DEATH VALLEY 2008    (Word) (PDF)

(Údolí smrti)

Death Valley, česky Údolí smrti, je další z národních amerických parků.  Tento se nalézá ve středu východní Kalifornie a sahá až na hranice s Nevadou.  Indiánské kmeny obývaly území 9 tisíc let, ale svoje záhadné jméno údolí dostalo docela nedávno. 

V roce 1849 se vydala skupinka pionýrů ze Salt Lake City (Utah) do Kalifornie hledat zlato.  Byl již pozdní podzim a stará Španělská stezka, po které se tehdy tudy jezdilo, jim připadala příliš pomalá.  Po dvou týdnech vleklé cesty se část pionýrů rozhodla cestu zkrátit a jít jinudy.  Zkratka jim měla ušetřit 500 mil.  Začínala zima, vítr foukal, méně mil se zdálo jako lákavá nabídka.  Pionýři se oddělili od hlavní skupiny a odbočili z hlavní stezky.  Vedeni vůdcem, který jako jediný vlastnil mapu, směřovali rovnou na západ. Avšak vůdce této odtrhnuté skupinky své zlatokopy brzy opustil a nechal je na pospas.  Ztracená skupina záhy vstoupila na území Údolí smrti a zde se rozdělila na ještě menší skupinky.  Každý sám za sebe zkoušel štěstí přejít údolí co nejrychleji.  Přešli, ale trvalo jim celé tři měsíce než se opět všichni shledali na Popelavé louce východně od údolí.  Celý čtvrt rok bloumali nekonečnými planinami a nikdo z nich nevěděl, zda se odtud kdy dostanou.  Když vyjeli z poslední soutěsky jedna z žen se na údolí naposledy zahleděla a pravila: „Sbohem, údolí smrti“.  Název se uchytil a od té doby se oblasti jinak neřeklo.  Fakt, že zde zahynul během této špatně promyšlené cesty jen jeden zlatokop je dnes již opomenut a lidé se často mylně domnívají, že údolí se tak nazývá proto, že tu není žádný život.  To je ovšem omyl.  V Údolí smrti žije na 900 druhů živočichů z toho 19 najdete pouze zde.  Jsou to většinou ještěrky, hmyz, hlodavci, brouci a ptactvo.  Nechybí ani otrlí kojoti, kteří se neváhají ukazovat za bílého dne na místech pro turisty.  Celá zdejší fauna je velice odolná vůči suchu a umí si své zásoby vody držet mnoho dnů, týdnů i měsíců.  Pro milovníky pavouků hlásím, že tu najdete i tarantule. 

Na jaře jsme navštívili Národní parky Sequoia (sekvoja) a Yosemite (josemity) v severovýchodní části Kalifornie.  Vstupné do Národních parků se platí.  Koupili jsme si výhodnou, celoroční rodinnou legitimaci, která nám umožňuje přístup do všech parků v USA.  Současně jsme si říkali, že nás to přinutí poznat další parky.  Možnost se nám naskytla během prázdnin Díkuvzdání, které připadají na poslední týden v listopadu.  Většina školních okrsků prázdniny nemá a volno uděluje svým žákům pouze v Den díkuvzdání, což je vždy ve čtvrtek, a pak už je nechají rovnou doma i v pátek.  Náš školní okrsek je jiný.  Mnoho rozhodnutí má logický důvod.  Vypozorovalo se, že lidé si stejně berou volno již během celého týdne, jsou rozrušeni ze svátků a cestují za rodinou. Docházka ve škole je tím pádem ubohá, morálka dětí snížená.  Týdenní volno proto může všem pouze prospět. Každý rok si klademe otázku co s těmito prázdninami podnikneme.  Týden volna je na něco dost, ale na něco málo.  Letět se nám nikam nechtělo a legitimace do Národních parků na nás vykukovala ze zásuvky.  Po kratším uvažování padla volba na Národní park Death Valley (def valy) v Kalifornii.  Věděli jsme o něm, chystali jsme se tam od té doby co jsme v Kalifornii a nikdo z nás Death Valley ještě nenavštívil.  Kam, bylo tedy rozhodnuto.  Jak? To byla další z otázek. 

Když jsme se v roce 2002 stěhovali z Nového Hampshiru do Kalifornie a dálnice brázdili velkým stěhovacím vozem od jednoho konce Ameriky k druhému, viděli jsme po cestě mnoho RV (rekreačních vozů - Američané milují zkratky, a tak se vozům říká prostě jen RV).  Můžete jim také klidně říkat maringotka, ale taková trochu luxusnější než jakou si pamatujeme z dětství když přijeli komedianti s poutí.  Dnešní RV nepostrádají žádné z moderních vymožeností.  Záleží jen na vás jaké si vyberete a jaké vyhovuje právě vašim potřebám.  Američani velmi rádi cestují po své obrovské zemi a mnoho jich cestuje právě tímto stylem.  Rozhodli jsme se naše i přání dětí proměnit ve skutečnost a výlet do Death Valley uskutečnit jízdou a ubytováním v RV.

 

23. listopadu ráno Bruce přistavil RV k našemu domu.  Vůz jsme přivezli z nedaleké půjčovny.  Vybrali jsme menší abychom se s ním dostali na všechny cesty, které jsme plánovali projet.  S větším RV je někdy průjezd do soutěsek zakázán či zcela nemožný. Lidé s většími vozy tak za sebou musí ještě tahat osobní vůz.  RV zaparkují a po okolí se pohybují osobákem.  Táhnout sebou osobák se nám nechtělo. I tak se nám zdál náš RV celkem prostorný.  Měl čtyři postele, kuchyň, jídelní kout, který se dal při zastavení vysunout do strany a tím rozšířil prostor ještě asi o dobrý metr.  Dále jsme měli k dispozici umyvadlo, záchod a sprchový kout.  Také plazmovou televizi, mikrovlnou troubu, normální troubu a samozřejmě lednici.  Velký úložný prostor a vše na těsné uzavření tak, aby se nic za jízdy nemohlo otevřít.  Kabina řidiče byla spojena s obytným prostorem. Při jízdě můžete proto klidně chystat oběd a přitom komunikovat s řidičem. 

Zaparkováním u našeho domu jsme v ulici způsobili malé vzrušení.  Sousedé se chodili dívat, ptát se, obdivovat a udělovat rady či své vlastní zážitky z cest.  Američané jsou velmi upovídaný národ a nejraději si sdělují vzájemné zážitky čehokoliv.  Když mají co říci můžete se spolehnout, že vás zastaví (ať vás znají či ne) a podělí se o svou zkušenost, zážitek či nápad.  Náš vůz byl navíc pěkný, nablýskaný, uvnitř voněl novotou a čerstvou truhlařinou.  Byla neděle a každý byl doma.  Začali jsme připravené a nakoupené potraviny stěhovat do vozu.  Také povlečené peřiny a základní vybavení kuchyně.  Celkové vybavení si můžete rovnou pronajmout i s vozem, rodina se však vyjádřila, že by raději peřiny vlastní.  S vybavením kuchyně jsem to udělala po americky a nakoupila vše na jedno použití - vyhazovací.  Papírové talíře, umělé příbory, tácky, kelímky, ručníky a ubrousky.  Kempování nepatří mezi moje oblíbené aktivity a s vlastní rodinou jsem na kempu ještě nebyla.  Volila jsem proto pro sebe cestu nejsnazší.  I jídlo jsem nakoupila jednoduché na přípravu.  Vesměs konzervy: lančmít, instantní polévky, různé krekry, ale také čerstvé věci do lednice jako vejce, máslo, džus a mléko.  Nezdravou stravu z plechovek jsem se snažila vyvážit velkou dávkou čerstvého ovoce, kompotů a oblíbené zeleniny a nacpala jsem kredence k prasknutí. 

Auto jsme měli sbalené a k cestě připravené za pár hodin.  Pomáhal nám také Katunčin chlapec Adam, který se přijel rozloučit a rovnou se také zapojil do práce.  I Míšina kamarádka Viktoria nám pomáhala a poctivě nosila zásoby.  Všichni jsme byli rozrušení a nedočkaví cesty.  Rozhodně nesmím opomenout, že s námi cestovala také Lilly-náš bílý pejsek, který s námi nikdy nikam nejezdí, ale tentokrát jsme, k velké radosti dětí, učinili výjimku.

Cíl prvního dne nebyl daleko.  Plánovali jsme dojet do Barstow (Barstou).  To je město vzdálené asi 2-3 hodiny od nás.  Tam jsme si zarezervovali místo v kempu pro tyto vozy a rozhodli se vše otestovat, vyzkoušet a okolo vozu naučit a osahat. Prostě sehrát se jako posádka. Věděli jsme, že až vjedeme do Death Valley pomoc nebude tak lehce na dosah a člověk je tam závislý více méně na sobě.  Mobilní telefony tam nefungují a telefonní budky tam na cestě také nejsou.  Vyplatí se mít vůz v prvotřídním stavu a umět se o vše postarat a se vším si vědět rady.  Vědomě jsme se do Death Valley vydali na podzim.  V tuto dobu tam již panuje příjemné počasí a listopad-duben je sezóna pro návštěvníky.  V sezóně je menší šance na komplikace.  V létě (květen-říjen), kdy teplota v Údolí smrti lehce dosahuje 50 stupňů Celsia vám nejen cestu nedoporučují, ale v půjčovně RV dokonce ani nechtějí půjčit.  Zavaření či selhání auta není to nejhorší co se vám zde může přihodit.  Pokud si nevíte rady a nemáte dostatek vody a jiných zásob, může zde na vás bez rychlé pomoci, i dnes čekat smrt.  Člověk by neměl nikdy podceňovat přírodu a přeceňovat sebe. A to především když sebou má děti.

Kempy nebo-li kempovací pozemky, se hodnotí hvězdičkami podle toho co zde mají k nabídnutí.  Náš první kemp v Barstow měl tři hvězdičky.  V praxi to znamená, že zde mají pěkné umývárny, velké sprchy a RV si můžete napojit na přívod elektriky, vodovodu a odpadu.   Prostě se napojíte a začnete bydlet.  To bylo celkem jednoduché.  Na voze je vše logicky nadepsané, uložené na přesných místech, a tak jsme se napojit, odpojit, napustit, vypustit naučili rychle. Také zde bylo vyhrazené místo pro pejsky kam jsme museli Lilly chodit venčit. Věděli jsme, že nás v Death Valley už čeká jen jednohvězdičkový kemp, kde nebudou takové „luxusní“ služby jako v Barstow a bude se nám hodit vše co se naučíme.  Učili jsme se rychle.  Usnuli jsme s dobrým pocitem z první noci v RV, kde se nám všem líbilo.  Nemohli jsme se ubránit rozrušení nad zítřejším dnem.

24. listopadu, druhý den na cestě.  RV bylo při rychlé jízdě více hlučné než jsme čekali.  Byla jsem ráda, že většina nádobí a vybavení kuchyně byla papírová či plastová a proto mi nevadilo když  to občas v kredencích lítalo sem a tam. Katunka seděla u stolu a dělala si úkoly, kterými je vždy před prázdninami naloží.  Já jsem si četla, Bruce řídil a Michaela seděla vedle řidiče a navigovala. Po pěti hodinách jízdy jsme vjeli na území parku Death Valley.  Okamžitě se nám nabídl neskutečný pohled na otevřenou planinu ze dvou stran ohraničenou poměrně vysokými horami.  Žádné stromy, žádné rostliny, žádná voda, jen hnědavě-šedivá, lesklá planina.   Planina se táhne do nekonečné dálky a na druhý pohled připomíná moře na jehož konec také nikdy člověk nedohlédne.  Vůbec jsme se nedivili, že si zde vzdušný prostor vybralo vojsko k výcviku letu tryskových letadel.  Ta nám ostatně také několikrát prosvištěla nad hlavami, ale tak vysoko a rychle, že byla vidět, ale ne slyšet.

Znovu mě ta země svou rozlohou, dálkou a nedohlédnutelností vyrazila dech.  Dovedu si představit úzkost zlatokopů, kteří sem omylem vjeli s karavanou vozů a chystali se planinu přejet.  I když se podaří najít soutěsku v horách, projet jí a přejet první planinu, okamžitě se otevře další a pak další.

Na zajímavých místech je silnice rozšířena tak, aby se dalo u krajnic zastavit a kochat se pohledem.  Na těchto výhledech jsme zastavovali často.  Na některé výhledy je nutné zajet o trochu dál, ale to s naším RV nešlo.  Cesta byla většinou jen prašná, úzká a velmi kamenitá, a tak jsme se drželi pouze hlavních silnic, které jsou vyasfaltované.  Odpoledne jsme dorazili na první „obydlené“ místo Panamint Springs.  Dohromady tu nic nebylo.  Jeden RV tábor, malý motel a restaurace.  V té jsme poobědvali. 

Další zastávku jsme udělali v místě nazývaném Stovepipe Wells a zde už bylo o trochu více života.  Opět RV tábor, motel dokonce i s bazénem, benzínová pumpa, telefon a kancelář kde se platilo vstupné do Národního parku.  Vstupné se zde platí na čestné slovo.  Nikdo ho tu nevybírá tak jako při vstupech do jiných Národních parků v USA, ale každý návštěvník by si měl sám vstupné zakoupit.  I v takovém zapadákově jako Stovepipe Wells měli automat na vstupenky.  Funguje to podobně jako když si kupujete lístek do metra nebo na tramvaj s tím, že revizor pravděpodobně nikdy nepřijde.

Na různých místech Death Valley jsou roztroušeny památníky karavan zlatokopů, kteří tudy procházeli.  Ve Stovepipe Wells je jeden větší.  Zde již zlatokopové bojovali z posledních sil.  Hladověli. Porazili zbývající dobytek (krávy a koně) k potravě a vozy táhli až do konce sami.

Zde začínají také Sand Dunes - pískové duny.  Písek poletuje planinou a po čase nahromadí tyto obrovské kopce až hory písku.  Fotografie nevystihne ani šířku ani výšku těchto dun, ale ve skutečnosti jsou opravdu rozlehlé.  Proč také ne, místa tu mají dost.  Zde jsme se pořádně naběhali.  Duny dávají v tom prostoru totiž mnohem menší dojem, ale než k nějaké dojdete nebo na nějakou vyšplháte můžete lehce ujít i několik kilometrů.  Dolů z dun, jsme se vozili po zadku nebo běželi velmi rychle.  Zemská přitažlivost pracovala. Písek jsme dlouho vyklepávali z bot, ponožek a jiných míst.

Začalo se stmívat a my jsme se těšili na večeři, odpočinek a naši první noc v Údolí smrti.  Do největšího místa, snad i města, spíše osady Furnace Creek jsme dojeli za pořádné tmy a ubytovali se v táboře pro kempovací vozy.  Furnace Creek se nachází na nejnižším místě ( pod úrovní hladiny moře) západní polokoule. Tábor byl udržovaný, dokonce i zvláštní stromy podobné vrbám zde byly vysázeny.  Kempovací místa oddělena keříky, stromy či jen ohništěm a lavičkou.  Zdálo se, že každý máme nějaké to soukromí.  Tábor byl plný RV, kempovacích přívěsů, ale také stanů.  Počasí relativně teplé.  Přes den okolo 20 °C a v noci teplota neklesla pod 10 °C.  Vzduch byl příjemný, čistý a to i přesto, že tu nejsou žádné lesy, zeleň ani voda, která by vzduch osvěžovala.  Celý den jsme viděli pouze hlínu, písek a zvláštní hory jakoby také z hlíny či jílu. Svým způsobem to tu bylo celé záhadné.

 

25. listopadu, na svátek Kateřin, jsme se probudili do teplého rána.  Bruce a děti vzali psa a vyběhli na průzkum.  Daleko nedoběhli.  Našli kouzelné místo ve vrbovém hájku za kempem a tam si hráli.

Jednohvězdičkový kemp se začal projevovat a my, než vyjeli na další výlet do okolí, museli vypustit a napustit zásoby vody.   Byla zde jen jedna výlevka a jedna hadice, a tak se muselo každé ráno do fronty.  Auto nám sloužilo, vzájemně jsme si na sebe zvykli a dali našemu RV jméno Monty.  Katunka se naučila s Montym popojíždět a ve frontě vždy držela službu.  Z fronty na vodu jsme měli krásný výhled na jílové hory a celé široké okolí.  Dýchalo se nám tu úžasně a bylo to poprvé, kdy se nás v přírodě nechytly vůbec žádné alergie.  Z čeho také? Z hlíny?  Podmořská výška a žádné rostliny nakonec našemu organismu dokonale vyhovovaly J.  Začali jsme si připadat jako na jiné planetě.

Ten den jsme vyjeli na Skotův hrad.  Ano, v Údolí smrti je hrad.  Postavil ho v roce 1920 jistý milionář z Chicaga, který si to tu zamiloval.  Hrad pojmenoval po svém nejlepším příteli panu Skotovi.  Našel si pozemek u tehdy rušného dolu v horách, kde se těžilo a kutalo.  Bylo to živé místo, plné dobrodruhů, kteří zde hledali nerostná bohatství.  Vedli sem také koleje, a tak  tu člověk byl na jednu stranu daleko v divočině, ale na druhou tu nějaká ta civilizace také existovala.   Území v té době ještě národním parkem nebylo, ale brzy se jím mělo stát, a to v průběhu doby, kdy byl hrad v plném procesu stavby.  Z důvodu nevyřízených majetkových a územních zákonů se stavba hradu přerušila a již nikdy nedokončila.  I tak si hrad majitel užíval až do smrti.  Dnes hrad vlastní společnost, které byl po smrti majitelů věnován. Slouží jako kuriozita a veřejnost je vítána k prohlídce.  Se srovnáním se starými hrady, které známe z Evropy by se Skotův hrad přirovnal jen k takovému novodobému hrádečku nebo luxusní vile vystavěné v extravagantním stylu.  Návštěvník však musí ocenit originalitu nápadu na místo výstavby, architekturu stavby, kde se prolíná španělský a westernový styl a v neposlední řadě výstřední přepychové výstřelky „hradní“ domácnosti.  Nabízejí zde k prohlídce dva okruhy.  Jeden obsahuje prohlídku bytových prostor hradu a na tento okruh jsem se vydala já s Katunkou.  Druhý obsahuje prohlídku podzemních prostor hradu, kde vám vysvětlí jak taková velká, moderní domácnost fungovala v praxi. Kde se brala tekoucí voda, kam odcházela a kde vyráběli vlastní elektřinu.  Na tento okruh si zašel Bruce s Michaelou.

Kousek od Skotova hradu je kráter.  Přesně je to kráter vyhaslé sopky, která není ani tak moc stará a vyhasla teprve před pár tisíci lety.  To, oproti historii Země, není až tak dlouho.  Široko daleko okolo kráteru sopky není nic než černo.  Černá láva jako škvára pokrývá povrch kam až dohlédnete.  Ke kráteru se jede úzkou silnicí obklopenou hliněnými horami a pokud jsme si včera začali připadat „jako“ na cizí planetě, tak dnes jsme si byli jisti, že na ni jsme.  Bruce měl vždy touhu zaletět na Měsíc, ale teď už ani nemá, má pocit, že tam již byl J.  Bruce a dcery sešli asi kilometr až k otvoru kráteru a byli fascinováni popraskanou zemí, která se zde nachází.  Já jsem vyvenčila zatím Lilly, která po turistických stezkách dovoleno chodit neměla a trochu jsem odpočívala.  Byla jsem po ošklivé chřipce a na tomto výletě jsem se hodlala doléčit.

V noci na 26. listopadu přišel déšť.  Kdo by řekl, že tu také dokáže pršet?  A jak.  Lilo celou noc.  Chudáci ve stanech na jílovém povrchu měli štěstí, že nikam neodplavali.  Zato ráno, když přestalo pršet, všichni balili a promočení na kost hromadně mizeli. 

Po dešti se vše omylo, jílové hory vyrazily v nových barvách.  Ony to asi jílové hory nebyly, ale říkali jsme jim tak, protože tak nejen vypadaly, ale místy jsme na nich v jílu a hlíně i šlapali.  Den se vyjasnil, lehce oteplil a oblaky dramatických tvarů pluly nad naší hlavou.  Viděli jsme okolí ve zcela jiných barvách, nově.

V osadě Furnace Creek bylo pěkné centrum pro turisty a tam jsme si došli na vzdělávací film o Údolí.  Také tam mají malé muzeum se zajímavými exponáty místních živočichů a nerostných surovin, které se tu dříve těžili.  Jednou takovou surovinou byl například borax, který se těžil na výrobu mýdel.  Do jednoho boraxového dolu jsme se zajeli podívat.  Tak jako všeho v Údolí smrti ani boraxu tu nebylo mnoho a těžba záhy skončila.   Muselo to být pro lidi velké zklamání, když zjistili, že se jim nabízí takový prostor, ale vlastně zde nic není.  Občas vás to tu mate a myslíte si, že tu musí něco být, ale testy zjistili a stále zjišťují opak.  Z minerálů tu zbývá snad jedině sůl, která pokrývá povrch planin. Jeli jsme okolo této solné planiny a vrstva soli se dokáže tak lesknout, že připomíná spíše čerstvě napadaný sníh.  Zbyla tu protože tu kdysi bývalo velké slané jezero z doby ledové, které z neznámého důvodu vyschlo a zanechalo po sobě pouze tuto sůl. Voda sem také kdysi přilákala původní obyvatele – indiány, kteří se u místního jezera a pramenů usadili avšak jak postupně ubývalo vody, ubývalo také indiánů, kteří se přesunuli jinam.  Poslední kapka z jezera vyschla teprve někdy před sto lety.  Podle těchto údajů vidíme, že příroda se mění ať se nám to lidem líbí či nelíbí. Prameny vysychají, ledy tají, počasí se mění, planeta se v cyklech otepluje nebo naopak ochlazuje.  Lidé mají možná vliv na urychlení nebo zpomalení těchto cyklů ne však na samotný děj. Nedivím se dnešním vědcům, kteří jednoznačnou a jasnou odpověď na současné oteplování zeměkoule nenašli.  Myslím si, že lidstvo se rádo dělá důležitějším než ve skutečnosti je a rádi si připisujeme činy na které nestačíme.  Je nám za těžko přijmout fakt, že i my jsme jen maličkou součástí žití na této planetě a že i my bychom se měli k naší Zemi, našemu jedinému domovu chovat slušně, ohleduplně a pokorně.  Nejraději bychom vše řídili, přitom nás naše arogance může zahnat do záhuby.  Zatím jsme se vždy uměli změnám na Zemi přizpůsobit a díky této schopnosti také dosud přežíváme. Myslím si, že na to abychom zničili tuto planetu jsme příliš malí a příliš slabí.  Dříve než kdy my zničíme ji, tato planeta zničí nás.  Má totiž mnohem větší sílu.  Uvědomuji si to pokaždé když vidím její moc v podobě vody, ohně, zemětřesení či větru.  

Dalším kouzelným místem pro návštěvníky jsou hory na výhledu zvaném Zabriskie.  Nemohli jsme uvěřit svým očím.  Hory, kopce vypadají jako kdyby jste je uhnětli z kávově-vanilkového těsta s kterým jste si hráli a patlali se v něm celý den než se vám je podařilo vyhladit do perfektního tvaru.  Museli by jste být ovšem obr, protože i hory jsou pěkně velké a hlavně roztáhlé do prostoru.  Jsou mezi nimi udělané stezky a je zde možné vyjít na výšlap, což by nás normálně velmi lákalo, ale po vydatném nočním dešti bychom se bořili na stezkách v bahně.  Vybrali jsme si jinou stezku, jinými horami, které začínaly nedaleko. Bruce s Michaelou proběhli barevná skaliska, která se nazývají Malířova paleta.  Hory a útvary hrají různými odstíny barev od červené až po zelenou.  V úzkých soutěskách je až prapodivný klid a ticho, útlum.

Všechna tato atraktivní místa pro turisty není těžké najít.  Jsou dobře značena a vždy u cest.  Vedou zde dvě hlavní cesty, které vás provedou dokonale celým parkem.  Pokud jste vybaveni terénním vozem, vyplatí se zajet na boční prašné cesty a prozkoumat údolí do podrobna.  Je tu poměrně rovina, a tak se tu pohybuje také mnoho kolařů, kteří si to údolím frčí dlouhé kilometry.  Znovu upozorňuji, že vše toto je možné pouze v místní turistické sezóně, tedy v zimních měsících nejlépe.  V letních měsících se vám o opuštění vychlazeného vozu a volném pobíhání údolím může pouze zdát.

27. listopadu Den díkuvzdání.  Směřovali jsme zpět k domovu.  I když vím, že ze mě žádný kempař ani skautík do budoucna nebude a kempování bych volila jen v případě nouze (válka, evakuace ap.), musím uznat, že občas si zakempovat má něco do sebe. Chápu proč tomu někteří lidé zcela propadnou. Procházku večerním táborem jsem si dopřála každý večer.  Praskot čerstvého dřeva, vůně ohně na kterém se pomalu otáčí pečínka, nekonečné nebe nad hlavou plné hvězd.   Tady v údolí bylo opravdu jasné.  V životě jsem neviděla tolik hvězd a hlavně tak zářivých až se svými paprsky dotýkaly jedna druhé.  Nevěděla jsem, že je něco takového možné.  Když nejsou mraky, světlo nepotřebujete, posvítí vám hvězdy.  Když jsou mraky je nutná baterka J, protože stejně tak, jak tu dokáže být v noci jasno, tak tu dokáže být tma.  O tom jsme se přesvědčili jeden večer když jsme šli pěšky z kempu do „městečka-osady“ na večeři do jediné restaurace, která tu byla.

My jsme naše Díkuvzdání oslavili již o týden dříve.  Dcery si pozvaly kamarády a stůl byl plný jak jídla tak lidí.  Nebylo nám proto líto, že dnešek, ten opravdový Den díkuvzdání trávíme na cestě.  Nakonec jsme na ni nebyli jediní.  Potkávali jsme mnoho aut.  Na „slavnostní“ oběd jsme zastavili v restauraci IHop (čti ajhap), kde servírují 24 hodin denně pouze snídaně.  Je to Bruceova a dětí oblíbená restaurace, a tak jsme si slíbili, že se tu zastavíme jakmile vyjedeme z údolí zpět do civilizace.

Z parku jsme vyjeli na nevadské straně a mířili zpět do Kalifornie.  Konec parku lemují útvary hor a skal, které by v malém vypadaly přesně jako stavby v Řecku. Chvílemi jsme zahlédli hradby Atén, trosky z Olympie a podobné záhadnosti.  Kdyby to bylo historicky možné klidně bych se vsadila, že si sem Řekové ty jejich stavby jezdili kopírovat.  Je na zamyšlení co dokáže příroda a je také k zamyšlení na co přijdou lidé.

Lilly už měla cestování docela dost a asi si ve své malé hlavičce říkala, zda se kdy vůbec vrátí domů, do své měkké a útulné postele.  Ten den se mi nehnula z klína, oči přilepené na okně.  A tak dojela až před naše vrata J