MORAVA a SLOVENSKO 2008   (Word) (PDF)

BRNO

 Necelý týden po příletu do Čech, a den po příletu Bruce ze Sofie, byl čas na další přesun.  28. a 29. 6. se v Brně na výstavišti konala soutěž a přehlídka psů na kterou nás pozvala švagrová Zuzana.  Úspěšně se zúčastňuje podobných soutěží mnoho let, dnes již také s dcerou Lindou (13).  Zuzana má v Praze chovnou stanici a patří k nejlepším chovatelům v republice.  Linda se věnuje agilitám, handlingu (předvádění soutěžních psů) a tanci se psem.  Nemohli jsme si proto tuto příležitost nechat ujít.  Michaela se nesmírně těšila na celou akci a na čas strávený s její oblíbenou sestřenicí.

            Výstavní hala byla naplněná soutěžícími psy, jejich majiteli, vodiči, pomocníky, porotci a čumílky jako jsme byli my.  Vesměs se okolo těchto soutěží pohybují pouze lidé, kteří jsou tak či onak zainteresovaní.  Osobně jsem nikdy na psí soutěži nebyla, a tak mi místní nadšení přišlo úžasné.  Pokud nejste absolutní vítěz za soutěž nic nedostanete a za účast naopak musíte zaplatit vy.  Je to prostě jako každé jiné hobby, kterému se věnujete, které vás těší a obohacuje život.  Byla jsem překvapená kolik Čechů se zabývá tímto koníčkem a nelení ráno brzy vstát, vydat se někdy i přes celou republiku, dřít se s těžkými klecemi v kterých psi musí být uloženi, pařit se v dusné hale, dýchat těžký vzduch a upřímně se nervovat zda se jejich krasavec umístí či ne.  Sdíleli jsme nadšení účastníků a fandili společně s nimi.  Brzy jsme však objevili, že fandit každému nebo jen tak nahodile zde není na místě.  I mezi pejskaři panuje tvrdá konkurence.  Soutěže a umístění se berou velmi vážně a naším fanděním jsme občas mátli soutěžící.  Fandili jsme všem a to zde není očekáváno.  V odpoledních hodinách, kdy už jsem se cítila být docela zasvěceným divákem, jsem sdílela upřímnou radost s jednou paní a jejími dvěma chundeláčky (rasu neznám), kteří se umístili na prvním místě.  Paní tam byla sama a neměla se o svou radost z výhry v ten moment s kým podělit- všude okolo stála pouze nepřející konkurence.  Když viděla, že se raduji s ní, vesele ke mě přihopsala, představila mi šampiony a za chvilku jsem se dozvěděla jejich životopis, rodokmen, soutěžní úspěchy i neúspěchy.  Dozvěděla jsem se tolik detailů, že jsem se sama nestačila divit.  Když si pak Bruce vyžadoval doslovný překlad toho co mi paní líčila, zabralo nám to notnou chvilku.

            Zuzana i Linda měly ten den na pilno.  Ošetřovat psi, upravit je před nástupem, vyčesat, popřípadě přelakovat lakem na srst, a také hlídat závistivou konkurenci, která je schopna všeho, a nebojí se ani zajít nejdál a psa otrávit.  A tak si hlídáte nejen psy, ale také své soutěže, kdy nastupujete, kdy je váš čas a kdy jde který pes na řadu.  Především pokud vám jich soutěží více najednou.  Zuzana ten den přivezla své kouzelné australáčky (australské ovčáky), které chová ve své chovné stanici v Praze 9.  Linda vodila nejen jejich psy, ale také psy dalších soutěžících, kteří si na tzv. handling (vodění) berou raději profesionály, kteří ví, jak pejska nejlépe předvést.  Oblíbenými handlery jsou právě děti.  Jak jsme se sami přesvědčili, není nic hezčího a dojemnějšího než roztomilé dítě v kostýmku a krásný pes, kteří spolu běží po předváděcím molu, sesynchronizovaným, pilně trénovaným, ladným krokem.  Jak od dítěte, tak od psa je to chování nadšené a upřímné, a tato čistota projevu je z celé akce zřetelná.  Linda musí být oblíbený psovod, protože byla velmi zaměstnaná.  Michaela vše nadšeně pozorovala a nejraději by se sama zúčastnila nějakého toho handlingu, a tak ji hodná Zuzana půjčila jednoho z mladých australáčků a ve volné chvíli učila Míšu jak správně vodit soutěžního psa.  Tento zážitek patří jistě k Míšinu zlatému hřebu celého léta.

            Strávili jsme na výstavišti celý den.  Okolo haly jsou rozestavěny stánky s chutným jídlem jako jsou bramboráky, klobásky, párky, pečené kuře i kýta a oblíbenou pochoutkou pro Český národ se za poslední roky stala čínská kuchyně.  Její stánek také nechyběl, tam byla fronta nejdelší.  Dále se čepovalo pivo, různé sladké a barevné limonády, ledové tříště a jiné pochoutky pro dospělé i děti.  Lidé se psy se pohybovali sem a tam a my s nimi.  A tak se nám také podařilo doslova narazit na další známé, dlouholeté přátelé z Prahy a jejich dvojčata Áňu s Bárou.  Holky hezké, vyrostlé si také pořídily nedávno pejska a vrhly se do soutěžení.  Radost byla na obou stranách.  S jejich tatínkem Honzou jsme se již pár let neviděli, a tak jsme doháněli zameškané události z našich životů.  Den nám proto utíkal jako voda.  Soutěž pokračovala i druhý den.  Rozhodli jsme se proto na výstaviště ještě vrátit, tím pádem zůstat déle v Brně.

            Bruce okolo Brna jezdil na cestách do Zlína pravidelně avšak město nikdy nenavštívil.  Protože to bylo pro Bruce léto s heslem: ,,Poznej Slovany”, rozhodl se prohlídku Brna nevynechat.  Ráda jsem se přidala, protože jsem v Brně byla naposledy jako školačka a nic moc jsem si nepamatovala.  Ubytovali jsme se v moderním hotelu blízko centra.  Nemohu napsat, že to byl hotel nový, protože to byla stará budova neboli panelák, který někdo koupil a pěkně předělal na reprezentační hotel.  Tato praktika se zdá obzvlášť oblíbená na Moravě a Slovensku a tyto hotely/bývalé paneláky tam najdete v každém větším městě.  Panelákové byty bývaly tak malé, že u některých dnešních hotelových pokojů či apartmánů nebylo ani třeba předělávat původní prostory.  Na hotelový pokoj je to ale naopak velmi prostorné, vzdušné, pohodlné a mnohdy s vlastním balkonem.  Možná vás překvapí, že tyto hotely, když jsou dobře vybaveny, patří k těm dražším a více hvězdičkovým, přestože jsou ve své podstatě velmi jednoduché a o zajímavé architektuře se zde vůbec nedá mluvit.  Mě se na nich líbí to, že jsou nově zařízené, tím pádem čisté (jak se teď nově říká nevybydlené), a pokud máte štěstí na šikulu dekoratéra mohou být i příjemně zařízené.

Byl víkend, konec školního roku a město bylo absolutně vylidněné.  V teplém, letním, podvečerním centru Brna jsme se procházeli sami a s námi ještě asi tři lidi.  Mělo to své výhody – nemuseli jsme v restauraci čekat dlouho na obsluhu J Náměstí Svobody je velmi hezké, opravené, a jak podotýkal Bruce, rozhodně ne horší než například takový rakouský Salzburg.  Na náměstí se nás sešlo více, především místní obyvatelé, kteří se vydali na procházku s kočárkem nebo posezení na skleničku moravského vína. Obsluha na náměstí byla příjemná, jídlo chutné s metropolitním jídelníčkem, avšak na to, že jsme byli v Brně jediní turisté si účtovali za vše velmi vysoké ceny.

 Druhý den ráno jsme se opět vrátili na výstaviště.  Tento den totiž soutěžili bišoni - psi jako naše Lilly.  Chtěli jsme vidět 24 přihlášených bišonků pohromadě, a také znovu Zuzanu a Lindu.  Ty ten den přivezly na soutěž jiné pejsky, kterým se říká Patterdile Terier.  Je to malý černý, přátelský pejsek, který má rád lidi a pohyb.  K lítosti Michaely jsme zůstali jen pár hodin, protože nás čekala prohlídka hradu Špilberk a jeho okolí.

Brno není velké město a tak jsme zaparkovali auto na prvním možném místě a vydali se na hrad pěšky.  Brno se přestavuje, dělají se nové ulice a mnoho cest je uzavřených, zdála se nám proto chůze nejen zdravější, ale také rychlejší.  Na kopci nad městem, než se dojde ke Špilberku se pyšní krásný, gotický kostel sv. Petra a Pavla.  Zrovna se tu pořádala slavnostní mše.  Kostel byl obležený svátečně nastrojenými lidičkami všeho věku, a také pravým starodávným tržištěm. Takovým jarmarkem, kde se prodávala ručně dělaná krajová umělecká dílka všeho druhu.

            Hrad Špilberk je pěkný, vstupné levné.  Je to velmi starý hrad vystavěný Přemyslem Otakarem II. ve 13. století.  Postupně byl předěláván na barokní pevnost a po Napoleonově době na vězení.  Jako vězení a popraviště sloužil také za německé okupace za druhé světové války.  Dnes je zde jedna z místností věnována památce popravených nacistickým režimem.  U vchodu stál pracovník hradu, kterému jsme se asi zalíbili a tak nám podal podrobný výklad o této hrozné době, které byl pamětníkem.  Narodil se a celý svůj život strávil v Brně a z II. svět. války si pamatoval mnoho podrobností i ty, týkající se Špilberku.  Hrad - pevnost je krásně opravená, upravená a na hradním nádvoří se pravidelně pořádají letní koncerty.  Byli jsme zde téměř sami.  Rozhodně jediná rodina s dítětem.  Hradem se pohybovali nanejvýš mladé páry, které si sem vyšli na rande, zapomenutý cyklista, který si potřeboval vydechnout a menší skupinky složené z různých jedinců.  Je to místo, kam si místní rádi vyjdou na procházku, obejdou hradby a vracejí se domů.

 

            BRATISLAVA

            V pondělí jsme pokračovali dál do Bratislavy.  Dálnice je dostavěná, hranice už zase zrušené, a tak jsme do hlavního města Slovenské republiky z Brna dojeli za hodinu a půl.  V Bratislavě jsem byla naposledy jako větší dítě.  Bruce nikdy.  Mnohokrát jsme se sem spolu chystali, ale cesta vyšla až nyní.  Když přejedete bláznivou dálnici D1 do Brna a pokračujete dál do Bratislavy, první čeho si všimnete je menší provoz a lepší silnice.  Především okolo Bratislavy jsou vystavěné pěkné nové silnice a dálniční okruh okolo města se zdá být dokončen.  Jízdních pruhů je mnoho, provoz plynulý.  Líbilo se nám to.  Bratislava předčila naše očekávání.

            Ubytovali jsme se opět v jednom z předělaných paneláků na hotel kousek od centra.  V Bratislavě nás čekaly dva dny.

Až vám bude někdo tvrdit, že Bratislava žádné historické centrum nemá, nevěřte mu. Má ho a jaké pěkné.  Faktem je, že velká část byla zničena.  Židovská čtvrť vyhlazena, zbytek zchátral a s opravami se již nikdo neobtěžoval.  Co se nestačilo vyhladit za války, zničil primitivní komunismus.  I přesto zůstal Bratislavě pěkný základ centra, dnes vymezený především pro pěší.  Tramvají jsme dojeli až pod hrad.  Jako dítě jsem si jej často dlouze prohlížela na jedné z československých bankovek.  Už si nepamatuji na které hodnotě byl vytištěn.  Hradu se říká Bratislavský.  Město Bratislava trochu změnilo image a nese dnes názvy dva:  Bratislava a  Pressburg.  To je jméno německé, které se používalo za vlády Habsburků, kdy nesla Bratislava názvy tři: slovenský – Bratislava, německý - Pressburg a maďarský - Pozsony.  Bratislava byla tehdy hlavním a korunním městem Maďarska, a tato doba patří k nejlépe prosperujícímu období města.  Dnes si zde drží název Slovenský a mě z neznámého důvodu také název německý.  Možná kvůli turistům?  Bratislava je velmi staré město a o tom kdy přesně byly položeny základy zdejšího hradu se stále diskutuje.  Pravděpodobně někdy v době Velké Moravy.  Hrad je toho času v opravě a v pondělí zavřený, a tak jsme jej jen obešli, prohlídli z venku a koupili suvenýry.  Hned vedle hradu sídlí slovenská vláda - parlament.  Zrovna tam natáčeli pro televizi, a tak jsme šli okoukávat.  Nikdo jiný tam nebyl, jen my, televizní štáb a pár politiků.  Jemně mžilo a slyšet byla jen proudící voda z  ozdobné fontány před Parlamentem.  Od Parlamentu je nádherný výhled na řeku Dunaj, která je široká a teče velmi rychle.  Bratislavský hrad byl oblíbenou zastávkou císařovny Marie Terezie.  Po vodě se musela mezi svými sídly relativně rychle přepravovat . 

            Jinak bylo v centru turistů více.  Také jeden Američan (z Los Angeles) a hodně Japonců, celé skupiny.  Japonci chodí vždy ve skupinách.  Velká část centra je opravená, plná zajímavých obchůdků se suvenýry, restaurací a stánků se zmrzlinou.  Pár domů a kostelů na svou rekonstrukci ještě čeká.  Celé centrum se dá obejít dokola.  Tam kde začnete můžete také skončit, což se nám zdálo docela praktické.  Tramvaj nám jezdila k Národnímu divadlu, a tam jsme také začínali a končili náš okruh.  Bratislavané byli ochotní, úslužní a mladí lidé bezvadní.  Také se k nám hlásilo pár čechofilů a v tramvaji se s námi dávali do řeči.

Jeden z večerů jsme přešli most směrem z centra.  Došli k Bratislavské věži a výtahem vyjeli nahoru.  Měla jsem dojem, že se věž otáčí nebo jsem si to tak alespoň pamatovala, ale neotáčela se.  Je z ní jedinečný výhled na město a dalekohledy k použití zdarma.  Měli jsme hlad a zůstali jsme proto na večeři, ale kdybychom tušili jakou zde udělali luxusní mnoha hvězdičkovou restauraci, jistě bychom si vzali více společenský oděv.  Nakonec to nevadilo.  Byli jsme zde jediní hosti, bylo pondělí večer a doba prázdnin.  Personál složený asi ze šesti číšníků a kuchařů se nám laskavě, trpělivě a obětavě věnoval.  Myslím, že naposledy jsme tuto pozornost od vysoce profesionálního personálu prožili při plavbě lodí do Mexika.

  Slováky čekají v příštím roce velké změny.  Koruna se bude měnit na euro.  Změnu očekávají s rozrušením, těší se na ni a vše velmi prožívají.  S eurem předběhli „velkého bratra Čecha“ a mají z toho upřímnou radost.  Nemyslím, že by se nám nějak škodolibě posmívali, spíš to má jen takový podtitulek: „Vidíte, dokázali jsme to“.  Tento signál nevysílají pouze k Čechům, ale celému světu.  Suverenita je pro ně více důležitá než kdo kdy může pochopit.  Pro nás ne, ale pro ně je to opravdu poprvé co si vládnou úplně sami nebo co vůbec byli uznáni za samostatný stát, zemi, území.  Přeji jim to a raduji se s nimi.  Je to nám stále nejbližší národ.  Pojí nás jak podobná historie, tak podobný jazyk a ještě čerstvé události posledních desítek let.  Nikdy by mezi námi neměla panovat závist či nezdravé soutěžení o to, kdo je lepší a kdo horší.  Myslím si, že jako s nejbližším národem bychom si měli i nadále s respektem jeden k druhému pomáhat tak, jako si pomáhá rodina.  Je toho jistě mnoho co se jeden od druhého můžeme učit, odkoukat, poradit.  Každý národ potřebuje přátele a čím více jich bude mít, tím lépe se mu bude dařit.

 

            ZLÍN a KROMĚŘÍŽ

            V úterý 1. července byl opět čas na cestu.  Namířeno jsme měli do Zlína.  Z Bratislavy vede nová dálnice na Trenčín.  Před Trenčínem jsme odbočili směr Zlín a byli jsme tam coby dup.  V Praze nám tvrdili, že žádná taková dálnice neexistuje, ba ani Bruceovi se nezdálo, že volím správnou cestu.  Ale dal si říci a už jsme si to ujížděli.  Na Slovensku rostou nové cesty opravdu jako houby po dešti a s každou další návštěvou se nám lépe cestuje.  Na dálnici provoz nebyl téměř žádný, pak jsme přejeli Bílé Karpaty, mnoho městeček a vesniček jižní Moravy a když jsme vyjeli z posledního lesa, byli jsme ve Zlíně přímo u hotelu Moskva. 

Hotel Moskva navštěvujeme již několik let pravidelně a uznáváme, že se mění pouze k lepšímu.  Dnes to není pouze hotel.  Je to také kasino, bar, místo mnoha restaurací (české, řecké, mexické atd.) a jídelen.  Příjemný a nápomocný personál.  Celá patra pronajata na kanceláře a služby.  Je tu bowling a jiné herny.  Sály na tanec.  Rozhodně je to místo, kde se stále něco děje a pokud jste na Zlínsku „někdo“ nebo „něco“ znamenáte budete se pohybovat právě v těchto prostorách.  Na parkovišti před hotelem jsou vymezená zvláštní parkovací místa pro VIP hosty, majitele kasina či jiné vedoucí pracovníky, podnikatele, manažery a rychlo-zbohatlíky.  Parkují své vozy za červeným lanem, přímo u vchodu všem na očích a horší automobil než poslední model BMW tam nenajdete.  Trochu jiná ideologie než kdysi razil pan velkopodnikatel Baťa, který právě tohle vyvyšování neměl rád.  Vkusně nastrojené paničky v luxusních až výstředních modelech pobíhají recepcí.  Jak vystřižené z Forbes magazínu.  Pozorovat je z bezpečné vzdálenosti je pěkné, avšak když jsem se k jedné z nich přiblížila a zaslechla její slovník, zkazilo mi to celý magazínový dojem.  Jak se to říká?: „Holku z vesnice můžeš vytáhnout, ale vesnici z holky ne“.

            Ve Zlíně jsme strávili dva a půl dne.  Bruce zašel na universitu za svými kolegy.  Prošli jsme celé město a zjistili, kde je co nového.  Na náměstí vyrostlo nové nákupní centrum Zlaté jablko.  Obchody jsou luxusní s krásným zbožím, jak by jsme řekli dříve dvěma slovy: „prostě západ“.  Zlín si opravdu prodělává dobu rozkvětu a jistě tu musí být přísun dobrých finančních prostředků, když tu všechno jede tak kupředu.  V KFC si například můžete doplnit nápoj sám za jednu cenu kdykoliv chcete.  Něco takového známe zatím pouze z USA a občas se to objeví ve vyspělých evropských státech.  V Čechách byla neustále otázka zneužívání samoobsluhy nápojů zákazníkem.  Strach z toho, že lidi si sice zaplatí jednu kolu, ale pak si budou dolévat do nekonečna anebo možná přinesou z domova i nějakou tu bandasku a natočí si „na cestu“.  Jídelny jako McDonald nebo KFC se tuto rutinu obávaly v Čechách zavést, doba a lidi na to prý nebyli zralí.  Velké HURÁ, že konečně doba uzrála.  Všechna čest odvážnému KFC, že jako první začalo tuto praktiku ve Zlíně používat J Teď budeme sledovat, kdy přibude další.  Jako například samoobsluha kečupu, hořčice, majonézy atd.

Pokud navštívíme Zlín, snažíme se navštívit také všechny zdejší naše známé. Někdy to vyjde, někdy ne.  Moc si vážíme toho, když to vyjde.  Na večeři jsme byli pozváni (již tradičně) k Dádě a Petrovi.  Dáda je profesorka na Universitě Tomáše Bati.  Vlastně si myslím, že je zde již děkankou, ale doopravdy vzdělaní a moudří lidé se svými tituly nechlubí, a tak nikdy nevím jak dalece ve své kariéře došli.  Titul pro ně neznamená mnoho, spíš ta práce která se pod ním skrývá.  Že i zde by nastávala u mladších generací změna?  Dáda i Petr jsou výborní a obětaví hostitelé a pokaždé připraví chutnou specialitu.  Tentokrát Petr připravil kuře dle jordánského jídelničku.  Cestovali nedávno touto rozmanitou zemí a zdejší kultura, lidé i jídlo je uchvátilo.  Všichni jsme si pochutnali J Michaela si celý večer hrála s mladším chlapečkem Jardulkou, synkem další přítomné paní profesorky Adriany, která právě čekala další přírůstek.  Jardulka si nesmírně přál bratříčka, ale po zábavném večeru s Michaelou prohlásil, že ani ta holka by nebyla špatná.  Dnes již víme, že se mu narodila sestřička J Gratulujeme!

Jeden z dní na jižní Moravě jsme věnovali poznávání dalších míst.  Rozhodnutí padlo na město Kroměříž.  Není daleko od Zlína a po cestě rostou stromy obalené třešněmi, které si Míša i Bruce toužili načesat.  Pro Američana jsou ovocné stromy u cest úžasnou raritou, a tak když se v Čechách či na Moravě ocitneme v době zrání, musíme se vždy u nějakých zastavit.  Michaela si tuto vášeň oblíbila a nesmírně ráda leze po stromech a trhá.

Kroměříž je pěkné město a patří pod ochranu UNESCO.  Další z těch na které jsou jeho občané hrdi.  Zahrady a kostely jsou ve velmi dobrém stavu a sám zámek je zachován a udržován přepychově.  Jakýmsi zázrakem město uniklo demoličním komunistickým četám, a proto se zachovalo ve své původní podobě dodnes.  Prohlídka arcibiskupského paláce byla zajímavá, paní průvodkyně vzdělaná a očividně jí její práce bavila.  Nejvíce nás zaujala zdejší knihovna, která je snad nejobsáhlejší v naší zemi.  Byla založena roku 1694 a je přístupná veřejnosti.  Musíte dát dopředu vědět o kterou knihu máte zájem, aby měl knihovník dostatek času na její vyhledání.  Knihy jsou psané v mnoha světových jazycích a jejich seznam se prý pomalu začíná přepisovat na stránky internetu.  Zámek má bohatou historii a navštívilo jej mnoho významných a vlivných lidí své doby.

Loučili jsme se s jižní Moravou.  Krajem malebným, voňavým, v tuto roční dobu rozkvetlým do všech barev.  V zářijových dnech, kdy dopisuji tyto stránky je Bruce na skok opět ve Zlíně.  Město mu přirostlo k srdci a vrací se sem nejen za prací, ale i za přáteli.  Jinak je ubytován v Praze, kde bude tři týdny učit na Anglo-americké univerzitě.

KD J