NĚMECKO 2008   (Word) (PDF)

 

            10. července bylo na čase vyjet směr Německo.  Katunka se měla ten den hlásit u německé rodiny Meyer (Majer) do které byla přidělena na 3 týdenní výměnný pobyt.  Jak už jsem se zmiňovala dříve v tomto roce, Katku jsme zapsali na dva výměnné pobyty do Německa, protože se učí němčinu.  Vybrali jsme výměnný pobyt přes mezinárodní společnost Rotary Klub.  Rotary Klub nebere každého.  Rodina i student musí projít výběrovým kolem, které je docela náročné a řekla bych i trošku otravné díky mnoha formulářům, které se musí vyplnit a přednáškám, které se musí vyslechnout.  Člověk to ale dělá kvůli bezpečnosti svého dítěte. A když si pak uvědomíte, že tím samým prochází také ta druhá rodina do které jede vaše dítě, jde vám celý proces snadněji.  Mezi pár takových základních požadavků patří například dobrý prospěch studenta a dobré chování.  Rotary nechce posílat po světě děti, které se neumí chovat.  Rodiče se naopak musí prokázat čistým a spořádaným obydlím vhodným na přijmutí dalšího nezletilce.  A v neposlední řadě projít školením o tom, jak se chovat v přítomnosti výměnného studenta, především pak v případě, pokud se jedná o opačné pohlaví než je rodič.  Poučí vás o tom, jak nepřivádět studenta do rozpaků či ho vystavovat nepříjemným situacím a zachovat mu soukromí.  Stejně tak poučí i studenta o právech a povinnostech rodiny do které jede.  Zkrátka jak jsem již napsala, je to proces trošku nudný a zdlouhavý, ale jelikož jste se mě na to v Čechách často ptali nelenila jsem se tu o tom trochu rozepsat.

            10. července jsme vyjeli směr Německo.  Katunka se mohla také dopravit sama, ale pohybovali jsme se po Německu a rozhodli jsme se jí k Mayerům dovézt sami a tím pádem rodinu také poznat.  V písemném kontaktu s nimi Katka byla již od loňského podzimu, kdy se dozvěděla, že její výměnnou partnerkou bude 16ti letá Leonie (čti Leony) ze Stolzenau. 

            Od mojí sestry jsme si půjčili sedmimístný autobusík KIA J . Naložili Katunku, moje rodiče, Bruce i Michaelu a vydali se směrem Hannover u kterého Stolzenau leží.  Z Prahy do Hannoveru nám cesta dobře utíkala i když místy pršelo.  Provoz okolo větších měst houstnul, prázdniny v Německu začaly den před tím.  Německý národ byl v pohybu.  Dálnice v Německu jsou jedny z nejdokonalejších v Evropě, ale myslím si, že dlouho již evropskému provozu stačit nebudou.  Aut přibývá, hranice jsou po celém EU volně otevřené a lidé toho využívají a cestují více než kdy jindy.

            Trvalo nám asi 6 hodin než jsme dojeli a našli Stolzenau.  Tuto část Německa jsem projížděla jen jednou a ještě po dálnici.  Po vedlejších cestách a městečkách to byl úplně jiný a nový zážitek. Je to krásná část, česky jí říkáme Dolní Sasko.  Hlavním městem Dolního Saska je Hannover a je to druhá největší země ze spolkových zemí Německa.  Německo má celkem 16 zemí (největší je Bavorsko). Zimy tu bývají mírné, za to tu hodně a často prší a na okolí je to také znát.  Okolo silnic rostou krásné košaté stromy, obalené velkými šťavnatými listy.  Rozlehlá zelená pole jsou pastvou nejen pro krávy a koně, ale také pro vaše oči.  Poměrně velké příbytky se tu staví převážně z cihel.  Střechy jsou velmi špičaté a červené.  Je to tu opravdu malebné, upravené a dává to dojem klidu a míru.

            Meyerů domek jsme našli a s ním i uvítací delegaci: maminku, dvě dcery a psa Tea (Tatínek byl ještě v práci.  Pracuje v bance, a ten den – čtvrtek, mají banky otevřeno až do osmé hodiny večerní).  Čekalo tu na nás nejen milé uvítání velice vřelé a usměvavé rodiny, ale také sladké a štědré pohoštění.  Nezdrželi jsme se však dlouho.  Slíbili jsme Katunce, že nebudeme dlouho otravovat v „jejím novém působišti“ a slušně a včas se rozloučíme.  Navíc nás ještě čekala cesta do cíle dnešního dne – Brém.  Katunku jsme zanechali svému osudu a nyní, po poznání Meyerovic rodiny, i s lepším pocitem.

            Brémy jsou od Hannoveru asi hodinu a půl jízdy autem.  Milujeme cestování autem po Evropě, vše je tak blízko a u sebe.  V Americe se jede a jede a trvá někdy celé dny než dojedete tam kam potřebujete.  Proto po Americe raději létám.  V Evropě je to ale jiné.  Bruce řídil celou dobu a já navigovala.  Musím se vždy rychle zorientovat v místní mapě a Bruce už se pak plně spoléhá na moje rady.  Když udělám chybu, tak nás to stojí čas i peníze, proto se snažím mapy pilně prostudovat a v případě špatné odbočky najít rychlou opravu.  Navigace mě proto velmi nervuje a do cíle většinou přijíždím více vyčerpaná než zbytek „posádky“.  I přesto se nám jízda líbí, protože je toho po cestě hodně k vidění a pozorování.  Místa dobře poznáte vždy jen tehdy pokud je projedete po zemi.

             V Brémách nás čekal Bruce strýček Hans Dehning.  On to není doopravdy Bruce strýček, je to vlastně nějaký bratranec z pátého kolena, ale vzhledem ke složitosti vztahů a věku Hanse (85) mu říkáme strýček.  O Hansovi jsem psala před několika lety (myslím r. 2005), kdy jsme se u něj stavovali v Brémách poprvé.  Bylo to moje první setkání s člověkem, který stál na druhém konci fronty za II. světové války.  Bylo to tedy moje první setkání s nepřítelem, který se jako takový se mnou o problémech II. světové války bavil a který se mi jako jediný Němec, jakožto Češce, omluvil za Hitlera a jeho činy.  Hans byl členem Hitler Jungen a bojoval v II. svět. válce, kde jako zázrakem, díky zajetí, přežil.  Strýček také píše a všechny svoje paměti sepsal. Jeho myšlenky, pohledy a závěry na dobu, které byl svědkem. Díky tomu jsem měla možnost nahlédnout do jeho duše a zjistit, že jeho rané mládí nebylo ideologicky až tak jiné od mého.  Hitler vymýval lidem mozky stejně tak jako nám komunistický režim.  Totalitní režimy jsou stejné, jen se vždy objeví jinde a pod jiným jménem a s jiným vůdcem.

 Hans je profesorem humanitních věd a učil také jazyk anglický.  Se ženou Ernou vychovali tři, dnes dospělé děti, které jsou všechny profesí hudebníci stejně tak jako jejich maminka Erna.  Hans se také věnuje vedení rodinné kroniky Dehningů a díky tomu ho poznal i Bruce.  Hans vede kroniku německé větve Dehning.  Brucův pravý strýček Orval v Americe vede rodinnou kroniku americké větve Dehning, která původně přišla do USA na počátku 19. stol. z Německa.  Tito dva kronikáři, Hans a Orval, jsou spolu v kontaktu již mnoho let.  Hans dále kontaktoval i další větve rodiny Dehning, které se rozešli do všech možných koutů světa.  Našel tak příbuzné v Africe a jiných světových kontinentech.  Dnes je tato (naše) rozsáhlá rodina v pravidelném kontaktu a díky internetu i rodinným novinám o sobě navzájem víme.  Právě Hans založil a vydává rodinné noviny Dehning, které mají několik tisíc rodinných čtenářů po celém světě.  Komunikačním jazykem je angličtina, proto noviny musí vycházet v jazyce anglickém.  Párkrát jsem do těchto novin přispěla svými články.  Měli kladnou a širokou odezvu, a tak jsem byla požádáná do těchto novin přispívat pravidelně.  Čeká mě proto mnoho práce.  Překládání z češtiny do angličtiny, psaní článků nových aktuálních a takových, které osloví člověka bez ohledu na to jakou má národnost.

Bruce byl díky svému technickému nadání také vhozen do chodu rodinné kroniky když sesynchronizoval všechny příbuzné přes speciální program na počítači.  Díky tomuto přehlednému systému, se našlo ještě pár dalších zapomenutých příbuzných a dnes už s přesností mohou Dehnigové říci, že kdo nese toto příjmení pochází ze stejné rodiny.  Takže pokud by jste potkali někde nějakého Dehninga bude to náš příbuzný ať už je odkudkoliv J  Nutno říci, že Dehningové při sobě drží a pokud je třeba navzájem si pomáhají.  Dalo by se to nazvat takovou soukromou rodinnou sociálně vzdělávací a kulturní nadací.  Výlet do Brém byl  proto více účelový.

 Také rodiče s námi jeli z více důvodů, ale hlavně proto, aby jsme se s nimi co nejvíce užili a aby byli součástí našich dnů.  Aby poznali více náš ucestovaný život, naše známé, příbuzné a nechali se na chvíli rozptýlit z denního stereotypu zajetých dnů.

            V Brémách jsme zůstali dva dny.  Bruce, Michaela a já jsme se ubytovali u Hanse a Erny. Rodiče se zabydleli v nedalekém hotýlku.  O Brémách jsem se již více rozepisovala při naší první navštěvě (Brémy 2005) nebudu se proto opakovat.  Pokud někdo má zájem o tento dopis, ráda zašlu.  Jen ještě podotknu, že město Brémy je samostatnou německou zemí a zdejší obyvatele jsou na to velmi hrdi.  Brémy jsou také tou nejmenší ze spolkových zemí.  Brémy nejsou z Čech tak daleko a pokud se je rozhodnete navštívit a poznat jejich historické centrum určitě nebudete zklamáni.  Je to pěkné, čisté město, plné historie a kouzelných zakoutíček, které v tomto místě světa nebudete čekat.  Přitom není tak veliké, aby se nedalo za den poznat a projít po svých.  To jsme udělali i my.  S ochotným průvodcem Hansem jsme se vydali do ulic Brém, rodičům ukázali místa známá a také místa nová, která jsme minule nestihli projít.  Našim se ve městě zalíbilo, a tak si jedno odpoledne vychutnali sami, zatím co my s Brucem pracovali na kronice.

 V Brémách lze vychutnat výborné pivečko a křupavé klobásky přímo na náměstí a přitom pozorovat místní ruch.  Hans nás dále všechny vzal do brémského městského parku, kterému se říká Veřejný, protože si na něj peníze vybrala brémská veřejnost.  Největší domy bohatých najdete přímo u tohoto parku, který je příjemným únikem z městského provozu.  Je zde rozsáhlé jezero, které se všelijak kroutí parkem a návštěvníci – veřejnost - na něm jezdí po zapůjčených lodičkách.  Brémy a Dolní Sasko má mírnou zimu a chladnější léto, svetřík se jistě hodí a deštník také.  I nám zde občas zapršelo, ale vždy jen tak, aby to nenarušilo žádné větší expedice.  Počasí jsme měli jako na objednávku.

            12. července byl čas na rozloučenou.  Opouštěli jsme Brémy i Dehnigovi a jistě budeme mít na co vzpomínat.  Milé posezení, vyprávění.  Táta si oprášil svoji němčinu a protože má Německo rád a zná je, dobře se mu s Hansem i jeho paní povídalo.  Maminka má II. světovou válku jako koníčka, a tak si s Hansem také padli do noty, protože to je téma, kterým se Hans zaobírá celý život.   A doplnili jsme si i pár událostí z historie, takové, které jsme se nikdy ve škole neučili.  Každý národ se většinou zaobírá událostmi jen ze svého pohledu, protože to je logické a má to vždy nějaký vliv na vývoj naší země.  Málokdy se však staráme a zajímáme o názory a pohledy jiného národa.  Kdybychom to dělali (všichni) častěji, jistě by se národy mezi sebou lépe chápali.

 

            Přejeli jsme Dolní Sasko směrem na jih a za pár hodin jsme se ocitli v Bavorsku.  Cílem dnešního dne byl historický Rothenburg.  Město do kterého směřují především Američané, kteří se ocitnou v Evropě poprvé.  Rothenburg je totiž jako vystřižený z pohádkové knihy.  Kouzelné městečko vystavěné ve středověku kdy také zažívalo svoji nejslavnější dobu.  Kdy Mnichov nebo Frankfurt byli jen neznatelnou tečkou na mapě, Rothenburg bylo druhé největší město se šesti tisíci obyvateli.  Od roku 1150 až do roku 1400 bylo město hlavní křižovatkou dvou významných tras Taškent - Paříž a Hamburg – Benátky.  V patnáctém století Rothenburg upadl v zapomnění, přišla nová éra, finance města byli vyčerpány. Rothenburg však předběhl svoji dobu, a tak jeho obyvatelé lehce vyžili z toho, co jim předci zanechali a nové se prostě nestavilo.  Město tudíž zůstalo zachováno v původním uspořádání od svého počátku, tak jako žádné jiné.  S hradbami i původní výstavbou. Přestože bylo za války bombardováno, důležité se uchovalo a znovu vystavilo na původních základech.  Většina domů má základy z 13. století dodnes.  V současnosti je město upravené pro turisty, vše je krásně udržované, natírané, opravované a plné suvenýrů, hotelů a výtečných hospůdek.  Nikdy jsme podobné město nikdo z nás neviděl, a tak jsme si zde plně užívali celé dva dny, které nám tu byly dopřány.  Bruce o návštěvě Rothenburgu snil dobrých třicet let, kdy ho poprvé navštívili jeho rodiče.  Byla to jejich první společná cesta do Evropy a Rothenburg patří dodnes mezi jejich nejoblíbenější evropská města.

Za den, jsme měli město prochozené a poznané, středověké hradby prolezlé kolem dokola.  Táta se zde cítil bezpečně a znale a měl chuť objevovat. Pouštěl se sám do ulic a několikrát za den jsme ho ztratili abychom ho pak zase někde později našli.   Rozhodně není typ na skupinové výlety, a tak jsme vyhlásili dvě základní hesla: “Neopouštěj hradby“ nebo „Sejdeme se v hotelu“ J.  Vždy jsem si myslela, že mám silný individualismus po mamince, ale lety poznávám, že to bude zděděné také asi z té druhé strany. 

            Byli jsme v Bavorsku, a tak zde vařili také výborné pivo a místní specialitu tzv. Sněhové koule (sladký pamlsek).  Pokud zatoužíte po rozptýlení zajděte na rothenburské náměstí, kde se po celý den něco děje.  Koncerty, tance, zpěvy nebo jen koňské povozy tu můžete sledovat do nekonečna.  My jsme se ze zajímavosti zašli podívat do muzea středověkých mučidel.  Dlouho jsme si všechno prohlíželi.  Některé taktiky mučení se provádějí na lidech (ve světě) dodnes a z toho musí být člověku smutno.  Středověk rozhodně nebyl lehkou dobou na žití, ale nakonec která doba je?

Dále jsme zašli do muzea hraček, které mají v Rothenburgu hezké, ale ne tak jako jsme před pár lety našli ve švýcarské Basileji.  Když už poznáte něco lepšího je těžké být nadšený z horšího.

Bruce s Michaelou se projeli s koňmi po Rothenburgu a na cestu domů jsme koupili křupavý obrovský bochník chleba, upečený dle středověkého receptu v peci vytápěné dřevem.  Táta pro něj došel ráno sám, hned jak otevřeli pekárnu.  Chléb byl výborný J

            Domů jsme se vydali 14. července a uháněli po dálnici směr Plzeň.  Ať jsme se před cestou do Německa ptali kohokoliv nikdo nám nebyl schopný odpovědět na to, zda dálnice vede přes Rozvadov až do Plzně. Úsek kolem Rozvadova nám byl proto nejasný a museli jsme si sami ověřit jak to je.  Ani mapy z internetu nebyly 100% přehlednéKdyž jsme k místu dojeli pochopili jsme.  Dálnice je totiž téměř dokončená, ale stále je tu krátký nedokončený úsek (asi 11 km) kde musíte sjet na vedlejší cestu a znovu se napojit na dálnici později.  Ta vás doveze až do Plzně a posléze Prahy.  Žádné celní kontroly.  EU je podle mě úžasná, žádné zdržování a žádné velké rozdíly na pohled mezi Německem či Českem, tak jak tomu bývalo ještě před pár lety.  My co si pamatujeme jinou dobu zažíváme důstojným cestováním nyní hřejivé pocity. 

            Z Rothenburgu do Prahy jsme dorazili za pouhé 4 hodiny.  Rothenburg doporučuji všem co si nedovedou představit středověké město, tak jak jsem si to nedovedla představit já.  Jistě stojí za návštěvu.  Pro milovníky piva zde probíhá každé léto pivní festival.

 

P.S. Katunka si užila v Dolním Sasku tři a půl týdne radovánek.  Meyerovi byli moc hodní a s nimi dále poznala celé okolí, Hamburg, znovu Brémy, Munster u Dortmundu a Berlín.  Němčina se jí zlepšila natolik, že již dokáže rozumět jednoduchému rozhovoru.  Více si věří a nestydí se mluvit.  Se stejně starou Leonií si rozumí a ta je toho času zde u nás v Kalifornii a my se snažíme oplatit to, co její rodina udělala pro naši Katunku.  Je hezké, že jsme se v tom světě takhle našli J

KD