SAVANNAH, GEORGIA 2007    (Word) (PDF)

 

Stát Georgia (džordža) leží na jihovýchodě Spojených států amerických a hovorově se mu říká «Jižanský stát»Jižanské státy mají svou vlastní kulturu, svou vlastní historii a svou vlastní mentalitu.  Území dnešní Georgie jako první zmapoval španělský cestovatel Hernando de Soto se svojí vojenskou výpravou a skupinou kněží již v 16. století.  Jeho jméno stále nesou zdejší hotely a ulice.  Původní obyvatelé byli Indiáni.  Mezi nejpočetnější skupiny Indiánů patřil kmen Cherokee (Čeroký) a kmen Creek (Krýk).  Nakonec si Georgii vybojovali Angličané a toto území si přisvojili jako svou kolonii, a tak se Georgia stala jakýmsi ochranným koridorem mezi španělskou Floridou a americkou Jižní Karolínou.  Georgia má dnes přes 8 milionů obyvatel a hlavní město je Atlanta, které jsem měla to štěstí navštívit před šesti lety.  Pochází odtud americký hrdina Martin Luther King - bojovník za lidská práva a nositel Nobelovy ceny míru a bývalý president Jimmy Carter, také nositel Nobelovy ceny míru.  Georgia se tedy má čím chlubit a když chcete opravdu poznat Ameriku, měli byste navštívit alespoň jeden z tzv. «Jižanských států».  Georgia specificky hrála velkou roli v občanské válce a osudy «Jižanů» jistě znáte z románu Jih proti Severu.  Tentokrát se mi naskytla příležitost navštívit další ze zajímavých míst v Georgii, město Savannah (Savéna).

 

Bruce konference se konají často a na jakémkoliv místě světa.  Zatím se stále držíme na domácích kontinentech buď v Americe nebo v Evropě a všude také vozíme sebou obě dcery.  Tentokrát jsme se rozhodli, že pojedeme poprvé sami jen s Brucem.  Uznali jsme, že po deseti letech manželství bychom se mohli odpoutat a vyrazit jen jako pár.  Nejprve se ve mě rozpoutal vnitřní boj zda děti dokážu opustit na celé čtyři dny a svěřit je i celou svou domácnost babičce Beverly.  Chvilku jsem vyhrávala, chvilku zase prohrávala, ale nakonec zvítězila touha po cestování, malém osobním odpočinku a načerpání nových sil právě na roli maminky, kterou zastávám už 15 let.

  Vyletěli jsme ráno 3. ledna z letiště v Orange County do Atlanty, kde jsme přestupovali na letadlo do Savanny.  Sebou na palubu si dnes již nesmíte vzít téměř nic, také letištní kontroly dnes automaticky zahrnují jak rentgen všech zavazadel, tak osobní prohlídku.  Při procházení detektory kovu je třeba sundat jak boty, tak opasek, tak cokoliv co obsahuje kov.  Po 11. 9. 2001 se toto praktikovalo pouze na některých mezinárodních letištích, především v Anglii, jinde v Evropě a také na východě USA.  Dnes je to rutina běžná všude, cestovatelé jsou na to již zvyklí, organizace na letištích je vypilovaná.  Mě to osobně přijde velice komické jak všichni po kontrole odchytáváme své svršky a jiné osobní vlastnictví, které nám děsným fofrem vyjíždějí z rentgenu, házíme vše v rychlosti na sebe, škobrtáme o nedoobuté boty a vůbec závodíme o to, kdo na sebe vše navleče dříve aby nezdržoval další cestující za sebou.  Někdy se najde okolo vás parta lidí se stejným smyslem pro humor, a tak se tomu řehtáme jako koně, ale tak trochu tajně, abychom nevypadali jako nějací teroristé, kteří mají radost, že “prošli”.  Já si osobně myslím, že do budoucna budeme procházet úplně nazí, protože už tohle co tam vyvádíme dnes nemá od úplného obnažení moc daleko J  Na druhé straně technologie velmi postoupila, a tak k takovému vydání palubního lístku dnes již nepotřebujete vůbec letušku, ale vše si nabrnkáte do malých počítačů v hale sám a místenka vám vyjede přímo k ruce.  Let do Atlanty z Californie trvá něco přes 4 hodiny, nazpět je to ale 5 hodin, protože se letí proti točení zeměkoule a to vždy brzdí letadla vehementně.  Dále musíme přičíst časový posun, který je o tři hodiny a tak jsme do Atlanty dorazili již za šera a o tři hodiny starší.  Let do Savanny je z Atlanty pak už jen půl hodinky.  Do Savanny s námi letělo také mnoho vojáků.  Savannah leží blízko Atlantického oceánu odkud vyplouvají vojenské lodě.  Byli to samí mladí kluci, kteří se po vánocích vraceli zpět do Iráku.  Letuška byla jejich mládím dojatá, a tak si jejich jména poctivě zapsala do notýsku a jednotlivě všechny vojíny vyjmenovala do palubního mikrofonu spolu s vyjádřením díků a přáním šťastného návratu.  Celé letadlo jim mohutně zatleskalo.  Američané jsou férový národ.  Ať už mají názor na válku v Iráku jakýkoliv a o prezidentovi si myslí cokoliv, vzdají své uznání vojákům, kteří za okolnosti nemohou.

V Savanně jsme přistávali za úplné tmy a náš hotel se jmenoval jak jinak než - Hilton de Soto (po Hernandovi)!  Ve vstupní hale na nás již čekala skupinka profesorů a profesorek.  Některé již znám a někteří znají zase mě.  Vždy mě mile překvapí jak se ke mě hlásí a srdečně zdraví.  Američané se velmi rádi objímají (hug).  Potřást si rukou je zvyk praktikovaný pouze při představování nebo při důležitějších obchodních či politických setkání.  Pokud vás zná Američan lépe hned vás obejme.  Pokud vás nezná tak dobře, tak kývne hlavou na pozdrav nebo lehce mávne. (Když zná české mravy, samozřejmě vám podá ruku, např. Bruce).  Mě osobně tento místní zvyk velmi vyhovuje, protože mám často zpocené ruce, a tak není pro mě ani pro druhé příjemné žmoulat mojí ruku.  I ti co mě poznali v Savanně poprvé, mě prý znají z Bruceova vyprávění, a tak bylo hodně objímání, ale také představování, a pak se šlo na společnou večeři, okusit trochu z jižanské kuchyně, která je mimochodem velmi chutná.  U moře podávají vždy také mnoho rybích specialit.  Jižanská kuchyně mě něčím připomíná tu naší českou.  Jídlo se často podává s omáčkami a je trošičku více omaštěné.  Zapíjí se vínem a jinými míchanými likéry.  Také pivo je zde oblíbené a v Savanně si vaří i své vlastní, které jsem ochutnala a bylo velmi dobré.  Jižané si velice potrpí na sladké.  Američani vůbec snesou mnohem víc sladkého než Evropané, ale «Jižané» snesou ještě více sladkého než průměrní Američané, jestli si to vůbec dovedete představit.  Já osobně nepozřu sladké pamlsky ani v Čechách, natož pak na jihuExtra sladké chuti docilují tím, že cukr před použitím nahřívají a rozpouští, takže je velmi silně sladký.  Specialitou v Georgii jsou tzv. pralinky, které nemají nic společného s těmi našimi rumovými.  Je to sladká, vanilková placička plná ořechů a prodává se absolutně v každé cukrárně v Savanně, kde si můžete počkat až vám vyrobí úplně čerstvou a ještě teplou, křupavou.

Druhý den ve čtvrtek ráno 4. ledna Bruce vstal a vydal se rovnou na konferenci, která se konala přímo v hotelových prostorách a trvala celý den.  Já jsem přijela za turistikou, protože Savannah je jedním z turistických míst USA.  Vybavena knihou a mapami jsem vyrazila do klidných ulic, teplého a vlhkého rána Savanny.  Když jste v některém městě poprvé a nevíte kam jít dříve je nejlepší zajít do tzv. turistického centra a informovat se.  Tyto centra dnes již existují po celém světě ve všech trochu zajímavějších městech (také v Praze).  My tato centra využíváme velmi často a jelikož v nich pracují místní lidé, je to i váš první kontakt s “domorodci”, kteří toho mnohdy o městě vědí více než vaše turistická příručka.  Staré centrum Savanny není velké, a tak jsem po ránu všude došla nejprve pěšky.  Překvapili mě krásné, široké a rovné ulice, které tu jsou vybudované od samého začátku.  Když cestuji Amerikou často přemýšlím nad tím, jak první příchozí do Ameriky měli vše promyšlené.  Přinesli (většinou) z Evropy to nejlepší co tam bylo a to co tam nedávalo smysl nebo nefungovalo tak jak má, prostě již v Americe nebudovali a nezaváděli.  Jistě je to tím, že mnoho Evropských měst bylo stavěno nebo založeno již velmi dávno a například ve středověku byly požadavky na výstavbu měst jiné.  Ale jistě je to také tím, že v Evropě od pradávna na vše existovaly normy podle kterých se jelo a které se musely dodržovat ať dávaly smysl či ne.  Nic takového na «Novém kontinentě» neznali, ani nikdy nezavedli.  Přijížděli sem (a stále přijíždějí) lidé, kteří možná právě v Evropě nenašli uplatnění, protože měli nápady na které tam neexistovaly normy.  Tito originální myslitelé pak nacházeli šanci zde v Americe a pokud mohli, tak jí využili pro sebe i pro ostatní.  Myslím si, že to je právě to, co dodnes přitahuje určité lidi na americký kontinent.  Ty neomezené možnosti.  Dodnes tu neexistují žádné normy.  Prostě ukaž co umíš, je nám jedno odkud jsi.  Na Americe vás nebude lákat to, jak to tu vypadá nebo to, co je tu k nakoupení. Na pohled je to kontinent jako každý jiný.  To co na Americe od jejího základu láká a fascinuje jsou právě ty možnosti pro všechny bez ohledu na to kdo jste, odkud jste přišel a kdo je váš známý.  Dokud si Amerika uchová tuto svojí originalitu bez norem bude vždy lákadlem a magnetem pro ostatní lidi, kteří hledají ještě něco jiného.  A tak tomu bylo i v Savanně, kdy město přijeli vybudovat dva Angličané.  Jeden z nich James Oglethorpe v r. 1733 položil základy města. Vybral místo na kterém se vystaví přístav podle plánů Williama Bulla.  Místo v rovině, na úrodné půdě a s řekou ústící do Atlantiku.  Přivezl z Anglie 150 kolonistů, kteří měli město jak postavit, tak posléze osídlit.  Tito kolonisté byli původně odsouzeni anglickým králem a uvrhnutí do vězení.  V Anglii se tehdy odsuzovalo za cokoliv.  Urážka krále byla běžným hříchem, zkracování hlav i končetin tu bylo na denním pořádku.  Kdo navštívil londýnskou Věž v Anglii bude vědět o čem mluvím.  Monarchie se rovná totalitnímu režimu, a tak se do věznic dostávali i lidé vzdělaní, šikovní, zdraví, chytří a především odvážní, kteří si uměli stát za svým názorem.  Takové si ke svému plánu právě vybral i Generál Oglethorpe (tehdy pouze třiceti-sedmiletý) a umluvil krále, že mu tím vyprázdní věznici a ušetří mu tak starost o další hladové krky.  Oglethorpe měl nyní místo, plán i kolonisty, a tak mohl začít se stavbou kouzelné Savanny.  Zbýval ještě jeden úkol.  Dohoda s indiány z kmene Creek, kteří na území dnešní Savanny žili.  Generál Oglethorpe uzavřel smlouvu s náčelníkem kmene.  Na důkaz věčného míru provdal náčelník svou dceru za jednoho z anglických důstojníků.  Jeho dcera pak působila mezi oběma národy jako překladatelka.  Z historie vyplývá, že vše proběhlo v klidu a velmi přátelsky.  Podle toho soudím, že Oglethorpe byl nejen dobrý stratég, ale také velmi dobrý diplomat.  Celý plán města byl opravdu vykoumaný, a právě proto původní šířka ulic stačí i dnešnímu provozu.  Generál vystavěl vše velmi široké, na rovině.  Savannah nemá jediný kopeček.  Všechny ulice jsou rovné a bloky vystavěné do souměrných čtverců.  Každé dva bloky se rozprostírá park s vlastním jménem, ve kterém hlavně na jaře bují rododendrony, jasmíny a gardénie.  Domy se stavěly většinou z cihel a kovu.  Čím bohatší majitel, tím více kovu na domech.  Cihly se však pokrývaly omítkou.  V Savanně nebylo módní nechávat domy jen z cihel.  Omítky měly různé barvy, oblíbená byla tehdy broskvová, pravděpodobně z důvodu veselé barvy, oblíbené v Karibiku, kam se také za obchody vypravovali obchodníci ze Savanny.  Cihly a kov byly doporučeny i z jiného důvodu – nehoří, a tak Savannah nikdy nezažila zničení ohněm, které bylo v té době postrachem všech měst.  Domy se stavěli v anglickém stylu s masitým schodištěm uprostřed domu.  Později se přidal sloh románský a římský (klenby a sloupy pouze na okrasu), protože to prostě přišlo do módy a lidem se to líbilo.  Doba Viktoriánská také zanechala v Savanně mnoho stop.

            Zpět k mému dni.  V turistickém centru je současně také městské muzeum, které jsem si celé prohlédla a zhlédla film o historii města.  Pak jsem si koupila jízdenku na turistický autobus, který vás vozí městem stále dokola a vy si vystoupíte a nastoupíte jak se vám zlíbí.  Jízdenka vám platí po celý den a váš řidič/ka je současně vaším průvodcem.  Od průvodce se dále dozvíte co dalšího město turistům nabízí a oblíbené jsou zde půlnoční vyjížďky za duchy a strašidly, kterými prý Savannah oplýváTéměř každý dům tu má prý ducha a celé město je notoricky pověrčivé.  To by se asi líbilo všem pověrčivým Čechům, protože podle světového průzkumu (vydáno v časopise TIME), jsme jeden z nejpověrčivějších národů na světě.  Podle toho vidíte, že lidé prostě na něco potřebují věřit.  Není to vůbec zvláštní, že lidé věří, že Savannah je výjimečně kouzelné a tajuplné město a že nad ním drží někdo ochranou ruku.  Již několikrát mělo totiž namále, ale vždy se našel někdo, kdo ho zachránil.  Proti požárům se stavěli již zmíněné cihlové domy. Také tu byla zavedena první požární stanice a zavěšen obrovský zvon, který upozorňoval na vznícený oheň.  Další zázrak město zažilo za občanské války, když k němu směřoval generál Sherman (Šermen).  Po úspěšném vypálení města Atlanty si usmyslel, že Savannu také podpálí.  Když však těsně před Vánocemi dorazil do Savanny byl tak okouzlen zdejší architekturou a městem samotným, že se jej ani nedotekl, v klidu je jen obklíčil a celé město symbolicky daroval presidentovi Lincolnovi k Vánocům.  To co generál Shermam ušetřil během Občanské války se málem zničilo a nezachovalo o sto let později.  Přišli noví stavitelé, nová móda a původní parčíky a vilky se začali postupně bořit a přetvářet.  To se vůbec nelíbilo skupince místních žen, které se na to konto rozhodly v r. 1955 založit nadaci na záchranu historické Savanny.  Vybraly dost peněz, aby skoupily veškeré pozemky, které byly na seznamu přestavby.  Tyto pozemky postupně prodávaly zpět jednotlivým majitelům s podmínkou, že jej po opravě nový majitel zachová v původním stavu.  Díky tomuto dalšímu zázraku a silným ženám, je Savannah dnes zachována v původním stavu, za což jsou místní lidé velmi vděčni.  K silným ženám v historii Ameriky bych se chtěla ještě vrátit.  Ženy mají mnohem více vlivu na své okolí než si myslí nebo vůbec tuší.  Nyní nemluvím jen o Američankách, ale o ženách všude na světě.  Ať už je to žena, která si buduje kariéru v nějakém oboru nebo žena, která se rozhodne být matkou a zůstane v domácnosti, její vliv na okolí a budoucnost lidstva je prakticky neomezen.  Jistě znáte rčení: “Za vším hledej ženu”, Američané také říkají: “Za každým úspěšným mužem, hledej úspěšnou ženu”.  Američtí muži a manželé (nejen z jihu) také rychle pochopili jak výhodné pro všechny je, když má společnost silné a vzdělané ženy.  Normální vzdělaný Američan tedy neočekává od své manželky, že mu bude dělat služku, vařit, uklízet nebo snad prát.  Co od ní ale takový manžel bude očekávat je partnerství a oporu.  Bude očekávat, že se s ním podělí o svůj život a že ho bude dobře reprezentovat.  Jestli při tom také vypere nebo uvaří je zcela na ní.  Nikdy jí to nevyčte.  Ženy ví, že své znalosti mohou předat dál svým dětem na jejichž výchovu má každá maminka velký vliv, především v raném věku dítěte, ale také kolik užitečných věcí mohou vykonat pro své okolí nebo i národ, když si prosadí svůj nápad či názor.  Ženy umějí velmi tvrdě pracovat a umějí být stejně tvrdohlavé jako muži, když na to přijde.  Důkazy toho vidíme do dnešních dnů po celé Americe a jeden za všechny je založení i této nadace a dalších, která funguje v Savanně dodnesŽenám se tu také říká «neviditelná síla».  Protože ačkoliv je nevidíte, někdy ani neslyšíte, řídí, hýbají a udávají směr společnosti.  Jih si stále zastává asi nejtradičnější role.  Lidé tu velmi silně věří, že muž by měl být živitelem rodiny, zatímco žena řídí a vede chod domácnosti a stará se o děti.  Všechny Jižanky, ať už v domácnosti či s kariérou, které jsem doposud osobně poznala umí výtečně vařit, vést domácnost, potrpí si na styl, umí si bravurně nalíčit tvář a denně upravit vlasy.  Jižané jako poslední v Americe stále dodržují pravidla společenského chování.  To zahrnuje také děti, které musí dospělým vykat.  V angličtině se vykání rozlišuje tím, že vás oslovují příjmením a pokud osloví prvním jménem, pak to musí být s titulem - pro ženy Miss (paní) a pro muže Mister (pán) nebo pokud má titul, oslovení začíná titulem.  Například mě jižanské děti našich známých vždy oslovují: Miss Katerina a Bruceovi říkají: Doktor Dehning.  Oslovení Miss budete znát ze seriálu Dallas (Texas, další jižanský stát), kdy všichni říkali mamince Miss Elí (pani Elí).  Muži si tu také stále drží svůj pověstný “jižanský šarm” a tak není vůbec neobvyklé, když vám cizí muž přidrží v Savanně dveře a ještě stačí udělat pukrle nebo pomůže s taškou nebo utrousí lichotivou poznámku směrem k ženě-ženám, které vše přijímají graciózně a rozhodně si nemyslím, že kvůli tomu někoho ženou k soudu, tak jak se někdy o Američankách tvrdí.

            Můj vzdělávací den pokračoval a Savannah mě zajímala čím dál tím více.  Pohybovala jsem se pouze v původní části Savanny, ale dnes je zde vystavěná také nová část města s dálnicemi, letištěm a moderním přístavem kam se přestěhoval veškerý průmysl.  Savannah má přes 131 tisíc obyvatel a na první pohled vidíte, že polovina těchto obyvatel jsou černoši.  Černochy sem začali přivážet z Afriky okolo roku 1610.  Státy Georgia a Jižní Karolína, která začíná hned za řekou Savannou, měli tu nejhorší pověst o zacházení s otroky.  Mimo jiné otroci pracovali na plantážích s bavlnou, která se stala také nejvyváženějším produktem jihu.

Jak je vidět lidé se neradi stěhují, a tak i zde na jihu, stále najdete nejvíce potomků původně přivezených otroků.  Ačkoliv dnes již běloši a černoši na jihu pracují či studují společně, ve volných chvílích a osobním životě tráví čas odděleně ve svých komunitách.  Běloši mají své restaurace, kadeřnictví, obchody, stejně tak jako černoši mají svá.  Původní zástavba města Savanny je velmi klidná, a i když tu funguje městská hromadná doprava docela dobře uvidíte mnoho lidí chodit pěšky.  Největší provoz je u řeky, kde se hromadí turisté a odkud také odplouvají turistické parní lodě.  Ruch je také v dalších přilehlých ulicích, kde jsou kanceláře, banky, muzea a hlavně mnoho obchodů, restaurací a cukráren.  Se setměním ale přichází okamžitý klid do ulic a Savannah se téměř vylidní s výjimkou turistů. 

            Savannah je velmi fotogenické místo s mnoha kostely a starými stromy, většinou magnoliemi, které jsou pokryté tzv. španělským mechem, což je zvláštní rostlinka, které se velmi daří ve vlhku a teple.  Sama nemá žádnou základnu k životu, a tak se zavěšuje na stromy, které jí přijdou do cesty když letí vzduchem.  Na těch se pak zabydlí a roste a roste.  Stromům to prý neškodí a vypadá to pěkně, tak trochu tajemně.  Právě proto je Savannah vhodné místo na filmování a proto zde bylo také natočeno 49 filmů, mezi nejznámější patří Forest Gump a také Půlnoc v zahradě dobra a zla (Midnight in The Garden Good and Evil), který byl nafilmován podle bestselleru stejnojmenné knížky a vypovídá o záhadách a kultuře města Savanny.  Kniha stojí rozhodně za přečtení.

            Odpoledne jsem už byla přetížená zážitky, a tak jsem se vrátila zpět do hotelu a zašla na Bruceovu přednášku což obyčejně učinit nemohu, protože mám sebou děti.  Ozdobila jsem se jmenovkou, která mě umožňuje proklouznout do prostor konference a našla sál, kde Bruce zrovna přednášel.  Přednáška to byla zajímavá.  Jednalo se o školení nových profesorů, kteří zrovna ukončili svůj doktorát a budou se ucházet o místo v některé z amerických univerzit.  Přednáška probíhala formou otázka - odpověď.  Otázky jsou dopředu připravené jako referát a zahrnují ty nejčastější dotazy nebo obavy, které noví profesoři sdílí.  Píši noví profesoři, protože zdaleka to neznamená, že se jedná pouze o mladé profesory.  Mnoho lidí se rozhodne změnit kariéru během svého života.  V Americe je to velmi běžné, a tak si dodělají potřebné vzdělání a pokračují novým směrem.  Proto v publiku seděli i mnohem starší kandidáti než je Bruce, ale služebně jsou nováčci.  Bruce podával velmi cenné informace jak všeobecné, tak ze své vlastní zkušenosti.  Profesoři bývají z velké míry velmi skromní lidé asi proto, že ví něco co my ostatní ne, a také při sobě velmi drží a podporují se.  Především Brucův obor obsahuje malou skupinu lidí - vědců a ti se snaží jeden druhému opravdu pomáhat a nabízet své rady a zkušenosti.  Mile mě překvapila upřímnost s jakou se snažili zhodnotit různé situace v nastávajícím oboru a s jakou pokorou noví profesoři poslouchají již zkušenější profesory a zamýšlejí se nad každou možností.  To je jedna z dalších věcí, která posouvá světové experty výš, ta pokora.  Pokud se totiž člověk nechá unést svým vlastním úspěchem a jeho ego už neví kam by, pak nastává jeho konec.  Pýcha předchází pád, to už jsme zažili v historii mnohokrát.  Myslím si, že dokud si člověk - jedinec nebo i celý národ zachová právě zdravou pokoru a flexibilitu názoru na věc, jedině tak má šanci nezakrnět, ale naopak vzrůstat. 

            Venku si zatím sprchlo a po přednášce jsem se vrhla znovu do ulic Savanny.  Bruce čekal ještě další seminář.  Hned vedle našeho hotelu vystavili nádhernou katedrálu sv. Jana, která je určitě tím nejkrásnějším kostelem v Savanně.  Je to taková minikopijka chrámu sv. Víta na pražském Hradě a samozřejmě také o mnoho chudší.  V Americe nikdy nenajdete kostely tak honosné nebo bohaté jako má Evropa.  Je to tím, že si tu vše stavěli lidé sami, často ve volných chvílích a po práci, kdy si vše také financovali.  V Evropě se tyto skvosty vytvářely a zdobily po celá staletí byly financovány církví a vládou.  Přesto mě tato katedrála okouzlila a příjemně překvapila. 

            Na večeři jsme si tentokrát zašli s Brucem jen sami dva a vychutnávali jsme teplý večer v Savanně u řeky Savanny.

            Další den v pátek 5. ledna pokračovala Bruce konference, zatím co já jsem znala Savannah pomalu už jako své boty, a tak jsem měla jasný plán kam se ten den vydám a co si chci prohlédnout z blízka.  Téměř v každém místě kde cestuji musím dříve či později najít poštu, protože z každé cesty posílám pohledy.  Někdy sebou známky nevezu a v recepcích hotelů zámořské neprodávají.  A tak moje první ranní cesta vedla na poštu.  Hned u pošty se také nachází Talfairské muzeum, kde jsem si obstarala jednotnou vstupenku do několika zajímavých míst.  V Talfairském muzeu se nachází výstava evropského umění, především obrazy z 19. století a amerického impresionismu.  Je to moc pěkně udělané muzeum ze staré savannské vily, která je zachována v původním stavu s původním vybavením a nábytkem.  Prostory muzea jsou na ní přistaveny.  Takže nejprve vstoupíte do původního obydlí, což je také určené k prohlídce a pak pokračujete dál do muzea.  Vůbec bych nečekala v Savanně takový druh muzea.  Celé uspořádání se podobalo výstavám, které znám z Evropy.  Nejvíce mě zaujal obrovitánský obraz hned u vstupu.  Když jsem se na něj pořádně zadívala uviděla jsem ve štítu zobrazeného bojovníka - znak s naším českým dvouocasým lvíčkem.  Paní průvodkyně přednášela, že tento obraz zobrazuje smrt krále Jana ze země České.  Protože jsem v muzeum to ráno byla jen já a ještě jeden tichý pár z Pennsylvánie, směle jsem se ozvala, zda se jedná o Jana Lucemburského.  To pani průvodkyně již nevěděla.  Musela jsem si obraz sama prostudovat, zasadit do doby a zjistila jsem, že to byl opravdu Jan Lucemburský, otec Karla IV.  Přemyslovci a Lucemburci mě z Českých dějin zajímali asi vždy nejvíce, a tak mě i tento obraz fascinoval, bylo to krásně namalované.  Tímto zdržením jsem se ztratila z dohledu paní průvodkyni a dál si do prohlédla muzeum již samaMusím přiznat, že nejvíce se mi líbí umění 19-20 století, především obrazy malířů, kteří byli ovlivněni Evropou nebo byli z Evropy.  Dále jsem pokračovala do Jepsonova muzea, což je velmi nádherná a moderní budova na kterou jsou v Savanně jistě pyšní, ale výstava uvnitř nestála za nic.  Absolutně nerozumím modernímu umění, a tak jedna čára na papíře nebo propíchnutá krabice od bot špejlí, které někdo vystaví a nazývá uměním mi neříkají zhola nic.  Ať se snažím na exemplář dívat z jakéhokoliv úhlu, mám jen dojem, že si umělec ze mě vystřelil, a tak jsem Jepsonovo muzeum spěšně opustila.  Ještě jsem měla v plánu najít jeden savannský dům, který jsem si chtěla prohlédnout podrobněji.  Spletla jsem si ale adresu a ocitla se v jiné vile, která byla sice v rekonstrukci, ale stále otevřena pro veřejnost.  Přivítal mě velice milý průvodce, a jelikož jsem byla zvědavá, nechala jsem se domem také provézt.  Uvnitř jsou savannské domy velké, rozlehlé a mají jak sklepní prostory, kde se vařilo, tak patra, kde se žilo.  V létě bohaté rodiny v Savannah obyčejně nezůstávali kvůli horku a stěhovali se někam na sever. Někdy stačilo popojet blíže k moři a lidé se tak zbavili obtížného hmyzu, komárů a těžkého vlhka, které rozhodně na Jihu v létě panuje.  Můj průvodce se jmenoval John a nebyl líný povídat, a tak jsem se dověděla opravdu mnoho.  John (asi stejně starý jako já) měl zvláštní přízvuk, a tak slovo dalo slovo a dozvěděla jsem se i jeho osobní příběh.  John se původně narodil v Montreálu v Kanadě, francouzské části.  Když dorostl přestěhoval se do New Orleans - stát Louisiana v USA.  A tam žil a byl šťastný až do chvíle, kdy přišel hurikán Katrina a smetl vše co John měl.  Tak-tak si se ženou zachránili život a osud je zavál do Savannah, kde zatím žijí, ale zvyknout si nemohou.  Místní lidé ho prý neberou mezi sebe, protože má francouzský přízvuk, což v New Orleans byla naopak výhoda, protože tam žijí převážně potomci Francouzů.  A tak jsem potkala osobně prvního člověka, který si prožil zatím naši poslední národní tragédii, která se dodnes řeší a škody stále opravují.  Nikdo neví kdy bude New Orleans opraveno a znovu obydleno.  Největším problémem a brzdou je tamní neschopná vláda, a také nedostatek obyvatel, kteří se po evakuaci už do New Orleans nikdy nevrátili.

            Každý večer po konferenci probíhalo několik recepcí.  Manželek přijelo jen pár.  Byla to malá konference, jen pro úzký okruh třiceti profesorů ze stejného oboru, a také leden zrovna na cesty moc nevábí.  Vždy se ráda přivítám s těmi, které již znám.  Před pár lety, kdy jsme se sjeli na konferenci do Prahy, jsem pro manžely/ky profesorů/rek připravila malou procházku rodnou Prahou.  Tím jsem se zviditelnila, a poznala tak mnoho lidí, které bych normálně nepoznala.  V Savanně jsem právě z této pražské party měla šanci pár lidí opět pozdravit.  Nejsou to jen profesoři z Ameriky,  přijeli také z Kanady, Argentiny, Evropy, jmenovitě Holandska, pak z Austrálie a dalších koutů světa.  Nejeden profesor má za manželku cizinku a s těmi nás váže společné pouto, společná zkušenost.  Je nutné podotknout, že jsem jediná manželka importovaná z Evropy, ostatní jsou buď z amerického kontinentu tzn. Kanady nebo zemí jižní Ameriky a Asie, Japonska.  Na večeři jsme se vydali zpět k řece, kde jsou ty nejlepší restaurace, které najdete v Savanně a tentokrát nás doprovázel dobrý přítel a Bruce kolega prof. Vern, prof. Kevin z Kanady a mladičká profesorka Meni z Koreje, která žije a učí v Kanadě.  Kevin je shodou okolností bývalý účetní Tomáše Bati v Batavě, Otawě v Kanadě.  Bylo o čem povídat.

            V sobotu ráno 6. ledna, stále probíhala konference a mě lákala návštěva ještě jednoho savannského domu.  V noci si pěkně zapršelo a ráno vysvitlo silné slunce a rozpálilo zdejší ulice na 20 ◦C.  Bylo mi horko.  Když přijedete z vyprahlé Californie, po ještě vyprahlejším Coloradu (kde jsme byli týden před tím), taková vlhká Georgie vám připadá jako tropy.  Vlasy se mi kroutily a lepily k hlavě, byla jsem ráda, že jsem se vybavila lehkým oblečením.  Když chodíte po městě takhle úplně sám jako turista, je to velká výhoda.  Nejenom, že mi nikdo nepřerušoval tok myšlenek, ale také jsem byla nucena více komunikovat s místními.  Byla jsem předem varována, že obyvatelé Savanny jsou děsně zvídaví lidé a že se nestydí zavést řeč kdykoliv a kdekoliv.  Je to pravda.  Lidé se se mnou dávali do řeči absolutně všude.  Zajímalo je nejen odkud jsem, ale hlavně s kým tu jsem a kam jdu a jak se mi Savannah líbí a jak mi chutná ten koktejl, který mě zrovna namíchali, a kde jsem koupila boty, které mám na sobě a co jsem dnes viděla, a kde mám manžela a kde mám děti a hlavně jestli mi mohou nějak pomoci nebo zpříjemnit pobyt.  Lidé na ulici se klidně zastaví jen aby vás pozdravili.  To se týká i místní policie, ať už je to běloch nebo černoch.  V parcích hrají místní hudebníci na saxofon jazz, což je mimochodem opravdu skvělé a autentické, a také nelení přerušit notu, když chtějí pozdravit.  Byla to pro mě nová zkušenost, protože sama nikdy necestuji a musím uznat, že ne špatná.  Poslední dopoledne v Savanně jsem se vrátila do historické vily Owense a Thomase, kterou po své smrti darovala nadaci poslední majitelka domu, která zůstala bezdětná a dům by se jinak musel prodat někomu cizímu.  Nadace přislíbila zachovat dům navždy v původním stavu a to také činí.  Zde mě přivítala velice nadšená, mladá a vzdělaná průvodkyně a rozšířila opět moje znalosti.  Měla jsem pocit, že už se víc o Savanně nemohu dovědět.  Ještě jsem si nemohla odpustit návštěvu místní kavárny okolo které jsem chodila každý den zpět do hotelu.  Jasně se zde scházeli místní intelektuálové, kteří studují na savannské univerzitě umění a designu.  Rozvalují se v měkkých křeslech, popíjejí kávu a dlouze hledí do svých přenosných počítačů nebo v tichosti diskutují.  Dala jsem si zde místní pochoutku, polévku z černých fazolí, která mi vůbec nechutnala a pozorovala život.  Mnoho lidí tam přijde samo a relaxuje, takže jsem si tam nepřipadala nijak výjimečně.  Jediné čím jsem se lišila byl můj věk, což si samozřejmě vůbec neuvědomuji, protože si stále myslím, že je mi také dvacet J

            Bruce nemohl uvěřit, že jsem zase našla nějakou památku, myslel, že už jsem Savannu úplně vyčerpala.  Sešli jsme se v hotelu a pokračovali rovnou na letiště.  Let domů byl příjemný, ale dlouhý.  Už jsem se těšila domů na děti a vezla pro ně i babičku a dědu z Colorada pár suvenýrů.  Všichni jsme se na sebe moc těšili a byla jsem doma velkou vzácností asi tak na dva dny.  Pak se vše opět vrátilo do zajetých kolejí.