NAŠE ŠKOLY V ČECHÁCH - duben 2005    (Word) (PDF)

 

Slíbila jsem napsat něco o našich školách, trochu více podrobností, co a jak zde v Praze děláme.  Píši až teprve teď, protože jsem sama nejprve musela porozumět celému systému a také vyčkat, až budeme mít nějaké ty zkušenosti a zážitky za sebou, aby bylo vlastně o čem psát.

 

Začnu o Brusovi.  Bruce učí ve Zlíně na Univerzitě Tomáše Bati.  Původně měl učit odborné účetnictví, ale jelikož znalost anglického jazyka u studentů není tak vysoká, jak se  předpokládalo, učí tedy pouze základy a také odborný slovník z oboru ekonomie, účetnictví a manažerství.  Všichni jeho studenti jsou budoucí účetní či ekonomové nebo manažeři.  Jsou to lidé okolo 20 let, většinou samí Moraváci.  Mnoho z nich pochází z rodin, kde vlastní vinice a tak Bruce často domů vozí dobrá moravská vína. Všichni tito studenti mají velkou touhu cestovat, buď o prázdninách, nebo po dokončení studia. Někteří již ve světě byli, mnozí ještě ne.

Další Brusova skupina studentů ze Zlína je o trochu starší a jsou to studenti, kteří si dodělávají doktorát.  Přestože jsou to všichni potenciální profesoři, učitelé na vysokých školách, žádný z nich, k Brucově zklamání, nechce toto povolání vykonávat.  Prý je to hodně práce za málo peněz.  Všichni se raději chystají do řízení obchodů či firem. 

Za osobního asistenta dostal Bruce ve Zlíně studenta jménem Standa. Mluví výborně anglicky, procestoval USA a velmi dobře zná i Brusovo rodné Kolorado, a tak si hned padli do oka.  Standa se stará o Bruce ve volném čase, bere ho sebou každé pondělí hrát košíkovou a každé úterý chodí celá parta na bowling či jen posedět do pizzerie.  Zde se hlavně vyměňují názory o česko-americké kultuře a procvičuje jazyk anglický a pro Bruce jazyk český.

Bruce odjíždí do Zlína z Prahy každé pondělí autobusem přes Brno.  Cesta trvá okolo 4 hodin. Ve Zlíně má svoji kancelář, kde se připravuje a pracuje či píše, večer se pak setkává s partou košíkářů.  Velkou část úterý učí a přednáší.  Ve středu se pak vrací ještě na chvíli do své kanceláře a pak už se zase vrací k nám do Prahy, kam dojede ve večerních hodinách.  Ubytován je v hotelu Moskva.

Od dubna začal Bruce každý pátek také učit na soukromé vysoké škole VSFS v Praze 10, kde opět přednáší ekonomii a účetnictví.  Tato vysoká škola je svého druhu jediná a bylo nám řečeno, že nikoho neodmítá (míněno studenty) a berou každého, kdo udělá přijímací zkoušky.  Mnoho Brusových studentů z této pražské školy je starších, tak okolo 30 let. Jsou to lidé, kteří si dodělávají vzdělání momentálně nutné k jejich kariéře, titul bakalář.  Tito studenti mají velký zájem o vše, co Bruce přednáší, a protože již mají také praxi z oboru, mají úplně jiný náhled a motivaci než studenti mladší.  Myslím, že Bruce do této školy chodí také velice rád a práce ho moc baví.

Na obou školách ho velmi mile a vřele přijali a ti profesoři nebo docenti, kteří jsou mu nejblíže a mají na starost Brusovo pohodlí, jsou opravdu báječní a hodní lidé.  Bruce je také hodnotí jako pilné a těžce pracující dříče- učitelé.  Také se někdy setká se zatrpklými a zakomplexovanými českými „kolegy“, kteří si jaksi neuvědomili, že se již změnila doba a západní kolegové, hlavně ty z Ameriky jim pořádně „ leží v žaludku“. Ale s těmi naštěstí nemusí Bruce spolupracovat úzce.

Celkově je Bruce v Čechách velmi spokojen.  Poznal mnoho fajn lidí, učí se mnoho pro něj zajímavého a zcela jiného než doposud vůbec znal.  Poznal systém českých vysokých škol, který je úplně jiný než americký.  Miluje Prahu a teď si buduje i zvláštní vztah k Moravě, jejich zvykům a tradicím.  Jeho láska k Evropě a hlavně k Čechám ho ale nezaslepuje natolik, aby vše nevnímal střízlivě a neudělal si tak vlastní názor a náhled na věc. Po Americe jsou pro Bruce nejoblíbenější zemí na světě Čechy, i když žít natrvalo si tu představit nedovede.

 

Katunka začala v Praze chodit hned od ledna do Britské mezinárodní školy nazývané: The British Internatinal School of Prague (BISP).  Je to škola, která vám poskytne vzdělání od školky až do maturity. Dostanete tedy vzdělání britské a můžete s tímto vysvědčením dál studovat kdekoliv ve světě, kde berou studenty z britských škol.  Škola se v Praze velice rychle rozrůstá, stále přibývá víc a víc dětí a nejvíce nás překvapilo, že asi polovinu studentů tvoří studenti z českých rodin. Dále pak studenti z Velké Británie, Německa, Indie, Afgánistánu, Austrálie, Japonska, Maďarska, Čečenska, Bulharska, Řecka, Jižní Koreji, USA, Tádžikistánu, Mongolska, Litvy, Vietnamu, Finska, Švédska, Švýcarska, Ukrajiny, Ruska, Polska, Uzbekistánu, Slovenska, bývalé Jugoslávie, Francie, Turecka, Jižní Afriky, Itálie, Španělska a Avarie.

Tato škola je soukromá, tudíž se za ní musí platit.  Také učitelé jsou z různých koutů světa a Katunčini učitelé jsou konkrétně z Indie, Británie, Ruska, Čech, Francie a třídní učitelka ze Švýcar.  Je to tedy opravdu mezinárodní škola a Katce se tam moc líbí.  Líbí se jí hlavně styl učení, který je jiný než zná z USA.  Líbí se jí různé děti ve třídě, které také cestují světem křížem krážem, nejméně znají vždy alespoň dva jazyky.  Konečně jí připadá, že našla děti, které jsou prý jako ona.

  Celá výuka probíhá v jazyce anglickém a pro děti české je také po vyučovaní k dispozici výuka v jazyce českém, a to čtení, psaní a historie českého národa.  Celá škola se specializuje na výuku anglickou a poznávání kultury anglické a české.  Katce se líbí také historie, dějiny.  Zde se probírají do hloubky dějiny Evropy, které jsou pro nás dost důležité a také se napojují na dějiny americké.  V posledních letech se v Americe upouští od hlubší studie evropských dějin a soustředíme se tam spíše na dějiny světové (Asie a v poslední době dálného východu) a dějiny americké.  To je děsná škoda, protože Amerika byla objevena v první řadě díky Evropě a Evropanům. Kvůli dějinám a událostem z Evropy a především Anglie se Amerika osamostatnila a je tím, čím jí známe dnes.  Dějiny Evropy a Ameriky se prolínají neustále a je proto nutné o nich vědět alespoň to základní.

BISP se také podílí na pomoci postiženým světovým oblastem a dětem z celého světa a často pořádá sbírky na pomoc.  Také jejich školní akce a různé výtěžky jdou na charitativní účely.  Dále pořádají mnoho zahraničních výletů. Poslední se konal do Nepálu. Pro mladší studenty, jako je Katka, se pořádají především vzdělávací výlety po Praze, naposledy vycházka na výstavu obrázků Zd. Buriana na Pražském hradě. 

V Praze jsou i jiné mezinárodní či americké školy, tato nám však nejvíce vyhovovala lokací. Ostatní, např. americká, je až v Nebušicích a to už je přeci jen daleko, jak od centra, tak i od rodičů na Jahodnici.

Škola také vlastní několik minibusů, které svážejí a rozvážejí děti .  Buď si s příplatkem můžete objednat autobus až k domu, nebo jsou pak školní stanice u některých stanic metra.  Rozhodli jsme se autobus objednat až k domu.

Katka si ve škole našla partu kamarádů a nejbližší kamarádkou se jí stala holčička Eliška, která má tatínka Čecha a maminku Vietnamku.  Oba rodiče jsou právníci a pracují pro mezinárodní právnické firmy a tak Eliška již žila také na několika kontinentech.  Při rozhovorech Katunka s Eliškou neustále přecházejí z jednoho jazyka do druhého a myslím, že někdy vůbec nevnímají jakým jazykem to vlastně mluví.  Katunce se vůbec z Britské školy nechce a nejraději by si přála do ní chodit i nadále.  Hodně jsme se obávali, hlavně u Katunky, jak si zvykne v jejím choulostivém věku na novou školu a přátelé, ale nakonec to bylo zbytečné.  Bát jsme se spíše měli u Michaelky.  A tak se dostávám k poslednímu členu naší rodiny.

 

Poslední a také nejmladší, jak v rodině tak školní docházkou je Michaela.  Míša začala do školy chodit poprvé vloni v září v Ladeře.  Vysokou laťku pro všechny nastávající učitele nahodila úžasná paní učitelka Ms. Hewitt ( Slečna Hjúit) a Míša prostě na ni nedá dopustit či zapomenout.  S Míšou jsme se rozhodli, že ji v Praze dáme do školy české, aby si tak procvičila český jazyk, ale také poznala více českou kulturu.  Byt jsme vybrali tak, aby v jeho okolí byly alespoň dvě základní školy na výběr a rozhodli jsme se pro tu co byla blíže a měla lepší pověst i budovu.  Na ZŠ Sdružení Praha 4 nás přijali hezky, i když chladně a bez jakýkoliv emocí, jen s malým zájmem o samotného žáka- Michaelu.  Prvňáčků mají nedostatek a tak byli rádi, že jim přibyl další.  Míša byla zpočátku nadšená, protože se jí nesmírně líbilo vše nové, také to, že dostala svoji vlastní skřínku na oblečení a osobní věci. Také jí zachutnaly obědy ve školní jídelně.  Kamarády si našla poměrně rychle, nebo snad děti si našly ji.  Míša se začala zdokonalovat v češtině a už po pár dnech začala číst jednoduché básničky a články.  Vše by se snad zdálo být i dobré, ale jak čas plynul, viděli jsme více a více problémů, které nám začaly velice vadit.  Míšina paní učitelka Vlaďka se snad zdála být i dobrá, hlavně ve vzdělávací části programu, avšak praxi z dětské psychologie neměla asi žádnou.  Chování v českých školách k dětem je občas až úděsné. Vysvětlování a poučení se téměř nekoná a řvaní a sprostá či nevhodná slova jsou na denním pořádku.  Upřímně jsem si myslela, že se to z dob mého dětství pohnulo k lepšímu, ale asi ne.  Nemůžu házet všechny učitele do jednoho pytle. Na výtvarný kroužek měla Míša fantastickou učitelku, o které by se dalo říci, že rozumí dětské duši, ale jinak to nestálo za nic.  Míša zvyklá z Ameriky na ředitele, který se novým žákům představí a každé ráno na všechny děti u nástupu do školy čeká, po škole se opět s nimi loučí, marně čekala na českou paní ředitelku, až se objeví. ( I zde v Praze v Britské škole, jsou žáci zvyklí, že je zdraví jako první ráno ředitel, alespoň u mladších žáků to tak vždy je). Kvůli dlouhodobé nemoci p. ředitelky nás přijala mladá paní zástupkyně, kterou jsem musela představit a ukázat Míše sama.

Na této ZŠ se v prvním ročníku učili podle sytému Step by Step (Krok za krokem), který přijali prý odněkud ze západu.  Myslím, že systém jako takový nemá žádnou cenu, pokud společně s ním není zaučen i sám pedagog.  Šla jsem se sama do školy několikrát přesvědčit a pomoci do tříd, abych věděla o co vůbec jde.  Ve třídě pokaždé panovala nervozita, často se na děti křiklo nebo jen houklo a málokdy se přestupky opravdu potrestaly, takže děti neměly z učitelky téměř žádný respekt a panoval neklid.

Také školní přestávky mezi hodinami vyučování se staly mojí noční můrou. Hlavně když jsem zjistila, že jsou děti o přestávkách bez dozoru.  Když došlo k těžkému zranění jednoho chlapce o přestávce (někdo na něj hodil židli), tak jsme se rozhodli Míšu z této školy nadobro vzít.

Snad kdyby neměl člověk s čím srovnávat, snad.....  a kdyby sama Míša byla ve škole spokojená, nic bychom nenamítali. Z Míši se nám však pomalu stával uzlíček nervů, což normálně u ní vůbec neznáme.  Asi je zcela zbytečné se zmiňovat o tom, že na druh dětí, jako je Míša, už české školy nejsou připraveny vůbec.  Na někoho, kdo přijde z jiné země, vypadá jinak a mluví jinak, zná jiné věci a jinak se jeví.  I dětem se Míša spíše jevila jako exotické zvířátko než jako spolužačka.

 Ale ne vše bylo na české škole špatné.  Míša se krásně česky rozpovídala, začala česky psát i číst.  Zažila několik báječných hodin výtvarného kroužku a keramiky, kde byly jak hodné učitelky, tak i děti.  Ale po třech měsících nastal prostě čas na změnu.  Volba byla jednoduchá, Britská škola na dosah, školní autobus každé ráno u domu, a tak po jarních prázdninách i Michaela nastoupila do Britské International.  Zde má učitelky dvě.  Jednu českou a jednu americkou.  Stále se prý ještě nedostávají na úroveň paní učitelky Hewitt, ale alespoň se Michaela cítí, že zapadla a že je jako jedna z nich.  Chodí to tzv. ročníku 1 a každou středu jezdí se školou na plavání do hotelu Panorama a v pátek se věnují tělocviku.  Tak jako v jiných západních školách i v této britské se velmi soustřeďují na sportovní vyžití a pohyb dětí.  Zvláště nyní, v souvislosti s rostoucí obezitou ve světě. Tato škola vystavěla celé hřiště se sportovním areálem, kde probíhají veškeré přestávky.

 

Obě dcery spolu každé ráno nasedají na školní autobus a odpoledne jezdí společně domů okolo 15:30 hodin.  Docházka je tedy pro Míšu znatelně delší než byla v české škole a to je snad také jediné, na co si stěžuje.  Katunka s Michaelou se vždy ve školách v Americe míjejí. Když Míša nastupuje, Katunka již přechází na jiný stupeň, a tak se nikdy na stejné škole nesejdou.  Toto je pro ně také nová zkušenost.  Přestože starší sourozenci se neradi hlásí k malým sourozencům hlavně před spolužáky, vím, že Katunku i Míšu těší, když se ve škole potkají či zahlédnou u oběda a také vím, že Katunka tajně kontroluje, zda je Míša spokojená a zda jí nikdo neubližuje. 

Celkově jde tedy vše celkem dobře.  Máme mnoho nových zkušeností, zážitků a kamarádů, které jsme tu potkali.  Doufám, že jako rodinu nás tento výlet posílí.  Poznali jsme, že když člověk potřebuje pomoc, je nejbližší rodina opravdu to nejcennější, co můžete jen mít, že vás podrží, pomůže.  Je to odpalovací rampa pro všechny.  V Ladeře v Kalifornii, kde žijeme, je společenská klubovna pro zdejší obyvatele a tam je tento pravdivý nápis :  „ Domov ti dává kořeny, ale také křídla“. KD J