Cestování a terorismus    (Word) (PDF)

 

          Často se mě mnoho lidí ptá zda se bojím cestovat, když je svět teď tak nebezpečný a ve válce s teroristy, kteří jsou vysazeni momentálně především na Američany. Někdo si myslí, že jedině blázni v této době přelétají z kontinentu na kontinent a jiné zachvacuje přímo hysterická panika z pomyšlení, že by měli opustit “rodnou vísku”, co když zrovna s nimi spadne letadlo?! 

Moje odpověd zní ano. Ano bojím se cestovat, tak jako každý jiný, a bojím se teroristů a jiného nebezpečí stejně tak, jako každý jiný člověk. Je normální se bát, je to instinkt, který nám byl darován právě proto, abychom byli schopni přežívat. Bát se - obávat se s mírou, být opatrný. Fobie normální není.

 

           Když se 11. 9. 2001 v Americe zřítila čtyři letadla a nastal výjimečný stav, strach a chaos, byla jsem v šoku. V šoku ze strachu co bude dál. Nejenom ve světě, ale také v mém životě. Tyto události zaznamely v mém životě ohromný obrat tím, že se mě dotkly přímo osobně. Zákazník z našeho kadeřnictví seděl v jednom z letadel, které nalétlo do jednoho z mrakodrapů obchodního centra. Tři další sousedi letěli v dalším.  Žili jsme v té době na východě USA a rodiče, sestra a přátelé byli v Evropě. Každou chvilku jsem si kladla otázku zda je vůbec ještě někdy uvidím. Tak vážné se vše tehdy jevilo. Začala jsem pozorovat okolo sebe Američany-lidi-přátelé. Lidé kteří prožili šok, začali znovu a znovu přehodnocovat své životy.  Někdo ukončil kariéru a rozhodl se věnovat své rodině, tak jak to například učinila moje lékařka. Druzí se rozhodli, že už nikdy nenasednou do letadla, tak jako Greg, manžel mojí kolegyně z práce. Celý svůj život a způsob života začal přepracovávat a přeorganizovávat.  Koupil si motorový dům (obytný autobus), aby si místo létání všude raději dojel sám. Změnil povolání, aby nebylo tolik riskantní (byl hasič) a udělal i nějaké finanční změny. Pak si zašel k lékaři na každoroční prohlídku a ten mu našel rakovinu. Gregovi bylo 42 let. V té chvíli jako by se mi rozsvítilo. Uvědomila jsem si, že když budeme utíkat před jedním nebezpečím může se dostavit druhé a to takové, které jsme absolutně nečekali. Přestala jsem se smrti bát, protože jsem si uvědomila, že ta přijde tak jako tak. Pak už jsem měla jen na vybranou, zda budu do smrti jen přežívat anebo  do smrti žít. Rozhodla jsem se, že budu žít, že budu cestovat, že budu navštěvovat rodiče a přátelé, že se nebudu bát letání, že se prostě nebudu bát života. Našla jsem si všechny statistiky, které jen existují a dozvěděla jsem se, že zatímco se bojíme teroristů, každý den onemocní na různé druhy rakoviny ne stovky, ale tisíce a ve světě miliony lidí. Každý den se tisíce lidí doví, že jejich život začal viset na vlásku a že o něj musí začít bojovat. Najednou mi přišlo zbytečné a trapné mít panický strach z cestování. Samozřejmě bych neriskovala a nechtělo by se mi v této době cestovat do muslimských zemí a jim podobných. Také sleduji zprávy a nejela bych do nebezpečných oblastí nebo oblastí, které se turistům nedoporučují z různých důvodů.

 

Američané říkají, že není důležité kolikrát se v životě nadechnete, ale JAK se nadechnete. Je to velká pravda.

Mám ráda narozeniny a ráda je slavím. Neberu to jako stárnutí, ale jako dar za další skvělý rok. Když se totiž člověk opravdu, ale opravdu zamyslí nad tím kolik nebezpečí na něj všude číhá musel by se z toho zbláznit. Nezbývá mi nic jiného než obdivovat občany seniory a rozhodla jsem se, že se budu ke všem kdo jsou starší snažit chovat slušně, už jen za to, že to všechno zvládli.  Vždyť život sám o sobě není vůbec lehký.

KD J (2005)