NOVÝ ZÉLAND 2007    (Word) (PDF)

Co se vám vybaví, když slyšíte Nový Zéland.  Pro mnohé lidi to zní exoticky jako neznámá, neprobádaná země. Nejen pro Evropany, ale také pro Američany a jiné národnosti je to země daleká. Někdo si představí zelené kopce plné bílých ovcí, někdo představu nemá.   Někdo možná slyšel od známého, který na Novém Zélandu byl, že to tam vypadá tak či onak, ale jasno v tom stejně nemá.  Ani my jsme si nedovedli Zéland uceleně představit a po pravdě řečeno jsme o jeho návštěvě ani hluboce nepřemýšleli.  Na našem cestovním seznamu byla Austrálie.  Čas od času jsem proto sledovala nabídky leteckých společností směřujících „Down Under“ (do spodku – jak se říká v angličtině). A jednoho dne jsem uslyšela v rádiu reklamu novozélandské letecké společnosti na výhodnou koupi letenek, s přestupem do Austrálie zdarma (obyčejně se platí přestupní poplatky). Nabídka to byla dočasná, a tak Bruce zakoupil letenky na internetu hned. Letenky jsme tedy měli, ale plány žádné. Nový Zéland byl v našich představách jaksi mlhavý, a tady začíná naše dobrodružství…

  … 9. srpna večer jsme se usadili (Bruce, Katunka, Michaela a já) v letadle společnosti Nový Zéland.  Bylo to krásné, téměř nové, prostorné letadlo.  Celé v novozélandských barvách, bílé a zelenošedé. Stejně tak byla nastrojena i posádka, příjemná parta lidí.  Letadlo bylo z poloviny prázdné.  Já seděla s Brucem a Michaelou na třísedačce u okna.  Katunka měla jednu celou třísedačku pro sebe, a tak se pohodlně natáhla, přetáhla si kapuci přes hlavu a spala celý let, aby dohonila časový posun z Evropy, z které se vrátila jen před pár dny. Kapitán nám okamžitě zapnul obrazovky, abychom mohli sledovat cestu. My měli možnost se dívat jen na mapy, ale některá letadla mají na předku umístěnou kameru, a tak můžete sledovat celý start v přímém přenosu.  (Jako to zažila Katunka, když letěla před pár dny ze Švýcar).  Na našich dcerách jsme viděli, jak je skvělé být dítětem.  Katunka se těšila moc, ale únava nad ní zvítězila.  Michaelka se nevzrušovala vůbec, a hned si zapnula na své televizi pohádku a po ní také usnula.  My s Brucem byli rozrušeni, skoro jsme se tetelili radostí J jak jsme se nemohli dočkat.  Tímto směrem jsme ještě neletěli.  Pouze na Havaj, ale na Nový Zéland se letadlo nasměruje hned od začátku více směrem na jih. Čekal nás 12 a půl hodiny dlouhý let. Pohodlně jsem se zavrtala do měkkých, širokých sedadel a přemýšlela o zemi, kterou jako první osídlili Maorové. Připluli na Nový Zéland z ostrova v Tichém oceánu, dnešního Tahiti.  Maorové byli silný kmen a postupně se rozrostli natolik, že pro ně již doma nebylo dost místa, a tak si našli novou zem, kterou nazvali „Země dlouhého bílého oblaku“.  Až za mnoho stovek let k této zemi - ostrovu doplul v 17. století jako první Evropan holandský mořeplavec Abel Tasman a pojmenoval objevenou zemi Nový Zéland podle oblasti Zéland v Holandsku. Tasman, ale nikdy na ostrově nepřistál jen ho obeplul, protože se prý obával místních obyvatel – bojovných Maorů.  První noha Evropana vstoupila na ostrov o století později.  Patřila Jamesovi Cookovi (džejmsovi kukovi), kapitánovi britského loďstva a mořeplavce.  James Cook se neobával nikoho a ničeho, až se mu jeho odvaha později stala osudnou, a své brázdění vod a život skončil na Havaji, kde byl zabit.  S Maory to ale uměl.  Rychle odhadl, že tady se mu velké boje nebudou vyplácet.  Maorů bylo hodně, ale byli také docela dost dobře organizováni a jejich vláda a náčelníci byli schopní.  James Cook si proto raději podmanil maorský národ díky výhodným obchodům.  Vše ale nebylo vždy tak idylické, jak by se mohlo zdát. Smlouvy, které byly tehdy vystaveny a podepsány jsou do dnešních dnů důvodem k diskuzi a pravidelně předkládány vládě k opravám.

            Kalendář ukazoval 11. 8., tedy o dva dny později než když jsme vylétali z Los Angeles,
i když jsme letěli jen jeden den.  Překročili jsme totiž datovou hranici.
Bylo časné ráno a oranžové slunce zrovna vycházelo z moře ven. Největší novozélandské město Auckland (óklend) se probouzelo.  Hned jsme směřovali k celnici, a po vyzvednutí kufrů na nás ještě čekaly velké a důkladné kontroly jak se psy, tak s rentgeny kvůli převozu čerstvých potravin.  Země, které se živí zemědělstvím (tak jako NZ) se obávají, aby se jim tam nedostala nějaká nákaza a nezlikvidovala celou vlastní úrodu.  Jako správně vychované dítě v komunismu, kdy jsme nemohli očekávat od nikoho a nikde nic – vozím sebou všude svačinu.  Alespoň pár základních kousků, žádné řízky, jen ovoce a sušenky či preclíky.  Nebylo divu, když se vycvičený oříšek vrhl na mojí tašku jako první.  Měla jsem vše již vyčištěné a vyházené, ale taška stále ještě nesla aroma jablek, a tak se malý lovecký psík ode mě ne a ne hnout.  Nakonec vše dobře dopadlo a my konečně vyšli do vlhkých ulic Aucklendu.  Nový Zéland voní.  Každý kontinent a ostrov voní jinak.  NZ voní čistotou, mořem, lesy a svěžestí. Kráčeli jsme na letištní parkoviště a zhluboka dýchali. Naše vypůjčené auto bylo připravené k převzetí.  Vítejte na Novém Zélandu!! „... a mami, kde máš volant?“, ptala se malá Míša, když jsem do auta nasedla.  Ano, jezdí se tu vlevo, a tak volant mají vpravo. – „To nebude tak těžké“, dodávali jsme Bruceovi odvahu a statečně se vrhli do ulic a dálnic města s jedním milionem obyvatel.  Od této chvíle „řídila“ auto celá naše rodina.  Bruce držel volant.  Já hlídala mapu a levou stranu, abychom někam nesjeli.  Katunka hlídala pravou stranu a nápisy, Michaela se pevně držela, protože jsme často hlasitě řidiče upozorňovali (řvali) kam má jet.  Nejhorší byli odbočky, nájezdy a výjezdy z dálnice.  Vše je naopak. Náš hotel byla moderní prosklená budova, téměř mrakodrap.  Ačkoliv jsme si mysleli, že si nejprve trochu odpočineme či zdřímneme, necítili jsme po pohodlném letu únavu. Rovnou jsme se vydali do ulic Aucklandu.

Auckland není na pohled ničím až tak výjimečné město.  Až když spatříte město ze shora jako jsme ho viděli z věže Sky (skáj – nebe), která je uprostřed města, uvidíte, že leží v krásné zátoce mezi jižním Tichým oceánem a Tasmanovým mořem. Je zde hodně zeleně a kopečků, které mají sopečný původ a uprostřed  se rozprostírá město.  V ulicích města si můžete chvilkami připadat jako kdekoliv na světě, třeba i v takových pražských Strašnicích.  ALE nesmíte při tom pohlížet na místní obyvatele.  Auckland je totiž tzv. hlavním městem Polynésie.  Je tu největší koncentrace ostrovanů z Tichého océnu, Polynésanů z ostrovů Samoa, Tonga, Tahiti, Fidži ad. A ti přeci jen přináší do města úplně jinou atmosféru a celkově jiný, svérázný obraz. Také tu žijí běloši a mnoho Asiatů především z Číny a další. Celý den jsme chodili městem a vsakovali do sebe zdejší atmosféru.  Blízko našeho hotelu byla pláž, kde se procházelo mnoho lidí, hrálo mnoho dětí a „zlobilo“ mnoho mládeže. Aucklanďané milují odpočinek a sporty, a tvrdí, že první na světe zavedli den volna -  neděli. Katunku (15 let ) zaujala zdejší omladina – kluci, kteří pořádali skoky (lety) s prudkým rozjezdem na kolech z dost vysoké zdi. Vydrželi jsme je sledovat docela dlouho, a tak jsme poznali, že novozélandští  kluci jsou otužilí chlapíci, rošťáci, navíc hezcí, kteří se jen tak něčeho a ničeho nezaleknou.  Tento postřeh se nám potvrdil i v dalších dnech, kdy jsme cestovali touto fajnovou zemí.  K naší první večeři jsme si dali tradiční místní jídlo, plněné zapékané koláče (pies).  Do koláčů z listového těsta se zapéká cokoliv: špenát, různá masa, sýr, také sladké náplně ovocné či tvarohové.  Tradiční nápoj je čaj.  Mají širokou nabídku absolutně všude a k čaji automaticky servírují mléko.  

Druhý den 12. srpna jsme brzy ráno opustili Auckland a směřovali na jih do turistického města Rotorua.  V autě s námi také cestoval Krusenz.  Krusenz byla malá černá krabička, která seděla na palubní desce auta a vyprávěla nám hezkým hlasem příběhy, legendy a historii míst, kterými jsme právě projížděli.  Krabička je napojená přes satelit, a tak se sama umí orientovat, vypnout i zapnout.  Mezi vyprávěním hraje příjemná hudba nebo je ticho. Bylo to jako kdyby s námi cestoval nenáročný osobní průvodce. Po tom co jsme zakoupili letenky na NZ, Bruce začal připravovat naši trasu a spojil se kvůli tomu i s některými NZ cestovkami.  V jedné z nich mu Krusenz doporučili. Tento průvodce Novým Zélandem nás také upozorňoval na místa na kterých je zajímavé zastavit a chvilku se zdržet.  Tak se stalo i v národním parku Kiwi okolo kterého jsme zrovna jeli. Kiwi, zde nebylo míněno ovoce, které všichni známe, ale kiwi - pták.  Kiwi je původní opeřenec tohoto ostrova, kterého nikde jinde na světě nenajdete, a proto se stal také symbolem Novozélanďanů.  Dříve kiwi neměl žádné nepřátelé. Na Novém Zélandu původně žili pouze malí plazi, ještěrky a ptactvo.  Dnes je kiwi v ohrožení, protože sem první usedlíci natahali krysy (které byly oblíbenou pochoutkou) a lišky (kvůli honům). Ty se zde rozmnožily a začaly si především pochutnávat na vejcích tohoto sympatického sice ptáka, ale nelétavého a proto jeho vejce jsou v pozemních hnízdech snadnou kořistí. V době, kdy na ostrově žili Mauři a Britové, ale také se tu začali rodit bílí Novozélanďané, a ti se potřebovali od ostatních nějak odlišit, tak se jim začalo říkat Kiwiové.  Tato přezdívka se chytla, a zdejší lidé jsou na ni pyšní.  Až potkáte nějakého rodáka z NZ bude moc potěšen, když budete vědět, že je vlastně Kiwi J.  V národním parku jsme poznali a na vlastní oči poprvé uviděli tohoto klidného, nočního ptáka s velkým dlouhým zobákem spolu s dalším původním ptactvem.  Pak jsme pokračovali dál.  Co se týká ovoce kiwi, to se na NZ pěstuje a dnes místní sadaři zásobují 25% světového trhu.  Ovoce to ale není původní, pochází z jihovýchodní Asie, z které na NZ stromy kiwi dovezli a kde se jim také začalo velmi dařit.

 Pokračovali jsme klasickou krajinou Nového Zélandu.  Zelené kopce kam až dohlédnete.  Šťavnaté zelené louky a pastviny často úplně poseté ovcemi nebo kravami.  Vlna je už několik let s cenou velmi dole, a tak se mnoho místních farmářů přeorientovalo na chov krav, které momentálně vynáší víc.  Mezi těmito zelenými pastvinami se jednou za čas objeví skromné obydlí majitele.  80% novozélandské populace žije ve městech, zbytek na venkově.  Na venkově je proto mnoho prostoru.  Výhodné pro toho, kdo nemá rád sousedy, protože tady se opravdu s žádným rozčilovat nemusíte.  Domy na venkově se nestaví na místě, ale kupují se již hotové, smontované. Pak se převezou kam si farmář přeje.  Většinou jsou to domky malé, velmi obyčejné, jednopodlažní, různých barev.  Vyrobené ze dřeva či vinylu.  Ve městech se staví domy větší a hezčí z různých materiálů.  Oblíbenou zástavbou jsou vilky ve viktoriánském stylu.  Hospodyňky (jak ve městech tak na venkově) si potrpí na pěkné, bílé, krajkové záclony stejné jako známe z Čech.  Novozélanďané nebo chcete-li Kiwiové zde žijí v klidu a v pohodě, ostatně jako všichni ostrované, které jsem zatím poznala.  Kam by také spěchali?  Na ostrovech se nespěchá.  To je sice moc hezké v případě, že nespěcháte nebo nemáte velký hlad, protože místní si s tím dávají opravdu na čas.  Když přijedete z uspěchané Ameriky, kde je vše hned raz dva hotové, připravené, a než dojíte poslední sousto už vám nesou účet, je pro vás ostrov velkou změnou.  Lidé vám to tu ale nahradí milým chováním, příjemnou angličtinou s mírným místním dialektem, který se více podobá britské angličtině, než jakékoliv jiné.  Velmi rádi si s vámi budou povídat (jsou děsně zvědaví) a také mají skvělý smysl pro humor.  Skoro s každým s kým jsme se setkali si přihodil nějaký ten vtip či žertík. Řekla bych, že je to jejich národní mentalita.

            Dnes jsme opět řídili auto „celá rodina“ a stále si ještě zvykali na opačnou stranu.  Bruce si liboval, že si alespoň „na štěstí“ vypůjčil automat a nemusí tak řadit ještě ke všemu pákou, kterou by v tom případě musel ovládat levačkou.  Občas se nám místo blinkrů rozkmitaly stěrače, ale jinak jsme cítili, že ježdění vlevo začíná být na dobré cestě.J  Dojeli jsme do jeskyní Waitomo, které byly na cestě do Rotorui.  Jeskyně jsou proslulé fosforeskujícími žížalkami. Žížalky v těchto jeskyních žijí na stropech, a když procházíte nebo proplouváte jeskyní máte pocit, že je nad vaší hlavou nebe plné hvězd. Takový efekt žížalky vytvoří.  Proplouvat jsme nemohli, protože den před tím ve Waitomo lilo jako z konve, a tak část jeskyní byla zatopena.  Projít jsme ale mohli a žížalky viděli. Za odměnu nás pozvali ještě do další jeskyně, která sice žížalky neměla za to oplývala nádhernými útvary a krápníky. Ve Waitomo jsme náhodou objevili stezku pralesem, část lesa tak jak původně vypadal celý Nový Zéland.  Prales nás naprosto uchvátil.  Rostly zde obrovské stromy pokryté mechy a kapradinami z kterých na nás kapala čistá, voňavá voda. Divoká, hlučná řeka se prudce stáčela kol dokola a občas ji přerušil jen ještě hlučnější vodopád.  Okolí vypadalo prehistoricky. Připadali jsme si jako v „Cestě do pravěku“ a čekali, že na nás odněkud vyskočí dinosaur.  Michaela se nás pevně držela za ruku a Katunka zde nafotila asi 100 fotografií. Tato procházka pralesem patří k našim největším zážitkům z Nového Zélandu.  Zde jsme poznali, že NZ je svérázně vypadající země se svou vlastní flórou i faunou. Nikde na světě nenajdete stejné místo.  Chvilkami vám různá místa sice mohou připomínat jinou zemi nebo pobřeží, ale jen když se díváte s přivřeným okem.  Nikdy to však není pohled s otočkou o 360 stupňů. Z toho vyplývá, že každé místo na světě je originál. Záleží jen na vašem osobním vkusu, kde se vám bude líbit více či méně. Podle mě neexistuje žádné místo na světě, které by bylo stejné a nestálo tudíž za návštěvu.

 Vyčerpaní, ale veselí jsme za tmy dojeli do Rotorui, krásného motelu Regal Palms.  Bruce nás na tomto výletě mile překvapil tím, že objednal jedno hezčí ubytování než druhé.  Prý, abychom si dobře odpočinuli a měli každý večer na co těšit, když budeme stále na cestě.  Měli jsme pokaždé vlastně malý byt s kuchyní, obývákem, dvě ložnice a koupelnu-y.

 

            Lidé cestují z různých důvodů a každého zajímá něco jiného.  Mě na každém místě zajímají nejvíce lidé.  Mám ráda lidi, a když to jen trochu jde, ráda si s nimi také povídám.  Nejen, že se od místních dozvíte zajímavosti o kterých se v turistických příručkách nepíše, ale také si podle místních lidí dost dobře můžete udělat úsudek o zemi, kterou jste navštívili.  Každý národ a každá země je většinou taková jakou si ji vytvoří sami její obyvatelé.  Obyvatelé jsou naopak tací jaká je jejich země, musí se jí přizpůsobit.  Je to jednoduchý a logický zákon
o přežití.  Třetí den ráno jsme proto využili příležitosti a navštívili muzeum a skanzen Maorů - původních obyvatel Nového Zélandu.  Poprvé v životě jsem se o Maorech dozvěděla jako dítě z novozélandského seriálu „Děti z Kouřové hory“, stejně tak jako mnoho mých vrstevníků.  V seriálu jsme sledovali příběhy maorských dětí, které bydlely v místě podobnému Rotorua, kde jsme se právě nacházeli.  Vše se mi zdálo o to ještě více autentické.  Skupina turistů se to ráno sešla před maorským muzeem a průvodkyně si nás již samy přebíraly, jak bylo třeba.  První, příjemná, mladá Maorka se nás ujala hned u vchodu do reprezentační maorské budovy a podrobně nám vysvětlila maorské zvyky, protože jsme vstupovali na jejich území.  Každá skupina, která vstupuje na Maorské území potřebuje i svého náčelníka, někoho kdo naši skupinu (turistů) povede a bude reprezentovat.  V naší skupině bylo jen pár bělochů, ostatní turisté byli Asiaté (z Hongongu, Číny či Japonska). Všude kde jsme se na NZ ocitli jsme byli jediní američtí turisté. Požadavky na náčelníka naší „delegace“ byli celkem tři.  Za prvé to musel být muž.  Za druhé to musel být dospělý muž. A za třetí musel umět anglicky.  Mezi asijskými turisty nastal šum a velké hučení, nikdo se nechtěl přihlásit.  Bruce stál jako první, byl z nás nejvyšší a splňoval všechny podmínky, a tak se nakonec ujal postu náčelníka.  My, jako jeho rodina jsme kráčeli s malým odstupem hned za ním. Po nás následovali ostatní. Musím podotknout, že Mauři brali vše naprosto vážně a nikdo z nás si nedovolil porušit ani jedno jejich pravidlo uvítací ceremonie. Chvílemi jsme se jich až báli, hlavně když zahrnou do obřadu bojovné výkřiky či výhružné koulení očí. Bruce - náčelník musel nejprve přijmout od maorské delegace větvičku kapradí, která nám zaručovala pokojný vstup, a pak si s každým bojovníkem musel potřást rukou a dotknout špičky nosu na znamení míru.  Tak to Maorové prostě dělají
J.  Pak už následovali bojovné i veselé tance a zpěvy, které jsme již znali z Polynéského centra, které jsme navštívili před pár lety na Havaji.  Bruce a Katunka byli nakonec vyzváni na společné tance a hry s Maory, já fotila a Michaela vše sledovala s ostatními dětmi z první řady.  Pak se pokračovalo k pramenům Puia.  Všechny maorské nápisy se čtou foneticky stejně tak jako čeština.  To je mi blízké a nedělá mi proto problémy jejich jména vyslovit.  Pro Bruce – jako Američana je to velmi těžké.  Je zajímavé jak moc záleží na tom jaký jazyk je váš mateřský. 

Prameny Puia jsou horké prameny, které každých pár minut chrlí skulinami uprostřed skal gejzíry sirnaté, horké vody až padesát metrů vysoko. Voda pak stéká do ledové řeky, která teče nedaleko a přináší sněhovou vodu z hor. Zde se mísí horká voda s ledovou. Na tomto místě jsou také velké rybníky vařícího bahna, které bublá a bublá.  Je to fascinující pohled.  Dětem to trošku smrdělo, ale mě síra dělá dobře, a tak jsme se mezi gejzíry, které vydrží chrlit vodu i půl hodiny v kuse, procházeli dlouho.  Naše paní průvodkyně byla opět příjemná Maorka a té jsem se také zeptala na seriál „Děti z Kouřové hory“.  Řekla mi, že ví co mám na mysli, a že od místa, kde seriál filmovali nejsme ani tak moc daleko.  Lidé – Maorové na této hoře stále žijí tak, jak ukazovali v seriálu, postaru a udržují své tradice, i když je to dnes už z mnoha důvodů velmi těžké a nepraktické.

V dílnách muzea jsme se dále setkali se skupinou zručných Maorů, kteří zde vyráběli oděvy z listů, krásně je zpracovávali a barvili.  Ochotná žena mi ukázala jaké přírodní barvivo používají na listové sukně a z kterého stromu je berou.  Znám několik přírodních barviv ze školy, lidé tak dříve barvili nejen oděvy, ale i vlasy, a tak jsme si s maorskými „chemiky“ hezky popovídali. Rotorua nás okouzlila.  Navíc nás hřálo sluníčko a nebe bylo krásně modré.  Večer nás čekal výlet do Maorské vesnice, kde nás měli hostit pozdní, tradiční večeří, a tak byl čas na malý odpolední odpočinek v hezkém bytečku našeho motelu.  V koupelně jsme měli i velký whirpool (jaccuzzi) bazének, a ten si děti vrchovatě napustily, zatím co jsem psala pohledy pro vás.  Když jsme bazének vypouštěli museli jsme se přesvědčit, že voda na jižní polokouli opravdu odtéká na opačnou stranu než na severní polokouli.  Ano, je to pravda, odtéká po směru hodinových ručiček zatímco v Americe či Čechách odtéká doleva. Zemské jádro zde vodu přitahuje na druhou stranu. Takže až budete na jižní polokouli nezapomeňte si to vyzkoušet!  Stejně tak mapy světa se tu prodávají „vzhůru nohama“ a víte kde tím pádem leží Nový Zéland?  Zkuste si obrátit mapu světa a uvidíte, svět tak vypadá zcela jinak J.

  Autobus nás vyzvedl po setmění a vezl do maorské vesnice.   Maorský řidič se jmenoval Mark (na NZ velmi oblíbené jméno) a díky jemu jsme se skvěle bavili a dozvěděli opravdu mnoho detailů o této zemi a jeho lidu. Aby nám cesta do vesnice lépe utíkala, zabavil nás Mark zpěvem, zajímavým vyprávěním a hrou. Museli jsme nahlásit z které země jsme přijeli, a tak jsme se dozvěděli, že s námi cestují turisté z Nového Zélandu, Austrálie, Jižní Afriky, Velké Británie, Indie, Itálie, velká skupina Japonců a naše rodina reprezentovala USA a Českou republiku.  Pak jsme každý za svou zemi museli zazpívat národní hymnu.  Nejvíce se nám rozezpívali Japonci, protože jich bylo hodně, tak se nejméně styděli.

 Všechny potřebné maorské ceremonie jsme znali již z rána a proto jsme si připadali velice zkušeně.  Tentokrát byl náčelníkem naší skupiny mladý, vysoký blonďák Brad z jižní Afriky a reprezentoval nás celý večer také docela dobře.  Tradiční maorská večeře se skládá z pečených kuřat, ryb, ústřic, sladkých brambor a sladkých zákusků.  To vše za příjemné hudby a tance.  I když jsou Mauři velmi bojovný národ, mají také velmi rádi hudbu, umění, ženy a dobré jídlo.  V dnešní době si svůj vrozený temperament vybíjí hlavně při sportech a jejich nejoblíbenějším sportem je ragby, což je také národní sport Nového Zélandu.  Jejich národní mužstvo s názvem All Blacks (ol bleks – Celí černí) je jedno z nejlepších na světě.  Mistrovství světa v ragby probíhá v září ve Francii a bude jistě sledováno celým kiwi i maorským národem.  Naše Katunka mistrovství bude také sledovat a fandit týmu All Blacks!          

Byli jsme na Novém Zélandu teprve čtvrtý den, ale měli jsme pocit, že už jsme tu úplní domorodci. Tak dobře jsme se v zemi cítili a vyznali.  14. srpna ráno jsme se vydali k dalšímu cíli.  Čekala nás nejdelší trasa v autě za celý týden cca 460 km – dojet až do Wellingtonu, hlavního města.  Většinou máme plán podle kterého se držíme a snažíme se ho dodržet, ale změna programu je vyhrazena hlavně pokud „narazíme“ po cestě na něco zajímavého co nás dokáže zaujmout a odvrátit od plánu původního.  A tak tomu bylo i dnes.  Minulý večer s námi na maorské večeři u stolu seděla parta rozverných turistek z Austrálie a ty nám prozradily, že je hned za Rotoruou malá soukromá zoologická zahrada, kde si můžeme pohladit živá lvíčata.  Prý je to zážitek.  Víc nám říkat nemusely.  Do programu jsme zařadili lvíčata J  Lvíčí kluk Ben a holčička Hana byli velmi hraví, staří přes pět měsíců.  Na svůj věk pěkně velké kočky, a také už docela nebezpečné.  Od zootechničky jsme dostali jasné instrukce co smíme a co ne, nebo-li co pro nás bylo bezpečné a co již méně.  Lvi mají velmi drsnou a nepromokavou srst. Trošku to připomíná pořádný kartáč na boty. Čekala jsem měkkou kočičku, ale překvapil nás opravdu silný, urostlý lev s kartáčem na těle.  Všichni jsme se shodli na tom, že bychom Bena ani Hanu jen tak na procházce přírodou potkat nechtěli. Pro děti to byl velký zážitek a nemohly se lvíčat nabažit.  Strávili jsme u nich i v celé ZOO mnoho času.  Nelitovali jsme.  Před obědem se vydali na cestu do Wellingtonu.  

Na cestu do auta jsme si potřebovali dokoupit zásoby jídla - svačinky.  Samoobsluhy na NZ se velmi podobají supermarketům, které se dnes staví v Čechách.  Jak stylem, tak i nabídkou zboží.  Tlačenku tu měli, dále šunku, dobré párečky, klobásky, čerstvé housky, koláčky, chleba i Budějovický Budvar.  Prostě jako doma. Chutnalo mi.  Avšak místní ovoce, jablka a kiwi,  pravděpodobně byla jejich sezona, jsou bezkonkurenční.  Chutnají úžasně.  Když pomineme přírodu, která je tu prostě originální, Nový Zéland vám svým vybavením, které tu zavedli lidé bude hodně připomínat Evropu. Mají zde stejné vybavení koupelen, stejné ubrousky, stejné toalety i toaletní papíry, stejné kuchyně (typu Ikea), systém placení v obchodech,  pokladny, stejné banky, stejné obchody se stejnými názvy. Vše se tu váží na kila a dekagramy a vzdálenost se počítá na kilometry a metry.  Příjemné pro českého turistu J Amerika má všechno jiné, úplně své. Pro milovníky aut hlásím, že auta tu jezdí trochu jiná. Směsice Evropy a Ameriky.  Některé typy vozů jsme nikdy nikde neviděli, ale později jsme zjistili, že je to např. americká firma, ale sem je vyrábí na vývoz pod jiným jménem.

            Vše je tu naopak.  Když míříte stále více na jih, místo tepla jedete do větší zimy. Roční období tu mají také naopak.  Srpen je proto zimní měsíc, ale i tak se k životu začínali hlásit narcisky, krokusy a petrklíče. Jaro začíná v září.  Na Severním ostrově není zima tak drsná, ale na jihu a Jižním ostrově je na horách sníh.  Kromě hor nikde jinde nemrzne a průměrný nejchladnější zimní den bývá okolo 5 °C.  Nám se teplota přes den držela po celou dobu pobytu mezi 10-17 °C.  Novozélandské zimy jsou vyhlášené častými dešti, ale my měli štěstí.  Vždy jsme se dešti nějakým zázrakem vyhnuli.  Buď jsme přijeli před nebo po průtrži. Před cestou jsme si pořídili dobré nepromokavé boty i bundy s kapucí, čepice, rukavice i šály.  Počasí jsem sledovala asi tak 14 dní před odletem denně, abych si utvořila o tom co nás čeká nějaký obrázek.  Vybaveni jsme byli prakticky.   Náš čtvrtý den jsme projížděli nádhernou krajinou plné jezer a hor se zasněženými vrcholky.  Na těchto místech se filmovala slavná trilogie filmu „Pán Prstenu“ (Lord of the Rings), Oskarový vítěz, kterého v Čechách také znáte.  Pro Novozélanďany je celé toto filmování zážitkem a řekla bych národní pýchou, a tak se zde dokonce pořádají zájezdy pouze na místa, kde se filmovalo.  Vyjeli jsme až do nadmořské výšky 1500m a krajina se začala měnit.  Zelenou trávu a palmy vystřídala zvláštní, červená trsovitá rostlina.  Míjeli jsme lyžařská centra, která jsou vystavena ve výšce 2000m nad mořem. Pohoří jsou většinou utvořena ze sopek, které jsou na NZ ve většině případech stále aktivní.  Postupně jsme začali opět klesat dolů, a tím jsme se vrátili zpět do zeleně s pasoucími se ovcemi a kravami.  Nový Zéland má 4 miliony obyvatel, 9 milionů krav a 40 milionů ovcí!  Měli jsme dojem, že jsme ovce viděli všechny J.

 Po setmění jsme vjeli do nádherné zátočiny. V zátoce je vystavěno hlavní město Nového Zélandu Wellington, které je nejjižnější hlavní město na světě. Díky své poloze je to také jedno z největrnějších míst, protože leží v místě, kde se mísí jižní Tichý oceán s Tasmanovým mořem.  Oblast není ničím uzavřena, a tak je tu neustálý průvan, asi tak jako kdyby někdo nechal „otevřené dveře“. Wellington si pyšně sedí na této ojedinělé zeměpisné délce a šířce v plné kráse.  Večer se všechna jeho světýlka odrážejí ve vodě a město se mihotavě třpytí do tmy.

            Přespali jsme v hotelu Novotel. Pěkná moderní budova přímo v centru města.  Ještě za tmy jsme vstávali a za prvních ranních paprsků  projeli městem do přístavu, kde na nás čekala loď Kaitaki, která nás měla převézt na Jižní ostrov. Wellington je pěkné, moderní město plné mrakodrapů a mladších i starších budov s 400 tisíci obyvateli a s jednou neobvyklou budovou ve které sídlí NZ parlament. Mnohopatrová  budova parlamentu je postavena ve tvaru včelího úlu a tím pádem je nepřehlédnutelná.  Architekt, který budovu vystavěl měl asi dobrý smysl pro humor, když vládu umístil do „úlu“. 

Ve Wellingtonu se narodil dnes již světově známý herec Russell Crowe (filmy: Gladiator, Pán a kapitán, Čistá duše, Důkaz života ad.).  Mnozí lidé si myslí, že je to Australan, protože v australské televizi započal svoji kariéru a poprvé se proslavil, ale je to mýlka.  Russell Crowe je typický Kiwi i s trochou maorské krve. Jak jsme si všimli za našeho pobytu na Novém Zélandu i svým vzhledem je to typický Novozélanďan.  Chlapíkama jako je Russell se to na ostrově jenom hemží a urostlé, temperamentní sympaťáky s mírně zvlněnými vlasy a podmanivým úsměvem zaznamenáte často.  Ženy na NZ nejsou nijak zvláště atraktivní.  Také zde mají problémy s obezitou a lidi často hyzdí už jen ta nadváha.  Především mladé lidi.  Dívky tu nosí vlasy vesměs delší a do culíku.  Starší dámy si vlasy stříhají nakrátko.  Oblečení tu nosí podobné jako v Evropě,  byla zima, takže nejoblíbenější barvou byla černá.   Nejvíce tu o sebe pečuje bohatší asijská mládež. Ve větších městech jako je Wellington či Auckland se dbá na velice moderní oblečení a hlavně vlasy, které si často přebarvují na blond a vyčesávají do fantastických tvarů.

            Trajekt Kaitaki se s námi pozvolna pohupoval na vlnách oceánu a cílevědomě si to mířil do Pictonu, přístavního městečka na jižním ostrově kam mu cesta trvá okolo tří hodin. Psalo se 15. srpna – pátý den na cestě. Tato plavba je údajně nejmalebnější plavbou na trajektu a vůbec bychom se to nesnažili někomu vymluvit.  Projížděli jsme nádhernými útvary kopců a skal, viděli hejna delfínů a obdivovali azurové nebe a ještě modřejší vodu. Takové malé fjordy. Když vidím podobná místa, vždy musím přitom myslet na první objevitele.  Musí to být úžasný pocit objevit novou zem, ostrov, kontinent.  V Pictonu jsme si vyzvedli nové auto, protože vypůjčené vozy se nesmí převážet ze Severního ostrova na Jižní a pokračovali dál do Kaikouri.  Krajina se změnila rapidně.  Hory a kopce jaksi povyrostly, sněhu na vrcholcích přibývalo a ledové vlny burácely o kamenité pobřeží.  Pobřeží bylo poseté mořskými lvouny, kteří tu žijí volně.  Často jsme zastavovali na příhodných výhledových místech a kochali se pohledem. Vlevo bouřil oceán a vpravo se na zelených lukách v klidu pásly ovce. Na velkých cedulích najdete ponaučení pro turisty, jak se chovat ohledně mořských lvounů, kteří vás mohou překvapit na pláži, silnici či pod vaším autem.  Pozorně a nahlas jsme si ponaučení přečetli a jako rodina pak celé v autě ještě zopakovali.  Hned druhý den jsme poznali, jak je dobré být připraven a tím pádem nebýt překvapen.  Ale o tom až zítra.  Dnes jsme ještě stále na cestě do Kaikouri, malého pobřežního městečka u jižního Pacifiku. Bydlí zde nejen mořští lvouni, ale také delfíni a nádherné černobílé velryby Orca.  Kaikoura nemůže být vystavěna na lepším místě.  Celé městečko se skládá vlastně jen z jedné ulice, která se táhne do půlkruhu podél pobřeží několik kilometrů.  Všichni tím pádem bydlí „v první řadě“ a mají úžasný výhled na vysokánské, v zimě zasněžené hory, které se tyčí na druhé straně zátoky.  Náš motel Panorama (patřičný název) stál na konci Kaikouri a těšil se stejnému pohledu.  Vždy když najdu někde perfektní pohled – nádherné panorama, vzpomenu si na Hradčany.  Některá místa na světě mají své „Hradčany“. Pohled, který vás nikdy neunaví a pokaždé zahřeje u srdce.  Tímto šťastlivcem je také Kaikoura,  mají tu „své Hradčany“.

            Šestý den ráno jsme se probudili do nádherného, slunečného dne.  Nemohli jsme se vynadívat na zátoku Kaikouri.  S dětmi jsem se rozhodla jít pěšky podél pobřeží asi jeden kilometr na snídani.  Katunka vyběhla napřed a čekala na mě a Michaelu na pláži.  Bruce se rozhodl nejít a v klidu zabalit a připravit auto na další cestu.  Když  jsme s Michaelou vyšly z hotelu, uviděly jsme Katunku jak zaraženě stojí na pláži a něco pozoruje.  V tu chvíli jsme si také všimly na co se dívá.  20 metrů od ní (přesně tak jak bylo doporučeno) seděl mořský lvoun a ujišťoval se, zda mu z naší strany nehrozí nějaké nebezpečí.  Připlaval se vyhřát na ranní slunce.  Neustále se po nás ohlížel.  Nedovolila jsem dětem jít ani o krok blíže, aby na ně nezaútočil, což prý v ohrožení dělají.  Lvoun viděl, že ho jen obcházíme a zhodnotil, že mu nic z naší strany nehrozí.  V klidu se stočil do písku a podřimoval.  Dlouho jsme u něj stály.  Potkat zvíře v přírodě, v jeho domově, je jiné než se na něj dívat v zoologické zahradě.  Zvíře se chová jinak.  Bylo rozhodně dobré, že jsme si den před tím přečetly poučení pro případ, že potkáme lvouna.  Zachovaly jsme se přesně podle vyhlášky a nevyrušily tím pádem lvouna a sami se obohatily o nádherný zážitek.  To ráno jsme byly na pláži jen my a on.

Kaikoura je poloostrov. Po snídani jsme dojeli až na úplný výběžek.  Zde se vyhřívalo celé stádo lvounů, ale také tu již bylo mnohem více pohybu, pár turistů i místních lidí.   Vylezli jsme na vysoký, zelený kopec vybíhající do moře.  Slunce stále silně svítilo, ale foukal studený, prudký vítr.  Tak silný, že jsme se do něj mohli opřít a stát, udržel nás.  Michaela, která váží o trochu víc než moucha, se mohla do větru úplně položit a to se jí moc líbilo.  Roztáhla ruce a dělala, že letí.  Daleko do toho neměla.  Byli jsme na špičce poloostrova, obklopeni jižním Tichým oceánem na vysokém zeleném kopci.  Hluboko pod námi se na útesech rozvalovali mořští lvouni.  Dohlédli jsme velmi daleko.  Procházeli jsme se tak dlouho jak jsme vydrželi nápor silného větru, a pak se vrátili dolů na parkoviště. Projeli Kaikouru s kterou jsme se tímto rozloučili.  Katunka se sem chce určitě vrátit a zaplavat si v moři s delfíny a velrybami, což se tu pořádá, ale jen v jejich letních měsících prosinci a lednu.  Pokračovali jsme dál na jih do naší konečné zastávky na Novém Zélandu – města Christchurch (chrajsčrč).

  Na cestě do Christchurch jsem se konečně odvážila a zasedla za volant.  Ježdění vlevo nám pomalu začínalo připadat přirozené.  Vždy jde především o zvyk.  Tak je to i s jídlem.  Velmi často dostávám otázku: „Jak se na cestách stravujete?  Vyzkoušíte vždy a všude místní stravu?  Ano, vždy a všude vyzkoušíme místní stravu, protože jiná tam prostě není.  I když si objednáte jídlo, které znáte z domova bude chutnat jinak a bude připravené také trochu jinak.   Ani jeden z nás není moc velký jedlík a jídlo (hlavně pro ženskou část naší rodiny) je druhořadé.  Děláme to tak, že několikrát za cestu zajdeme do pěkných až luxusních restaurací a objednáme to nejlepší co zde mají k ochutnání.  Toto počínání, ale není moc praktické jak po stránce časové tak po stránce finanční.  Navíc nemají většinou nic pro děti. Máme stále ještě celkem malou Míšu, která má ráda jednoduchá, dětská jídla bez koření a ozdob.  Snažíme se proto hledat místa kde vyhoví všem členům rodiny.  Nejraději máme jídelny a restaurace rodinného charakteru a zde na Novém Zélandu mají dobré.  No a nakonec dříve či později, tak asi jako většina turistů, končíme u McDonalda nebo Pizza Hut či jiné z amerických rychlo jídelen.  Má to několik výhod: čas, finance, povědomé jídlo, čisté záchody, nekuřácký prostor. Když to jen trochu jde nocujeme vždy v hotelu s kuchyňkou, kde si můžeme posnídat oblíbené lupínky s mlékem, džusem a kávou či v klidu povečeřet nakoupené dobroty z místních lahůdek a zásobit se ovocem a zeleninou. Kombinujeme naše stravování jak se dá a během pár dnů už všichni víme co nám chutná a co budeme zkoušet dál.  Buď si na nové chutě zvykneme a obohatíme tím náš jídelníček anebo se vracíme k tomu co již známe. 

Odpoledne jsme dorazili do Christchurch.  Je to největší město na Jižním ostrově se 400 tisíci obyvateli. Také velmi malebné město s mnoha krásnými a zajímavými zákoutími.  Rozhodně to tu na první pohled vypadá jako Anglie.  Staré, kamenné kostely, cihlové domky a mnoho hezkých upravených zahrad a parků. V Christchurch ale také naleznete celou čtvrť ve španělském stylu a cukrárna, kterou jsme navštívili pekla jenom dánské dobrůtky. Protéká tu řeka Avon.V žádném novozélandském městě se nedají přehlédnout dvě věci: sochy královny Viktorie a památníky z první a druhé světové války.  Také z mnoha dalších válek, kterých se Novozélanďané účastnili po boku australských jednotek (Anzac). Nový Zéland je (od r. 1907)  suverénním státem, stále však patří mezi državy anglického království.  Hlavou státu je premiérka (t.č. Helen Clarke) a anglickou korunu, královnu Elizabeth, tu zastupuje tzv. Generální guvernér (t.č. Anand Satyanand). Je třeba podotknout, že novozélandská vláda má mnoho žen.  Také byla první zemí na světě, která umožnila volební právo všem ženám (1893)!  Ženy mají na rozvoj země velmi kladný vliv. Důkaz lásky, úcty a respektu k ženám na NZ rozhodně naleznete.

Prostudovali jsme mapu a vydali se do ulic.  Po jízdě autem se nám chtělo chodit a běhat.  Zaparkovali jsme rovnou u našeho motelu Toscana a odtud došli do rozlehlého městského parku s obrovskými stromy a celý ho proběhli.  Lidé, které jsme zde potkali se dávali rádi do řeči, ptali se nás odkud jsme, jak se nám tu líbí, co děláme a kam jedeme.  Znovu jsme si ověřili jak jsou Novozélanďané zvídaví.  Ostrované celkově trpí někdy pocitem, že mají málo zkušeností s jinými kulturami, a tak k jejich základnímu vzdělání patří také tzv. OE (Oversea Experience - zámořská zkušenost).  Vydávají se na cestu (většinou) do Evropy, Asie či Ameriky.

 V Christchurch dětem zrovna končila škola a potkávali jsme mnoho studentíků, kteří domů spěchají pěšky nebo na velkých jízdních kolech.  Většina dětí nosí do školy uniformy.  Kluci mají delší, neposlušné vlasy a dívky si vlasy svazují do mašle. Vypadají jako ze starého anglického filmu nebo také jako „Harry Potter“ J  Se zájmem jsme je pozorovali, ale jejich starosti a rozhovory jsou stejné jako u dětí všude jinde na světě.  Kluci chodí rádi v partičkách a jsou velice atleticky zdatní.  Líbili se nám.  Stačí si představit partu z čs. filmu „Páni kluci“, asi tak nějak vypadají.  Nikde jsem si nevšimla, že by děti používaly mobilní telefon jako děti americké či české, vlastně ho vůbec nepoužívaly. 

Za tmy a začínajícího deště jsme se vrátili zpět do motelu, čistého, útulného apartmánu. Kamna hřála, pizza ležela na stole, pára ze sprchy zahalila celý byt. Katunka pracovala na školním projektu, který musela na konci prázdnin odevzdat (středoškoláci v USA dostávají přes léto mnoho úkolů).  Michaela poctivě čistila nasbírané mušle a kamínky horkou vodou a kartáčkem na zuby a doufala, že jí je kontrola na letišti nezabaví. Každý z nás se v duchu loučil s Novým Zélandem.  Již to nebyla ta neznámá, neprobádaná země.  Najednou to pro nás byla země s jasnou představou, opravdová místa, kterých jsme se dotkli, vzpomínky, které nám zůstanou. Naděje, že se sem zase brzy vrátíme. Současně jsme se připravovali na další cestu. Druhý den, 17. srpna, nás čekal let do australského Melbourne.

Pokračování příště: Austrálie 2007

 KD  

 with%2520cities