SLOVENSKO 2005    (Word) (PDF)

4-13.únor 2005

Na Slovensku se pořádala Fulbrightova konference.  Jednalo se o setkání všech amerických profesorů a jejich rodin, kteří byli umístěni do České nebo Slovenské republiky (stejně jako my).  Konference probíhala v Trenčianských Teplicích.  Po ní jsme se rozhodli zůstat o trochu déle a pokračovat dál do Tater.

1.den.  Dva dny před cestou nám onemocněla Katunka střevní chřipkou.  To není nikdy dobrá zpráva, ale rozhodli jsme se, že to prostě vyleží a když tak se pojede později.  Katunka se vyléčila rychle, za jeden den, a tak jsme ani výlet nemuseli odkládat.  Bydlíme přímo u dálnice na Brno, a tak nám výjezd z Prahy nedělá problém.  Řídila jsem auto do cíle našeho prvního dne, města Zlína, kam si Bruce vezl osobní věci a knihy do jeho školy.  Byl pátek a docela velký provoz.  Na našich dálnicích se mi nejede špatně až na „divoké“ řidiče, kteří musejí za každou cenu předjíždět i když už jejich povolená rychlost překračuje o 40km/h a více!  Nemohu to svádět pouze na ostřílené hochy z Čech.  Šílenou rychlostí se řítí také Rakušáci a Maďaři.  Někdy mám pocit, že sedím za monitorem v herně u automatu a v příští zatáčce mi do cesty vlítne nečekaný jezdec.  Nevýhodou samozřejmě je, že dálnice má na většině úsecích pouze dva jízdní pruhy.

Do Zlína jsme dojeli v pořádku za mírného sněžení a velkého mrazu a ubytovali se v hotelu Moskva.  Hotel Moskva se stal Brusovi druhým domovem.  Je to místo kde je ubytován v době kdy učí ve Zlíně.  Hotel Moskva je mamutí stavba, která si musí vypomáhat pronájmem vedlejších prostor, jinak by už asi dávno nemohli prosperovat.  Zda doopravdy prosperují by se dalo rozvést, jelikož hotel Moskva, nejenom svým jménem, ale také vzhledem prostor a chováním personálu, dělá tu pravou reklamu svému jménu.

2.den.  Jak se Katunce dělalo lépe, mě se dělalo hůře a do druhého dne jsem měla střevní chřipku já.  Naštěstí jsme na tento den neměli nic plánováno.  K dispozici jsme měli dva pokoje, a tak se rodina izolovala, aby to ode mě nechytla.  Zůstala jsem celý den ležet s teplotou a na dietě, jen pila a odpočívala.  Bruce vzal děti na prohlídku Zlína.  Studentka Zuzana, kterou známe již od minulé navštěvy na jaře, se ujala na celé odpoledne naší Míši a vzala ji na plavání.  Bruce si chystal věci ve škole a Katunka také ještě odpočívala.  Dobře, že jsme odpočívali ve dne, protože nastávající noc jsme toho moc nenaspali.  V hotelu se pořádal ples a aparatura kapely byla tak hlučná, že otřásala celou budovou.  Chápala bych to ještě do půlnoci, ale v půl čtvrté ráno, kdy stále ještě duněly, jsem se ocitla na recepci a oznámila jim stížnost s tím, že za tuto noc nezaplatíme.  Ráno se muselo zavolat řediteli, zda vydá povolení na nezaplacený účet.  Ředitel ho vydal.

Zatím jsme pokaždé v hotelu Moskva potkali známou tvář.  Minule pana Tomáše Baťu a tentokrát vedle nás seděl u snídaně herec Jan Čenský.  Ve Zlíně jsou stále funkční filmové ateliéry, a tak bude pravděpodobné, že občas potkáme známé lidi.  Čenský vypadá lépe ve skutečnosti než na obrazovce.

Třetí den byla neděle a my se ten den museli dostavit do Trenčianských Teplic, na již zmíněnou konferenci.  Projížděli jsme nádherně zasněženou krajinou.  Stromy byly obsypané čerstvým sněhem, který se leskl ve slunci a některé aleje byly doslova jako z pohádky Mrazík.  Děti celou dobu pozorovaly okolí a ani nedutaly.  Hranice, mezi Českem a Slovenskem, jsme přejížděli ve Starém Hrozenkově, uprostřed Bílých Karpat.  Na hranicích bylo klidno a prázdno.  Také nám kontrolovali auto a doklady, asi zda není kradené.

Kousek za městem Trenčínem je malé lázeňské městečko Trenčianské Teplice (TT).  Je to městečko s pěší zónou, plné nádherných starobylých domů, vil a bohaté architektury.  Také jsou zde vystavěné moderní, novější hotely, jako byl ten náš - hotel Flora.  Všimla jsem si již při poslední návštěvě na Slovensko, že města zde bývají rozporuplná.  I zde v TT se protínala krásná stavení a zrekonstruované stavby s hotely, které se rozpadaly či vypadaly jako strašidelná obydlí kde žijí duchové.  Mohli jsme tak vidět přepychovou vilu hned vedle staré, zchátralé stavby.  Celkově městečko působilo vesele.  Svítilo zlaté slunce a stromy obalené čerstvým sněhem se třpytily do dálky.  Městečko leží v údolí mezi kopci .  Má mnoho upravených cest a parků na procházky po okolí a v létě to zde musí být obzvlášt malebné a útulné.  Lázně Trenčianské Teplice se specializují na léčbu revmatismu.  Momentálně mají lázně trochu starost o to zda přežijí či ne.  Od té doby co Slovenská vláda přestala důchodcům pobyty v lázních hradit, důchodci do lázní nejezdí.  Přežívají díky německým nebo českým turistům, kteří přijíždějí převážně v létě.  Také se tu snaží vytvořit svojí vlastní tradici „Festivalového města “ a každé léto si zvou do TT známé filmové osobnosti.

Zde by bylo na místě , aby jsem se rozepsala více o konferenci a o lidech, které jsme potkali.  Když jsem však začala zážitky dávat dohromady, zdáli se mi docela zajimavé a budu jim proto věnovat zvláštní kapitolu.  Potkávání nových lidí je nesmírně zábavné a také poučné.  Za ty roky co jezdíme s Brucem po různých konferencích jsme jich opravdu potkali mnoho.  Konkrétně u této profese jsem vždy překvapená jak velmi se mohou učitelé od sebe lišit.  Obyčejně si lidé ze stejných oborů jsou navzájem podobni.  Podnikatelé, právníci, obchodníci nebo kadeřnice.  Dle jejich vzhledu, oblékání, účesu či chování můžete typovat kam asi patří.  S profesory je to zcela jiné.  Můžete sedět u stolu s profesorem, který vypadá jako „Alan Delon“ anebo také jako „Einstein“.

Ve dnech kdy se profesoři účastnili konference, se jejich děti, manželky či manželé museli vždy sami zabavit.  Mnoho lidí využívalo lázeňských nabídek, masáží a různých služeb.  Katunka, která je milovníkem konferencí, si okamžitě našla kamarády ve svém věku a s těmi trávila většinu volného času.  Já jsem utvořila skupinku s rodiči a dětmi.  Společně jsme chodili sáňkovat nebo na procházky, plavat do termálních bazénů a hráli jsme hry.  Dětí tam bylo dost na to, aby si každý našel někoho ke svému věku, a tak se utvořila velká přátelství.  Michaela měla radost, že se může vypovídat anglicky, vyjádřit se plně a rozhovořit se o všem možném.  V češtině je její slovník a hlavně vyjadřování omezené, i když její znalosti rostou každým dnem.  (V době kdy píši tento dopis je již situace s Míšiným jazykem opět jiná).

Personál byl více než laskavý.  Všichni slušní, nápomocní a milí.

Konferenci jsme zakončili uprostřed týdne výletem do Trenčína.  Navštívili jsme hrad Trenčín, který se tyčí na skále nad městem.  Staraly se o nás dvě milé Slovenské průvodkyně a podávaly veškerý výklad anglicky.  Vždy mě velice zajímá jak naši průvodci (nebo ti Slovenští) prezentují naše země cizincům.  Stejně tak mě vždy potěší jejich upřímnost a láska s jakou se vyjadřují o vlasti a jejích kladných i záporných vlastnostech.

I když jsem dříve nesouhlasila s rozdělením Československé republiky, dnes vidím a poznávám, že to byl rozchod zdravý.  Hlavně pro slovenskou stranu velice potřebný.  Slováci dnes mohou být pyšni na svoji zem a za všechny jejich úspěchy či neúspěchy pak vinit jen sami sebe.  Dříve se stávalo, že jsme se jeden vymlouvali na druhého.  Dnes se znovu potkáváme v EU jako tým, ale „jedeme“ již každý sám za sebe jako suverenní země.  Jejich vlastenectví je cítit na každém kroku a není to špatné.  V mnohém se velmi snaží a jsou velice sebekritičtí, což někdy nám Čechům chybí.

Bruce byl ze Slovenska velice potěšen a nadšen jejich službami a informačním systémem, který někdy v České republice zaostává.  Našinci se tyto věci těžko posuzují, protože zná místní „půdu“, a tak spoustu informací nepotřebuje.  Pro cizince a turisty je to však pohled jiný.  Také často srovnáváme s ostatními pouze Prahu, ale máme tu ještě velmi velké mimopražské území, které je chudé a zaostává.

6.den rozvezly autobusy domů všechny členy konference.  Pouze my pokračovali dál do Tater.  Nejela jsem tuto trasu (Trenčín, Žilina, Martin, Lipt. Mikuláš) asi 16 let, a tak mě mile překvapilo mnoho nových silnic a dálnic.  Cesta do Vysokých Tater uběhla rychle a bez problémů.  Náš hotel Toliar byl umístěn přímo ve Štrbském Plese.  Po cestě jsme viděli mnoho zbytků ulámaných stromů po listopadové vánici, která se tudy přehnala a vykácela celé stráně.  Mnoho dřeva je již zpracováno anebo odklizeno a s příchodem jara se bude pokračovat.

Hotel Toliar je nově zrekonstruovaný hotel ve kterém je samoobsluha, lahůdky, restaurace a mnoho jiných obchodů, které můžete na horách potřebovat.  Nejvíce nás tam zaujal Vital World (Vitální svět).  Bylo to fantasticky udělané relaxační centrum, zaměřené na dýchací cesty, prohřátí, relaxaci a uvolnění svalstva po sportu či namahavém dni.  Kromě maséra, bazénu a Whirpool bazénků je zde umístěno jedenáct speciálních saun.  Od klasické finské horké až po ledovou.  Ostatní sauny, s menší teplotou vzduchu, využívají především na léčbu průdušek či nosních dutin.  Teplota se v těchto saunách pohybovala na příjemných 30-35C s inhalací máty a jiných vůní.  Nechyběla ani uměle vytvořena skála ve které se vyráběl sníh s ledem na osvěžení.  Pokud budete mít do těchto míst cestu vřele místo doporučujeme.  Přístup mají (za menší příplatek) i mimo hoteloví hosté.

Lyžovat jsme chodili na blízké sjezdovky Soliska, kam se dá od hotelu dojít či vás doveze zdarma autobus.  Přistavené jsou i placené autobusy, které vás dovezou i na jiné sjezdovky a místa.  Oblíbené byly také takzvané Ski Taxi nebo koňské povozy.

Vysoké Tatry byly tuto sezonu málo vytížené.  Je prý draho.  Potkávali jsme turisty převážně z Polska, Maďarska, Německa, Čech ale i Ukrajiny.  Služby zde fungovaly skvěle.  Půjčovali jsme si lyže, nakupovali obědy a hned u sjezdovky pekli kaštany.  Michaelku jsme zapsali do lyžařské školy.  Dostala soukromého učitele a velmi si lyžování i školičku oblíbila, a tak jsme jí zapsali i na další dny.  Tvrdila, že instruktoři jí umí vše vysvětlit lépe než my, a tak jí bavilo jezdit s nimi.  Zprvu na malých kopcích a později i na větších a velkých.  Instruktorům patří náš obdiv.  Nejenom, že byli všichni šikovní a hodní, ale také mluvili každý několika jazyky.  Ovládali skvěle češtinu, angličtinu, hlavně také polštinu a další okolní jazyky.  Poprosili jsme je, aby s Míšou mluvili pouze Slovensky, aby si navykla i na tento jazyk.  Nedělalo jí problém rozumět.

S Míšou v této škole, se nám dostávalo mnoho času na lyžovaní s Katunkou.  Katka jezdí hezky a klidně, i když se poslední roky v Kalifornii věnovala více plavání a serfování než lyžím.  Chytla se celkem zase slušně.

Tím, že jsem odjela do Ameriky jen pár let po rozdělení republik, někdy mi stále ještě nedochází, že je Slovensko cizina.  Ve chvílích kdy mě žádají o cestovní pas nebo se mnou hovoří jako s cizinkou si pak vše uvědomím.  Slováky i Slovensko jsem měla vždy ráda.  Mám ráda jejich jídlo, kulturu, písně a tradice.  Byla jsem moc ráda, že se nám sem podařilo zajet.  Dětem i Brusovi představit část moji bývalé vlasti do které jsem se narodila.  Děti se naučily říkat doviděnia a Bruce si oblíbil něch sa páčí.

Poslední, desátý den našeho cestování, jsme se vydali na cestu ku Praze po veliké sněhové vánici s přívalem nového sněhu.  Auto nám pomáhala vyhrabávat ze sněhu na parkovišti maďarská rodina a slovenský pán, kteří se zrovna naskytli poblíž.  Cesty již byly dobře odklizené.  Pokud nesněžilo jelo se poměrně dobře.  U města Martin padaly na cestu sněhové laviny.  Cesta vede údolím, kaňonem vymletým od řeky, a z postraních svahů se sváželo ohromné množtví sněhu.  Zablokovalo to velkou část cesty.  Bruce jel a jel, vše projel a přejel.  Jel v dešti i slunci, sněhu i krupobití.  Přejel hory i doly a po osmi hodinách jsme dorazili opět domů, do Prahy.  KDJ