NĚMECKO, DÁNSKO, ŠVÉDSKO, NORSKO 2005    (Word) (PDF)

 

 

  Další z našich evropských cest směřovala do Skandinávie.  Jarní konference pro Brusův obor se konná každý rok na jiném místě. Vloni byla například v Praze.  Letos připadla na švédský Goteburg.  Děti ani já jsme nikdy ve Skandinávii nebyly. Bruce nebyl v Norsku, a tak jsme si mysleli, že by to mohl být zajimavý výlet.  Děti měly naštěstí v té době pár dní volna ze školy.  Připravili jsme naši věrnou škodovku Octavii, mapy a vyrazili do světa.

 

1.den: Pátek 13.května.  V Praze bylo nádherné, teplé a slunečné ráno.  Jeli jsme přímo po nové dálnici Praha-Teplice až kam to šlo.  Pak už je vše velice hezky značeno až na hraniční přechod Cínovec.  Měli jsme namířeno po E55 až do Švédska- cíle prvního dne.  Dálnice E55 okolo Teplic opravdu nezklamala svou pověstí. Podél celého pohraničí se nám předváděly „lehké děvy“ jen tak za bílého dne.  Mají při cestě vystavené malé chatky, u kterých stojí a lákají zákazníky.  Je to velice smutné a nechutné zároveň.

Německo jsme přefrčeli dobře a rychle.  Jen mezi Cínovcem a Dráždany to šlo pomalu kvůli místní opravě silnic.  Naše trasa vedla přes Dráždany, okolo Berlína až do Rostoku.  Dálnice tam jsou perfektní.  Krajina je v této roční době prostě nádherná.  Pole plné žluté hořčice, zeleného obilí a větrných mlýnů, které si před tím z Německa nepamatuji. Musí být poměrně nové.  Louky plné kvítí a stromy v čerstvém rozpuku jasně zelených lístečků.

  Zdržení a problémy nám nastaly až v Rostoku.  Náš trajekt do dánského Gedseru měl podle našich údajů odplouvat z Wardemunde- přístavu hned vedle Rostoku.  Bohužel, naše údaje byly špatné a tento trajekt přestěhovali do Rostoku.  Chvíli jsme jezdili sem a tam. Až po několika zeptáních a domluvě jsme konečně našli naše odplouvací stanoviště.  Trajekt odplouval až za dvě hodiny v 19 hod. večer.  Zařadili jsme se do řady odbavených aut také již připravených na odjezd a čekali.

 Přístav Rostok je bývalé NDR (DDR).  Jednou jsem tam byla jako dítě s rodiči. Bylo mi asi devět let. Táta tvrdil, že musím vidět pořádný přístav, a když už jsme nemohli cestovat do „západního“ Hamburgu, alespoň Rostok měl postačit.  Velmi jsem tehdy toužila nasednout na jednu z lodí a jet dál, pokračovat.  Dnes se mi měl dětský sen splnit.  A splnil.  Přesně na minutu, v 19 hod. přesní Dánové vypluli.  Plavba do Gedseru trvala hodinu a 45 minut.  Děti byly nadšené.  Najeli jsme do břicha lodi i s autem a zaparkovali.  Pak jsme se přesunuli rychle na palubu a sledovali jak se nám vzdaluje německý břeh.  Ještě chvíli nás doprovázeli rackové, ale začínalo být chladno, a tak jsme se přesunuli do vnitř na večeři.

V Gedseru jsme se vylodili již za šera a uháněli dál směrem k městu Kodaň.  Kodani jsme se však vyhli a přejeli Molmo, kde je přes zátoku vystavěn přenádherný most-dálnice. Současně dělí hranici mezi Dánskem a Švédskem.  Všechny mosty a přejezdy se platí.  Neměli jsme žádné dánské koruny, ale berou i eura a hlavně platební karty.  Cíl cesty bylo švédské městečko Halmstad, kam jsme jeli navštívit přátelé Stiga a Birgitu.  Bruce, jako osmnáctiletý, u nich trávil celé prázdniny v rámci výměnného pobytu.  Od té doby na ně nikdy nezapomněl, nazývá je svou švédskou rodinou a má je moc rád.  Jistě také pomohlo, že Stig a Birgita mají tři syny okolo Brusova věku.  Petra, který žije ve Francii, Claese (Klause), který žije v Halmstadu a nejmladšího Tota, který žije v Atlantě, USA.  Stig a Birgita nás také kdysi navštívili v Novém Hampshiru.  Na jejich dům jsme zaklepali těsně před půlnocí a vyčerpáni rychle vklouzli do připravených postelí.

 

2.den ( 14.5.) jsme se vydali na procházku města Halmstad.  Počasí nám přálo a průvodce nám dělal Stig.  Město Halmstad je současně malý přístav blízko moře. Je to bývalé dánské uzemí, které si Švédi v 17.století vybojovali jako území své a od té doby ho opanují.  Halmstad má krásný zámeček, kostel sv. Mikuláše (sv.Nikolai), náměstí a staré hradby, které lemují celé město.  Také park, kde kvetlo mnoho pampelišek, tulipánů a keřů.  Ve znaku nosí tři korunky a tři srdce. (Celé Švédsko má pak ve znaku tři korunky).  Obyvatel zde žije asi sto tisíc.

 K obědu nám Birgita přichystala typické švédské jídlo:  Polévku z chřestu a polévku z dýně.  Na polévku se také přidává kysaná smetana a zajídá se krekrovým chlebem.  Na všechna nová jídla se děti koukaly nejprve s podezdřením, ale snažily se zkusit vše, i když jim to nakonec třeba nechutnalo.

Odpoledne jsme se jeli podívat ke Claesovi (Klausovi), prostřednímu synovi.  Koupil si domek nedaleko rodičů za městem v přírodě a celý ho nyní za pomoci rodiny přestavuje.  Má dvě malé holčičky Isabel (4) a Emi (2) a příjemnou a velmi hezkou manželku Sissi.

 Pláže ve Švédsku nám připomínají Nový Hampshire.  Jsou také velmi často kamenité anebo s pískem a vysokou trávou.  Počasí nám přálo a bylo jen na trička.  Všichni jsme se rádi prošli po místní pláži.

 Halmstad je dále proslavený svou rekreační oblastí, golfem a vyznačuje se jako místo, kde si nakupují domky slavní a bohatí.  Cena za takový domek u moře se téměř vyrovná ceně domům v Kalifornii.  Ne však těm u pobřeží, ty jsou v Kalifornii mnohem dražší.  Golfová hřiště okolo Halmstadu jsou krásná a v r. 2007 se zde bude konat velký turnaj žen Evropy proti USA.  Švédové si velice zakládají na své golfařské hvězdě-idolu Anice Sorenstam, která je nejlepší golfařkou na světě. Hraje i mezi muži.  Známe ji z USA velmi dobře, protože se ůčastnila velké soutěže v Atlantě s hvězdami mužského golfu jako je například Tiger Woods (nejlepší golfař na světě) a další.

Večer se konala velká narozeninová oslava pro Bruce (40) a Claese (36).  Také přijeli další příbuzní a mělo se o čem povídat.  Děti si hrály a „zlobily“ okolo celého domu.  Všem se líbilo naše české auto, které bude brzy na prodej a myslím, že bychom ho tam snadno prodali.  Škodovky jsou v Evropě velmi oblíbené. Viděli jsme je po cestě absolutně všude a i po celé Skandinávii.  Lidi jim věří především, protože jsou dělané ve spolupráci s Němci a myslím, že v Německu je vůbec berou jako auto své.

 Tento večer se také hrálo hokejové utkání: Češi - Švédi.  Češi vyhráli, a tak nám všichni gratulovali.  Pak už jsem tušila, že je velmi možné vyhrát i s Kanadou a stát se tak mistry. Byli jsme všichni na náš tým hrdi J

 

Švédsko má 9 milionu obyvatel. Hlavní město je Stockholm.  Švédština je velice zpěvný jazyk, lehce připomínající němčinu.  Mají však mnoho přehlasovaných písmenek a to se nám Čechům velmi špatně vyslovuje.  Zkoušela jsem přečíst mnoho nápisů, ale bez úspěchu.  Místní obyvatelstvo mi nerozumělo.

 Švédsko v prosinci zdrtil příšerný hurikán a vyklátil z lesů mnoho dřeva. Stejně jako na Slovensku.  Zbyla po něm holá místa a zdevastované prázdné pruhy.  Dřevo je nyní velice levné na prodej. 

Švédi jsou klidní lidé, vesměs modroocí a děti všechny světlovlasé.  I zde však pravidelně přibývá stále více emigrantů z ciziny.  Z Asie a východní a jižní Evropy.  Původní vzhled obyvatel se tím pádem začíná netradičně míchat.

 

3.den 15.5 neděle.  Stále v Halmstadu, ale dnes jsme se vydali do oblasti nazvané Smaland.  Ve Smalandu se narodil Brusův švédský dědeček Karl Nelson (tatínek Brusovy maminky). Stig a Birgita vzali jejich minibus, všichni jsme se naložili dovnitř a opět za letního počasí ujížděli na severovýchod.

 Něco o dědečkovi Karlovi:  Karl Nelson se narodil na konci devatenáctého století jako jeden z dvanácti dětí na farmě.  V té době bylo běžné mít hodně dětí v rodině, ale jen těžko se všichni na rodné farmě mohli uživit.  Místní půda je totiž velmi kamenitá a úroda malá.  (Kameny tam zanechaly velké ledovce, které se kdysi na území dnešní Skandinávie proháněly).  Mnoho lidí tak bylo nuceno odjet do Ameriky.  I Karl se rozhodl odjet do Ameriky.  Jen co dorazil, začala I. Světová válka a americká vláda nabízela mladým emigrantům tyto podmínky:  „Pokud za nás půjdete bojovat do války, dostanete nejen americké státní občanství, ale i pozemek“.  Karlovi se tato nabídka zdála výhodná a nastoupil do americké armády. Jako voják se vrátil zpět do Evropy.  Jeho jednotka byla umístěna do Francie. Karlovi se velmi zastesklo po rodném Švédsku a na dovolenku se chtěl zajet podívat domů. To mu však nikdy nebylo dovoleno.  V armádě strávil dva roky a po návratu vláda splnila co slíbila.  Karl se stal americkým občanem a také majitelem malé farmy ve Wyomingu.  Později pozemek prodal a koupil jiný v Nebrasce.  Tam se zrovna z Chicaga přistěhovala i Brusova babička Francis McCormicková s rodiči.  Karla si vzala za manžela a měli spolu tři dcery. Jedna z nich je Brusova maminka.  Karl a Francis žili na této farmě až do smrti.  Karl se pak do rodného Švédska podíval mnohokrát.  Několik jeho sourozenců žilo tam a několik v Americe.  Na jednu cestu „domů“ se chystal společně s Brucem a moc se těšil.  Náhle však zemřel ve spánku. Bylo mu přes devadesát let.

Nelsonův rodný dům stále stojí.  Na hezkém a malebném místě mezi stromy a zelenými luky blízko modrého jezera.  Farma je stále obydlená a současné majitele Bruce poznal a viděl již několikrát.  Dnes, ale nebyli doma.  Všude bylo plno pampelišek a na louce se pásly krávy s dlouhou, hnědou srstí.  Prošli jsme celé okolí a dali si oběd v trávě.  Navštívili jsme i blízký kostel kam Nelsonovi chodili. Dále pokračovali na hřbitov, kde byli pohřbeni Bruse praprarodiče.  Hroby jsme však k velkému zklamání Bruce již nenašli.  Bruce hledal dlouho a my všichni s ním. Před šesti lety, kdy je Bruce navštívil s rodiči, tam ještě byly. Dnes ne.  Pravděpodobně za hroby již nikdo neplatil, a tak je zrušili a pozemek prodali dalšímu. Tak to ve Švédsku dělají a na hřbitově nám to také tak vysvětlili.  Žijící příbuzní sice ve Švédsku stále jsou, ale všelijak roztroušeni. Na tento hřbitov pravděpodobně nikdo z nich nedocházel. Vím, že by Bruce rád za místo praprarodičů  zaplatil, ale nedozvěděl se o místních podmínkách včas.  

Den jsme zakončili po cestě domů u Stiga a Birgity na chatě u dalšího krásného jezera.  Zde se projeli i na loďce, zapádlovali .  Katunce i Míše se tam moc líbilo a lítaly po lese i celém okolí jako vítr.  Nakonec si vykasaly kalhoty a máchaly se nekonečně dlouho v jezeře, které bylo teplé a mělké.  K večeři se podával pečený los.  Stig je lovec a na losy chodí pravidelně.  Los chutná stejně tak jako zvěřina či dokonce hovězí, záleží jak je upraven.  Tento byl zalitý sladkou zálivkou z medu a vína.  Dcerám jsem vůbec neřekla, že jíme losa, je to jejich oblíbené severské zvíře. Až za několik dní jsem jim to řekla.  Jídlo ve Švédsku se skládá z chutných potravin.  Také z mnoha ryb, upravených téměř jako suši, tedy syrových, mnoha krekrů a kaviáru, hlavně k snídani.  Stig a Birgita jsou také znalci vína, a tak se ke každému jídlu podávalo vhodné pití.  Míša si nakonec oblíbila domácí pizzu a Katunka byla celou dobu ve Švédsku asi na dietě, protože si nepamatuji na nic, co by jí zachutnalo.  Museli jsme jídlo pro ni hledat buď v amerických nebo japonských jídelnách.

 

4.den byl náš poslední v Halmstadu.  Míša si strašně ráda hrála hlavně s malou Isabelou. Všichni jsme se ještě společně viděli a pozdravili a dál už pokračovali sami do švédského města Goteborg.

Ve městě Goteborg se konala jednodení Brusova konference, kde také přednášel.  Sešli jsme se tam s Vernem, Brusovým kolegou, se kterým společně píší do odborných časopisů. Žijeme každý v jiném amer. státě, a tak se hlavně vídáme na těchto konferencích.  Vern byl s námi také vloni v Praze společně s dcerou Alison a před tím na Havaji se synem Hirem.  Celkem má Vern dětí 11.  Šest svých a pět adoptovaných z Ruska.  Jsou mormonská rodina, a tak jim společně s manželkou  velká rodina přijde normální.  Vern zrovna postoupil ve své kariéře o stupínek dál.  To mu přineslo i lepší finanční ocenění, a tak se rozhodl postavit pro svou velkou rodinu nový ohromný dům s mnoha místnostmi. Zabudoval do něj klouzačky pro děti, po kterých sjedou z ložnic přímo do jídelny a pro větší děti mnoho dalších vynálezů.  Výsledkem toho je, že naše děti, když to uslyšely, teď chtějí jet k Vernovi na návštěvu a proběhnout si celý jejich dům.  Ale zpátky ke Goteborgu.

  Náš hotel VASA byl přímo v ulici, kde stojí Goteborská Universita, ve starém centru.  Goteborg je druhé největší město ve Švédsku a má asi půl milionu obyvatel.  Město bylo vystavěno již roku 1613 králem Gustavem Adolfem II., který si na výstavbu města pozval Holanďany.  Holanďani jsou mistři stavění na vodě a i zde je město vystavěné u moře jako přístav s mnoha bočními kanály, které se proplétají okrajem města.  Holanďani pak za odměnu mohli v Goterborgu zůstat a žít spolu s mnoha výhodami a daňovými úlevami.  Město začal stavět již otec Gustava Adolfa, také král Gustav Adolf, ale přišli Dánové a město vyhladili z povrchu.  Byl to velký úspěch pro celé Švédsko, když byl Goteborg hotov a také velký přínos pro všechny obyvatele, protože tímto velkoměstem a přístavem se otevřela cesta do Indie a velké obchodní příležitosti.  Pak přišli do města Angličané a pod jejich vlivem se vystavěli po celém městě nádherné parky, které jim slouží do dnes a v kterých jsme se i my v teplém večeru prošli.  Dnes je zde i mnoho zábavných místeček pro děti, a tak i naše holky si vydržely hrát v tomto parku několik hodin.  Město pak prošlo  dalším vývojem a v 19.století vyhořelo téměř opět do základu či obyvatele vymřeli na mor. Opět se ale vzpamatovalo a je tu a stojí do dnes.

 

5.den 17.5. Bruce slaví 40 let.  Celý tento den se konala konference, kde Bruce trávil čas společně s Vernem a mnoha dalšími profesory.  Já, Katunka a Michaelka jsme se po krátké poradě dohodly na prohlídce města via lodí.  Byla to specielní, placatá loď, která podjede i ty nejnižší mosty na kanálech.  Ty, co ústily do moře byly tak nízko, že jsme se i s celou skupinou na lodi museli sklonit a schovat za svoje sedačky, abychom se nebouchli do hlav.  Samozdřejmě to se dětem líbilo nejvíce a také samotná prohlídka města z vody se nám jevila jako velmi zajímavá a zábavná.  Zbytek dne jsme trávili v jejich slavném obchodním centru Nordstan a trochu nakupovaly.  Zde se také zrovna předváděly vozy značky Škoda na velkém displeji uprostřed obchodního centra.  Večer se konala slavnostní večeře na oslavu Brusových narozenin v tradiční švédské restauraci, takže naše děti opět nic moc nejedly.

 

6.den. Středa. Opouštíme město Goteborg a pokračujeme- směr Norsko-hl. město Oslo.  V autě s námi jede i kamarád Vern, který s námi bude cestovat po Norsku.  Vernovi naše rodina připadala velmi klidná a jako oáza klidu oproti té jeho třináctičlené.  No, a my zase naopak s někým dalším na cestě jsme nuceni se chovat lépe a slušněji.  Krajina se začala měnit okamžitě po překročení norské hranice.  Oproti zalesněnému švědskému pobřeží s poměrně malými kopci a zeleným okolím se nám hned na norské straně začaly předvádět horští velikáni. Srázy do moře a nádherné zálivy.  Přestože Norsko není členem Evropské Unie, ani zde nám nekontroloval nikdo cestovní pasy. Státní hranice jsme poznali pouze podle jiné vlajky.

 Do Osla jsme dorazili k večeru.  Náš hotel Milenium byl přímo v centru.  Oslo je pěkné město a v centru jsme se lehce orientovali.  Auto jsme zanechali v podzemních garážích a doufali, že ho opět najdeme za několik dní, až ho budeme potřebovat.  Bruce, Vern, Katunka a Michaela si vyšli na večerní procházku městem.  Já už jsem si potřebovala od všech na chvilku vydechnout a hlavně také přerovnat naše kufry a trochu se postarat sama o sebe a svůj vzhled.  Náš pokoj byl prostorný a pohodlný, a tak se mi to zdálo jako vhodné místo na chvilku pro sebe.  Vždy tak doženu i nějaké to psaní pohledů.  Jak jsme cestovali a všude hledám poštovní schránky, bylo zajimavé zjištění, že ve Švédsku hledám vždy žlutou schránku, v Norsku to byla červená, v Čechách to jsou oranžové a v USA pak modré.  Známky na pohled vám v Norsku neprodají v jakékoliv prodejně jako například ve Švédsku, pouze na poště nebo hotelu.  Jeden prodavač mi tak začal vysvětlovat, že Norsko je vlastně taková komunistická země, kde se nedá podnikat vše co si člověk zamane, a tak ani jemu nedovolí prodávat známky společně s jeho pohledy.

 Se všemi Skandinávci se lehce domluvíte buď jejich rodným jazykem nebo němčinou či angličtinou. Také francouština, španělština nebo italština pro ně není neobvyklá.  Tento jazykový dar je tam úžasný.  Jsou tím postižené všechny věkové generace. Není to jen díky škole, ale také televizi, která vysílá vše jen v původním znění s místními, tedy např. norskými titulkami.  Je to báječná forma učení, protože ani pohádky pro malé děti se nepřekládají.

Oslo má velmi pěknou individuální architekturu a mnoho pěších zón.  Je to město s půl milionem obyvatel a velkým přístavem nákladních i osobních lodí.  Může nám připomínat jakékoliv evropské město svým vzhledem a ruchem.

 

7.den.  Den nám začal už v šest hodin ráno, protože vlak nám do norských fjord odjížděl v půl osmé.  Byl to vlak, který uháněl napříč Norskem, tak abychom mohli vidět mnoho krás.  Byla to vyhlídková jízda.  Náš strojvůdce, nebo vlakový inženýr nám průbežně hlásil veškeré změny, názvy a polohy míst, kde jsme se právě nacházeli.  Vždy dvojjazyčně, norsky a anglicky.  Vlak byl pohodlný, s jídelním vozem a hracím vozem pro děti plným prolejzaček, kde trávila většinu času Michaela.  Našla si tam čtyřletého kámoše z Austrálie, který cestoval s rodinou po Evropě již celý měsíc.  Katunka zprvu dospávala brzké ráno, ale pak jí začala cesta tak nádhernou krajinou nesmírně zajímat.  Vlak pomalu stoupal v nádherných kopcích, které lemovaly buď jezera či zátoky moře.  Voda v nich je azurově modrá až zelinkavá.  Sem tam se objeví nějaký ten domek na uplné samotě.  Ve vyšších polohách, kde stále ještě ležel sníh nám obydlená stavení připadala zcela ztracená. Záchodky jim většinou stály pár metrů od hlavního domku.  Okolí plné skal a fujavice.

 Tak jsme dojeli do nejvýše položeného města Myrdal, kde jsme přesedli na další vláček.  Opět turistický-vyhlídkový.  Ten s námi začal sjíždět do klasicky modro-zelené krásy Norska. Skal a hor s roztávajícím sněhem a mnoha vodopády.  Vláček projízděl mnoho tunelů a často zastavil, aby si turisté mohli pohled vyfotit.  Kolísali jsme se vláčkem na úplných okrajích hor- útesech a turisté se přesouvali do prava k okýnku, pak zase do leva, aby na vše dobře viděli.  Měla jsem pocit, že se chatrný vláček sotva drží. V těchto momentech se mi chtělo zařvat, ať se raději nepřesouvají, aby s námi snad ten vlak nepřevrhli!

  Čím více jsme se blížili do údolí, tím více přibývalo zelené barvy, trávy, mechu, vesniček, domků a ovcí, kterých v této oblasti žije stejně jako lidí.  V městečku Flam, jsme se z vlaku nalodili přímo na pěknou vyhlídkovou loď jménem Fjord 1.

 Fjordy jsou hluboká údolí zatopena mořem.  Způsobily to ledovce, které hory od sebe roztrhly a údolí zatopily.  Je to jedinečný přírodní ůkaz, který existuje podél norského pobřeží a v miniaturním i někde v Dánsku.  Dále pak v Irsku, Skotsku, Grónsku, Aljašce, Čile, Novém Zélandu, Islandu ad.  Musí se to vidět, aby člověk zcela pochopil.  Někde jsou skály tak perfektně roztrhlé od sebe, že ještě dnes můžete vidět kde do sebe kdysi zapadaly.  A touto nádherou se proplouvá.

 Míše se to vše líbilo, ale nepřišlo ji to nijak zvlášt úchvatné. Katunka se naopak do Norska zamilovala a chtěla by tam žít.  Bruce a Vern se nehli z horní paluby, aby jim ani chvilička z dvouhodinové plavby neunikla.  Komentář na lodi hlásili snad ve všech jazycích kromě češtiny.  Je vždy zajimavé pozorovat lidi z různých národů jak se chovají, když se sejdou někde pohromadě.  Zde na lodi, v izolaci, byl tento příklad nejlepší k pozorování.  Češi, Poláci, ale celkem i Rusové, když jsou v menšině se chovají slušně.  Řekla bych, že někdy i pozorují chování ostatních a potichu je kritizují za neslušnost či nevhodné chování.   Může v tom být i částečně údiv. Sami se nechtějí nijak zvlášt zviditelnit či na sebe upozorňovat.  Naopak takoví Američané se chovají všude jako doma a velice spontáně. Někdy je ani nemusí napadnout, že někdo mluví i jiným jazykem než anglicky.  Angličani zůstávají vždy chladnými a trpělivými. Se svým někdy až drsným humorem umí vyřešit lecjaké situace. Turisté ze západní Evropy se snaží chovat velmi vybraně a slušně, pokud jim však o něco nejde, pak jsou schopni na slušné vychování zapomínat a drát se o své. Zvlášť pokud se jedná o starší občany.  Asijaté jsou vesměs klidní a bez problémů. Zajimavostí je, že se stále častěji setkáváme s hlasitou asijskou mládeží a ženami, což byl v minulosti jev k nevidění.  Cestování pro mě jako Čecha je výhodné.  Nikdo o vaší zemi toho moc neví, nikomu jsme válkou území nezabrali, v ničem jiném také fanatičtí nejsme, a tak prakticky nikomu nevadíme.  Nikdo k nám nechová žádné silné emoce ať kladné či záporné.  Na turisty z velkých národů, například Američany, Číňany, Japonce, Němce ale i Rusy a Araby, si každý už nějakou tu chybičku a názor najde.  Když už narazíte na někoho, kdo Čechy zná nebo o nich slyšel, pak vám jedině bude chválit Prahu a možná i pivo. Sportovní znalci vám pogratulují k hokejistům či fotbalistům.  Takže pocházet z malého národa, není až tak nevýhodné, jak by se mohlo zdát!  Pro mnoho lidí-cizinců budete také někdy, někde jediným Čechem, kterého za svůj život potkají a podle toho si udělají úsudek o celé zemi.  Je proto důležité snažit se o co nejlepší reprezentaci.

Uvnitř lodě bylo jinak teplo a výběr dobrého jídla i pití.  Zážitkem plavby byl pohled na dva tuleně, kteří zde volně žijí.  Z lodě jsme se přesunuli na autobus a pak další vlak do města Bergen, které leží na samém okraji západního Norska.  Ten den jsme viděli mnoho krásy a poznali mnoho nového, měli neopakovatelné zážitky.  Noc v Bergenu byla bílá. Za celou noc se nesetmělo.

 

8.den nás čekala dlouhá cesta zpět do Osla.  Ve vlaku jsme trávili poměrně celý den.  Počasí se zhoršilo a obloha zatáhla, a tak jsme se cítili štastně, že jsme předešlý den měli jasný a slunečný s výtečnou viditelností.  Katunka si ve vlaku dodělala postupně většinu domácích úkolů, které si sebou vezla.  Děti si pomalu začaly zvykat na skandinávskou kuchyni a především snídaně jim zachutnaly.  Do Osla jsme dorazili před soumrakem a rozloučili se s Vernem. Pokračoval dál na letiště a zpět domů do Kansasu.  Pěšky i se všemi zavazadly jsme proběhli centrem města až k našemu autu a pokračovali do přístavu, kde jsme se nalodili na noční trajekt, ohromnou loď jménem Stena Line.

  Kromě skupinky českých profesorů na konferenci v Goteborgu jsme za celý výlet nepotkali jediného českého turistu.  Až na této lodi jsme zahlédli české vozy, ale jen zaparkované.  Později jsme se setkali s několika Čechy.  Tato loď byla ohromná a na moři se ani trochu nehoupala.  Připomínala nám takové malé Las Vegas.  Noční život začal okamžitě.  Při naloďování, ještě před vyplutím, se to všude hemžilo desítkami lodních stevartek v modro-bílých uniformách. Pomáhaly každému najít co potřeboval.  Po vyplutí jsme už nezahlédli ani jedinou.  Byla páteční noc.  Žádný ideál na plavbu lodí z Norska do Dánska plně naloženou opilou mládeží.  Naše kajuta byla maličká, ale pohodlná, dobře větraná a hlavně jen naše.  Pojedli jsme výtečnou večeři v americkém stylu (každý si mohl nalévat kolik a jak chtěl).  Také jsme si zatancovali na diskotéce a sledovali závěr norského Idolu, obdoba soutěže Super Star či v USA American Idol.  Tu noc spala pouze Míša.  Ta když je unavená spí kdekoliv a jakkoliv.  Jinak nás pravidelně budilo halasné zpívání bujaré dánské a norské mládeže, která měla absolutně neuvěřitelnou sílu a energii až do úplného východu slunce. Tedy asi 12 hodin. Pak všichni do jednoho odpadli.

 

9.den.jsme se ráno v půl osmé vylodili ze Steny Line v dánském přístavu Frederickshavn a začali ujížděť mokrým Dánskem do Německa, směr Hamburg-Brémy.  Pršelo opravdu vydatně a počasí se začalo měnit až na německém území.  Cesta autem ubíhala pro všechny dobře a příjemně.  Stačí pár dní na cestě a všichni se dokonale sehrajeme.  Pro děti máme přenosný DVD přehrávač, takže mohou sledovat jejich oblíbené filmy za jízdy.

 Cíl dne bylo město Brémy, kde žije Hans a Erna Dehningovi, vzdálení příbuzní Bruce.  Bruce a Hans mají společného pra-pra dědečka, a to je prý činí pátými bratranci z druhého kolene.  (V Americe se příbuzní nazývají mezi sebou jinak než v Čechách).  To se nám zdálo až moc složité, a tak jsem řekla dětem ať říkají Hansovi prostě strýček Hans.  Hans Dehning je 82 let starý učitel hudby.  Má mnoho zálib. Společně s manželkou Ernou mají tři dospělé děti a sedm vnoučat.  Brusův pra-pra...dědeček odjel kdysi dávno v r. 1853 z Německa do Ameriky a založil zde novou větev Dehningů, kteří původně pocházeli z Německa.  Brusův strýc v Americe, který se věnuje rodinné kronice se tak před lety dopátral „původní“ rodiny v Německu a od té doby s nimi celý americký rod udržuje kontakt.  Zde v Německu je rodinným kronikářem Hans. Ten o všem informoval svou Německou větev Dehningů, no a dnes se celá široká rodina navštěvuje mezi sebou běžně a všelijak i jinak se podporují.  Pravidelně dostáváme i tzv. Noviny o rodině Dehning, kde se píše vše co se v rodině děje či událo.  Tak jsme se dozvěděli i o Hansovi a rozhodli se ho poznat osobně.

  Hans prošel druhou světovou válkou jako ani ne dvacetiletý mladíček a bojoval na straně Hitlera.  Byl v zajetí v Jugoslavii a jako jediný ze své skupiny přežil.  Po celý zbytek svého života se věnoval studii humanitních věd a hudbě.  Četla jsem jeho paměti a byl to pro mě zážitek, protože jsem se poprvé tak mohla osobně setkat s někým „ z druhé strany“, tedy nepřítelem z II. svět. války.  Hans ve svých pamětech vypráví o své rodině i o vlivu Hitlera na ně. O hrůzách, které Němci vyváděli okolnímu světu. O lidech, kteří Hansovi během války a jiným v zajetí pomáhali, přestože byli jejich nepřátelé.  Jeho výpověd je pravdivá a upřímná, lidská a dojemná.  A takový je i Hans.  Přivítal nás společně se svou ženou v jejich kouzelném domečku na okraji Brém.  Po úvodních formalitách, veselém setkání a svačině typicky německé, jsme se vydali na prohlídku Brém.

  Vše předčilo naše očekávání.  Město Brémy je opravdu kouzelné.  Za války velmi bombardované, ale znovuvystavěné v původní architektuře z 13.století  s impozantní sochou ochranitele Brém Rolandem.  Brémy jsou také velký přístav, který  neustále soutěží s vedlejším přístavem Hamburgem.  Dnes, po otevření východní hranice, je však Hamburg ve výhodě svou bližší polohou k otevřenému obchodu.  Brémy jsou jedním ze samostatných států spolkových republik Německa. Mají svou vlastní vládu a jsou na to velice hrdi, protože si tento standart udržují již od středověku.  Brémy nabízejí mnoho nádherné architektury jak nové, tak staré. Vynikají svým historickým centrem, které je plné maličkých uliček podobným té naší Zlaté v Praze. S tím, že zde jich je celá čvrť.  Některé uličky jsou tak uzounké, že jimi projde pouze hubený člověk.  Zde také dominuje socha zvířátek, které známe z pohádky Zvířátka a loupežníci nebo Zvířátka a Petrovští.  Příběh-pohádka pochází z Brém a zde se prý i stal/a.  Bří Grimmové pak všechny tyto lidové příběhy sepsali a vznikl tak nejslavnější soubor pohádek na světě.  Město Brémy nás okouzlilo.  Bruce a Hans si měli co vyprávět o své rodině.  Katunka s Míšou si také užily houpačky na zahradě.  Určitě bychom se do Brém chtěli brzy zase vrátit.

 

10.den, neděle 22. května.  Cesta domů, zpět do Prahy.  Hodná Erna nachystala dětem dobrůtky do auta a vyrazilo se směr Brémy-Hanover-Lipsko-Drážďany-Teplice-Praha.  Den byl letní. V neděli nikde žádné nákladní vozy a osobních jen pár.  Do Prahy jsme s jedinou zastávkou dojeli po šesti hodinách. KD J