenáctého a dvacátého století.  Celé cetrum města a jeho budovy jsou více méně věnovány památce Josepha Smitha nebo Birghama Younga.  Birgham Young se stal také prvním guvernérem Utahu.  Některé budovy jsou opravdu nádherné, stylem podobné Národnímu muzeu na Václavském náměstí.  Snad trochu menší, ale za to čistější, zářivější a velice opečované.  Dominantu města tvoří chrám mormonů, který je celý bílý, s mnoha věžičkami a zlatou soškou na špici.  Je obklopen nádhernými zahradami, menším chrámem a slavnou Tabernacle (Tabrnekl) sálem, ve kterém zpívá jeden z nejslavnějších pěveckých sborů.  Zajimavostí je, že varhany, které se v této hale používají jsou ze dřeva.  Jsou natřené tak, že vypadají jako kovové.  První mormoni neměli ke stavbě jiný materiál než dřevo, a tak si museli všelijak poradit.  Bohužel, do žádného z jejich chrámů vás nepustí pokud nejste mormoni, což naše rodina není.  Veřejnosti je vstup povolen pouze poprvé po dostavění chrámu, ještě před zasvěcením.

Město dává dojem čistoty a pořádku.  Je plné obchodů, historických budov a vysokých, blonďatých, hezkých lidí.

Hned po příjezdu do Salt Lake jsme vyhledali náš hotel, který byl uprostřed centra a pak se vydali na průzkum.  Pro turisty je tu zřízeno celé info centrum, kde vám přidělí dvě mladé mormonské průvodkyně.  Ty se vám, asi po dobu jedné hodiny, věnují, vysvětlují, odpovídají na otázky a na závěr snaží jemně převést na jejich víru.  Průvodkyně byla mladá, hezká děvčata ze všech koutů světa.  Této práci se věnovaly vždy jeden rok jako dobrovolnice.  Myslíme si, že se sem dostanou jen ty nejlepší z nejlepších, protože měly opravdu úroveň.  Když zjistily odkud jsem, hlásily mi, že tam mají mormonku ze Slovenska.  Česká republika žádné mormony v Salt Lake nemá.  Ještě dlouho po prohlídce se nám věnovala Maďarská mormonka a trpělivě s námi na počítači hledala naše předky z Čech.  Žádné jsme však nenalezli.  Pravděpodobně proto, že v Česku takové informace na počítači ještě nejsou založené nebo ani neexistují.  Je to zvláštní, protože například Rakousko a další okolní státy, měly své rodinné kroniky dokonalé.

Proč je pro mormony rodina a znalost všech předků tak důležitá?  Je to součást jejich víry.  Věří, že po smrti se v nebi všichni setkají, tak aby se prý poznali.  Rodina je však pro ně důležitá i v pozemském životě.  Děti jsou pro ně to největší požehnání.  Všichni drží velice pospolu.  Kladou velký důraz na vzdělání chlapců i dívek i přesto, že je to společnost velice šovinistická.

Když jsme se vzdělali do sytosti, Bruce a dcery se vrátili do hotelu zaplavat, osvěžit se po cestě.  Teplota nepřesahovala ještě 40°C, a to stále můžu fungovat.  Vydala jsem se proto sama na obchůzku města.  Po cestě jsem se ptala místních lidí na zimní olympijské hry 2002, a to se jim obličej hned rozzářil.  Pán v trafice mi podrobně vyprávěl, kde stála tribuna, kde se udělovaly medaile, kudy a čím jezdili sportovci, kde byli ubytováni (i ve stejném hotelu jako my) a jak město vypadalo.  Podrobnější informace jsou uloženy ve zdejším muzeu.  Pro celé město to byla veleudálost!

Po večeři jsme si objednali kočár tažený koňem a všichni znovu objeli střed města.  Náš kočí byl „pravý“ kovboj z Wyomingu.  Pobízel koně k rychlejšímu tempu, ale kůň si stejně mašíroval jak chtěl, což bylo velmi pomalu.  Bruce se přiznal kovbojovi, že ať se snaží jak může nevidí žádný rozdíl mezi povelem „jdi pomalu“ nebo „klusej rychle“.  Kovboj-kočí byl jako postavička z komedie.  Mluvil nosem, měkce a protahovaně s venkovským přízvukem, přesně tak, jak mluví kovbojové.  Nebyl místní a moc z města toho neznal, přesto se inzeroval jako průvodce.  Informace nám podával asi takto:-“ Něco tady dříve stálo, ale už to tu není“, anebo: „ Tato budova mění jména tak rychle, že teď už ani neví co v ní vlastně je“ nebo „ Letní koncerty v parku někdy jsou a někdy nejsou, to záleží kdy přijdete“, a tak dále.J  Pár věcí ale znal. Věděl, že obchodní dům v Salt Lake měl jako první na světě eskalátory.  Byl to pro nás úsměvný večer a rádi na něj vzpomínáme.

 

UTAH, ARIZONA, NEVADA

Dvanáctý den naší cesty se loučíme s městem Salt Lake, které se zrovna probouzelo a hory ještě pokrýval ranní opar.  Salt Lake (Slané Jezero), podle kterého se město jmenuje jsme neviděli.  Jezero je asi 22 mil za městem a nic nás tam nelákalo.

Pomalu jsme se vzdalovali ze státu Utah, kde žije něco přes dva milióny obyvatel a rychle se blížili do dalšího velkoměsta v Nevadě - Las Vegas.  Přejeli jsme cípek Arizony a pak už to bylo do hříšného města jen pár hodin.

Ubytovali jsme se v oblíbeném hotelu/kasínu Cirkus-Cirkus, který v této roční době opravdu vypadá jako cirkus.  Všude plno lidí, dětí, rodin, skupin, které jezdí do města na různé soutěže (taneční, sportovní).  Prošli jsme centrum a hlavní ulici.  Navštívili jsme všechna oblíbená místa mezi nimi i lentilkový obchod M&M.  Ve stínu jsme naměřili 47°C.  Typická teplota letního Las Vegas.  Chůze městem je proto velice namahavá.

Nebudu se více o Las Vegas rozepisovat, protože jsme tu byli již po čtvrté, a tak jej z dopisů znáte. 

Druhý den ráno, náš poslední, třináctý den cesty, jsme ještě celé dopoledne zůstali v kasínu Cirkus-Cirkus, jak jsme slíbili dětem.  Katunka i Michaelka si našetřily peníze speciálně na Las Vegas.  Cirkus-Cirkus je místo, kde nechají hrát a soutěžit i děti.  Něco jako na pouti.  Obě dcery už ví, které hry jim vynesou hodně bodů či zajimavější hračky.  Když obě pro-hrály všechny našetřené peníze teprve skončily.  Domů jsme si vezli dva pytle plné hraček výher.

Z Las Vegas to máme jen necelých pět hodin a protože tuto cestu jsme již jeli mnohokrát, tak nám i lépe ubíhala.  Hned jak jsme přejeli hranice do Kalifornie, provoz zhoustne a každý jede rychleji než je povolená rychlost.  V ostatních státech, které jsme za poslední dva týdny projížděli, to bylo vždy naopak.  Každý jel pomaleji než je povolená rychlost, a tak Bruce hodně předjížděl.  V Kalifornii zase všichni předjížděli nás, protože se držíme vždy povolené rychlosti.  Povolená rychlost na dálnici je v průměru okolo 65 mil/h, což je na naše kilometry cca 105km/h.  V některých státech je to více, např. v Kolorádu je rychlost na dálnici okolo 120km/h.  Jediným státem, který nemá určenou povolenou rychlost je stát Montana, ale pouze na vyhraněných cestách a úsecích.  (Montana je asi tak třikrát větší než Česká republika).

Za tento výlet jsme najeli celkem 4800 kilometrů a v autě strávili 50 hodin.  Aby jste si nemysleli, že je vždy vše tak ideální a nikdo netrpí žádnou „ponorkovou nemocí“, tak vás vyvedu z omylu.  Hlavně na začátku cesty se děti často dohadovaly.  To se pak musí určit jasná pravidla a hlavně odměny a postihy, pak to jde dobře.  Někdy nám pomohla zastávka a na chvíli se projít, napít či najíst, proběhnout.  Někdy jsme na pár mil vyhlásili naprosté ticho a nemluvení, pak se nemůže nikdo dohadovat.  Po cestě jsme se však všichni sehráli.  A cestu plánovali tak, jak jsme se cítili.  Když šlo například všechno dobře, najeli jsme si více než bylo původně naplánováno, a tak nám na druhý den zbývalo méně, což je vždy příjemné.  Do cíle jsme vždy dojížděli za světla a ještě s časem na uvolnění a zábavu.  Každý hotel měl bazén nebo hernu, kde se děti mohly osvěžit a protáhnou.  V USA jsou lidé navyknuti ujet tisíce kilometrů.  Auta jsou na to dělaná, cesty stavěné velmi hladce a rovně, jízda je příjemná.  Všichni jsme se shodli na tom, že se nám tento výlet moc líbil a každou chvíli si vzpomeneme na nějaký zážitek. 

 

Zpět doma a na sklonku prázdnin je vždy blázinec.  Děti se chodí do škol představovat učitelkám.  Míša jde letos poprvé, tak to velmi prožívá.  Škola jim oficiálně začíná 25.8.  Snažíme se ještě co nejvíce užít volna. Děti si hodně hrají s kamarádkami a zdá se, že jsem z naší ulice maminka, která bývá nejčastěji doma.  Nakonec se proto všechny děti sejdou u nás, najedí se tu a někdy i přespí.  Dům je často veselý.  Katunka také stihla týdení tábor v Kalifornském národním parku.  Plný nádherných hor, jezer a stromů sekvojí.  Michaelka oslavila šesté narozeniny 20.srpna, v kruhu rodiny a svých nejlepších malých přítelkyň.

Tento dopis píšu po večerech, po částech a kousíčkách.  Na odreagování si pak ještě přečtu pár řádků z mojí nové knihy – Madeleine Albright- která se mi moc líbí.  Bruce chodí kromě víkendu denně do školy, píše a připravuje se také na začátek školy.  Minulý týden nám odletěl na dvě konference do New Orleans v Luisianě a Orlanda na Floridě.  Vrátil se akorát před tornádem, které celé Orlando pěkně poznamenalo. 

I vám přejeme hezký zbytek léta, začátek školního roku a vše na čem pracujete nabo si přejete, ať vám vychází.  Zdraví Katka, Bruce, Katunka, Michaelka Dehning a Lilly-pes.