MEXIKO 2006    (Word) (PDF)

 

            Vyplouváme

            San Pedro je jedním z přístavů v Los Angeles a odtud nám vyplouvala 9. dubna naše loď, společnosti Royal Caribbean (rojl karibijen), do Mexika.  Přístavy jsou v Los Angeles veliké, plné jeřábů, nákladních kontejnerů, kargo transportérů, kamionů a vlaků.  Los Angeles je přístav jako každý jiný. Například v Evropě německý Hamburg nebo menší Rostok.  Je to především velký provoz, mnoho aut, lidí a hluku, na pohled nic moc pěkného.  Přístav od nás není moc daleko asi 40 minut jízdy autem na sever po dálnici.  K naší lodi jsme se měli dostavit okolo druhé hodiny odpolední, jelikož jsme vyplouvali večer v pět, tak aby bylo dost času na celní a pasovou kontrolu a nalodění kufrů i nás. 

Společnost Royal Caribbean je mezinárodní a vlastní mnoho lodí.  Lodě plují po celém světě a mají různá jména.  Naše se jmenovala Vision of the Sea (Mořský Přízrak nebo Vidina Moře, dá se přeložit různě) a byla to její poslední cesta do Mexika.  Po nás začne Vision of the Sea plout na Aljašku.

  Bruce nás vysadil u terminálu Vision of the Sea (vižn of de sí) a sám jel zaparkovat auto.  Takzvaní portýři běhali jako o závod okolo nás a do modrých vozíků nakládali již z domova označkované kufry speciálním číslem na kterém byla značena naše kajuta.  Ve velké hale, kterou musíte projít k lodi, na nás čekali celníci a jejich pomocníci.  Mají tři hodiny na to, aby odbavili všech 2 456 pasažérů, kteří tento den cestovali na naší lodi.  Vše bylo přehledné a dobře organizované.  Před nástupem na palubu obdržíte svoji osobní kartičku, která je nejen vaší vstupenkou, ale také platidlem (hotovost ani žádnou jinou platící kartu není možné na palubě použít) a vlastně i vaším jediným dokladem, kterým se prokazujete pokud je třeba.  Ještě si každého před nástupem vyfotografují a vaše tvář pak musí souhlasit s vaší kartičkou při každém nástupu a výstupu v navštěvovaných přístavech v Mexiku. 

            Konečně na palubě.  Vision of the Sea se nám hned zalíbila.  Ten kdo nemá rád malé prostory jako já a vyhýbá se proto podpalubí nemusí se ničeho obávat na lodích tohoto typu.  Tato loď prostorem nešetřila.  Byla 300 metrů dlouhá.  Měla jedenáct pater.  Do každého patra vedlo 12 výtahů (na každé straně šest) a velká schodiště.  Kajuty jako takové nejsou velikánské, ale naše nebyla o moc menší než některé pokoje v motelu, které navštěvujeme na našich cestách.  Koupelny však bývají malinké zato účelné.  Některé kajuty nemají okna, jiné mají okna menší, některé větší, některé mají i balkon s křesílky.  Naše měla větší okno.  Byl to docela výhled, hned takhle po ránu rozhrnout závěsy a koukat do nekonečných vln.  Ještě než se vypluje, každý cestující musí projít výcvikem nouzového vylodění.  Všichni jsme si museli nasadit záchranné vesty, které na nás čekaly na pokojích.  Každá vesta má na sobě číslo stanoviště na kterém musíte být nastoupen.  Tato stanoviště jsou na pátém podlaží na kterém jsou uloženy záchranné čluny.  Všechny menší a malé děti, jako i naše Michaelka, dostaly náramek s čísly na zápěstí a ten mohly sundat až na konci plavby.  V případě nouze pak kdokoliv může takto malé dítě odvést na to pravé stanoviště.  Děti se často pohybují po lodi sami a tak je velmi praktické je hned na začátku „označkovat“.  Nejčastější otázka vždy na lodích bývá, zda má loď dostatek záchranných člunů, protože se vědělo, že Titanik jich dostatek neměl.  Asi proto nás hned ujistili, že záchranných člunů je dost.  Hned první den jsem si myšlenky na nějaký Titanik zakázala a rozhodla si nekazit dovolenou.  Když jsme se seznámili se všemi základními námořními pravidly, mohli jsme konečně vyplout.  Spolu s námi v přístavu stála další výletní loď.  Náš kapitán jí při vyplutí velmi zdravil a jak jsme poznali později během plavby, miloval když si mohl zahoukat i na ostatní lodě a řeknu vám taková lodní siréna má nějakou sílu a hlas.  Vyplouvali jsme tedy za velkého humbuku, houkání, zdravení, mávání, halasného povykování a policejního doprovodu při teplotě 17 °C a větru, který vane na moři vlastně stále.

            Hned po vyplutí byla večeře.  Večeře se koná v luxusní restauraci, kde se vás ujmou dva vaši osobní číšníci, kteří se o vás starají každou večeři.  Číšníci se snaží, protože na konci plavby by se každému mělo dát spropitné.  Náš hlavní číšník, ten co nosí pokrmy, se jmenoval Andy a byl z Indonésie, ostrova Mali.  Jeho „pravá ruka“ a pomocník přes nápoje byl z Kolumbie a jmenoval se Miller (jako křestní jméno).  No a pak jsme dostali ještě jednoho číšníka, ženu, která tam je pouze jako dohled a stará se především o naši spokojenost, například s námi prohodí pár slov nebo pomůže nakrájet dětem maso, či rozlousknout mořského živočicha z mušle.  Naše hlavní číšnice nám z nějakého důvodu nebyla sympatická a tak jsme její služby vyžadovaly co nejméně.  Bruce a děti se po večeři vydali hned do bublavého bazénku, zatím co já jsem se rozhodla prozkoumat celou loď. Na lodi se nacházela školička pro děti, kam jsem také zapsala Míšu a když bylo třeba, mohla si tam zajít s dětmi hrát.  Dále divadlo, kino, mnoho restaurací jedna otevřena 24 hodin denně, nespočet barů, místa pro kuřáky i nekuřáky, diskotéka, herna, lékařská ošetřovna se švédským lékařem v čele, venkovní bazén, který se napustil slanou vodou hned po vyplutí, krytý bazén se sladkou vodou, posilovna, fitness centrum, čtyři bublavé bazénky, stěna na šplhání a na posledním patře venku i běžecká dráha pro sportovce nebo chodce, jako jsem byla ten večer i já.  Odtud je také nádherný výhled na celé, široké moře.  Jeden večer jsem tam jen tak stála a vychutnávala teplý vzduch a v tom uviděla malé ploutvičky, které se blížili nesmírným tempem směrem k lodi.  Když připlavali blíže, poznala jsem celé hejno delfínů, kteří jakoby se předháněli kdo vyskočí výš.  Delfínů jsem odhadem napočítala dobře přes padesát kousků.  Byl to nádherný moment. Vedle mě stál další osamocený turista, který pod návalem zážitku na mě začal volat, zda to také vidím, kývala jsem, že vidím a chápala jsem, co v tu chvíli prožíval.

Tak nám začalo dobrodružství a plavba do Mexika na mezinárodní lodi  v čele s řeckým kapitánem Goergem,  posádkou 700 členů, s hlavní posádkou složenou z kanadských a norských důstojníků, 2 456ti pasažéry z toho 600 dětí - byli jarní prázdniny.

 

            Na moři

            Druhý den 10.4.  Loď pluje 22 uzlů za hodinu, což je asi 40km/h.  V noci jistě přidala na tempu.  Pokud vám někdo bude tvrdit, že se tyto velké lodě vůbec nehoupají, že se na vodě ani nehnou, nevěřte mu.  Každá loď se houpe i takový kolos, jakým jsme pluli my.  Naštěstí nikomu z nás to nevadilo.  Myslím, že mě a děti to uhoupávalo k spánku.  Jediným nočním rušičem byla Bruce palanda, která měla uvolněné šrouby ze zdi a tak se kymácela spolu s lodí doprovázeno příšerným skřípotem.  Bruce druhý den svolal poplach a tak jsme zjistili, že na lodi s námi také jede montér, svářeč, pracovník s ocelí, instalatér a vůbec každé řemeslo na které si jen člověk může vzpomenout zastupoval řemeslník, a tu naši skřípající postel opravili.

            Katunka potkala svou spolužačku Bethany ze třídy, která cestovala na prázdniny se svými rodiči a sourozenci.  Nebyla to její první plavba, tak jako naše, a tak Katunce ukázala loď a nakonec našli celou partu přátel.  Nejprve jsem měla hrůzu z toho pustit Katunku samotnou jen tak po lodi.  Hrůzu z toho, aby mi ji nehodil někdo přes palubu.  Mobilní telefony také nefungují, takže kontrola není možná.   Určili jsme si čas a kontrolní místo.  Nakonec se všechny děti stejně máchaly u bazénu, takže jsem vždy věděla kde je najít.  Než loď dopluje do Mexika , místo kam jsme pluli my, trvá to dva dny a tak se musíte na lodi nějak zabavit.  Plujete po moři, vlastně po Tichém oceánu a nikde nikdo, jen vy - takové malé město plné života a lidí sedících u baru srkajících míchané drinky.  Hraje živá kapela a když má volno, nastoupí DJ.  Kdo chce tančí, je jedno když to není v rytmu.  Lidé se rychle rozdělují do skupinek.  Mládež se našla, také starší zámožné páry a dvojice se již od rána vkusně nastrojeni pohybují lehce po palubě, srkají teplou kávu a usedají do měkkých křesílek v místech kam děti nemají přístup.  Na všech veřejných místech kde se dá sedět či relaxovat jsou výhledová okna, můžete pozorovat moře a přitom být chráněn uvnitř před neustálým ovíváním mořského větru.  Pasažéři - intelektuálové sedí v čítárnách, noří se do svých knih a deníků.  A tak jsme skončili i my s Brucem.  V tiché čítárně, v posledním patře, s tím nejlepším výhledem na moře a na bazén u kterého seděly naše dcery a povídaly si s kamarádkami.  Asi úplně nejlepší pochoutkou a zábavou pro děti na lodi je zmrzlina.  Zmrzlinu do kornoutku si mohou natočit kdykoliv ze dvou velkých mašin sami a to bud vanilkovou, čokoládovou anebo míchanou.  Zmrzlina je v ceně plavby, navíc je to „zdravá“ zmrzlina, vlastně jogurt a tak si dovedete představit, že u této „zmrzlinové stanice“ byla stálá fronta dětí, ale i rodičů.  Já zmrzlinu nejím, ale Bruce si došel i několikrát za den.  Na lodi je program v provozu celý den.  Komu nestačí plavání a čtení může se zapsat do kurzu tance nebo čehokoliv jiného.  Denní program a lodní noviny vám každý večer přinesou do kajuty a tak stačí vyčíst kde se co děje.  Tento den, který jsme museli trávit na lodi jsme se já a Míša zapsaly na hodiny karikatury.  Zde nás učil mistr karikatury, pán, který maloval obrázky k filmu Růžový Panther (nová verze, která vyšla letos).  Míša byla kreslením uchvácena a zabavila se malováním na celý zbytek dne.  V novinách vám také řeknou jaké oblečení se bude od vás požadovat u večeře a tak se na to musíte také připravit.  Druhý večer na lodi byl gala, to znamená, že si na sebe vezmete to nejlepší co sebou máte.  Před večeří se pořádá malý, dobrovolný koktejl, kde nás osobně představili kapitánovi a pak hromadně představují hlavní členy posádky.  Náš kapitán byl Řek, jak už jsem psala, ale přes jídlo si vybrali jako hlavního manažera Itala s australským šéfkuchařem.  V celé posádce pracovalo 56 národností.  Čech žádný, prý dva Slováci, ale nepotkali jsme je.  Jako číšníci zde byli zejména ostrované a pak také mladí lidé z bývalé Jugoslávie, Bulharska či Rumunska.  Jak zaslechnu slovanský jazyk, přeci jenom jsem hned doma a tak se pouštím se Slovany ráda do řeči.  Díky jednomu bulharskému číšníkovi, který nás obsluhoval u snídaně, jsme se dozvěděli o další české mamince, kterou obsluhoval s její rodinou u večeře.  Slovo dalo slovo a nakonec jsme se sešli s českou Janou, jejím americkým manželem a jejich 4 dětmi.

Celý tento večer byl hezký a slavnostní a zjistili jsme , že když jsou lidé lépe ustrojeni, že se mnohem lépe chovají.  To svědčí o tom, že se musí cítit dobře, když se upraví a nastrojí.  Některé rodiny měli sebou celé, hotové večerní toalety.  Každý večer se hrálo také představení v místním divadle.  Došli jsme si proto na muzikál z Brodwaye.

 

            Mexiko- Cabo San Lucas

V úterý ráno jsme vpluli do zátoky Cabo San Lucas a také jsme překročili časové pásmo o jednu hodinu ku předu.  Kapitán zde nemohl naši velkou loď ukotvit hned v docích, protože Cabo San Lucas je malý přístav a vejdou se sem pouze malé a menší loďky, jachty a plachetnice.  Vision of the Sea zůstala asi tak půl kilometru od pobřeží společně s další velkou výletní lodí Carnival, na které před pár lety pluli moji rodiče tu samou trasu a tak jsme na ně speciálně toto ráno moc vzpomínali.  Po moři se povaloval ještě ranní opar, když už začali pasažéři loď opouštět a přesedat na malé , motorové lodě, které nás postupně převážely na břeh.  To ráno byla zátoka tichá, malebná s výhledem na přístav a skály, které zátoku lemují.  Poklidná, romantická podívaná se běhen hodiny změnila na zátoku plnou lodiček brouzdajících vodu sem a tam od velkých zakotvených lodí, vodních taxíků, motorových člunů, vodních skútrů, a ještě mnoho dalších plavidel i neplavidel za účelem výdělku.  Toto ráno muselo být pro Cabo San Lucas štědré, když se v takovém malém přístavu sejdou dvě velké lodě, plně obsazené turisty.  Během pár dopoledních hodin městečko zaplnilo 4 tisíce vyloděných turistů.  Cabo San Lucas je moderní, čistý a velmi drahý přístav zaměřen na turismus.  Leží na cípu mexického poloostrova, který se nazývá California Baja (baha).  Poloostrov Baja, patřil po staletí k izolovaným místům, kde žili pouze Indiáni z kmene Cochimi.  V 16. století se však začalo proslýchat o zlatu Aztéků, které se tu mělo nacházet a to přivedlo do těchto míst Španělské dobrodruhy.  Španělé pobili Indiány, zlato však nenašli.  Baja oplývala jiným bohatstvím, a to byly perly.  Postupně přicházeli Jezuité, Františkáni i Dominikáni, a tak je zde vystavěno okolo 30 klášterů.  V r. 1834 se rozhodlo, že toto území zůstane Mexiku , jelikož to bylo místo pusté a vyprahlé, ani Americká vláda o území nejevila žádný zájem.  Dnes patří Cabo San Lucas k jedním z nejlepších míst na světě pro rybolov, ale především je to místo lákavé pro turisty díky svým bílým, písčitým plážím.  Toto místo se v posledních letech také stalo domovem mnoha americkým důchodcům, kteří se sem stěhují za sluníčkem.  Pozemky zde mají nesmírnou cenu a je to vidět na celém okolí, že se jim zde financí dostává, protože je to oblast velice luxusní a v neustálé výstavbě.  Vydali jsme se pěšky podél celého přístavu a prošli tak důležitou část městečka.  Bylo velké horko až parno, což byla pro nás najednou docela příjemná změna.  Z domova se nám oteplilo asi tak o deset stupňů Celsia.  Cíl našeho dne byla jedna z těchto písčitých pláží.  Písek je zde jiný, bílý, ale drsnější s většími zrnky.  Sedla jsem si do stínu pod slunečník a Bruce se s dcerami vydal na moře, jezdit na banánech.  To jsou takové nafukovací vory, ve tvaru a barvě banánu a po moři je tahá rychlý člun.  Pracovníci tam byli příjemní a pohotoví a vzali Bruce, Katunku a Míšu na projížďku okolo pobřeží a do laguny, kde žijí mořští lvouni.  Přestože naše místo na pláži ten den nebylo z nejklidnějších, odpočinuli jsme si.  Po pláži chodili neustále prodavači se šátky, klobouky, šperky, hračkami, ručníky a dokonce vás na počkání i tetovali.  Když nemáte zájem o nákup stačilo se dívat jiným směrem a nechali nás na pokoji.  Jelikož ten den měli pravděpodobně hodně zákazníků, nikdo se nám nevtíral.  Domlouvat cenu za zboží jsem se již naučila.  Dříve mi to přišlo trapné se s někým dohadovat a prostě jsem zaplatila co si řekl.  Dnes už to nedělám.  Vyslechnu nabídku, pak ji začnu snižovat nebo se sejdeme na kompromisní ceně.  Nevadí mi odmítnout když mě moc nutí.  Také mi nevadí zaplatit navíc, když se opravdu snaží a jsou příjemní, ochotní a dobří obchodníci.  Bruceovi se osvědčila taktika z Itálie, kdy před návalem obchodníků předstírá, že je z Čech a drmolí všechna česká slovíčka, která si pamatuje.  Většinou to zabere a obchodníčci se stahují.  Nevím zda je to kvůli podivně znějícímu jazyku nebo zda si myslí o Bruceovi něco jiného.  Ale v Mexiku jim je stejně jedno odkud jste, jednou jste přijel velkou lodí, tak jste prostě Americano.  Také náš vzhled je rozhodující.  Mexičané jsou malí vzrůstem a tmaví.  Tmavé vlasy i oči, snědá pleť.  Když jsem v Mexiku, jsem se svými 162 cm velmi vysoká žena. 

Moře je v zátoce Cabo San Lucas v této roční době chladnější, ale velmi osvěžující.  Naše loď vyplouvala před večeří a tento den to byla večeře v italském stylu.  Kapitán s námi vykroužil ze zátoky, abychom měli možnost dobrého výhledu na pohádkové útesy ze všech oken lodě.  Byl to šikovný kapitán.  Bruce i děti byli unaveni a šli spát.  Nemohu spát když vím, ze mohu jít do divadla a tak jsem si šla sama prožít nádherné vystoupení tanečníků, kteří ten večer tančili na hudbu z muzikálů 70., 80. a 90tých let (doba mého dětství).

 

Mexiko-Mazatlan

Loď jela celou noc a čtvrtý den brzy ráno přistála v přístavu Mazatlan přímo v docích spolu s další velkou výletní lodí jménem Sarafinová Princezna.  Přístav Mazatlan byl původním domovem Indiánů Chibcha, kteří mu podle pověsti dali jméno Mazatlan, což v překladu znamená Země srnců.  Srnců a jelenů prý žije ve zdejších horách a lesích mnoho.  Také zde Španělé věřili, že najdou ukryté zlato a stříbro, a to sem přivedlo první evropské usedlíky.  Avšak podobu města jakou má dnes mu dali až středoevropané a to konkrétně Němci.  V naší historické příručce, kterou jsme obdrželi na lodi, se psalo pouze o Němcích, ale každý kdo zná alespoň trochu mexickou historii, ví, že to byli Rakušáci a Češi, které sem přivedl v 19. století císař Maxmilián, bratr France Josefa I. - císaře Rakousko-Uherského.  Maxmilián miloval moře a stále se někde plavil, záviděl bratrovi jeho císařskou korunu v Evropě, a tak když připlul do Mexika, nechal se zde jmenovat mexickým císařem.  Mexičané s touto korunovací nikdy nesouhlasili a později Maxmiliána zavraždili.  Maxmilián sebou do Mexika přivezl také celý císařský dvůr, který byl převážně tvořen českým služebnictvem - sládky, pekaři, kuchaři, muzikanty a jinými řemeslníky.  Proto když přijedete do Mexika budete se hned tak trochu cítit jako doma.  Prvky naší české dechovky totiž velmi silně uslyšíte ve folklórní mexické muzice kterou všude a stále hrají.  Naše vánoční cukroví se zde peče na svatbách, např. linecké nebo vanilkové rohlíčky i když mají třeba jiný tvar chutnají stejně.  Také české pivo se zde vaří od 19. století a některé z nich nesou i česká jména jako např. Corona (Koruna) anebo Bohemia.  Pivo Corona se vaří také v Mazatlánu a jejich velkou výrobnu jsme viděli přímo z naší lodě.  (Maxmilian se vůbec shlížel v České zemi, například jeho hrad, který jsme shodou okolností před pár lety navštívili v italském Terstu, je mini kopií zámku Hluboká).  Dnes je Mazatlán proslulý ze dvou důvodů.  Jedním je opět turismus a druhým je vývoz krevet a tuňáků.  Žije zde půl milionu obyvatel.  V Mazatlanu jsme si objednali prohlídku s průvodcem, který se jmenoval Fernando a řidič autobusu Arturo.  Zde jsme již začali trochu pronikat do reality života v Mexiku a viděli mnoho chudých čtvrtí.  Průvodce byl velice pyšný na své město, ale také upřímný a myslím, ze podával informace tak jak skutečně byly.  Autobus nás vyvezl na úpatí města a z vyhlídky jsme nejprve mohli sledovat pohyb celého přístavu.  Pak jsme se přesunuli do více lákavé čtvrti, vyhrazené pro turisty a zde jsme navštívili taneční vystoupení skupin z různých krajů a částí Mexika.  V této čtvrti se doslova pořádali hony na turisty a opět nás velmi přesvědčivě lákali k nákupu jejich stříbra a stříbrných šperků.  Procházeli jsme otrle a nepozastavili se s prodejci ani na vteřinu.  Předem jsme byli upozorněni na škemrání a žebrání dětí, ale toho jsme naštěstí byli ušetřeni díky našemu průvodci, který nás do těchto částí vůbec nevedl.  Ostatní turisté si však často stěžují na obtěžování dětských prodavačů, kterým se těžko říká ne.  Mazatlan se především pyšní místním kostelem v centru města a přes 20 km dlouhou mělkou pláží, která je rájem pro malé plavce a neplavce, kteří se mohou máchat v moři aniž by se museli obávat velké hloubky a divokých vln.  V městě nás také zaujali vozíky plně kokosů, které prodavač na místě prorazil kladivem, smíchal s příchutí vanilky či jiné oblíbené chuti, ozdobil širokým brčkem (moravsky - slámkou) a prodával vyprahlým kolemjdoucím.  Další atrakcí pro turistu tu bývají skoky z útesu do moře.  Mladí hoši z Mazatlánu vyšplhají na ostrý skalní útes a z toho pak divoce skočí do vln.  Někdy vylezou celý poškrábaní od kamenů.  S průvodcem Fernandem jsme strávili příjemné více než čtyři hodiny a zmoženi z celé prohlídky se rozhodli vrátit zpět na loď.  Katunka zde tento den potkala další kamarádku Aníšu a tak se jí parta začala rozrůstat.  Michaela potřebuje vždy takový malý oraz- polední klid.  Michaela vše prožívá na plno a přestože se snažíme dodržovat její spací, odpočívací a jídelní režim, po dvou dnech cest se jí udělají pod očima velké kruhy a vypadá jako kdyby místo příjemné jízdy šla do Mexika pěšky.  Díky tomu celá rodina zpomalí a snaží se o relaxaci.  I Michaelka potkala na lodi kamarádku ze školy - Elizabeth s bratrem a Kejlu ze státu Washington a v této sestavě si dokázali hrát celé hodiny.

 

Mexiko-Puerto Vallarta

Páté ráno na lodi jsme se probudili v přístavu Puerto Vallarta (vajarta).  Ještě více na jihu, ještě větší teplo, ještě více palem, které ševelily velkými lopuchovými listy okolo lodě.  Tak blízko země jsme kotvili.  Hodinky jsme si museli přeřídit o další hodinu kupředu a díky tomu jsme si mohli ráno i trochu přispat.  Přístav Puerto Vallarta nám na první pohled připomínal Řecko, možná Atény, svým exotickým vzhledem a bílými budovami.  Architektura se v přístavech velmi měnila a prolínala s různými druhy.  Chvíli nám domky obyvatel připomínali Itálii, pak zase Řecko, pak se neubráníte americkému či španělskému vlivu a nakonec si Mexičané sami vytváří svůj vlastní styl.  Chudé a otlučené domky na spadnutí mohou stát klidně vedle úhledné a krásné vilky s upravenou zahradou.  V některých částech města se mi najednou naskytl pohled na šedivou, zaplivanou autobusovou zastávku, která mi připomněla stejné zástavky jako byly v Praze v komunistické době mého dětství.  Pak popojedete pár metrů a začíná přepychová oblast s golfovým hřištěm, hotely a bazény, pohled který známe z nabídkových katalogů cestovních kanceláří.  Puerto Vallarta byla takto celá rozporuplná.  Příroda je zde nádherná a městečko stojí pod zelenými kopci poseté palmami.  Puerto Vallarta není staré město.  Objeveno sice již v 16. století pod jménem Puerto de Peňas, ale pak na dalších třista let úplně zapomenuto. Až na začátku dvacátého století se vrací do této oblasti „život“ díky nedalekým nalezištím stříbra a město, tehdy malá a poklidná rybářská vesnice, dostává jméno Puerto Vallarta.  Ale až v padesátých letech dvacátého století toto městečko proslaví hollywoodští filmaři, kteří sem přijeli natáčet film Iguanské noci s Liz Taylorovou.  Pověsti o nádherných plážích a panenské přírodě se tak rychle rozkřikli mezi lidi, kteří dychtili poznat novou část světa.  Dnes je to místo, kde najdete světovou smetánku, která sem přijíždí za sluncem a golfem.  Že se oblasti finančně začíná dařit je právě poznat z této transformace, kterou lze zaznamenat na první pohled.  Staré se mění za nové, již dostavěné turistické oblasti se rozšiřují a vystavují se ještě větší.  Místní lidé nemají nouzi o práci a mnozí žijí pouze turismem.  Na nás čekala v přístavu příjemná průvodkyně Matylda, mladá, pohledná Francouzka, která nás provezla městem až do akvária, kde se mimo jiné také starají o delfíny.  Je zde vystaveno několik přírodních bazénů, přímo v mořské zátoce a vědci studují chování a život delfínů.  Zapsali jsme se do kurzu o delfínech a prošli vzdělávacím programem.  Mladý, hezký, americký učitel nám vysvětlil, jak se takový delfín chová při setkání s člověkem, jak delfín komunikuje a jak se máme chovat my až budeme s delfínem plavat v moři.  Ano, plavání s delfíny bylo naším největším zážitkem tohoto dne a pro mě i celého výletu do Mexika.  Oblékli jsme si plavací vesty, abychom se mohli soustředit pouze na delfíny a nemuseli se obávat jak se udržíme nad vodou ve studeném moři až okolo nás takový delfín propluje.  Instruktoři vytvořili skupinky po deseti lidech.  Každá skupinka dostala k dispozici dva delfíny a velké samostatné místo v bazénu tak abychom se navzájem nerušili.  Postupně jsme naskákali do vody a tam na nás již čekaly dvě delfíní holky - Karina a Aqua.  Z kurzu jsme věděli, že se nesmíme za delfínem honit, ale že delfín, až si nás „omrkne“ sám ke každému připluje, protože delfíni jsou prý velice zvědaví.  A opravdu.  Delfíni si nás chviličku jakoby měřili a pak začali plout od jednoho k druhému, ukazovali a nastavovali místa, která chtějí pohladit.  Byli jsme také poučení jak delfíny hladit, že jim nesmíme sahat do očí, ani do jediné nozdry na jejich hlavě, jelikož tou dýchají a bylo by to jako kdyby nám někdo strkal prsty přímo do nosu.  Prostě, když hladíte delfína, začínejte kdekoliv za jeho hlavou.  Delfín není vůbec slizký, tak jako ryba.  Jeho pokožka je hlaďoučká a pevná jako ta nejlépe vypracovaná kůžička. Delfíní pokožka je také velmi jemná a delikátní a musí se s ní zlehka.  Všichni jsme si proto museli sundat veškeré šperky, hlavně prsteny, náramky a hodinky, abychom delfína nepoškrábali.  Aqua byla dva měsíce těhotná a občas nám to dávala najevo tím, že na nás neustále špulila svoje břicho či předváděla své nálady.  Malý delfín se mamince narodí po roce.  Delfíni žijí 35-40 let.  Naše delfíní holky byly asi 14-ti leté.  Trávili jsme s nimi ve vodě asi hodinu.  Již v prvních pár minutách k nám delfíni velmi přilnuli a my k nim a myslím, že kdybych si mohla dovolit delfína jako domácího mazlíčka tak jich budu mít určitě několik.  Je to moc milé zvíře.  Také velmi upovídané.  Delfíni mezi sebou neustále komunikují a vše si sdělují, proto jejich vysoké, pískavé tóniny hlásku můžete slyšet nepřetržitě a to hlavně pokud si ponoříte uši pod vodu, to je potom orchestr.  Po chvíli instruktor rozhodl, že si nás delfíni oblíbili a tak je požádal aby nás líbali, fotili se s námi a dokonce i svezli.  Delfína se chytíte za jeho dvě přední ploutve a pak už s vámi frčí.  Je to docela fofr a umění se udržet, ale nikdo z naší skupinky nespadl.  Pro děti, jako Michaelka, která má moc krátké ručky na to aby dosáhla na delfíní ploutve, se delfín otočil na záda a svezl Míšu na svém břiše.  Na závěr nám všichni delfíni ze všech skupin předvedli skákací šou s námi, jako diváky přímo ve vodě.  Dlouho jsme si přáli tuto akci podniknout, hlavně Katunka, která se s delfíny setkala již jako malá na Floridě, ale tam je mohla pouze hladit a krmit.  Zaplavat si s nimi byl něco jako sen, který jsme si v Mexiku splnili celá rodina.  Bylo to nezapomenutelné!

            Ten večer jsme se vrátili na loď příjemně unaveni a plni zážitků.  Ale noc, tento den, zdaleka nekončila ba právě naopak začínala.  Děti si vyhledaly své kamarády a vrhly se do bazénu na lodi.  Míša se účastnila soutěží a vyhrála 4 dolary ve vodním golfu, což jí udělalo velkou radost.  Lodní personál zatím připravil v atriu lodi roztomilou velikonoční výzdobu a ten den i všechno ovoce a dekorace začali vyrábět v duchu velikonoc.  Číšníci měli plné ruce práce s přípravami na pozdní večer, kdy se v desátém patře u bazénu otevíral půlnoční bufet.  V divadle ten večer probíhalo šou úžasného kouzelníka na které jsme si také zašli.  Kapela u bazénu v té době již hrála samé krásné melodie do rytmu ostrovního reege.  Teplý vzduch se mísil s vůní grilovaného selátka.  Stoly byly naaranžovány okolo bazénu do tvaru podkovy a sochy vyřezané z ledu je lemovaly.  Ovocem a zeleninou se nešetřilo.  Každý popíjel vychlazené pivečko místních pivovarů a v Mexiku je tradicí ho ochutit zeleným citrónkem, což je velmi pikantní a chutné.  Také míchané nápoje jsou hitem a můj oblíbený je Mai Thai (maj taj), který jsem se naučila pít na Havaji.  Pro děti vyrábí stejně kouzelné nápoje, ale vše bez alkoholu.  Mládež na lodi měla dovolené pivo či víno pokud jim bylo víc jak 18 let, což musí být pro mladé Američany úžasné, protože v USA jim veřejně nikdo nenalije do 21 let ani kapku.  Loď však nebyla americkým územím a má svá vlastní pravidla a zákony.  Přesto jsme neviděli nikoho očividně opilého či vrávorajícího, asi jsme chodili spát moc brzy.  Půlnoční party se rozpoutala na plno jakmile kapitán zvedl kotvu.  Opouštěli jsme noční osvícený přístav a rychle se vzdalovali od pobřeží do tmavé , oceánské noci.  Dívali jsme se na přístav dokud byl v dohledu. Vál, teplý, tropický vítr.

 

            Na moři, den šestý a sedmý.

                        Opět jsme se ocitli na širém moři.  Loď si před sebou brázdila rychle vodu a mířila zpět k našemu domovu.  Bude trvat dva dny než dojedeme zpět do Los Angeles.  Zatím jsme stále v teplém podnebí Mexika a tak se všichni přesunuli opět k bazénu a relaxují.  Poslední dva dny jsme využili všech nabídek.  Michaela se přihlásila na hodinu horolezectví a zdolala celou šplhací stěnu až na samý vrchol.  Katunka se držela své party a když nebyla ve vodě, zašla si do kina.  Zašli jsme na kurzy, kde nás naučili jak vyrobit exotický náramek z korálků a Míša využila školičky pro děti a trávila s nimi celé jedno odpoledne.  Já jsem dále navštívila kurzy vaření a dekorace jídla, kde nás učili jak se peče štrúdl pro 100 lidí a také vyřezávat kytičky a zvířátka z ovoce a zeleniny, což mě nesmírně baví a zajímá a chtěla bych to také umět.  Posádka nám mimo jiné připravila mezinárodní průvod vlajek a každý zaměstnanec si nesl svoji národní vlajku.  Náš skvělý , mladý konferenciér, který nás provázel jak veškerými večerními programy v divadle tak i mnoha-různými akcemi byl Američan John.  Závěrečnou noc uváděl velkolepou show, kde se nám představili všichni umělci i tanečníci, kteří s námi pluli.  John se osvědčil nejen jako dobrý řečník, ale také zpěvák a člověk.  Američané mají takové pořekadlo: “Je milé být důležitým, ale důležitější je být milým.“ Tímto heslem se také řídil náš milý John a všichni ostatní ho následovali.  Za týden společné plavby se na lodi utvořila nová přátelství, nové vztahy, potkali noví známí.  Nebyla to pouze dovolená za sluncem a poznáním nových míst, ale také společenská událost.  Pro nás to byla první plavba a nikdo z nás nebyl zklamán.  Trochu jsem se obávala, co si bude myslet Bruce, který je spíše muž činu než relaxace, ale ještě než jsme stačili vystoupit z lodě už se mi ptal kam poplujeme příště a tak si myslím, že i Bruce se „chytil na udičku“ a plavby bude do budoucna podnikat.

            Zpět v Los Angeles jsme přistáli velikonoční neděli brzy ráno, po cestě domů vyzvedli psa Lilly u tety Barbary a doma vše nalezli v pořádku.  I na naší zahrádce se zastavil velikonoční zajíček co tu nosí dětem dárky a vajíčka a Katunka s Michaelkou našla překvapení.  Tím jsme oslavili letošní velikonoce 2006.  S přáním hezkého jara zdraví Katka Dehning s rodinou

 

           

Doplněk-Fakta o Mexiku

Oficiální název:  Estados Unidos Mexicanos (Spojené Státy Mexické).  Leží na kontinentu Severní Ameriky a sousedí se Spojenými Státy Americkými, Guatemalou a Belize.  Obklopuje jej Karibské moře, Golfský záliv a Tichý oceán.  Vlajka se skládá ze zelené, bílé a červené.  Vláda se řídí mexickou ústavou a nazývá se: Lidově demokratická reprezentace federativní republiky.

Mexiko má přes 106 milionů obyvatel.  Hlavní město je Mexiko City s více jak 18-ti miliony obyvatel.  Bývávalo to největší město na světě v počtu obyvatel, dnes ho již s přehledem předběhlo hlavní město Japonska, Tokyo s více jak 28 miliony obyvatel.  Mexico City je druhým nejzalidněnějším městem na světě.  Jen tak pro zajímavost přidávám města další.  Na 3. místě - Mumbai v Indii ( přes 18 mil. téměř stejně jako Mexico City), na 4. místě - San Paulo v Brazílii (přes 17 milionů), 5. místo - New York City v USA ( přes 16 milionů obyvatel).

Do USA z Mexika ročně emigruje tisíce Mexičanů.  Tito emigranti zakládají v USA spolky, kostely či jiné organizace, kterým odvádějí určité procento ze svého výdělku.  Vybrané peníze se posílají na konkrétní projekty v Mexiku.  Například výstavba nové nemocnice, školy nebo mostu.  Údajně je tato částka každoročně větší, než je schopna ročně dodat na projekty mexická vláda z peněz vybraných na daních či vydělaných na turismu.  Mexičanům se hovorově říká Hispánci.  Hispánci jsou míšenci indiánů a evropanů, dnes již odlišně vypadající.  Může to být kdokoliv pocházející odkudkoliv na jih od USA.  Tzn. Mexičané a ostatní jihoameričani s evropskými předky v rodokmenu.  Oficiálně tento název uznaný není a úředně jsou Hispánci nazýváni bělochy, stejně tak jako já nebo ty.  Mexičané jsou velmi věřící národ.  Většina jsou katolíci, chodí do kostela, často se modlí a v emigraci si mezi sebou velmi pomáhají.  Jejich komunity patří k jedním z největších, konkrétně zde v jižní Kalifornii, kde žijeme my.  Mnozí se právě proto ani nikdy nenaučí anglicky.  Úředním jazykem v Mexiku je španělština také známá pod názvem castellano, ale slyšet v Mexiku můžete i další jazyky původních Indiánů.