ČESKO 2008   (Word) (PDF)

 

            Tři a půl týdne na cestách Evropou uteklo jako voda a já už opět sedím doma v Kalifornii v jídelně a píši.  Jsem sama doma.  Katunka je stále v Německu a Michaela s Brucem odletěli do Koloráda.  Michaela na tábor do Skalistých hor a Bruce za rodiči.  Poprvé v životě jsem sama doma na více, jak jednu noc.  Je to vůbec možné? Ptám se sama sebe.  Je mi 37 let a je pro mě nová zkušenost.  Líbí se mi?  První týden byl báječný.  Když žijete sám nemusíte na nikoho brát ohledy, nemusíte se s nikým dělit o koupelnu, nikdo se vám nemotá v kuchyni když připravujete jídlo.  Vlastně ani žádné nemusíte připravovat.  Dále vám nikdo nezmění program v televizi, jaký jste tam namáčkli včera bude tam i zítra.  Tak to je i s další technikou okolo domu.  Domů ostatně ani spěchat nemusíte, protože tam na vás nikdo nečeká.  Je toho hodně co člověk nemusí.  Žít „v tlupě“ znamená velké přizpůsobování a velké slevování ze svých vlastních potřeb, které stavíte za potřeby ostatních členů „tlupy“, především pak dětí.  Týden jsem prožívala svobodnou euforii a radovala se ze samoty. Stačila jsem vymalovat dům a další projekty, které dlouho čekaly na mém seznamu prací.  Po týdnu mě euforie přešla a zjistila jsem, že sice práci udělanou mám, ale nikdo další se z ní už se mnou neraduje ani nesdílí a že ta samota není až tak ideální.  Alespoň pro mě ne.  Teď už vím, proč jsem ji nikdy nezkusila - nejsem na ni stavěná J

 

  Nazvala jsem tento dopis Česko, jméno které se v Čechách konečně ujalo, se dostalo lidem pod kůži a dnes se běžně používá.  Po revoluci 89 byl tento název nemyslitelný a když ho občas sem tam někdo po rozdělení se Slovenskem navrhl či vyslovil, trhalo to všem okolo uši.  Ta doba je pryč.  Asi nemůžeme neustále říkat Česká republika.  Je to název dlouhý, v hovorové řeči nepraktický. V jiných jazycích si nás také zkracují na čechaj, čechie, čeko nebo ček

Občas nakouknu do mých starých dopisů, které jsem začala pravidelně psát hned po odjezdu z vlasti v r. 97. Podle nich zjištuji, jak moc se od té doby změnilo.  Také já jsem se změnila.  Dříve jsem psala o Americe, kterou jsem v té době „objevovala“.  Dnes je tomu naopak.  Amerika se pro mě stala domovem běžných dnů a dnes jezdím „objevovat“ Česko J Pocit je to zvláštní.  Cítit se ve své vlasti jako cizinec, ale současně jako doma.  Vše je vám tam notoricky známe, povědomé, ale protože tam již nežijete denně přestanete se spoluvyvíjet s vaším národem a jeho kulturou.  Vývoj se kvůli vám nezastaví.  Byl jste z něj vytržen na jiné místo, a tam musíte začít znovu, jinak nebo pokračovat po svém. A tak pokaždé když přijedu domu do Čech, snažím se zachytit všechny ty změny, nová slova, nové názory, nové lidi, prostě český vývoj,  který mi životem v zahraničí uniká.  Nemohu říci, že by to bylo lehké.  Ale rozhodně mohu říci, že je to obohacující a také zábavné.

 

            Na návštěvu do Čech je rozhodně milé přijet v letních měsících než v zimních.  Naposledy jsem byla v Praze na Vánoce a přestože jsou to svátky klidu a míru nedá se pominout určitá nervozita, která se „nese vzduchem“. Také trošku deprese ze zimy a chladivých měsíců, které teprve přijdou.  V létě mají Češi úplně jinou náladu.  V létě tu lidé žijí.  My Češi milujeme slunce, vodu, dovolené, dlouhé letní teplé večery, klábosení se sousedy přes plot, táboráky na chatě, jízdu na kole či na kánoji.  Ne nadarmo se říká, že měl praotec Čech popojít o trochu dál na jih a zastavit se až u moře.  Myslím si totiž, že bychom byli výstavním přímořským národem.  Nálada ve vlasti proto panovala bezvadná.  Lidi se na nás usmívali, byli slušní ve výborné náladě a s nepříjemným chováním jsme se tudíž nemuseli téměř potýkat.  Praha nebyla tak plná turistů jako obvykle.  Dokonce i v červenci, kdy začínají prázdniny v celé Evropě a sousedním Německu. Lehce jsme se dostali na Karlův most a jiná turistická místa, která jsou jindy v tuto roční dobu neprůchodná.  Česká veřejnost to vysvětlovala tím, že je koruna moc vysoko, a proto je v Praze letos pro cizince draho.  Koruna vůči euru stoupla, a tak výměnný kurz pro turisty nebyl tak výhodný jako jindy.  Jistě tomu také přidal fakt z druhé strany, že dolar je naopak velice nízko, a tak letos není americkým turistům Evropa vůbec doporučována.  Sleduji cestovní kanceláře v USA a jejich nabídky po celý rok, ale letos to bylo poprvé, kdy Evropu zcela veřejně nedoporučovaly a směřovaly americké občany na cesty jiným směrem.  Populární byla jižní Amerika, ostrovy v Karibiku a také Asie, kde si stále za dolar „vyhodíte z kopýtka“.  Byli jsme tudíž tento rok při našich cestách Evropou takové americké bílé vrány.

 

Praha je rok od roku hezčí.  Otevírají se nová místa okolo celého města.  Kampa se po opravách z povodní v roce 2002 nádherně vyloupla a dnes je to místo, které se těší lákavým restauracím, výstavám a galeriím různého umění. Praha se nestává metropolitním městem jakým kdysi bývala, ale již jím je! Také další zahrady pod Hradem se otevřely a nejnovějším místem na procházku či osvěžení je Svatováclavská vinice včetně exkluzivní restaurace v Richterově vile s posezením venku i uvnitř.  Další novou atrakcí je nafukovací balon, který se vznáší nad Vltavou a za 600 Kč se v něm může kdokoliv na deset minut vznést a poznat tak město z jiného úhlu. 

I dál od historického centra probíhají změny. Další výstavby obchodních center, kterých je dnes už okolo Prahy mnoho a tak krásných, že nejsou pro našince ničím zajímavým.  Jak rychle si člověk zvykne na to lepší...

Praha 4 se zdá čtvrtí, kam se soustředí moderní výstavba města.  Vysoké skleněné budovy různých výšek a tvarů dominují tomuto území. Jsou pravděpodobně oblíbeným místem i pro hollywoodské filmaře, protože je občas zahlédnu v amerických filmech jako kulisu.  Hotely, obchody a kanceláře různých firem se usazují právě zde.  Také metro se nezastavitelně prodlužuje do různých konců města a každým rokem přibývá několik nových stanic.  Děje se mnoho očividných změn.  Tento progres je celkově v rozporu s tím, co zatím vyvádí česká vláda.  Každý kdo jen trochu přemýšlí se musí pozastavit nad tím, jak vůbec něco může fungovat, když ve vládě podle všeho vůbec nic nefunguje.  Zázrak – míní někteří.  Letos v létě to bylo poprvé, kdy jsem slyšela občany České republiky kritizovat vládu unisono – jedním hlasem.  I lidé, kteří jsou obyčejně lhostejní se rozžhavili do běla, když přišlo na téma vlády.  Nedalo mi to a musela jsem se na vlastní oči přesvědčit, jak se věci mají a také sledovala přímé přenosy z vládního zasedání.  Musím uznat, že něco takového jsem ještě neviděla.  Nevěděla jsem, zda se mám smát či plakat.  Estrádu, kterou česká vláda svému lidu denně předvádí je ostudná.  Politici se mezi sebou vulgárně hádají, napadají se ostrými slovy, vyvolávají trapné hádky o ničem a občas padne i pohlavek. A vůbec se nestydí za to ještě pobírat tučné výplaty daňových poplatníků.  Pak jsou ze všeho tak znaveni, že si musí odskočit vládním triskáčem na dovolenou a nezapomenou sebou pozvat i svou rozsáhlou rodinu a přátelé – opět vše za peníze daňových poplatníků.  O tom, jak hýří společnými penězi se mluvit nestydí a ještě mají pocit, že by jim měl být český národ vděčný, že je vůbec má kdo reprezentovat.

 Přesto přese všechno čeho jsem byla svědkem na politické scéně, to bylo letos poprvé, kdy vidím v našem národě očividný pokrok demokracie.  Společnost si poprvé veřejně a hlasitě začíná přiznávat chyby, které se dělají a to je první krok k opravdovým změnám.  Můžeme změnit k lepšímu pouze to, co si přiznáme a hlavně budeme chtít změnit! V minulosti jsem na toto téma zažila buď lhostejnost, nezájem či absolutní nepochopení.  Nemyslím tím individuální lidi, ti si chyby uvědomovali vždy, chytrých lidí je v Čechách mnoho. Myslím tím uvědomění národa, celé společnosti. Reakce médií, veřejné debaty.  Národ začíná chápat, že s arogancí jaká dosud vládne, se nikam dojít nedá.  S vládou, která krade také ne.  Ani s korupcí ani děravými zákony, které byly v devadesátých letech naschvál vykonstruovány a dodnes jsou neodstraněny.  Lidé si začínají poprvé veřejně přiznávat, že zatím co se většina občanů nechala unášet porevoluční euforií, mocichtiví supi nespali a připravovali si pozice na budoucí vládnutí. Že svoboda není zadarmo ani na stálo, ale je velice křehká a musí se na ní neustále pracovat.  To jsme tehdy nevěděli, ale dnes už začínáme.  Přibývá mnoho nezastrašených novinářů a různých pisálků, kteří do všeho štourají a ukazují tak českému národu, že je zdravé mít více názorů než jeden, že není třeba se za své různé názory stydět či se obávat je vypouštět do éteru.  Naopak to probouzí ke zdravé diskuzi, která vede k přemýšlení.  Přemýšlivý národ je pro demokracii velice nutný.  Začínají se rozlišovat solidní noviny od bulvárních plátků.  Přibývají televizní stanice, které se liší a nabízejí možnost výběru a volby, která je pro vývoj zdravé demokracie klíčová.  Český národ si začíná uvědomovat, že není třeba neustále soutěžit, dohánět a snad i předhánět a napodobovat jiné národy.  Ale že je důležité udělat ze své země to nejlepší co zde udělat jde.  V našich podmínkách a naším tempem. Mám prostě dojem, že navzdor tomu co vyvádí vláda, národ poprvé (v dobrém smyslu slova) začíná chápat co to je demokracie, co to znamená vládnout si sami. Že s větší svobodou přichází také více zodpovědnosti.

 Co se týká dosavadní vlády je to věc pomíjivá, která je bohužel historickou součastí vývoje českého národa.  Vladá se z drtivé většiny momentálně skládá z lidí, kteří se narodili v padesátých a šedesátých letech, tudiž se jedná o generaci nejvíce pokřivenou.  Narozenou v komunismu, vychovanou komunismem, vystudovanou v komunismu, započínající svou kariéru v komunismu a trpící komplexem materiálního nedostatku.  Proto je zcela logické, že když se takový člověk dostane najednou „ ke korytu“, a snadno (díky děravým zákonům) začne vydělávat peníze o kterých ani nesnil, dává přednost materiálním hodnotám, které nikdy nezažil, před hodnotami morálními.  Pokud měl nějaký dobrý nápad a úmysl s kterým do vlády přišel, záhy se mu vypaří.  Většina členů dnešní vlády vyrůstala v nuzných podmínkách, panelových bytech a o automobilu se jim mohlo pouze zdát.  Ve škole jim říkali něco jiného než doma, byli trénovaní ke lhaní, okrádání, podvodům a umění vše perfektně zamaskovat.  Otrlost, protřelost a drzost takového komunistického dítka je úžasná.  Když se k tomu přidá bezcharakterní ctižádost, končí dnes takový člověk ve vládě.  Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale výsledek je celkem jasný.  Co se tehdy zaselo, dnes se sklízí.  Proto mám nesmírnou radost, že se doba změnila, že už dnešní děti nerostou v komunistickém režimu, že mají různé možnosti k vyvíjení pozitivní osobnosti a že nyní začínají být obklopeni opravdovou demokracií.  Až tito Čecháčkové dorostou, utvoří vládu na kterou budeme všichni pyšní.  Věřím, že to tak musí být.  Mladí Češi, a tím myslím kohokoliv kdo se narodil v osmdesátých letech a později, jsou jiní.  Nechybí jim zdravé sebevědomí a ví co chtějí.  Každý z nich má možnost studovat, cestovat, poznávat a dělat si své vlastní názory.  Přemýšlet je dovoleno! Mnoho jich bude zasyceno materiálně a to je povznese na úroveň svobodou vyspělého člověka, který nebude myslet pouze na sebe, ale začne myslet také na ostatní.  To není proroctví, ale logická úvaha nad vývojem a rozvojem demokracie.  Bude záležet na nich, jak to povedou dál.

 

            Jeden z největších důvodů proč se vracíme do Čech je kontakt s rodinou a přáteli.  Je to důležité jak pro mě, tak pro rodiče a další příbuzné.  Také pro moje děti.  Oba s Brucem chceme, aby Katunka i Michaela uměly dobře česky, aby znaly českou kulturu, aby byly hrdé na to odkud pochází a cítily se zde doma.  Katunka se proto letos rozhodla hlouběji poznávat své rodné město Prahu.  Pomohly jí v tom obě babičky, které ji provedly historickou Prahou.  Také kamarádka Simona pro nás připravila vzdělávací procházku s výkladem, při které jsme poznali architektonické stavby a skvosty 20–21. století.  Katunka byla nadšená a Praha, výklad i Simona na ni velmi zapůsobily.

            Bruce měl letos potřebu poznat další z postkomunistických zemí a namátkou si vybral  Bulharsko, hl. město Sofii.  Do Sofie odletěl hned den pro příletu z Ameriky sám.  Já jsem do Bulharska jezdila jako dítě k moři a přestože mám na Bulharsko pěkné vzpomínky, vždy jej vyměním za návtěvu Prahy.  Bruce věděl, že Sofie není doporučována turistům jako atraktivní místo na výlety, přesto chtěl tuto zemi a kulturu poznat na vlastní oči a udělat si svůj obrázek.  A tak také udělal.  Ze Sofie si přivezl smíšené pocity a mnoho nových poznatků.  Město je zchátralé a turisty tam také nevítali s otevřenou náručí.  Viděl několik pěkných míst a udělal výlet do okolí, aby si prohlédl krásný klášter Rila.  Pilně se před odletem do Bulharska učil bulharštinu a to co se naučil nebo zná z češtiny, použil.  Objevil, jak je výhodné znát alespoň jeden slovanský jazyk a v ostatních se tím pádem už pak lépe orientovat.  Jen kdyby také psali latinkou.  Byl prý tedy přinucen použít své znalosti řeckého písma a luštění bulharského jazyka se mu stalo jakousi hrou.  Příště chce ještě „objevit“ Varnu a Slunečné pobřeží a do budoucna má v plánu navštívit Rumunsko, Pobalstké republiky a Rusko.

  Tak jako někdo sbírá známky, Bruce sbírá země.  Jeho cílem-snem je navštívit tolik zemí kolik je mu právě roků.  40 let = 40 zemí atd. To se mu docela dařilo za svobodna a studií.   Když jsme se brali bylo mu 30, ale zemí již navštívil asi 36. Byl v předstihu. V rodinném životě, s malými dětmi a začínající kariérou se jeho energie ubírala jiným směrem.  Děti povyrostly, kariéra stabilizovala - mám dojem, že Bruce už začal zase “sbírat” J

Když už byl Bruce v tom poznávání Slovanů a nazpět v Čechách, zajel se také podívat na horu Říp a Mělnicko.  Navštívil zámek a město Mělník.  Vzal sebou Michaelu a moje rodiče.

  Zatím co se moje rodina vzdělávala já se bavila společensky. Doháněla jsem návštěvy s vámi nebo u vás.  Jsem opravdu vděčná za tolik dobrých lidí, které okolo sebe mám, dobré kamarády.  Vím, že vás pokaždé nestihnu vidět všechny, nejde to a ani to neočekávám.  Avšak ty návštevy které stihneme vždy stojí za to.  Děkuji vám všem, které jsem viděla letos, za všechna pozvání a bezva společnost J 

            Michaela přijela tentokrát do Čech hlavně proto, aby se opět viděla se setřenicí Lindou (dcera mého bratra Milana). Linda je o tři roky starší a s Míšou si padly do oka.  Obě totiž milují zvířátka a Linda jich má doma mnoho, také o nich mnoho ví a umí se o ně starat.  Jejím koníčkem jsou agility ( výcvik psů), tanec se psem (dogdancing) a vodění soutěžních psů (handling).  Všechny tyto aktivity a touha strávit více času s Lindou a její maminkou nás přivedli na výstavy do Brna, ale o tom až v dalším dopise J

           

 

            Píši o našich neteřích a synovcích v každém dopise, ale musím se prostě zmínit, že největší radost nám v Čechách dělají právě oni. Všichni mají dobrou pracovní morálku, a tak se jim vede dobře a tím pádem i nám když jsme s nimi.  Nejstarší z nich, Honza (24), letos svolal dohromady celou rodinu a pozval na večeři.  Díky jemu jsme se viděli se všemi najednou.  Kromě nás to dělá také největší radost mému tátovi, který má rodinné (i jiné) sešlosti velmi rád a stále má dojem, že jich nebylo a není dost.

            Zpět do Ameriky jsme se vraceli 17. července jen my tři.  Katunka zůstavala v Evropě. 

KD