ITÁLIE  2006    (Word) (PDF)

Po dvou týdnech vyučování Bruce moudře rozhodl, že by bylo vhodné menší volno a zařadil do programu mini prázdniny.  Studenti dostali 4 volné dny, které si mohli trávit dle svého.  Každý měl jiný nápad a chtěl svůj čas využít jinak.  Někdo se rozhodl zůstat v Čechách a  navštívit město Karlovi Vary.  Jiní se vydali do Řecka, Španělska, Rakouska,Německa a také Slovinska. Rozdělili se po skupinkách podle toho kdo se kam chtěl jet podívat. Bruce a já jsme vytvořili skupinku osmi lidí a rozhodli jsme se vrátit do Itálie a do prohlédnout si některé památky, které jsme loni již nestihli.  Věděli jsme, že to bude turisticky náročné a tak jsme malou Michaelu nechali doma s babičkou a dědečkem.  Do Itálie s námi letěla pouze Katunka.  Dále profesor Jack (Džek) a čtyři z Bruceových studentek, Lisa, Lindsey (Linsi), Amanda a Angelína.  Tyto čtyři dívky také patřili k našim nejmladším svěřencům a tak byly rády, že nemusí po Evropě cestovat samy.

6.července jsme vylétali z Prahy do Říma již z nového terminálu 2 v Ruzyni.  Terminál 2 je nový,čistý, vysoce účelový, přehledný a chlazený, což letos v létě v Čechách bylo nutné.  Každý kdo přilétá nebo odlétá z Prahy vnímá ruzyňské letiště jako oázu klidu, jelikož ostatní evropská letiště jsou velmi rušná a podobají se včelímu úlu.  Jinak to není ani v Římě na letišti Fumiccino nebo-li Leonarda Da Vinchiho.  Trasu do hotelu jsme měli nacvičenou z minulého roku.  Použili jsme i letos stejný hotel, Holiday Inn.

Druhý den, 7. července ráno prší.  Hned u metra jsme si nakoupili deštníky, které to ráno prodávali samozřejmě zdražené.  Kdo by čekal v Římě déšť?  Z Čech jsme přijeli velmi rozehřátí a mysleli jsme si, že v Římě bude ještě hůře.  Kdepak, letos bodovala Praha.  V Římě jsme se naopak trochu ochladili, bylo pod 30C.  Jak jsem již psala v mém minulém dopise o Itálii, pokud chcete zažít v Římě nějaké to dobrodružství nesmíte vynechat římské metro- podzemní dráhu.  Když cestujete s větší skupinkou je zábavné sledovat reakce spolucestujících a sledovat jejich komentáře.  Věci, které už sám nevnímáte pak znovu vidíte.  Našim studentkám a hlavně Jackovi se metro v Římě vůbec nelíbilo a samozřejmě srovnávali s Prahou.  Jack prohlásil, že kdyby se mělo do Evropské Unie brát podle toho v jakém stavu mají tam či onde metro, pochybuje, že by se Itálie do Unie dostala.  Já to sice nevidím tak černě, ale za uvážení a úsměv jeho poznámka stála.  V metru máte alespoň všechny lidičky jako na dlani a mě baví sledovat italskou modu, kterou Římané rozhodně oplývají a na sobě nešetří.  Italky nosí velice modní a značkové věci , ráda si všímám brýlí.  V Americe jsem ve své věkové skupině již takovým posledním Mohykánem, který nosí brýle, všichni ostatní tu totiž nosí kontaktní čočky.  V Čechách zase lidé často mžourají než by přiznali krátkozrakost a brýle se stydí nosit.  V Itálii je moje skupina.  Brýle se nosí a všem sluší. Italové pojímají brýle jako modu, tudíž také jako nutný modní doplněk. Také sluneční brýle, letos velkých rozměrů, hned byli k vidění po celém Římě u mužů i žen.  V jižní Kalifornii tato móda zaplavila trh, ale v Praze jsem je na počátku léta ještě vůbec nezaznamenala.  Až ke konci prázdnin se první „vlašťovky“ začaly objevovat v modních brýlích J.  Zpět k našemu dni: Kvůli dešti bylo rozumné vymyslet program pod střechu a tak jsme naši skupinu rozdělili, poslali Jacka a studentky do Vatikánu, kde se mohli celý den pohybovat v uzavřených prostorách a sami jsme pokračovali už jen ve třech (Bruce, Katunka a já) městem dál na místa, která jsme ještě neviděli.   Asi půl kilometru od Vatikánu leží zajímavá pevnost-hrad- Castela St. Angelo (hrad sv. Anděla), která mě pri loňské návštěvě zaujala, ale již nebyl čas ji prozkoumat.  Dnes byla moje šance zajít zpět.  Tento hrad byl v r. 145 původně vystaven jako hrobka pro tehdejšího panovníka Říma.  Také ohraničoval konec města a sloužil jako nedobytná pevnost s padacím mostem.  Později se přebudoval na sídlo ve kterém se dalo žít a tak ho postupně panovníci vylepšovali, zdobili mramorem, freskami, dřevem až vznikl zajímavý skvost.  Dnes tato hradní pevnost slouží nejen pro turisty, ale také jako galerie či restaurace s vyhlídkou na střed města a řeku Tiberu, která teče přímo pod „okny“.  Zatím se vyčasilo, slunce vykouklo a začalo nás pálit. Obešli jsme Řím částí, kterou jsme ještě neznali a směřovali k římskému Foru, který se nám moc líbí a chtěli jsme ho znovu vidět.  Po cestě jsme se naobědvali a přitom byli svědky dopravní nehody, kdy přejeli na přechodu chodce.  Vše se stalo přímo před našimi zraky, takže jsme poznamenáni šokem přecházeli ulice se zvýšenou pozorností a já osobně v Římě nepřecházím, ale pře-utíkávám, protože nikdy nevím zda řidič zastaví nebo ne a pokud již stojí zda se znovu nerozjede. Pravidla dopravy jsem v Římě doposud nepochopila i když jsem je četla.  Turistům se auta nedoporučují půjčovat či řídit tak jako tak .  Zjistila jsem, že je někdy moudré tyto příručky a turistické průvodce uposlechnout a dělat to co radí.  Prohlédli jsme si muzeum Capittoli, prošli celé Forum při asi sto stupňovém žáru, takže nám nyní naše deštníky začaly sloužit jako slunečníky.  Vystáli frontu do Kolosea, kam jsme se loni pro dlouhatánské fronty nedostali.  Věřte nebo ne, ale letos Evropa vůbec nebyla tak plná turistů jako loni.  Platilo to i o Praze, Římě a jiných místech kam jsme cestovali. Loni se Římem nedalo ani projít dnes jsme se dostali kamkoliv jsme chtěli.  Na sklonku dne jsme se opět sešli s celou naší skupinkou a u chutné pizzy v útulné, stylové restauraci sdělovali dojmy nastřádané za celý den. Venku už zase hřmělo a pršelo, což sebou přineslo příjemné ochlazení. Katunka pookřála ve společnosti studentek.  Každá byla něčím výjimečná.  Všechny čtyři byly velice hodné a chytré.  Lisa klidná, Lindsey trochu dětská, což vnášelo do party často úsměv.  Angelína byla klaun, který uměl v prostojích nebo volných chvílích všechny pobavit.  Amanda krásně zpívá.  V autobuse na cestě do hotelu se nám rozezpívala tak, že sám řidič vypnul rádio a se zájmem a uznáním poslouchal.   Nebylo divu, že se Katunce mezi dívkami líbilo.  Všem jim bylo okolo 19ti let.  Angelína s Amandou pocházejí z Havaje.  Havajani jsou výjimečně klidní a laskaví lidé.  Cestovat s nimi je pohoda.

Třetí den v Itálii, druhý den v Říme byl čas na změnu.  Toužili jsme zajet do Pompejí.  Opět jsme se rozdělili a na vlak nastoupila pouze naše rodina o třech.  Vstávali jsme brzy ráno a vyjeli rychlíkem do Neapole a pak dál místní lokálkou do Pompejí pod sopku Vesuv.  Studentky s Jackem měli celý den v Římě a procházeli místa, která jim Bruce vyznačil na mapě.  Bruce miluje vymýšlet turistické tůry a většinou jsou velmi dobré a výstižné.  Například jeho pražská tůra je velmi vydařená, navíc je vymyšlená tak, že se jde neustále s kopce a do kopce se vezete tramvají J  Zpět do Neapole.  Neapol je dvě hodiny na jih od Říma .  Jelikož probíhalo světové mistrovství ve fotbale a Italové se dostali do finále všude visely z oken národní vlajky a vůbec panovala veselá nálada.  Neapol je moderní, pěkné město s pár mrakodrapy a asi milionem obyvatel.  Je to přístav u Středozemního moře.  Pokračovali jsme dál za Neapol.  Místní lokálka byla plná nejen turistů, ale také místních lidí, kteří jeli za prací.  Italové jsou při nejmenším velice rušní a živí lidé a to i ve vlaku.  Neustále mluví, gestikulují, hýbou se a otevírají okna i dveře takže ačkoliv mají ve většině vlacích zavedenou klimatizaci nemá pro ně význam, jelikož ve chvíli, kdy se začne příjemně ochlazovat vyskočí nějaká starší dáma a začne vykřikovat, že potřebuje vzduch, bez zeptání stáhne dolu i to „vaše“ okno a příjemný chládek je ta- tam.  Dál už se vezete v zapařeném vagonu, záclony lítají sem a tam a pro rámus neslyšíte vlastní slovo. Prach vám lítá do očí.  Nikdo si ale neopováží okna zavřít jelikož starší dáma, ačkoliv nyní již podřimující, vše sleduje alespoň jedním okem.  Do Pompejí jsme dorazili téměř v poledne za největšího tepla a slunce stálo přímo nad hlavami.  Je to nádherné místo.  Pompeje leží na fascinujícím místě na zeleném kopci přímo pod sopkou Vesuv, která se nad nimi tyčí jako paní.  Také má proč, svou sílu jistě zná jen ona.  Vesuv je stále jako jediná činná sopka v Evropě a její činnost je neustále bedlivě sledována nejmodernější technikou.  Naposledy si prskla v r. 1944, takže její aktivita se očekává opět kdykoliv.  Sopka Vesuv se dala také do pohybu v 79. roce prvního století.  Na město Pompeje, které mělo tehdy okolo 20ti tisíc obyvatel, spadalo pod vládu Říma a bylo tehdy hlavním obchodním uzlem s důležitým přístavem, začal padat nejprve popel ze sopky.  Padal celou noc i celý den.  Lidé se navzájem nepoznávali, byli pokryti od hlavy až k patě šedivým popílkem.  Co dělat?  Kam jít?  Co se to vlastně děje?  Ptali se mnozí.  Chtělo se vůbec někomu opustit hradby bezpečného města, když šlo jen o popel ? Někteří stačili utéct nebo snad byli v té době na moři, ale většině se zachránit nepodařilo.  Popel padal tak vytrvale až se začaly pod jeho tíhou prolamovat střechy.  Domy nebyly chráněny.  A pak přišla horká láva, která zalila Pompeje jako poleva na dortu. Kdo se neudusil popelem, zemřel pod horkou lávou.  Celé město zmizelo za jednu noc pod několika metrovou vrstvou lávy.  Až začátkem 17. století je město znovu objeveno.  Jaké překvapení pro tehdejší objevitele- archeology, když na zeleném kopci pod Vesuvem začali odkrývat vrstvu hlíny a pod ní jednu ulici za druhou, ještě se jmény a čísly domů, lidmi v pozicích do kterých se zkroutili v posledních minutách svého života.  Jak to, že se Pompeje takto netknuté zachovali?  Když město a jeho široké okolí, přelila horká láva na útěk už bylo pozdě.  Po vychladnutí lávy město zůstalo jako ve formičce, ukryté a chráněné na věky.  S odklízením a znovu odkrýváním města se začíná až v 18.století a pokračuje se až do dnes.  Dnes je z původních Pompejí odkryto asi 60-70% vykopávek, na zbytku se stále pracuje.  Pompeje tam stojí přesně tak jak vypadali v r. 79.  Většina dekorace a předmětů je uložena v neapolském muzeu, ale město jako takové je netknuté a stojí za návštěvu.  Z hlediska historie je tento objev klenotem pro kulturu lidstva, protože je zde zaznamenán život tak jak běžel před téměř dvěma tisíci lety.  Lidé byli v té době tolik vyspělí.  Město mělo svou vlastní kanalizaci, lázně, pekaře, sportovní stadion, 130 restaurací a to i takové v kterých jste si jídlo prostě jen vyzvedli a donesli domů.  Něco jako dnešní McDonald.  Kamenné pece a krby se zachovaly netknuté.  Pompeje mělo tehdy také 30 veřejných domů a tzv. „nabídkový seznam“ se zachoval do dnes.  Jeho kresby zdobí mnoho suvenýrů z Pompejí, takže pokud jste trošičku prudérnější nebo nesnesete, aby se vaše dítě dívalo na všelijaké polohy při sexu, bude lepší památku vynechat, protože zde se těmto výjevům nedá nijak vyhnout.  Také nadpřirozeně velká pánská přirození jsou všude k vidění.  Zde to není z důvodu nějaké úchylky, ale prostě jen vyobrazením tehdejší kultury.  Pokud by jste žili okolo roku 79 v říši Římské by se váš úspěch počítal  za prvé podle peněz (čím víc peněz, tím úspěšnější člověk) a za druhé podle plodnosti , to reprezentuje již zmíněný předmět.  Za ideál krásy se považoval tmavý, náruživý muž. Za ideál krásy ženy se považovala dívka světlá až bledá s delšími světlými vlasy. Celou dobu co jsme město procházeli jsme museli myslet na lidi, kteří zde žili a které zastihla tato pohroma.  Nejvíce na nás právě proto zapůsobila lidská těla, pokryta ztvrdlou lávou v poloze v které zemřeli.  Většina si zakrývá ústa nebo i jinak choulí a kryje obličeje.  14 let před výbuchem sopky ( v r. 65) se Pompeje otřásali pod vlivem mohutného zemětřesení.  Některé hlavní stavby Pompejí byly pod rekonstrukcí a stále se na nich ještě pracovalo, když přišla další pohroma. Dnes jsou vystavěné hned opodál Nové Pompeje a celá oblast je velmi zalidněna.  Činnost sopky se proto velice hlídá.  Na příchod zemětřesení , bohužel, nebyly žádné senzory či měřiče pohybu půdy, ještě vynalezeny.  Jediné senzory, které existují jsou ty co zaznamenají zemětřesení, které se již dalo do pohybu a právě se děje, to nás například může uchránit před Tsunami.   Přístroj, který by nás upozornil na přicházející zemětřesení není.  Naše Zemička se do roka přibližně otřese pětitisíckrát, takže je těžké odhadnout, které zemětřesení je pro nás osudové a které nepocítíme nikdy. Ten den nám v Pompejích bylo velké, velké horko.  Já ho snášela nejhůře, slunce už mi doslova „lezlo krkem“ a ani deštník- slunečník nepomáhal.  Ráda bych si Pompeje procházela dál, ale žár mě odtamtud vyhnal.  Bruce si město ještě sám procházel, když i on uznal, že necelé dvě hodiny stačí a Pompeje jsou jaksi větší než si pamatoval ze své poslední návštěvy před 15ti lety.  Ukázalo se velice praktické mít sebou dospívající dceru, která mě v tom  horku psychicky podpořila, zabavila a došla se mnou na osvěžující limonádu, kterou hned u bran města vymačkávají z čerstvých citronů.

Ráno 9.7. mistrovství ve fotbale vrcholí.  Italové se dostávají do finále a večer je čeká velké utkání, hra o první místo s Francií.  Lidé jsou vzrušení, trika na prodej se jmény italských fotbalistů jsou k prodeji absolutně všude.  Tmavě modrá je barva Italů s malou Italskou vlaječkou v rohu.  Nejlépe se prodávají trikoty číslo 10- Totti, 7- Del Piero (to si koupila naše Katunka), 1-brankář Buffon.  Hraje se v Německu a přímím přenosem se utkání sledují po celém světě.  Také jsme se snažili dostat alespoň na jeden ze zápasů a přesto, že Bruce sháněl vstupenky již od jara bylo beznadějně vyprodáno L.  I nádraží Termini v Římě, kde jsme se zrovna nacházeli dýchalo jinou atmosférou než obvykle.  Nastoupili jsme na rychlík do Florencie.  Tentokrát jedeme všichni, celá skupinka osmi.  Florencie leží asi hodinu a půl na sever od Říma.  Bruce Florencii navštívil již dávno, ale rozhodně se o tento zážitek s námi chtěl podělit.  Ještě před tím než se Itálie spojila v jeden stát  (cca r. 1848) vládla si jednotlivá města samostatně.  Vždy velmi záleželo na místní vládě, vlivné rodině , jak si ve městě a celém okolí vedla.  Florencie si vedla mezi jinými velice dobře a rozhodně k tomu přispívali místní dobré školy, rostoucí obchod, průmysl a dobrá vláda.  Dnes se Florencie pokládá za skvostné město především díky nejslavnějšímu muzeu Ufizzi ve kterém najdete nejlepší a nejslavnější díla na světě.  A hlavně galerie Akademie (Galleria dell Accademia) je nejvíce navštěvovaným místem ve Florencii, protože zde se vystavuje Michelangelova dokonalá socha Davida.  Michelangelo Buonarroti ( 1475-1564) ve Florencii působil, tvořil a také žil. Jeho dům je možné navštívit, slouží dnes také jako galerie.  Do muzea Ufizzi i Akademie je třeba se objednat a získat tak místenky s předstihem jinak se musí venku v žáru vystát nekonečná fronta a do muzea Uffizzi se bez objednání asi těžko dostanete.  Pro nás byl důležitý především David, takže jsme se na jeho prohlídku vydali hned po snídani.  Nejprve jsme prošli městem až do centra a po cestě z nádraží našli útulnou venkovní restauraci hned u řeky Arno, která Florencií protéká.  Přešli po slavném mostě Ponte Vecchio na kterém jsou postaveny obchůdky plné zlata a most spíše vypadá jako ulice, kterou někdo přenesl přes vodu než jako typický most. ( Podobné mosty jsou v Itálii k vidění například i v Benátkách).  Most Ponte Vecchio je pro Florencii něco jako Karlův most pro Prahu a tak když v II. světové válce vydali rozkaz Ponte Vecchio vyhodit do vzduchu, aby se nepřátelská vojska nemohla dostat dál, rozkaz nebyl naštěstí splněn.  Německý důstojník, který měl rozkaz vykonat, byl pravděpodobně milovník historie. Mostu se mu želelo a vymyslel plán jak most zneprůchodnit, ale přitom zachovat.  Nechal vyhodit do vzduchu budovy na obou stranách mostu.  Tím zničil cestu, ale zachoval tisíciletý most, kterým se dnes Florencie pyšní a stává se lákadlem pro všechny turisty, kteří tudy prochází.  Abychom se dostali na objednanou hodinu do Akademie na již zmíněného Davida, spěchali jsme pomalu městem, tak jak spěchají turisté.  Po cestě prohlíželi historické budovy, fotili, pouštěli se do řeči s jinými turisty a sledovali rachot probouzejícího se města.  Opět začínal velký žár, ale ve Florencii se tomu lehce uniká.  Šli jsme vždy tak šikovně, že nás kryl stín budov.  Nesmím zapomenout napsat, že všechna tato muzea ve Florencii a některá i jinde v Itálii mají velké slevy pro občany EU a když jste občan EU a ještě ke všemu mladý (do 25 let) máte vstupné úplně zdarma.  Mládí lidé mají slevy i když nejsou občané EU, musí se však prokazovat dokladem, že stále studují.  Myslím, že je to velmi výhodné například pro Českou mládež a rozhodně bych toho využila, protože vstupné je jinak docela drahé.  Katunka jako mladý občan EU tudíž všude proklouzávala zdarma.  Florencie se dále pyšní mnoha kostely, tzv. Domem a co náměstí to nějaký architektonický skvost.  Musím se upřímně přiznat, že ve Florencii mě začala opouštět veškerá kulturní zvědavost.  Přehršle muzeí, kostelů, turistů, památek na mě zapůsobilo, podškrtlo a sečetlo celé to naše kulturní cestování Evropou za loňský i letošní rok a moje hlava už jaksi celou tu krásu nestačila vnímat.  Mnoho památek jsem prostě začala úmyslně vynechávat, protože už mě nebavily.  Částečně si myslím, že to způsobila loňská návštěva Vatikánu.  Jak jsem již psala, Vatikán má nejkrásnější prostory, katedrálu, kapli i muzeum jaké jsem kdy viděla a tak vše jiné mi přijde už jaksi druhořadé. Také být narozena jako Pražan a odmala vyrůstat obklopena pražskou krásou vás učiní vybíravým.  Čím více poznávám Evropu, tím více vidím jak je Praha opravdu krásná. Také si myslím, že nejsem žádný velký intelektuál, který by se cítil kulturně nenabažen.  Jak to nazývá od malička Katunka: „Cítila jsem se prostě překulturizovaná“. Naše mládež, všechny dívky, si počínaly ale skvěle a i přestože jsme to ráno vstávali všichni velmi brzy, nálada panovala dobrá.  I ve Florencii se dá najít starý dobrý McDonald, do kterého pokaždé na cestách dříve nebo později začneme směřovat.  Každý tam najdeme co známe, také vždy čisté toalety a v mnoha evropských McDonaldech vás nechají vypít i pivo, což je v Americe nemožné.  Naše mládež také po cestě ochutnávala veškeré druhy výborné, italské zmrzliny a já jim k tomu předčítala historii Florencie od počátku až do dnešních dnů.  Na závěr jsme prošli tržiště, kde prodávají opravdu pěkné a kvalitní věci za dobré ceny. Oblíbený je prodej kůže a kožených výrobků.  Ceny byly lákavé a velmi přijatelné. 

Do Říma jsme se vrátili v podvečer a všichni si mysleli, že by bylo fajn jít sledovat fotbalové utkání do parku ke Koloseu do centra Říma a společně s Italy zažívat úžasnou atmosféru.  Bruce, Katunka, Amanda a Angelína se ke Koloseu vydali.  Byla tam postavena velká obrazovka, kterou mohl sledovat celý dav.  Jack s Lisou a Lindsey zůstali jen na kraji a sledovali pouze část utkání.  Já jsem se rozhodla zůstat v našem hotelu a sledovat utkání Itálie- Francie, nejprve v hotelové hale spolu s ostatní cizí americkou mládeží a později (kvůli klidu) již sama na pokoji.  Itálie vyhrála. Hráli dobře a i když bylo před zahájením mistrovství okolo jejich fotbalu mnoho dohadů, Italové všem dokázali, že Mistři jsou.  Přáli jsme jim to a jejich radost prožívali s nimi.  Není asi lepšího národa fanoušků a tak celý Řím slavil, řádil, pouštěl ohňostroje a jásal až do svítání. Katunka s Brucem rozzáření dorazili o půlnoci. Byl to pro nás všechny velký zážitek a skvělá tečka našeho italského výletu.

Druhý den 10.července jsme společně odlétali zpět do Prahy.  S Italy je vždy opozdění, ale na palubě stále panovala slavnostní nálada a tak nám čekání rychle utíkalo.  Pilot nám udělal doslova vyhlídkový let.  Bylo jasno, sluníčko a kapitán nám neúnavně hlásil ve všech jazycích kde jsme a co právě vidíme.  Jezera na severu Itálie, zasněžené Alpy a další přírodní krásy z té výšky vypadaly opravdu nádherně.....