Kolorado a Nové Mexiko 2007    (Word) (PDF)

Každý rok jedeme do Kolorada k příbuzným.  Chodíme od jednoho k druhému na návštěvu, a jen se cpeme dobrotami a mluvíme pořád dokola o tom samém. Děti všem již povyrostly a často se rozutíkávají za svým. Katunku máme na prázdninách v Čechách, do Kolorada s námi cestovala pouze Michaela.  Ta si již dávno domluvila s babičkou Beverly, že až bude vhodná chvíle stráví, pár dní také jen s ní u nich doma.  Vhodná chvíle přišla letos, kdy se mi Míša zdála už docela velká na to, aby si udělala také své plány, a aby se uměla o sebe postarat a hlavně aby netesknila, když zůstane pár dní bez rodičů a sestry.  Tím pádem jsme si zbyli s Brucem sami dva a rozhodli se využít volné dny k cestování po Koloradu a Novém Mexiku, sousedním státě, v kterém jsem ještě nikdy nebyla a Bruce pořádně také ne.  

6. července ráno jsme se vydali směrem z Denveru (hl. město Kolorada) na jih.  Čekalo nás přibližně sedm hodin v autě.  Cíl dnešního dne: hlavní město Nového Mexika, Santa Fe.  Vypůjčili jsme si velmi pohodlné auto, a tak cesta příjemně ubíhala, hlavně když se vyjelo již dál za velkoměsto, kterým dnes již Denver je.  Frčí se vesměs po rovině, krásně udržované dálnici.  Bruce se tu narodil a žil zatím většinu svého života, a tak mu vše přijde normální a obyčejné, místy až nudné.  Já se naopak kochám exotikou, která mě z mého pohledu středoevropana obklopuje a které se v amerických dálavách nemohu nikdy nabažit do sytosti. Tudy jsme jeli  zalidněnou oblastí, kdy se projíždí často městy nebo vesnicemi. Krajina je místy rovná, místy kopcovitá a jehličnaté stromy zde rostou menší a baculaté.  Porosty se mění také podle nadmořské výšky, která neustále narůstá.  Bruce rodné město Longmont, z kterého jsme to ráno vyjeli, leží v nadmořské výšce asi tak jako naše Sněžka /1602m/.  To už samo o sobě je docela dost vysoko.  Santa Fe, kam jsme mířili, leží ještě jednou tak vysoko.  Myslím, že mohu již za ty roky praxe z cestování čestně prohlásit, že nejsem absolutně typ do vysokých nadmořských výšek.  Nejenom, že špatně snáším řidší vzduch, ale také suchý vzduch, kterým výšiny oplývají.  Musím pokaždé počítat s tím, že dříve či později se mi začne spouštět z nosu krev a ze sucha svědit celé tělo. Nemám vlastně ráda vůbec žádnou nadmořskou výšku a nejlépe se mi vegetuje přímo v rovině s mořem.  Na druhou stranu miluji hory, skály a pohoří, a tak prostě občas musí člověk něco vydržet J

Do Santa Fe jsme dojeli po šesti a půl hodinách.  Bruce odřídí všechny naše výlety, jelikož ho to nejen více baví, ale také zaměstná. Jak jsem již psala, Santa Fe je hlavním městem Nového Mexika a žije v něm přes 60 tisíc obyvatel. Celkově žijí v Novém Mexiku ani ne dva miliony obyvatel.  Santa Fe není největší město v tomto státě, tím je město Albuquerque (Albakerký) s půl milionem obyvatel.  Američané věří, že velká města mají už tak dost starostí a není na ně třeba nakládat ještě odpovědnost hlavního města.  A tak většina hl. měst v USA jsou malá, méně známá, mnohdy ani o nich není slyšet. Zde je tomu trochu jinak, protože Santa Fe je velmi staré a známé město s bohatou historií, také díky železnici, která tudy vedla.
O toto území neustále někdo bojoval, protože na něm odjakživa někdo žil.  Původní obyvatelé byli indiáni nazývaní Pueblo, kteří se rozdělují do mnoha specifických skupin podle původu, odlišného jazyka nebo alespoň dialektu.  Také tu žili indiáni z kmene Apačů a Navaho. 
V polovině 16. století začali o území dnešního Nového Mexika bojovat se Španěly, kteří se začali postupně roztahovat z Mexika na sever po řece Rio Grande a pojmenovali nově nalezenou oblast Nové Mexiko.  Hlavním městem Nového Mexika se stalo hned od počátku Santa Fe. 
Ve svých dopisech se snažím čtenáře nezatěžovat hromadou dat, letopočtů a jmen.  Věřím, že takové čtení není pak moc zábavné a toho koho to opravdu zajímá si může fakta najít v odborné literatuře.  Proto i nyní stručně shrnu dlouhatánskou a únavnou historii Nového Mexika. Takže po únavných bojích, s mírovými přestávkami mezi indiány, Španěly a později i Američany (každý bojoval s každým) se v roce 1912 Nové Mexiko konečně stává 47. americkým státem.  Je to opravdu místo, kde si můžete představit typický divoký západ, tak jak ho známe z filmů (např. Sedm statečných).  Jako zázrakem se všichni nepobili a dnes tady žijí jejich potomci /indiáni Pueblo,  Španělé i první Američané/ ve vzájemné harmonii.  Santa Fe je rájem pro umělce, výtvarníky a hudebníky všeho druhu. Ve městě tuto bohémskou atmosféru zaznamenáte na každém kroku.  Nejvíce mě zaujali stavby adobe (edoubí), které se vyznačují hliněnou omítkou na domech, vyhlazenou dohladka.  Celé město je vystavěné ve stylu architektury adobe, která se převzala od indiánů Pueblo.  Dnes se staví domy moderně a z cihel, přesto omítka zůstává ve starém stylu, uhlazená v odstínech které přecházejí od tmavě hnědé až do tmavě oranžové tak, aby vypadaly jako vypálená hlína.  Moc mě tento styl zaujal a fascinovalo mě, jak si na tom v Santa Fe zakládají a jinou stavbu zde téměř nenajdete. I místní Mc Donald je vystavěn ve stylu adobe.  Centrum Santa Fe jsme si prošli ještě tentýž večer, kdy jsme do města dojeli.  Užívali si teplého večera, zpívajících Mariáčů (mexičtí muzikanti), dobrého jídla a sladké margarity, která se pije absolutně všude.  Pro české jazýčky se tu také podává pivo, mexická Korona, s velkou dávkou šťávy z limetky.  Chápu, že to zrovna nemusí znít vábně, ale věřte, že ve vedrech, která tu panují, je to jeden z nejlahodnějších nápojů.

Proč jsme si  vlastně vybrali cestu do Santa Fe ?  Kromě jiného byla u Santa Fe r. 1956 vystavěna opera, dnes již světově známá.  Moje maminka ji kdysi dávno v době mého dětství navštívila a přivezla mi odtamtud sametový svetr s obrázkem opery.  Jako dítě jsem obrázek na svetru donekonečna studovala a snila o tom, že se “tam” jednou také podívám.  Bruce v Santa Fe nikdy před tím nebyl a operu už vůbec nenavštívil, ale nechal se lehce nadchnout mým snem a dokonce zakoupil vstupenky na jedno z představeních.  Opera La Boheme od Pucciniho nás čekala druhý den večer.  Před tím jsme měli celý den na poznávání Santa Fe.
Santa Fe je plné  galerií, muzeí, výstav a informacích o původním obyvatelstvu. Zamířili jsme do muzea Poeh (Pou – v překl. Cestička).  Zde se můžete naučit základy o kultuře indiánů z kmene Pueblo. Setkali jsme se zde s velmi ochotným a hodným starším indiánem Rejem, který je výrobcem bubnů.  Ten nám velmi ochotně a podrobně vysvětlil, jak se takový indiánský buben vyrábí.  Nechal mě na několik bubnů zabubnovat a vždy dopředu určil v jakém rytmu mám bubnovat.  Bubny mají krásný zvuk, jsou vyrobeny z kmene stromu a kravské kůže, která vydrží i velké údery.
Na cestě z muzea jsme potkali dalšího mladého, vysokého, pohledného indiána, který se dal s námi do řeči a také se ptal kde bydlíme a odkud pocházíme původně. (To je v Americe běžné, že se vás zeptají, kde žijete nyní a odkud pocházíte, protože téměř každý se někam během života stěhuje).  Když jsem řekla, že původně pocházím z Prahy, mladý indián se zasmál a pravil: “ Jo z Prahy…. No, tam já to dobře znám, také jsem tam byl, krásné místo”!  A tak jsme se dozvěděli, že studoval historii, jazyky a umění v Rusku a tím pádem projel velkou část Evropy i Asie.  Hovořil anglicky, rusky, německy, čínsky a jazykem původních indiánů, který nazýval jazykem “svým”.  Zde, do muzea Poeh chodí vypomáhat rodině.  Je designér indiánského umění, a tak si celý den “hraje”s počítačem a sestavuje ty nejhezčí vzorky.  Z jeho návrhů se později vyrábí další díla jako jsou dečky, deky, pískové obrázky či malby, jak nám prozradil.  Nikdy nevím, jak mám s indiány navázat rozhovor, abych je neurazila, ale přitom se dověděla co se dovědět chci.  Vím, že jsou velice citliví na to, z kterého kmene pochází a mohli by se urazit, kdyby člověk řekl jiné jméno.  Indiánské kmeny mají totiž jména svá a pak jména, která jim dala americká vláda a která jsou také více známá, avšak takový hrdý indián je neuznává.  Pokud budete někdy mluvit s indiánem doporučuji se ho tedy nejprve zeptat z jakého kmene pochází než se snažit hádat sám.  Ani pojmenování  “Původní Američané “ (Native Americans) nemají ve velké oblibě, protože oni nejsou žádní Američané a to ani původní ani nepůvodní a tak si nejraději a prostě jen rádi říkají  “domorodci” (indigenous), což mi celkem dává smysl. Ani už snad nemusím podotýkat, že jméno Indián také neberou vážně.  V angličtině totiž nerozlišují mezi slovem Ind (z Indie) a Indián.  Ind je v angličtině Indian a Indián je také Indian - tím pádem to velmi mate.  Ve společnosti a na veřejnosti bych pro jistotu použila název “Původní Američan “. Není to prostě jednoduché
J
Vědci a historici věří, že první původní Američané nebo-li indiáni, chcete-li domorodci, přišli na území dnešní Ameriky přes Beringův průliv z Asie.  Sami indiáni této teorii nevěří, protože jejich náboženství říká, že vzešli z místní země. Nevím, zda tomu věří všechny kmeny, ale většina asi ano.  Proto byla země ve které žili pro ně vždy tolik podstatná a mnohdy je zabíjelo už jen to, když ji museli opustit a přestěhovat se jinam, do vyznačených a neustále se zmenšujících oblastí. Dnes je minulost už jen minulostí a dnešním indiánům se vesměs daří dobře.  Na jejich území, která jim jsou dodnes ponechána a z kterých nemusí platit žádné daně, si vystavěli moderní domy, kasina, hotely, golfová hřiště a odpočinkové rezorty pro turisty. Také náš hotel stál na indiánském území. Vydělávají tak slušné peníze.  Málokterý indián musí pracovat sám, a tak si do svých podniků najímá bělochy.

Na večeři jsme se vrátili do centra Santa Fe, kde jsme tentýž den také proběhli muzeum světového umění. Byly zde  vystavené hračky a miniatury z celého světa.  Vždy s Brucem soutěžíme, kdo uhodne více zemí původu.  K večeři jsem si dala místní specialitu – salát z kaktusu.  Kaktus to byl velmi šťavnatý a chutný, smíchaný s rajčátkem, sýrem a olejovou zálivkou.  Kaktusy se pěstují na farmách ve velkém, a pak je používají čerstvé na saláty anebo zavařují do sklenic či plechovek, ty pak najdete v každé místní samoobsluze a i jinde po Americe.  Bruce zůstavá věrný klasické mexické kuchyni, kukuřičným plackám které jsou naplněné hovězím či kuřecím masem se zálivkou ze zelených papriček, s oblohou z hnědých fazolí a rýže. To je jeho nejoblíbenější jídlo na světě J

K opeře jsme dojeli při západu slunce.  Představení začíná ve 21 hodin.  Santa Fe opera je známá svou originální architekturou. Sedí se venku, ale ne pod širým nebem.  Nad vámi je vystavěna bytelná střecha, která však na pohled vypadá jako lehoučká bílá plachta.  Hlediště je vystavěné do půlkruhu, a každé sedadlo má nutné titulky, které si můžete naladit na jazyk anglický či španělský.  Opera La Boheme (G. Puccini) patří k třem nejpopulárnějším operám všech dob.  Další dvě jsou Carmen (G. Bizet) a Aida (G. Verdi). Někdy se u lidí setkávám s tím, že se opery bojí a mají nějak vsugerované, že opera musí být vždy jen úděsný a těžko vydržitelný zážitek.  Opak je pravdou.  Opera je jeden z vrcholů lidského umění, kultury a civilizace.  Nejen díky krásné hudbě, ale také příběhu, který se zde odehrává.  Ne každá opera končí tragicky (většina ano). Vždy záleží na vybraném díle. V Santa Fe je zážitek silnější nejen daným místem, ale také vysoce profesionální přípravou všech zúčastněných a v neposlední řadě výbornou akustikou, díky promyšlené stavbě. A nakonec když se nad situací zamyslíte z jiného úhlu, pak si člověk musí říci, jak je celá tato skutečnost absurdní.  Sedíte uprostřed indiánské rezervace v nádherné budově, krvavé slunce zapadá za daleký obzor, prožíváte Pucciniho operu La Boheme, jejíž děj se odehrává v Paříži počátkem 19. století.  Kde jinde se dá toto zažít ?

Třetí den opouštíme Santa Fe a míříme směrem do městečka Taos.  Centrum Taosu je menší obdoba města Santa Fe. Také plné galerií, muzeí, výtvarného umění a architektury adobe. Bruce ani já nemáme galerie ve velké oblibě, vždy nám stačí navštívit jednu až dvě. Na umění jsme dost vybíravý, ne vše nás zaujme na dlouhé prohlížení.  Pokračovali jsme dál malý kousek za město Taos do indiánské rezervace Taos Pueblo.  Než vstoupíte do rezervace musíte se povinně zaregistrovat.  V praxi to znamená, že od vás vyberou poplatek, někdy docela vysoký, a pak další poplatek, když si chcete místo fotografovat.  Někde od vás také chtějí nahlásit stát z kterého jste, aby registrace vypadala oficiálně.  Dále vás nechají přečíst pravidla podle kterých se v rezervaci musíte chovat.  Každá indiánská rezervace má svá pravidla pro tzv. “ lidi z venčí”, které sestaví a sepíše staršina kmene.  Avšak kmen samotný žije podle pravidel, která se většinou nezapisují, ale přenášejí se jen z generace na generaci.  Tak je to i s jejich jazykem a dalšími zvyky.  Vesnici Taos Pueblo jsme si prošli celou.  Něco málo indiánů tu žije dodnes v původních domech adobe, které jsou vystaveny v kaskádách až do pátého patra.  Museli jsme uznat, že to měli již všechno dávno promyšlené a dobře vybudované.  Většina přízemních “bytů” se dnes používá jako obchod se suvenýry.  Indiáni si sami suvenýry vyrábí a posléze prodávají.  Setkali jsme se tu s velmi laskavými “domorodci”, kteří vás ochotně obslouží a hlavně si rádi popovídají, i když zrovna nic nekoupíte.  Indiánky prodávají domácí chléb a jiné pečivo, které sami pečou v původních venkovních, hliněných pecích.  Malý indiánský kluk Thomas, který tam pomáhal babičce si mě oblíbil a dlouho se mi věnoval.  Vysvětlil mi přesně, jak ta jeho babička chleba peče, a co musí udělat aby byl křehký a voňavý.

Většina indiánů nosí stále dlouhé vlasy do copánku či culíku, ale zde jsem poprvé viděla i některé domorodce ostříhané moderně a na krátko.  Z Taos Pueblo jsme pokračovali dál a cíl dnešního dne bylo městečko Cortéz v Koloradu, u kterého se nachází tzv. 4 rohy (Four Corners).  4 rohy jsou hranice 4 amerických států: Nového Mexika, Kolorada, Arizony a Utahu.  Je to jediné místo, kde se schází 4 státy. Přejeli jsme most Rio Grande přes řeku Rio Grande, která se v tomto místě táhne hlubokým tmavým kaňonem a stojí za vidění.  Ještě než jsme vyjeli ze státu Nové Mexiko projížděli jsme velice originální vesnicí vystavěnou z podzemních domků.  V teplém a suchém podnebí prérie musí lidé vymyslet jak přežít a současné šetřit energii.  Zde si vymysleli stavbu celého domu (jinak moderního) pod zem.  Střecha vykukuje na povrch zemský a je udělaná ze solárních panelů.  Panely přináší energii do celého domu.  Ventilace domu může být postavena stroze jako trubka anebo zajímavě až extravagantně jak jsme poznali tady.  Majitelé si ventilaci z podzemních domů vystavěli v různých tvarech i barvách, jako je žlutá, červená či fialová a ventilační komíny se stáčejí a kroutí do různých tvarů. Připadali jsme si jako ve městečku Hůvil z pohádky o Grinčovi. 

Čekal nás celý den v autě a stovky mil.  Vybrali jsme si cestu delší tzv. scénickou, abychom viděli co nejvíce ze zdejší krajiny, která je překrásná.  Rozlehlé pláně s kopci i bez nich, poseté jehličnany a břízkami.  Každou chvíli jsme zahlédli jelena, srnu a dokonce i divokého krocana.  Projížděla jsem tudy naposledy před 17 lety s tetou Táňou a její rodinou.  Bylo milé se sem znovu podívat a vše si připomenout a snad to vidět i trochu jinak.  Projíždí se velkým územím, které patří indiánům a je jejich rezervací.  Ke konci dne se nám krajina začala měnit.  Stromů ubývalo, planin a skal plochých tvarů přibývalo.  Na hranice 4 rohy ( 4 Corners) jsme dorazili před západem slunce.  Foukal horký, prudký vítr.  Jako kdyby na vás někdo nastavil velký sušák na vlasy.  Na místě je položena památní deska s názvy států ve směru v kterém se nachází a popsána těmito slovy:” Zde se sešly 4 státy, svobodně, pod Bohem”. Deska je obklopena vlajkami států NM, CO, Arizony a Utahu.  Dále pak vlajkou Spojených států amerických a vlajkou kmene Ute (Jute) , kterým toto území patří.

Čtvrtý den.  Přespali jsme v Cortéz a brzy ráno jsme byli opět na cestě.  Přejeli jsme hranice do státu Kolorado.  Bruce miluje Kolorado, a tak se mu zdá vždy hned vše hezčí a lepší, no zkrátka jako doma.  Pokud milujete kovboje, pastviny a farmáře, jižní Kolorado je to pravé místo kde být.  Obchody s kovbojským oblečením, klobouky, wranglerkami, lasem a vším co takový kovboj potřebuje, najdete v každém městě a za slušné ceny.  Není to tu žádná móda, je to styl života a každý tu tak chodí oblečen . V teniskách a plátěných kalhotách si můžete připadat jasně jen jako turista.
Na oběd jsme se zastavili v horském městečku Telluride (Telurajd).  Město je vystavěné mezi obrovskými velikány Skalistých hor a dnes se sem jezdí převážně za lyžováním.  Obyvatel tu žije o něco méně než za doby stříbrné horečky, která tu v předminulém století panovala a kvůli které se město také založilo. Čechům se město nejlépe pamatuje podle toho, že zdejší banku vyloupil “slavný” lupič Butch Cassidy (Bač Kesidy), kterého známe ze stejnojmenného filmu s Robertem Redfordem a Paulem Newmanem. V přepočtu na dnešní peníze ukradl okolo 3 milionu dolarů.

Kolorado je na pohled opravdu nádherné.  Když jedu v uzavřených soutěskách, obklopena menšími horami a zelenými luky, připomíná mi to Vysoké Tatry na Slovensku. Ale jakmile vyjedeme na obzor, kde se hory otevřou, ukáže se vám nekonečný výhled do dáli a těch nejvyšších hor a skal, které jsem kdy viděla.  Velikost a rozloha Skalistých hor mě pokaždé překvapí stejně tak, jako když jsem je viděla poprvé.  Tady můžete opravdu pocítit jaký je člověk malý mravenec.
Všechna města či vesnice, která jsme projížděli byla založena přibližně ve stejně době, v druhé polovině 19. století a ze stejného důvodu.  Zlatá horečka ! V Koloradu se spíš jednalo o horečku stříbrnou, protože zde se nalezlo více stříbra než zlata.  Některá města měla současně také horké prameny, z kterých se později vystavěli lázně a koupele.  Dnes se drží ekonomie v Koloradu hlavně díky turismu.  Důvodem jsou oblíbené sporty, které do Kolorada táhnou návštěvníky z celého světa.  Jedinečné lyžování, další zimní sporty, horolezectví, kanoistika ad.  První lyžařské centrum bylo založeno v r. 1947 v Aspenu.

Bruce jel a jel.  Jedli jsme za jízdy a přejeli hory i doly, kaňony, vesnice, města, lesy a planiny.  Minuli Černý kaňon, kterým protéká řeka Gunnison. Projeli soutěskou z pískových skal a konečně najeli na dálnici, která nás dovedla až do Denveru.  Stát Kolorado je 38. členem unie od r. 1876.  Žije zde přes 4 miliony obyvatel.

Užili jsme si s Brucem opravdu pěkné čtyři dny jen spolu, nerušeni a neovlivňováni ničím a nikým jiným než sami sebou.  V denním kolotoči práce, dětí a domova, člověk úplně zapomene proč si svého partnera vlastně vzal a co ho na něm imponuje.  Manželské rozhovory se stáčejí na praktické věci. Řeší se dohady mezi dětmi, učení, vaření, uklízení, údržba domu, zážitky z práce a škol, nákupy a mnoho dalších reálných témat.  Cestování Koloradem má, pro nás pro oba, také hlubší význam.  Zde jsme se v r. 1990 poznali a mnoho míst tehdy navštívili spolu.  Ani jeden jsme netušili jak nás osud svede opět dohromady a že budeme stejnými místy projíždět za 17 let, nejen jako kamarádi, ale také jako manželé.  Bylo dobré a zdravé si připomenout, že se stále umíme spolu smát a stále stejně jeden druhého zaujmout nebo překvapit vyprávěním či nápady, tak jako na začátku.  Člověk se v jádru nemění, jen roste.

U babičky v Longmontu na nás již nedočkavě čekala Michaelka s kterou jsme si užili další dva dny, a pak ji dovezli na čtyřdenní skautský tábor do koloradských hor ani ne hodinu od Longmontu.  Jely spolu se stejně starou sestřenicí Savanou.

Bruce čeká na Míšu v Koloradu a zatím bude trávit dny s rodiči, kamarády a příbuznými a také prací.  Bruce může pracovat všude kde najde počítač.  Já se po týdnu vrátila domu, abych mohla pokračovat v letních projektech okolo domu, ale také v klidu dopsat tyto řádky.

Přeji i vám hezké, teplé (ne až moc teplé) a dlouhé prázdniny  v roce 2007. A úspěšné návraty z cest za poznáním či relaxací.  Zdraví a vzpomíná Katka Dehning J