Ladera 15.října 2006    (Word) (PDF)

 

Milá rodino, mami, tati, milí přátelé

Je téměř konec října a já teprve nyní dokončuji dopisy z našeho léta.  Návštěvy, děti a jejich škola, to mě zaměstnalo na plno.  Psala jsem proto v intervalech, které se protáhly až do podzimu. V dopisech se dočtete o našem evropském dobrodružství a také Bruceově studijním kurzu ve Zlíně a v Praze. Kromě zavzpomínání je první část dopisu také vyjádření díků všem zúčastněným. Doufám a věřím, že jste všichni v pořádku a budu se těšit na zprávy o vás. Přeji hezký a barevný podzim, málo bláta a sluníčkové dny. Zdraví Katka, Bruce, Katunka, Michaela a pes Lilly Dehningovi.

 

ČECHY, MORAVA, SLOVENSKO 2006

 

            Děti letos končily školu 15. června a ten den jsme zakoupili letenky do Prahy. Když byly děti malé, nepustila jsem je do školy již dva dny před odletem, aby mi náhodou ještě před cestou neonemocněly nebo nepřišly k úrazu.  Nevím, jak jsem k tomu jako matka dospěla, ale dnes už děti nechávám jít klidně do školy v den letu a Katunku jsem dokonce pustila do vodního parku na skluzavky, kde slavila se školou a spolužáky poslední den na základní škole.

            Ale přípravy na letošní cestu do Čech nám začaly mnohem dříve než v červnu.  Začaly již počátkem roku, a to proto, že Bruce letos pořádal v Čechách letní, třítýdenní kurz.  Vyvezl sebou 21 studentů z Chapman univerzity. S dovolením univerzity připravil a zorganizoval učební plán, potom cestovní plán a pak následoval nábor studentů, kteří se dobrovolně hlásili dle zájmu.  Zde v Kalifornii zná Českou republiku podrobně málokdo, leckdy o ní ani neví, či dokonce o ní neslyšeli. Proto Bruce musel vymyslet poutavou reklamní kampaň, která v kostce dokázala přitažlivě popsat naši malou zem v srdci Evropy.  Kampaň zabrala a prvních 21 studentů (což byl limit) se přihlásilo během pár hodin.  Měli k přihlášení pouze jedno odpoledne, a pak nábor končil.  Dle přísloví: Kdo dřív příde, ten dřív mele, ostatní měli smůlu.  Původně mělo být studentů dvacet, ale jaksi se nám jich do skupiny dostalo 21 a jeden profesor Jack (Džek), který jel kurz vyučovat. Bruce si letos u vedení univerzity vydobyl mnoho novinek, nejen tento zahraniční kurz, který si chtěl odjakživa alespoň jednou vyzkoušet, ale také novou podmínku ve svém vyučování. Žádný student u něj neudělá závěrečné zkoušky bez mezinárodních zkušeností ve svém oboru. Každý z Bruceových studentů musí buď vyjet za studiemi do zahraničí (země je dle jejich výběru) nebo alespoň podstoupit zahraniční kurzy na půdě domácí. Bruce věří, že jedině odborná studia spolu se zahraniční zkušeností mohou ucelit vzdělání jedince, který je pak hoden státnice z jeho předmětu. Student, který nesplní tyto podmínky neprojde u Bruceových zkoušek. Bruce se totiž hrozí lidí, kteří vystudují, dostanou funkce, ale za „svá humna“ nikdy nevyjeli. Jaký pak může mít takový člověk přehled, názor, zkušenost, aby řídil druhé?  Pravděpodobně omezenou.  Bruce také nepodporuje cesty, kde člověk jen vyjede ven, aby se opět setkal se svými krajany, bydlel v americkém hotelu a jedl americké jídlo. Posílá své studenty na zahraniční univerzity jednotlivě, nejlépe do rodin či na výměnné pobyty a podporuje jakýkoliv samostatný krok za poznáním a hledáním. Studenti se rozjíždějí do všech koutů světa, nejraději je Bruce však posílá do Evropy J  A tak nemůžu než Bruceovi fandit a občas mu i pomoci, zvlášť když cestuje do mojí vlasti.  Pro mě a dcery začala práce až koncem května, kdy jsme se setkaly se všemi studenty v Chapmen Univerzitě a udělaly přednášku o České republice s malým jazykovým kurzem čestiny. Katunka s Michaelou připravily na úvod stručný test o znalostech České republiky a studentům testy ještě před koncem přednášky opravily a oznámkované rozdaly. To jen podbarvilo rozjásanou, předcestovní atmosféru a začalo opravdové těšení na nepoznanou zem.

            S Brucem a dětmi jsme přiletěli do Prahy o týden dříve než studenti. Katunka nám okamžitě odjížděla na tábor na Slapy s Britskou školou v Praze, kam chodila loni a je stále ve spojení se svými bývalými spolužáky. Já, Bruce a Michaelka jsme vyrazili rovnou do Zlína, kde se měla pořádat první část letního kurzu. Ve Zlíně na nás čekalo vřelé uvítání a především paní profesorka Dáda Pavelková se nám obětavě věnovala. Měli jsme to potěšení letos v květnu Dádu a jejího manžela Petra přívítat i u nás doma v Kalifornii. Dáda přijela jako host Chapmen University. Bruce od té doby co pracoval na Univerzitě Tomáše Bati, spolupracuje s Dádou na vědecké práci v jejich oboru. Bruce si potřeboval ve Zlíně především připravit a ověřit věci na příští týden. Lépe to připravené být ani nemohlo. Fakulta a její zaměstatnci byli opravdu ochotní a velmi obětaví. V čele s profesorkou Adrianou, která pracovala velmi pilně na celém zlínském společenském programu. Myslím, že i Bruce, který nikdy nepracuje na 90% ani na 100%, ale vždy jede na 150%, což není vysilující jen pro něj, ale také pro jeho okolí, byl spokojen.

Ve volném čase nás Petr a Tomáš (Dády syn, 18) vzali na výlet po okolí. Trpělivě s námi jezdili po nádherně rozkvetlém kraji jižní Moravy. Naše Michaela miluje lézt na stromy, a tak Petr nelenil zastavit v alejích u silnice a lezl na třešně, které zrovna dozrávali, s námi. Navštívili jsme historické místo Modrá, kde jsou k vidění kameny, které představovaly trůn krále prvních Slovanů na našem území. Nedaleko je také skanzen Modrá, který je moc hezky udělaný a představuje dobu a denní život okolo 9. století na území Moravy.  Byl krásný den, ale také velmi horký a lidé se koupali v místním rybníčku přímo uprostřed vesnice. Všude kvetly máky a jiné luční květy, pásli se koně, ovce i kozy.  Oběd jsme si dali ve městě Velehrad, a zde také navštívili krásný a významný kostel.  Dojeli až na hrad Buchlov a den zakončili grilováním masa na útulné zahrádce v hezkém a příjemném domově u Pavelků. Dádo, Petře, Tomáši i Lukáši, děkujeme. Také setkání s ostaními členy fakulty na večeři v Kolibě u Černého medvěda bylo milé a příjemné přivítání naší rodiny do Zlína. K našim nejmilejším návštěvám Zlína patří, teď už pokaždé, zastavení u pana Zikmunda a milé paní Marie. Také u nich jsme strávili příjemné odpoledne povídáním u dobrého zákusku, který nám paní Marie přichystala. Na půl to byla také schůzka obchodní, protože pan Zikmund přislíbil setkání se studenty, kterým osobně představil svou rozsáhlou práci, a tak bylo třeba domluvit podrobnosti. Práce pana Zikmunda a pana Hanzelky nám s Brucem připadá geniální a reprezentuje naši zemi do dnešních dnů. Bruce proto připravil pro studenty poutavý článek - průřez práce Z&H, jejich život a cesty. Byli jsme příjemně překvapeni, když jsme zjistili, že opravdu všichni, článek podrobně nastudovali a velmi se těšili na setkání s živou legendou českého národa. Také vám, pane Zikmunde a paní Marie velmi děkujeme za vždy milé přijetí a zajímavé rozhovory, rady, názory a načerpání nové inspirace.

            Půda na příjezd studentů byla ve Zlíně přichystána, a tak jsme si mohli dovolit malou dovolenou na Slovensko.  Možná si budete pamatovat, že jsem jela před pár lety do Bojnic, jen s malou Míšou, a kamarádkami Hankou a Simonou. Teď byla příležitost ukázat Bojnice také Bruceovi. Navíc poslední vlastníci bojnického zámku byli Baťovci (Bruce je teď má hodně nastudované), takže měl zájem celé městečko vidět.  Ubytovali jsme se nedaleko Bojnic v malé vesničce Kanianka, kde na nás čekala slovenská přítelkyně Soňa.  Také se rádi vracíte na známá místa? Vrátit se a zkoumat co se změnilo a co ne?  Zavzpomínat a nasbírat zážitky nové?  Některá místa se mění, některá zůstavají stejná, skoro jakoby se zastavil čas. Tak jsme se cítily s Míšou po návratu do Kanianky. Čas jakoby se tu zastavil.  Vše bylo tak, jak jsme minule poznaly. Stejní lidé, stejná pizzerie, stejný rybník, pole, výhled i Míši oblíbený pejsek Beny u sousedů - prostě pocit jistoty. Jediná změna byla pouť, která zrovna do vesničky přijela, a kam se přišly vyřádit místní děti. Jako jediní „cizinci“ v Kaniance, ať už jsme mluvili anglicky nebo česky, pokaždé to byl cizí jazyk, jsme upoutávali pozornost okolí.  Nakonec jsme se stali docela žádanou atrakcí a hlouček dětí, který nás obklopil a doprovázel byl větší než fronty na kolotoče.  Kamarádky Hanka a Simona se k nám přidaly později téhož dne, kdy dorazily z Prahy.  Navštívili jsme Bojnice, místní ZOO a ochutnali halušky, Bruce poprvé v životě. Bojnice mají také příjemné minerální lázně, kam jsme zašli k večeru pookřát a zaplavat.  Po dvou dnech byl čas na návrat do Prahy a další kolo cest nám začínalo. Soně, Hance i Simoně děkujeme za obětavé starání. Vždy si s vámi připadám jako mladší ségra, která nemusí nic dělat, jen se bavit, jsem vám vděčna, dík za vše.

            Studenti spolu s profesorem Jackem přiletěli do Prahy kupodivu na čas a chybělo nám pouze osm kufrů a jedna studentka Susie (Suzí), která nestihla letadlo z Los Angeles.  Mohli jsme přílet proto považovat za úspěšný, protože času na přestup v Londýně bylo víc než málo, a tak jsme vůbec nepočítali s takovým štěstím.  První starosti nám nastali, když se neobjevil objednaný autobus, který měl všechny převést ještě tentýž den do Zlína.  Některé věci v Čechách prostě ještě občas váznout a tak se někdy člověk nemůže spoléhat ani na věc potvrzenou od dopravní firmy.  Bruce se chystal na cestu vlakem, ale když jsme si prohlédli unavený hlouček studentů, kteří poposedávali v letištní hale rozhodla jsem se zaimprovizovat a sehnala jsem na rychlo tři soukromé dodávky (minibusy), i s řidiči, kteří byli ochotni naši skupinu přepravit okamžitě do Zlína.  Vozy měli připravené během deseti minut.  Když přihlédneme na celou situaci, že byla neděle odpoledne, vedro, nikomu se moc do práce nechtělo a najednou jsme sehnali tuto karavanu navíc s řidiči, kteří jakžtakž prohodili dokonce pár slov anglicky, považuji to za úspěch.  Jediný kdo se nevešel do minibusu byl Bruce, a tak skočil do našeho půjčeného auta KIA (kterým jsem ho dovezla na letiště) a celý konvoj následoval.  Dobrodružství mohlo začít a na studenty ve Zlíně čekal nabytý program, který začínal ještě téhož večera.

            Zde se cesty naší rodiny dělí a budu proto psát již zážitky pouze za sebe.  Katunka pokračovala své dny i nadále v Britské škole a po příjezdu z tábora si zařídila u vedení další týden vyučování. Katunka si britskou školu velmi oblíbila, hlavně kvůli směsici spolužáků z různých národů mezi kterými našla dobré kamarády a je s nimi ve spojení během celého roku přes internet.  Bruce byl se svými studenty ve Zlíně a já s Michaelou na Jahodnici u rodičů.  Byly to pro mě pracovní dny. Čekala jsem na ztracenou studentku Susie až se mi ozve z Londýna a oznámí kterým letadlem přiletí do Prahy.  Prázdniny zrovna začaly, všichni se pustili do cestování a bylo proto velmi těžké dostat se na některé z letadel do Evropy.  Nakonec si Susie musela koupit celou letenku novou, aby se vůbec dostala včas kam chtěla.  V pondělní podvečer 26. června mi konečně zavolala, že se dostala na letadlo to a to, ale že neví v kolik hodin přiletá do Prahy.  Znám všechny lety i jejich čísla z Londýna nazpamět, a tak jsem jí uklidnila a jela na ni čekat na letiště v Ruzyni.  Znám už to tam jako své boty.  I někteří místní pracovníci mě na Ruzyni toto léto začali zdravit jako jednoho z nich.  Susie jsme ustlali u nás doma na Jahodnici a na většinu času se jí ujala naše Michaela, která byla nadšená z toho, že se může vypovídat zase s někým anglicky a roli hostitelky zvládla naprosto bezvadně.  Druhý den jsme se vydali na vlak do Zlína.  Tam s námi Michaela nejela a zůstala na Jahodnici s babičkou.  Nejela jsem místním vlakem ani nepamatuji, a tak jsem byla příjemně překvapená, jak vše dobře funguje.  Pracovníci českých drah mě vždy přišli milejší než jakýkoliv jiní státní zaměstanci a ta milost jim zůstala.  Průvodčí mě svým způsobem uklidňují.  Seděli jsme se Susie v přeplněném vagoně, v horkém a dusném dni, kdy teploměr vyšplhal na 43C a před námi byly 4 hodiny cesty na jihovýchod.  Přisedla si k nám mladá dívka z Vysoké školy báňské v Ostravě, která studovala stejný obor jako Susie – učetnictví, a tak jsem dívky seznámila a nechala českou studentku procvičit trochu v angličtině. S úsměvem nám říkala, že jsme ji měly potkat ráno, kdy jela na státnice z angličtiny, které teď už měla (snad) úšpěšně za sebou.  Chtěla jsem se vrátit do Zlína, tak jako tak, abych se zúčastnila přednášky pana Zikmunda, mohla ho ještě vidět. Společně se Susie mi cesta ubíhala rychleji.  Bruceovi studenti ve Zlíně zatím pokračovali každé ráno kurzem, při kterém je profesor Jack vůbec nijak nešetřil a každý pátek probíhaly zkušební testy.  (Kurz začal již dva týdny před cestou do Čech v Kalifornii, a tak zahájení měli za sebou).  Po vyučování ve Zlíně se pak většinou šlo na připravenou exkurzi do vybraného místního podniku a večer se žilo společensky. Američtí studenti si pochvalovali podmínky na Univerzitě Tomáše Bati a některým ani nepřišlo, že by se nacházeli v jiné zemi - cítili se jako doma. Společnost ve škole i volných chvílích jim dělali moravští studenti a vznikala nová přátelství, svazky, dokonce i nějaké ty lásky. Všichni obdivovali americké studenty, kolik toho vydrží. Přiletěli, hned šli do školy, pilně se učili, pokračovali exkurzemi a celé večery vydrželi tancovat, hrát bowling, bavit a pít české pivo, které jim velmi chutnalo. Naučili se ho pít řezané a naučili se ho česky objednávat. Všechno vydrželi a ráno to celé na novo.  Čeští studenti nevydrželi tento denní kolotoč, střídali se na akcích a obdivovali výdrž Američanů. Já jsem překvapená vůbec nebyla. Znám americký národ velmi dobře a výdrž patří mezi jejich vlastnosti. Osobně jim říkám NÁROD NEZMARŮ a ze začátku mého života v Americe jsem byla unavená, jen když jsem je pozorovala. Američané musí být v neustálém pohybu.  Jsou tak zvyklí od mala a baví je to, připadají si využití. Na nás Čechy, kteří máme v národní povaze spíše pohodlnost a vyhledáváme klid (tak se o nás píše i v zahraničních studiích) je někdy americký pohyb příliš uspěchaný a chaotický. Oni v tom však nalézají uspokojení a smysl.  Zapojila jsem se do jejich programu třetí den a následovala je do destilárny Jelínek, kde se vyrábí slivovice. Slivovice američanům vesměs nechutná. Chuťově jim nic neříká. Sám manažér destilérky potvrdil, že sice slivovici do Ameriky vyvážejí, ale kupují jí především české komunity nebo jiní Evropané.  V destilérii nám nabídli přeci jen více chutí než najdete v běžném obchodě a všichni jsme si oblíbili nový výrobek, sladké švestkovice (Plum liquer) - firmou určené jako pití pro dámy.  Destilárna, její historie i celý proces výroby je zajímavý a rozhodně stojí za návštěvu. Průvodce nám dělal mladý, šikovný Polák, který se do Zlína nastěhoval. Jeho čestina však za moc nestála a raději se domlouval i s Čechy anglicky. Upřímně jsem mu přiznala, že by mě nikdy nenapadlo domlouvat se s Polákem anglicky, vždyť jsme oba Slované?  Na večer jsme již spěchali na dohodnutou schůzku s panem Zikmundem do zlínského zámečku, kde se také náchází stálá výstava Hanzelka & Zikmund.  Pan Zikmund nás uchvátil spontanní přednáškou, vyprávěním formou otázka - odpověd. Všichni ho obdivovali. Byli s námi i čeští studenti a profesoři.  Mezi americkými studenty jsme měli opravdu zajimavé typy.  Jak mnozí víte obyvatelé Kalifornie pochází z obzvlášť namíchané směsice předků, a proto i jejich vzhled je často unikátní.  Musím uznat, že s námi přicestovala vyjímečně pohledná skupina mládeže s často exotickou vizáží. Zkušený cestovatel pan Zikmund poznal podle specifických rysů tváře kořeny původu některých našich studentů. Podle mandlových očí, dívku, která má rodiče Syřany, také studentku japonské maminky. Sami studenti nechávali hádat pana Zikmunda místa jejich původu a hlavně chtěli vědět, zda tam také cestoval.  Hodně se ten večer fotilo. Milý večer se chýlil ke konci a stejně tak i můj pobyt ve Zlíně. Do Prahy jsem se vracela sama vozem a přežila dokonce i jízdu na dálnici D1 Brno-Praha.  Všude bylo plno policie, která zahájila nový bodový systém pokut za dopravní přestupky. Program pokračoval ve Zlíně i nadále, a já děkuji, Dádo, za všechna pozvání, ale opravdu jsem nemohla zůstávat déle. Moje povinnost k rodině a především dětem je vždy důležitější a v Praze na mě již nedočkavě čekala sedmiletá dcerka, nemohla jsem ji proto zklamat. 

Bruce se studenty přijel zpět do Prahy vlakem za pár dní po mě a po mini-prázdninkách (viz. dopis č. 2) se pokračovalo ve studiích dále.  V Praze na ně čekala skupina české mládeže, většinou děti našich známých, tedy vaše děti a vy sami víte nejlépe kdo z nich ochotně přijal naše pozvání a trávil s námi dny či večery, třeba ten u grilovaného prasete.  Díky za to.  Praha se studentům také líbila a začali se nám pomalu osamostatňovat, tvořit skupiny a užívat si volný čas dle svého.  Ve skupině bylo i šest starších studentů, postgraduálů, kterým bylo v průměru tak 25 let.  S jedním tímto starším studentem se musel Bruce po příjezdu ze Zlína do Prahy rozloučit, jelikož hoch od samého začátku porušoval všechna dohodnutá pravidla a podmínky, které mu škola před cestou dala.  Narušoval tím tak výuku, dělal ostudu sobě i celé skupině, škole i své vlasti.  Bruce pravil, že jedno zkažené jablíčko mu kurz nepokazí a s rozvahou a klidem vyřešil situaci.  V Praze měli studenti k dispozici prostory soukromé univerzity AAC (Anglo-american college), která sídlí hned u Karlova mostu v nádherné historické budově.  Kolik lidí Bruceovi pomáhalo a asistovalo v Praze ví přesně jen on sám, já bych jen za všechny chtěla poděkovat bratrancovi Vaškovi a Ivaně za vynikajíci exkurzi v jejich firmě i za báječný den na golfu, který byl výborně připravený a všichni si to moc užili.  Také Alanovi a jeho půvabné manželce Karolínce za romantickou a chutnou večeři na tom nejklasičtějším místě v Praze pod Karlovým mostem.  Byl to moc příjemný večer, děkujeme !

Letos jsem měla veškeré schůzky s přáteli domluvené již z Kalifornie a po příjezdu do Čech jsem moc návštěv již neplánovala. Částečně to bylo z časového důvodu a částečně z pohodlí. Někdy opravdu nic jiného nedělám, než doslova sprintuji mezi návštěvami nebo sedím u telefonu a sháním kamarády a kamarádky. Letos jsem prostě jen změnila rutinu a tím viděla sice méně lidí, za to jsem si mohla dovolit milé věci jako promoci mého kamaráda Vládi v Betlémské kapli v Praze, kde byl Vláďa slavnostně prohlášen za právníka. Seděla jsem vedle jeho maželky Heleny, také dávné přítelkyně, a obě jsme si prožívaly momenty pýchy. Ale jen Helena ví, kolik usílí, práce a času to jejich rodinu stálo.  V den promoce jsme přišli slavit už jen výsledek.  Michaela sledovala celou ceremonii po mém boku a vše se jí nesmírně líbilo.  Díky Heleno a Vláďo za pozvání.  Helenu s Vláďou jsem navštívila ještě jednou na jejich skvělé chalupě u Vimperka na tom nejmalebnějším místě jaké jen můžete v jižních Čechách najít.  Po jižních Čechách jsem cestovala společně s tatínkem, který odsud pochází a provezla ho tak po místech, které má rád.  Na Šumavu jsem také vezla malou Michaelu, aby se připojila ke skupince sestřenic a Katunky, které tam trávily své prázdniny pod dozorem táty Martina a strýce Mirka.  Michaela k nim byla na pár dní také pozvaná.  Děti jezdily na kolech, kolečkových bruslích okolo Lipna, sbírali třesně a večer opékali všichni buřty.  Díky Martine a Míro, že jste připravili holkám pestré, hezké dny.

Již jsem zůstala ubytovaná poblíž a rozhodla si udělat malou dovolenou s mým tátou.  Jako dospělá jsem nikdy s tatínkem necestovala sama. Jako malou mě bral táta do jižních Čech často, do vesnice Lipovice na Prachaticku, kde se narodil a strávil celé své dětství.  Vozíval mě po okolí, ukazoval cesty, kterými chodil do školy, les i pole, která patřila jeho rodině a vyprávěl někonečně moc příběhů. Vždy jsem tam ráda jezdila na návštěvu k příbuzným a napodobovala jejich jihočeský dialekt. Všichni na vesnici říkávali, že jsem celý Milča (táta).  Dnes jsme si role vyměnili. Po okolí jsem vozila tátu já. Projeli jsme Prachaticko, Vimpersko, zastavili se a prošli celý Český Krumlov a vyběhli na rozhlednu Libínské sedlo na Fefrách, kde jsme byli ubytováni.  Výhled do kraje je z rozhledny nádherný.  Viděli jsme Boubín a také až do Německa.

            Dny ubíhaly. V našem útočišti na Jahodnici jsem vždy stačila mezi cestami (dopis č. 1, 2, 3) vybalit, vyprat, vyžehlit, a znovu zabalit a jelo se nanovo.  Horké počasí mělo výhodu, že všechno prádlo dobře a rychle uschlo. Na to se dalo letos spolehnout.  Na Jahodnici mám také stále kamarádku z dětství Sabinu, a tobě Sabi a Michale, díky za milé chvíle na vaší příjemné zahradě u bazénu kam se mohla Míša kdykoliv přijít zchladit. Velké díky sestře Romaně a její rodině za všechno, především půjčení auta, což nám nesmírně usnadnilo letošní léto. Za hezké dny i obědy u vás doma v Mukařově. Velké díky patří také rodičům, kteří nám vždy připraví celý dům k obývání, starají se o zásoby jídla a prožívají s námi celý pobyt, jeho slasti i strasti.  Chci, aby jste věděli, že si opravdu vážíme všech dobrých lidí, které kolem sebe máme a jak moc to usnadňuje, obohacuje a naplňuje náš život. 

            Zpět do USA jsme se vraceli 2. srpna.  Bruce hned na otočku odlétal do Washingtonu DC na konferenci, zatím co já s Michaelkou vybalily a uklidily celý dům i zahradu po sedmi týdnech naší absence. Katunka za námi měla přiletět 10. srpna spolu s babičkou Alenou a sestřenicí Verunkou, které jsme k nám na zbytek prázdnin pozvali. 10. srpna z Prahy, ale nevyletěly kvůli zásahu Scottland Yardu v Londýně. Letiště v Londýně se na pár dní uzavřelo normální vzdušné dopravě. Katunka čekala od rána na ruzyňském letišti. Několik hodin všichni cestující seděli a čekali na palubě letadla na odlet do Londýna, ten byl však nakonec naštěstí zrušen. Ano byla to Katunka, kterou jste všichni viděli ten den v české televizi ve zprávách Novy i ČT 1, díky, že jste nám dali vědět, vše jsme viděli a nahráli. Českou televizi je zde možné sledovat přes internet.  Nakonec jim letecká společnost vyhledala náhradní let přes Německo Lufhtansou, ale až na 14. srpna, a tak si prázdniny v Praze Katunka chtě, nechtě ještě prodloužila. Holky vše zvládly na jedničku a v dobré náladě přistály v pořádku v pondělí 14. srpna odpoledne na los angelském letišti, kde na ně již čekal Bruce.  A teď bych se mohla rozepsat, že jsme si užívali dny s návštěvou v Kalifornii, že jsme navštívili všechny možné zábavné parky, které tu máme a chodili hodně k moři a do bazénu. A že se Bruce znovu začátkem září vrátil do Evropy- Londýna, na svatbu kamaráda z dětství, který si bral Angličanku.  Ale to by byl už zcela jiný dopis, a protože tento, má název Čechy, Morava a Slovensko, končím zde.