Okénko do politiky 2008   (Word) (PDF)

 

            Je tu před volbami a mnozí z vás se mě ptají:  Koho budeš volit?  Co si myslíš, kdo vyhraje?  Fandíš také Obamovi?  A tak dále a tak dále.  Politika se zdá být v Čechách oblíbeným tématem pokud jsou všichni za jedno, v opačném případě vzniká konflikt.

            V Americe je to jiné.  Běžní lidé tu o politice debatují málo, je to téma pro uzavřený kruh.  Každý má svůj názor utříděn a rozmyšlen není o čem debatovat.  Ptát se na veřejnosti, a to i třeba dobrého známého, koho bude volit je neslušné.  Ten kdo cítí potřebu, aby o jeho politickém přesvědčení vědělo i okolí pořídí si potřebné samolepky a ozdobí si své auto jménem toho či onoho kandidáta.  Nebo si zapíchne ceduli před dům.  V moderní době rozesílá svému okolí propagační email.

            Kandidáti se začínají vybírat dva roky před volbami a hlavní kandidáti stran, kteří se dostanou až do finále, jako je nyní Barack Obama a John McCain mají mnoho času i prostoru na přesvědčení svých voličů, že právě oni jsou tím nejlepším pro Ameriku a její lid.  Vše se velmi podrobně a denně rozebírá v mediích a jinde.  Jsou tu TV stanice, které se snaží být objektivní.  Pak jsou tu stanice, které se přiklánějí k té či oné straně více či méně a na protějšek vyhledávají špínku, kterou pak velmi rádi opakují a ve svých pořadech prezentují do omrzení.  Proč také ne? Na police se živí mnoho lidí.

            Zkrátka tato dvouletá kampaň je pro takového českého občana zábavnou podívanou na kterou v našich končinách nejsme zvyklí a ještě asi dlouho nebo nikdy nebudeme.  Osobně se vyhýbám výše zmíněné politické špínce a zabývám se pouze fakty.  Zajímají mě podstatné věci, které budou přínosem pro všechny.  Ptám se:  Je kandidát chytrý?  Je kandidát schopný naslouchat, uznat chybu, jednat rychle?  Je to dobrý vlastenec?  Není arogantní?  Má vůdčí schopnosti?  Myslí to s tímto národem dobře?  Atd.  Jelikož jsem se stala Americkým občanem teprve před dvěma lety budou toto pro mě první prezidentské volby kterých se mohu účastnit.  Beru to docela vážně a odpovědně a opravdu se budu snažit volit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tak abych neměla žádné výčitky.  Cynikům se může toto uvažování zdát směšné, ale mám ráda, když lidi berou své povinnosti doopravdy a zodpovědně a cyniků je mi spíše líto.  Patřím k lidem, kteří netrpí žádným druhem fanatismu ani tím politickým ne.  Zajímají mě pouze fakta, kterých se držím a většinou uvažuji s chladnou hlavou.  Nemám ráda nespravedlnost jakéholiv druhu a při těchto volbách jsme myslím měli stěstí na dva slušné kandidáty, kteří celou volební náladu drží v mezích normy.  Tyto volby nejsou výjimečné pouze pro mě, ale také pro celý americký národ.  Je to poprvé co se do čela dostal kandidát s černou pletí a také kandidátka žena.  Jak Hillary Clinton, která došla ve své kampani velice daleko, tak kandidátka na viceprezidentku za stranu republikánů Sarah Palin.  Kandidát na prezidenta si po své nominaci vybere kandidáta na viceprezidenta (VP).  Spolu utvoří v posledních dvou, až třech měsících tým a společně tak dojdou až k volbám.  Voliči tedy nevolí pouze prezidenta, ale také jeho kolegu, protože pokud by se mělo něco stát prezidentovi, nastupuje jeho viceprezident.  Tento rok spolu kandiduje tato dvojice:  Obama-Biden za demokraty a McCain-Palin za republikány.  Jsou to všichni zajímavý kandidáti a právě proto jsou tyto volby nejsledovanější v historii USA.  Účast na nich bude jistě veliká.  Výsledek uvidíme v listopadu.

            I když jsem srdcem liberál a zastávám heslo „Žij a nech žít“, stejně tak věřím, že každý by si za svůj život tím pádem měl také sám odpovídat.  Žij si dle svého, ale když naděláš chyby nevolej pak druhé o pomoc.  Co jsi si navařil sám si sněz.  Nebo jinými slovy: „Když se celý život flákáš nečekej , že ti pak někdo něco dá.  Když si celý život šlapeš po svém štěstí a chováš se nezodpovědně, nezávid pak druhým, kteří činili celý život opak“.  Úplně nejvíce mě dokáží rozhodit hesla: „Bohatým brát a chudým dávat“.  Tak snad o tomhle by už dávno měl svět být poučen, že nefunguje.  Socialismus na „dlouhé trase“ historií selhává.  Lidé se bez motivace stávají apatickými a přirozený vývoj lidstva se tím pádem zastavuje.

  Některé věci prostě fungují, jiné ne.  Každý bude volit dle toho co je mu nejblíže.  Bude vycházet ze svého vlastního přesvědčení a své vlastní zkušenosti.  S Brucem se naše politické názory často rozcházejí.  Není to z důvodu rozdílného pohlaví, ale čistě jen z naší jiné minulosti.  Z rozdílné mentality a náhledu na život.  Každý z nás máme za sebou jinou zkušenost.  Bruce nevyrůstal v komunistickém velkoměstě a neprošel si postkomunistickým chaosem tak jako já.  Já zase naopak nevyrůstala v poklidném, farmářském městečku v Kolorádu a nezažila zatím s Amerikou tolik let vývoje co Bruce.  Je zdravé, že si spolu o všem můžeme pohovořit, vysvětlit své názory a proč jsme k nim došli.  Někdy dojdeme ke stejnému závěru a volíme stejně, jindy se naše názory liší.  V tom podstatném se ale vždy shodneme.

Amerika je země, která si je svým největším kritikem.  Pokud se o ní dovíte něco negativního pak je to proto, že to sami Američané jako první na sebe vyzvoní.  Když si chyby uvědomí pak se je také nestydí před sebou i světem přiznat a posléze hledají rešení a nápravu.  V jiných zemích se dějí stejné ne-li horší věci, ale málokdy se je dovíme, jelikož ostatní národy nebývají tak sdílní či sebekritičtí a svůj neúspěch raději tutlají.  V Americe vychází sebekritika z mentality denního života lidí.  Američani nekritizují jiné nebo jeden druhého, pouze sami sebe.  Pokud se jedná o chybu, která se dotýká všech pak jsou ochotni problém analyzovat a společně dojít k pozitivnímu závěru.  V minulosti se nehrabou, ta se změnit nedá.  Budoucnost ale ano a na tu se tu každý většinou i soustředí.  Přesto si Američané velmi dobře v těchto dnech uvědomují, že jsou světem velice ostře sledováni a za každý krůček vedle velmi kritizováni a že jejich popularita ve světa za poslední léta klesla.  Mrzí je to?  Jistě, každý chce být oblíbeným.  Odradí je to od dalšího?  Ne.

Není lehké být Amerikou.  Každý den je žádána o pomoc různého druhu (viz. memoar Madeleine Albright- Madam Secretary).  Kdo rozhoduje o tom kdy a kde se udělalo hodně - a kdy a kde se neudělalo dost.  O každé chybě tedy svět ví.  Bohužel Amerika nemá žádného ambasádora Chvály, který by také jezdil po světě a roznášel to dobré, co tato země dělá.  Sami Američané to dělat nebudou, protože dobro jim přijde samozřejmé, nač se o něm zmiňovat.  USA si ve své historii dlouho držely neutrální pozici, ale dříve či později byly a jsou vždy vtaženi do mezinárodních a světových konfliktů.  A když se někde něco ve světě stane platí za to nejvíce Amerika.  Když je někde problém svět ho chce rychle vyřešit, ale už se nezajímá o to kolik emigrantů za to Amerika ročně přijme z bývalé Jugoslávie, Afriky, Afganistánu a nyní Iráku a Iránu.  Málokdo ví, že se tu staví pro tyto přistěhovalce celé vesnice i městečka.  Málokdo ví, že se jich většina domů již nevrací ze své vlastní vůle.  Málokdo ví, že seznam pomoci kterou Amerika za své peníze poskytuje jiným by vydal na celou knihu.  Když pak sama potřebuje pomoc, musí si pomoci sama.  Cítí zášť a nespravedlivost?  Ne, necítí, bere to samozřejmě.

Často citovaný prezident J.F. Kennedy pravil: „ Neptej se co dělá tvá vlast pro tebe, ale zeptej se co ty jsi udělal pro ni“.  Tohoto hesla se drží většina Američanů a dle něj také žijí.  Nemusí zrovna milovat svého prezidenta ani souhlasit s vládní politikou, to však nezmění nic na jejich lásce k vlasti.  K zemi, kterou milují nade vše.  I když mají rozdílné názory a pohled na život tato společná láska je nakonec povznese nad jakoukoliv překážku a dokáže spojit v silnou moc.  Američané věří v dobro a pravdu.  Nežijeme v pohádce a tak víme, že ne vždy vítězí dobro a pravda, ale to je neodradí od toho, aby za ně nepřestali nikdy bojovat.

KD J (2008)