Dopis o Čechách jsem si nechala naposled.  Musela jsem počkat až se mi všechny myšlenky a zkušenosti z doby v Čechách utřídí a rozleží.  Nechtěla jsem, aby tento dopis byl jen dalším deníkem z našich cest, protože výlet do Čech byl pro nás pro všechny mnohem víc.  Byl to výlet do našich duší.

Rozložila jsem dopis do malých kapitol, které na sebe nenavazují, lze je číst i jednotlivě podle toho co vás zajímá.  Kapitoly se skládají vesměs z otázek které nejvíce dostávám ať už v Čechách nebo v USA.  Jsou to témata o kterých lidé se mnou často hovoří a to mě nutí o nich přemýšlet.

 

 

                                                         ČECHY  2005    (Word) (PDF)

 

Úvod

Jak a proč jsme se letos ocitli v Čechách už určitě každý ví.  Věděla jsem, že by se nám to jednou mohlo podařit a na nějakou dobu se do Čech vrátit, dokud tam mám rodiče, rodinu a přátelé.  Avšak, že by to mohlo přijít v Brusově kariéře tak brzy, jsem nepočítala.  Tušila jsem, že je Bruce v jakési čekací lhůtě a čeká na výsledky komise, která rozhodne, zda je jeho práce dost dobrá, aby se stal reprezentantem Fulbrightova programu, ale měsíce plynuly a denní kolotoč okolo rodiny postrčí vaše myšlenky jinam.

Až jednoho rána, když jsem si přemítala poslední sen (ty se mi zdají každou noc), vidím Bruce jak ke mě spěchá s otevřenou mapou České republiky a ptá se: „ Katko, kde je město Clin?!“.  Můj mozek po ránu nepracuje hbitě, ale hned jsem si stačila uvědomit, že Bruce BYL umístěn do ČR a že to vybrané místo připadá na město Zlín!?

Bruce má takovou každodení-ranní rutinu.  Hned jak vstane zapne počítač, ten než se rozběhne, Bruce si dá snídani a přečte si svůj oblíbený časopis a emaily, které se mu přes noc nahromadily.  A tak tam našel i tuto zprávu o jeho umístění.

 

Kulturní šok.

Každý kdo jednou odešel ze své vlasti ať už z jakéhokoliv důvodu a žil nebo žije v zahraničí delší dobu, vám potvrdí, že se mu pohled na jeho rodnou vlast změnil.  Je to jako kdyby jste najednou vylezli na vysoký kopec a z dobrého výhledu se dívali dolů na rodnou vesničku.  Nejednou vidíte mnoho věcí jasněji, začnou zapadat do sebe a pochopíte chod celé společnosti právě proto, že jste se dokázali odpoutat a stali se „pozorovatelem“.  Mnohem lépe pochopíte odkud vlastně pocházíte, kdo jste, v jaké kultuře jste vyrostli a také znovu přehodnotíte co se vám líbí a co ne a co vám popřípadě chybí.  Jasněji vidíte to dobré i to špatné.  Přesto, že jezdíme do Čech na návštěvy každý rok a snažíme se sledovat nové věci a vývoj v Čechách, zkušenost denního života a utkávání se s denními problémy je naprosto jiná než „přijet jen na návštěvu“.  Vracela jsem se žít do vlasti po více jak osmi letech strávených v Americe. 

Když se přestěhujete do jiné země většina z nás prožívá tzv. „kulturní šok“ (culture shock).  Je to reakce na kulturní změny po příjezdu do nové země, kde se snažíte žít.  Všichni reagujeme.  Každý trochu jinak.  Musíte se vypořádat s cizým jazykem, zvyky, tradicemi, jinou mentalitou.  Vše to jisté a známé co znáte z domova tu není.  Po příjezdu do Ameriky mě trvalo asi tři roky než jsem si plně zvykla na novou kulturu a začala se cítit pohodlně, jako doma.  Nikdy by mě, ale nenapadlo, že stejný pocit budu prožívat jednou také naopak, při příjezdu zpět do Čech.  Nejrychleji si zvykla Katunka a Bruce, který měl jen pár „kulturních“ problémů.  Naučit se jak fungují určité věci a trochu slevit ze svých požadavků na které je zvyklý z domova.  Podřídit se nové kultuře.  To je asi vždy nejdůležitější, uvědomit si, že nikdo nebude nic měnit kvůli vám, ale vy se musíte podřídit zemi do které jste přijeli a přijmout její nové zvyky a zásady takové jaké jsou.  Michaelka a já jsme si zvykaly hůře.  Především první měsíc, kdy na mě padla veškerá zodpovědnost a musela jsem se začít potýkat s denním životem, nákupy, bankami, školami pro děti a jinými úřady.  Každý den se nám přihodilo něco nepříjemného, něco co se muselo řešit.  Vyvrcholení přišlo, když nám vykradli nebo spíše jen zničili auto.  Nebyla jsem smutná z toho, že se to stalo, to se může stát přeci všude, ale z toho přístupu okolí.  Nikde žádné odvolání, nikde žádné zastání, každý to obešel jen slovy, že tak to prostě je.  Lhostejnost, smutek.  V té době jsem myslela, že nebudu schopna opět žít v Čechách a potýkat se s lhostejností, bezmocností a s neúctou s jakou se zde s člověkem zachází.  Chtěla jsem se vrátit zpět do Kalifornie, prožívala jsem si svůj „kulturní šok“.  Ale sebrala jsem se a za velké psychické podpory Bruce se rozhodla zůstat.  Nebyla jsem v situaci abych mohla myslet jen na sebe a na své problémy a potřeby.  Mnoho lidí se těšilo na náš příjezd i já sama jsem se těšila na všechny.  Nejhorší jsem tedy měla za sebou a po hlavě jsme se vrhli do ostatního. 

 

Pozitiva.

Přesto přeze všechno mě- nás situace a podmínky v Čechách příjemně překvapily.  Vše je mnohem lepší a funguje mnohem lépe než když jsem v r. 1996/7 z Prahy odjížděla.  Praha je vůbec velmi dobře vybavena a změny které probíhají jsou vesměs pozitivní.  Využívání nové technologie je k nepřehlédnutí.  Budovy opravené a lidi se opravdu snaží vše udržovat jen jak jim to možnosti a finance dovolují.  Nově vystavěné nákupní zóny, samoobsluhy, mnoho nového zboží.  Služby které jsou otevřeny i přes víkend.  Vše se mění rychle.  Nic takového neexistovalo, když jsem v Čechách ještě žila.  I některá česká a moravská města si vedou velice dobře, jiné naopak upadají .  Záleží asi kdo je ve vedení a jak umí hospodařit.  Po vstupu do evropské unie se České republice daří velice dobře.  Ekonomie jde velmi slibně nahoru a vůbec vše po vstupu do EU se pro nás jeví pozitivně.  Pokud jste od té doby vycestovali, sami víte jak je to příjemné přes hranice ostatních EU států přecházet.  Jak je to rychlé, praktické, ale také úctyhodné pro naše občany.  A to je jen jedna výhoda za všechny.  Absolutně nechápu jak někdo vůbec může proti Unii v Čechách vystupovat, je to jako kdyby byl sám proti sobě.  Český národ není hloupý ani líný, a tak je jen na nás, jak a kam si tu naši zemičku dovedeme.

 

Negativa.

Materiální hodnoty se dohánějí někdy rychleji než hodnoty morální a tak jsme nemohli přehlédnout občasný boj s neslušným chováním.  Ať už jsem četla v Čechách jakýkoliv časopis, dívala se na jakýkoliv program, nikde mi neuniklo v Čechách tolik diskutované slovo „závist“.  Každý Čech považuje závist za zhoubu našeho národa a za naši národní vlastnost.  Nesouhlasím s tím.  Myslím si, že závist je normální lidská vlastnost, kterou se buď od mala učíme potlačit, tak jako jiné záporné vlastnosti anebo ji necháme rozrůst jako zhoubný nádor až do takové míry s kterým se těžko bojuje.  Myslím si, že Český národ více vystihuje slovo lhostejnost.  A právě naše lhostejnost dává plný průchod špatným vlastnostem, jako je závist atd.  Stačí si všimnou jak lidé mluví již od malička s dětmi.  Uslyšíte maminky říkat dětem: „ Janičko, vem si ty šatičky, vždyt ti je každý bude závidět“.  Žádné: „ Janičko, vem si šatičky, tolik ti sluší a budeš se v nich cítit dobře. 

Už i časopisy pro nejmenší jako je Dáda aj. vysílají k našim nejmenším Čecháčkům to špatné poselství.  Říká jim, že vše co děláme, děláme proto, aby nám druhý záviděl a ne proto, abychom se sami cítili lépe, byli více sebevědomí a také vzdělaní. „Děti učte se cizí jazyky, ostatní vám to budou  závidět“ (citát z časopisu Dáda).  Tento tlak pocitu, že se musíme zavděčit někomu druhému, je velice vysilující a vede k nespokojenosti sám se sebou a nervozitě.  Stačí se podívat na české silnice najdete tam všechny citové/duševní problémy s kterými se společnost potýká.  Kdo není spokojen sám se sebou není štasten ani on ani jeho okolí.

Znám v Čechách mnoho skvělých rodičů a rodin, které vedou své děti tím správným směrem.  Je škoda, že zatím celá společnost ještě nepochopila, že co zaséváme to také sklízíme. Také Češi by na sebe dokázali být mnohem hodnější a laskavější než jsou, ale právě ta lhostejnost a maloměšťáctví nás neposune zatím dál.  Jsme národ inteligentních lidí, bohužel jen někdy na hrubo obdělaných.  Vím o čem mluvím, sama jsem se musela ve světě hodně učit a měnit zvyky v mém chování.  Učit se respektovat druhé, jejich názory a přání a ne si za každou cenu prosazovat to co zrovna my uznáváme za „správné“.  Ale tak jak je to s každým problémem:  Nemůžeme zatím změnit/vyřešit to, co nerozpoznáme a co nevíme, že děláme. 

 

Televize v ČR.

Velice se nám líbili některé pořady v české televizi.  Katunka si oblíbila soutěž Super Star, a stala se jejím velkým fandou.  Míša si pravidelně čekala na Večerníček a Kouzelnou školku.  Jak se dcerám zlepšovala čeština, zlepšovalo se jim i chápání české kultury.  Večerníček nám letos slaví 40. narozeniny a stejně tak Bruce, kterému se tím pádem český Večerníček také velice zalíbil.  Nejvíce se mi líbili pořady na ČT 2, vzdělávací a dokumentární.  Naleznete tam poučení téměř na každé téma, které je právě aktuální či choulostivé.  Škoda jen, že diváci, kterým by tyto pořady prospěly nejvíce místo toho sledují TV Novu.

Ale i na ČT 2 stále ještě nejsou všechny pořady objektivní a snaží se dostat diváka buď na jednu nebo na druhou stranu.  Dlouho jsem nemohla například pochopit proč je v Čechách, u některých lidí, taková velká nenávist vůči Americe?  Často mi lidé vypráví své záporné dojmy a názory o USA.  Respektuji každého názor a nevadí mi lidi vyslechnout.  Mám však ráda pravdivé informace, fakta a ne zkresleniny typu „ jedna paní povídala“.  To patří mezi jiné druhy pořadů.  Po několika měsících v Praze jsem pochopila jakou roli hraje i taková televize.  Mnoho dokumentárních pořadů je právě také o USA.  Mnoho jich je opravdu objektivních a vypovídá pravdu o životě takový jaký je.  Hlavně pokud se jedná o cestopisy.  Mnoho dokumentárních filmů je však také velmi zkresleno.  A co mě vůbec připadalo divné, že tyto dokumentární filmy jsou vyrobené většinou francouzskými filmaři?!  Je to asi jako kdyby se nějaký mexický režisér rozhodl natočit dokument o České republice na téma, které sice v Čechách existuje, ale normálně se s ním nikdo nesetká, nebo ani není velmi rozšířené.  Pak přijede zpět na americkou pevninu a bude tam tímto dokumentem prezentovat celou Českou republiku a její lid.  Na ulici by mě pak lidi zastavovali a říkali:“ Hele, viděli jsme ten dokument o tvojí zemi, to je tedy pěkná země.“  Asi bych jim těžko vyvracela omyl, když právě vzhlédli věrohodný dokument.  Jak a kým udělaný je většinou již nepodstatné.  Velmi často také z finančních důvodů televize v Čechách nakoupí jen polovinu zprávy a tak se český divák nedoví zprávu celou, tedy zprávu objektivní.  Připomíná mi to tak trochu soud, kde je soudce a žalobce, ale obhájce se už jaksi nedostavil.  Myslím si, že toto je problém dočasný, protože demokracie je v Čechách velmi mladá a tak se všichni teprve učí jak v ní žít a využívat ji.  To se týká i diváka i mediálních prostředků a informací které dostává.  Velkým faktorem jsou také finance, ekonomický důvod.  Není peněz na nákup kvalitních programů a tak jsou TV stanice nucené nakupovat tzv. Odpad co jinde nechtějí nebo to co již přestalo vydělávat.  V Čechách zatím není jasné rozlišení mezi TV bulvární a TV solidní, tedy věrohodné.  K TV bulvární má nejblíže asi TV Nova.  To se také, ale časem upraví, především až o tom bude existovat více zákonů a práv.

Pro mě osobně byly zajímavé nové pořady a televizní seriály z nové doby.  Poznala jsem, jak dnešní lidé v Čechách myslí, jaké mají problémy a o čem je řeč.

 

Mladí lidé.

Mladí lidé v Čechách nás nesmírně potěšili.  I když jsem od dnešních českých vysokoškoláků starší v průměru „ jen“ o deset let, jejich myšlení je od mojí generace vzdáleno na stovky světelných let.  Věci které znají, o kterých uvažují a jak se umí pohybovat v dením životě je velmi povzbuzující pro budoucí Českou zem.  Moje generace neměla oproti nim ani ždibec znalostí a rozhled jako generace nová, nadcházející.  Vlastenecky, ale i s českým humorem umí velmi dobře popsat podmínky ve vlasti.  Mnoho z nich pracuje velmi usilovně a tvrdě na své budoucí kariéře a hlavně! všichni se učí jazyky!!  Chápou jak je nutné, jako člen malé země umět cizí jazyk, chápou jak je nutné učit se o ostatních kulturách a chápou a vidí i jaké změny jsou nutné vykonat v budoucím běhu země.  Cestují!  A téměř všichni v těch cizích zemích pracují!  Vydělávají si, ale hlavně poznávají a učí se.  Atˇuž je to sousední Německo, Amerika, či Austrálie, která se momentálně zdá být módním místem, které táhne za poznáním českou mládež nebo jakákoliv jiná země, tito mladí lidé si přivážejí zkušenosti k nezaplacení a já jen pevně doufám a věřím, že je budou moci použít doma a přispět k lepšímu vývoji celé společnosti.

Toto z nás mohl nejvíce posoudit Bruce, který trávil s českými studenty času nejvíce.  Někdy prý jen našim mladým chybí více houževnatosti a pracovitosti a to nás pak zbytečně posune za jiné národy.

 

Historie a Bruce

Když Bruce založil naše webové stránky o výletu do Čech a začal psát své postřehy, viděla jsem jeho zážitky psané očima cizince.  Psal o „mojí zemi“ a dotýkal se témat, která jsem nechtěla aby otvíral a zdálo se mi, že je to nefér, aby cizinec kritizoval či naopak chválil zemi, kterou zná jen z chvilkových návštěv.  Abychom mohli o zemi psát přesvědčivě a dobře je nutné znát celou její historii a vývoj.  Současná rozhodnutí a chování národa plyne z naší minulosti, proto je ji nutno znát.  Vím to podle sebe.  Až když jsem se začala učit (a stále učím) podrobnou historii USA od samotného počátku, pochopila jsem tento národ mnohem lépe a zcela jinak.  Pochopila jsem proč a jak došli k určitým závěrům a proč se jako národ rozhodují a chovají i dnes tak či onak.  Pochopila jsem jejich mentalitu.

Bruce znal do té doby z Českých „hrdinů“ pouze Václava Havla, Karla IV., Tomáše Baťu, Karla Gotta, Lucii Bílou, Jiřího Svěráka a Libušku Šafránkovou coby Popelku.  To na rozbor českého národa nestačí.  Bruce se začal pilně učit a dnes už zná a umí vyjmenovat, lépe než já, všechny české vlastence a obroditele českého národa.  Četl také studie současné, studie českého jazyka a studie české kultury.  A velmi poctivě a do hloubky se věnoval českému jazyku jako takovému.  Díky svému umístění ve Zlíně také poznal kulturu Moravy, její zvyky a hodné lidi.  Také si poctivě vyslechl přednášku jedné ze svých studentek o tom co všechno může vyléčit takový panák domácí slivovice.

Český národ se v minulosti musel potýkat s mnohým.  Jako malý stát jsme neustále válcováni tou anebo druhou velmocí.  Díky naší geometrické poloze jsme často velice vítáni jako území jednoho či druhého.  Když se zamyslíte čím vším náš národ prošel je obdivuhodné, že si stále držíme svůj jazyk a svou zem.  Pravda, naše území se pokaždé trochu zmenší, ale je tu.  Přežívá silnější.  Mnohé kultury světa už zanikly a dávno tu nejsou, my se stále držíme i přesto, že jsme národ, který nemá rád změny, nerad se pere, nerad válčí a když už něčím mlátíme tak jedině „hubou“ u dobře vychlazeného pivka.  No každý národ má svou zbraň a naší je tato dovednost a schopnost se přizpůsobit i proti naší vůli a prokluzovat systémy bez větší újmy.  Újma tu ale je.  Národ a lid je dle svých událostí formován.  Jen když pomyslím na mého dědu Gustíka.  Narodil se a školní docházku započal za císaře pána, tehdejšího Rakouska-Uherska.  Pak přišla I. svět.válka a s ní první svobodné Československo, pak Protektorát Čechy a Morava, následovala Československá socialistická republika, Československá republika, Česká a Slovenská Federativní republika a konečně Česká republika.  Můj děda zemřel v České a Slovenské Federativní republice.  Na první pohled to vypadá jako kdyby se děda stěhoval ze země do země, ale to ne, to jen ta země okolo něj měnila názvy a režimy, měnu a vládce.  A to se stačilo stát za života jednoho člověka.  Všechny tyto změny náš národ formovaly a vyvíjí se z nich česká mentalita, a proto je potřeba, abychom je brali na vědomí.  Nemyslím, abychom se na ně vymlouvali když nám něco nejde, ale abychom na ně nezapomněli.  Mám oblíbené přísloví praktických Američanů a sama se jím řídím. -„ Ctít a vážit si minulosti, žít přítomností a těšit se na budoucnost“.

 

Stesk.

Často se mě lidé ptají, v Čechách i v Americe zda se mi stýská po domově.  Ano, stýská nebo spíše ze začátku se mi stýskalo, ale asi jinak než by jste si představovali.  Stýskalo se mi po Čechách, tak jako se člověku stýská po něčem co už nemá a co je pryč, ale jeho život jde dál.  Je to takový ten stesk, který zažijeme, když se nám stýská třeba po někom blízkém kdo nám odešel ze života a nám prostě občas chybí, ale víme, že s námi tady už nikdy nebude.  Občas člověk postrádá to co dobře znal a co bylo dlouhou dobu součástí jeho života, ale zoufalství ze stesku jsem nikdy nezažila. Myslím si, že tím, že mám možnost jezdit zpět do Čech poměrně často, nemám pocit žádné ztráty.  Díky telefonu a Internetu jsem v denodenním kontaktu s rodinou, rodiči, sestrou a mnoha přáteli.  S kamarádkou Hankou si denně vyměnuji email již několik let, a tím jak vám přibývají domácí počítače, dostávám mnohem více pošty než na začátku. 

Potkala jsem tu krajany, kteří strádají mnohem více než já, a kteří si na poměry v nové zemi nikdy nezvykli i když se snaží.  Stesk po domově může být veliký, ale já ho takto nezažila.  Myslím si, že velký vliv má na to také moje dětsví a prostředí v jakém jsem vyrůstala.  Mám maminku, která byla vychována ruskou maminkou, mojí babičkou.  Táta zase vyrůstal v pohraničí pod silným vlivem německé kultury.  Velkou část rodiny jsem měla odjakživa v Americe a velká část rodiny nás přijížděla navštěvovat i z Moldávie, Ukrajiny a Ruska, tehdy Sovětského svazu.  Další členové naší rodiny pocházejí až z dalekého ostrova Mauritius.  Až později v životě jsem pochopila, že nepocházím z typicky české rodiny.  Bylo pro mě velmi přirozené, že se lidi stěhují, že emigrují, že bydlí jinde a že pocházejí z jiných kultur, vždyt to byla a je moje rodina?  Občas i ve škole na mě nehodné děti pokřikovali „ty emigrante“.  K údivu mé maminky mě to vůbec nevadilo a nechala jsem je pokřikovat.  Tím pádem jsem si nevytvořila žádný pevný bod nebo zvyk ve staré vlasti, bez kterého bych nemohla v jiné zemi existovat, tak jak to vidím u jiných přistěhovalců.  Prostě se mi líbí tam, kde zrovna jsem.  Samozřejmě, že člověk se řadí k tomu národu ve kterém vyrostl nebo strávil většinu svého života.  U mě tím národem jsou Čechy.  Vím, že už nikdy nebudu ten stejný Čech, který odešel z vlasti a také vím, že nikdy nebudu Američan, který se tu narodil.  Krásně to vystihuje slovo Čechoameričan, protože to přesně se z vás stává.  Plujete si na své vlastní lodi spolu s dalšími miliony lidiček, kteří se kamsi přestěhovali a změnili vlast.  Ať už jsou to Indoameričané, Čínoameričané, Němcoameričané anebo Čechoitalové.  Prozradím vám malé tajemství.  Má to své výhody.  Tato nová identita vám dovoluje prohloubit svůj vlastní individualismus.  Můžete si opravdu žít volně a přitom nebýt středem pozornosti.  Vysvětlím.  Pokud jako Čech vybočíte z nějaké zajeté české normy chování či zvyku už vás lidi pomluví.  Jako Čechoameričanovi vám to omluví slovy: „to víš, ona už žije v tý cizině moc dlouho a tak je jiná“.  V Americe zase řeknou: „Ona pochází z ciziny, asi to tak u nich dělají“.  To už je jedno, zda se to týká vašeho chování, oblékání nebo jiného.  Je to velice svobodný pocit, že jste si sám sebou, takový jaký být chcete, a ne takový jakého vás chce vidět ta či ona společnost.  Samozdřejmě, že zde v Americe budu vždy reprezentovat kontinent evropský, na což jsem hrdá, za sebe pak vždy země české.

Kterou zemi mám raději, by byla další otázka kterou často dostávám nebo kde se mi líbí více, se mě také lidi ptají.  Odpovím stejně tak jako jeden Čechoizraelec.  „  Tyto dvě země jsou jako dvě ženy.  Jedna je moje matka a jedna je moje manželka.  Čechy jsou moje matka proto je mám ráda, že mi dali můj první domov, je to láska silná, neměnící se.  Amerika (on řekl Izrael) je moje manželka, je to země kterou jsem si vybral na žití a mám ji rád prostě za to, jaká je a jak mě přijala, je to také silná láska.  Tyto dvě ženy-země a můj vztah a láska k nim se navzájem nijak neruší“. 

Někdy bych si snad i přála, aby se mi stýskalo více, ale realita denního života mě vždy přivede zpět na zem.  Jeden příběh za všechny :

Když jsme v prosinci přicestovali do Čech možná si budete pamatovat kolik problémů nás provázelo při příletu do Prahy.  Kufry se dostavily až o tři dny později a tak jsem je jela sama s tátou vyzvednout na letiště Ruzyni.  Bruce doma nemocný spal, děti také.  Byla půlnoc, zima a vánoce přede dveřmi.  Když jsem přecházela celní prostor i s našimi sedmi kufry, zastavil mě mladý, vysoký a nepříjemný celník s vizitkou na klopě na které bylo napsáno jen identifikační číslo pracovníka 400202.  Na první pohled mnou pohrdal, byl znuděný a chtěl se předvádět před kolegy.  Rozhodl se zkontrolovat všechny mé kufry, které byly napolo smáčené londýnským deštěm, ve kterém asi stály několik dnů a čekaly na let do Prahy.  Neměla jsem žádné odvolání, žádné zastání, byla to ponižující situace.  A tak tam tak stojím pozoruji jeho neomalené způsoby chování, jeho ruce se hrabají v mokrém prádle mých dětí a manžela.  Hloubkově studuje i můj český cestovní pas.  Myslím na to, co tu vlastně dělám?

Vracím se domů--domů? Po osmi letech, s manželem který přijel pomáhat vývoji v mé vlasti jako zvláštní host České republiky, stojím tu unavená a nevyspalá ve vypůjčené, červené teplákové soupravě asi o pět čísel větší (všechny moje věci byly v těch kufrech) a nemůžu se nijak bránit proti tomuto individu, ubohého vládního pracovníka než tím, že si opíšu jeho identifikační číslo a pohrozím stížností?!  Po hodinové prohlídce se pomalu „plazím“ k východu.

--Po téměř osmi měsících přistávám v Los Angeles.  Už ted se trochu nervuji jak dopadne celní prohlídka.  Nemám dobrý pocit z úředníků.  Tento pocit stále přetrvává z komunistické doby mého dětství.  Blížím se k celníkovi, který mě vítá úsměvem a na klopě mu visí jmenovka na které je napsáno John McDavis.  Položí mi pár nezbytných otázek, letmo přehlédne můj český cestovní pas a zkontroluje kartu, která mě umožnuje trvalý pobyt v USA.  Zažertuje s dětmi a poprosí mě, abych žádný z kufrů neotevírala, už tak prý musíme být po dlouhém letu unaveni.  Pomalu odcházím a najednou zaslechnu jak za mnou celník volá: „ Mrs. Dehning!“ Pomalu se otáčím a cítím jak se mi potí dlaně.  Co asi chce?  Rozmyslel si to a přeci jen mě bude kontrolovat?  Pomalu se šourám zpět.  Celník opět volá: „Ne, to nemusíte, já jsem.....chtěl jsem.... vítejte doma Mrs. Dehning“.  Kývnu mu na pozdrav a cítím, jak se mi po tváři koulí malá, unavená slza.

 

Závěr.

Někdo se mi během našeho pobytu v Praze zeptal, zda se nám tento „výlet“ vyplatil finančně.  Ne, tento výlet se nám finančně nevyplatil.  Je to jako kdyby jste se někoho zeptali, zda se mu vyplácí jezdit na dovolenou.  Dovolená se vám nikdy nevyplatí finančně, avšak pocity, poznání a novou energii, kterou si z vydařené dovolené odvážíte jsou k nezaplacení.  A tak to bylo i s námi.  Pocity, nově nabyté poznatky, nové sebevědomí a společné chvíle štěstí s rodinou a přátely se nedají vyvážit žádnou cenou peněz.  Jsou k nezaplacení a neopakovatelné.  I všechny ty starosti, trampoty a pendlování sem a tam se vyplatí.  Váš život se stane bohatším.  Jako rodinu nás to posílilo a pro děti to byly určitě jedny z nejhezčích chvil jejich dětství.  Poznat nové kamarády, strávit čas s babičkou, dědou, bratrancem či sestřenicí jsou pro nás chvíle nevšední a cenné, které takového človíčka dokáží pozitivně formovat do jeho budoucího života.  Pozitivní vyhrává nad negativním.

Přes padesát jednotlivců, rodin a dvojic přátel „starých“ i nových nás pozvalo na návštěvu domů či na chaty, chalupy tzv. „letní sídla“.  Nemohli jsme vůbec stihnout vše co se nám naskytlo. Nakonec jsme se rozhodli udělat narozeninovou oslavu na které se většina z vás sešla a viděla a tento den určitě počítáme jako jeden z nejhezčích z celého pobytu v Praze.  Štěstí člověka se nepočítá na majetek, ale na to, kolik hodných lidí potkal v životě.  Počítáme za veliké štěstí, že jsme potkali zrovna vás.  Není v našich silách všechny návštěvy stihnout a vždy nás mrzí, když něco nevyjde.  Přestože se nám zdálo, že dnů a týdnů budeme mít v Čechách dost a dost, denní život ve věku, kdy vám rostou děti, může být někdy tak intenzivní, že čas uletí ani nevíte vlastně kdy a kam.  Ale snažíme se chystat cesty další a zatím to vypadá, že do Čech opět přijedeme v červnu 2006.  Pokud půjde vše podle plánu, měli bychom sebou přivézt také dvacet Brusových studentů z Chapman university.  Tato skupina plánuje spolupracovat se studenty z university Tomáše Bati ve Zlíně a soukromé univerzity AAC v Praze.

Katunka se chystá navštívit svou BISP (Britskou školu v Praze) a absolvovat s nimi opět letní tábor.  Plánů máme neustále velmi mnoho a budeme proto doufat, že se nám je podaří opět uskutečnit.

S přáním hezkého podzimu zdraví a na dálku objímá Katka Dehning s rodinou.

 

 

Příloha:  Co vše se dá ještě stihnout za sedm měsíců v Evropě?

*Zde jsou česká města, která jsme za náš pobyt navštívili a podrobně prohlédli: Praha, Písek, Terezín, Zlín, Prachatice.

 

*České hrady a zámky: Konopiště (dvakrát), Karlštejn, Pražský hrad, Orlík.

 

*Zahraničí, které jsme navštívili: Slovensko, Německo, Švédsko, Dánsko, Norsko, Velká Británie, Francie, Itálie.

 

*Koncerty a divadla: Škola pomluv Č (Stavovské), West side story M (Karlín), Bambiny di Praga (Obecný dům), To pravé Č (Vinohradské), Přes přísný zákaz dotýkám se sněhu (Pod Palmovkou), Lord of the Dance (T-mobile arena), Vrátila se jednou v noci Č (Vinohradské), Netopýr M (Karlín), Cats M (Černé divadlo na Můstku), Noc na Karlštejně M (Karlín), Zpívání v dešti M (Karlín), Holywood on Ice (Sazka arena), Zkrocení zlé ženy B (ND), Lukrecia Borgia B (ND), Jára Cimrman (Žižkovslé divadlo).

Děkujeme všem kdo nás na tato představení pozvali nebo přijali naše pozvání.

 

*Potkali tyto významné/veřejně známé osobnosti: Ambasádor Spoj. států amerických v České republice W.J.Cabaniss, Ambasádor Velké Británie v České republice lady Linda Duffield, president České republiky Václav Klaus, hokejista Petr Hejduk, generál české armády Štefka, generál americké armády Donald Smith, cestovatel p. Ing. Zikmund.

Velkým zážitkem a fajn skupinou byli také profesoři se svými rodinami, kteří stejně jako my, pobývali v České nebo Slovenské republice a které jsme pravidelně vídali při společenských událostech.  S některými z nich jsme stále v kontaktu a nedávno jsem dočetla jejich práce psané na téma zkušenosti v České republice. Co se týká jejich osobní zkušenosti a zážitků všechny byli pozitivní.  Každý z nich a podle svého si Českou zemi zamiloval a slibují svůj návrat.  Někteří z nich pokračují ve spolupráci s českými kolegy.  Nejvíce mě potěšilo, že potkali v ČR mnoho hodných lidí, jak pracovně, tak osobně, kteří jim byli k dispozici radou či pomocí.  To nasvědčuje o tom, že lidi jsou vesměs dobří a hodní, chtějí a také umí pomoci, když je potřeba.  Také jsme zjistili, že ti lidé, kteří pomoci nechtějí, jsou negativní nebo chovají nenávist k cizincům /Američanům/ se sami vyškrtnout ze společnosti a přátelských kruhů.  Dej bude ti dáno, přej a bude ti přáno.

 

*Jednou větou „ Čím nás obohatil výlet do Čech“:

Bruce: „Pochopil jsem Čechy, pochopil jsem lépe i Ameriku, obojího si nyní vážím, mnohem víc“.

Katunka: „ Potkala jsem mnoho nových lidí, které bych normálně nepotkala“.

Katka: „ Nové sebevědomí při řešení problémů a denních úkolů“.

Michaelka: „Nevím co přesně mi to dalo......“ a pak mluvila asi deset minut o tom, že neví.  Zeptali jsme se jí proto, zda si uvědomuje, že tady celou tu dobu odpovídá na otázku v jazyce českém, což by před cestou ještě nedokázala.  KD J.