SEQUOIA a YOSEMITE 2008    (Word) (PDF)

Žijeme v Kalifornii již 6 let a podívat se do národního parku Yosemite (Josemity) nás dlouho lákalo.  Čas i příležitost vyšly během letošních jarních prázdnin.  Yosemite od nás leží cca 7 hodin cesty autem na sever, a tak jsme se rozhodli vyjet ve čtvrtek 10. dubna, hned jak Bruce doučí.  Bruce měl jarní prázdniny v jiném termínu než děti, a tak jsme skloubili rodinný výlet s jeho rozvrhem.

Ráno jsme sbalily s dcerami auto a vydaly se směrem do městečka Orange, kde Bruce učí.  Před cestou bylo ještě třeba zalít zahradu, připravit vše pro psa o kterého se starala sousedovic dvojčata Nikki a Michelle, a připravit celé obydlí na naší nepřítomnost.  Děti jsou rychlé, přesné a pomáhají, takže jsme vyjely v plánovaném čase.
Bruce jsme vyzvedly hned po poledni kdy mu končí vyučování a bez delšího prodlévání času jsme se všichni vydali na cestu.  Provoz bývá okolo Los Angeles náročný, a tak jsme spěchali abychom se vyhnuli odpolední zácpě.  Trasu naplánoval Bruce, protože ho to nesmírně baví a je v tom velmi dobrý.  Jeli jsme směrem na sever po dálnici I-5 a zanedlouho dorazili do zemědělské oblasti Kalifornie, San Joaquin Valley (Udolí svatého Joaquina).  Bylo horko, slunce pálilo do kapoty auta a vzduch se mžil.  Na polích pracovali zemědělci většinou mexického původu.  Dozrávaly jahody, avokáda, citrusové plody všeho druhu a také ořechy.  Tímto údolím jsme jeli pět hodin, a tak jsme se na ovoce i zeleninu vynadívali dost a dost.  Místy pole voní, místy zase zapáchají, záleží zda kvetou, uzrávají nebo jsou zrovna čerstvě pohnojená.  Chová se zde také mnoho hovězího dobytka a koně.  Najednou se před námi objevily hory a na vrcholcích se držel poslední sníh sezony.  Vjeli jsme po klikaté cestě do hor a začali rychle stoupat do nadmořské výšky.  Před pátou hodinou večerní jsme vjížděli do národního parku Sekvoja.  Národní parky nebo památeční parky bychom v  Čechách nazývali chráněná území.  Za vstup na tato území se v Americe platí jednorázové vstupné.  Pro rodinu je výhodné zakoupit roční permanentku, kterou můžete použít v jakémkoliv národním či státním parku po celých USA.
Sekvoja park je o trochu blíže než Yosemite. Je při cestě a protože se nám nechtělo první den strávit v autě celých sedm hodin, udělali jsme si první zastávku zde.
Les voněl, všude ležely zbytky zmrzlého sněhu a bylo vlhko.  Stromy měly naběhlé pupeny a ty co rostly níže už barevně začaly kvést.  Sekvoja je druhý nejstarší národní park, hned po Yellowstone.  Vyznačuje se tím, že tu rostou jedny z největších stromů na světě svým objemem.  Tyto stromy se jmenují sekvoje.  Jsou to dva tisíce let staré stromy, které mezi ostatními jehličnany poznáte podle zakončení špičky, která se kulatí. Ostatní jehličnany mají konce špičaté.  Nejlépe je to vidět z dálky, když si vyjdete na dobrý výhled nad údolí, kde jehličnany rostou.  Když tyto dřevěné mamuty objevili první bílí příchozí (zlatokopové), začali je okamžitě kácet, protože z jednoho takového stromu bylo mnoho dřeva.  Kácení se naštěstí podařilo zabránit a místo uchovat jako národní park. Největší sekvoja v tomto parku se jmenuje Generál Sherman. U té jsme se vyfotili a celý jej obešli. Pro děti, nebo lidi jako jsem já, kteří si těžko představují metrické a kubické míry je velikost stromu přirovnávána k mírám praktickým.  Vypočítalo se, že mezi vzrostlým stromem sekvoje a člověkem je velikostně takový rozdíl jako mezi člověkem a myší.  Člověk stojící u sekvoje je jako myška, která se dívá na lidského „obra“.  Vidět takového velikána zblízka je zážitek.  Člověk mu musí v duchu složit poklonu už jen za to jak dlouho tu je a jak dlouho tu roste.  Kolik bouří přežil, kolika hmyzu odolal, kolika klimatickým změnám musel čelit za těch dva tisíce let co tu stojí.
Rostou tu i jiné stromy než sekvoje.  Na celém území parku se našlo 1530 stromů, keřů a rostlin různého druhu.  Ze zvěře jsou tu nejčastěji k zahlédnutí jeleni, srnci, veverky, rys, liška šedivá, medvědi a mnoho ptactva.  Medvěd hnědý je často k vidění okolo kempů. Proto je třeba dbát na velkou pozornost a úklid  potravin a zavírat auto ve kterém potraviny jsou.  Cedule s upozorněním na medvědy jsou všude okolo parkovišť a odpočívadel. Všechny odpadkové koše jsou opatřené speciálním zavíráním tak, aby na jejich otevření přišel člověk, ale ne medvěd
J
Pomalu jsme vyjížděli výše do hor a dělali časté zastávky, abychom se pokochali výhledem na lesy, divokou řeku nebo pohoří. Také jsme použili dalekohled pro případ, že bychom zahlédli nějaké to zvíře. Provoz na silnici byl malý a auta jsme potkávali zřídkakdy.  Blížil se večer, a tak jsme se rozhodli, že ještě než dojedeme do našeho hotelu, vyjdeme na menší procházku.  Stezky jsou značené a nemělo by se z nich vycházet.  Oba s Brucem ctíme pravidla, která jsou logická a dávají nám smysl a stejně tak to učíme i naše děti.  Ze stezek nevycházíme, na kytičky nešlapeme ani je netrháme J  Vešli jsme do hustého lesa a Bruce se urputně rozhlížel po medvědovi.  Velmi si přál na nějakého „narazit“.  Chvilku jsme se rozhlíželi, aby si naše oči přivykly lesnímu šeru, když z křoví vyšla krásná laň.  Vypadají zde jinak než jak je známe z Čech.  Řekla bych, že jsou celkově větší, tmavší a mají velké uši.  Laň nás nečekala, zarazila se v kroku a váhala.  Zastavili jsme se a ani nedutali.  Byli jsme od ní asi tři metry.  Když viděla, že nejsme nebezpeční dala pravděpodobně signál do blízkého křoví a odtud vyšel malinkatý koloušek.  Spolu pak spěšně zmizeli v tmavém lese.  Kráčeli jsme po stezce údolím jen pár minut.  Viditelnost byla malá, les hustý a neupravený.  V Čechách by jsme tomu řekli prales.  Stále jsme si ještě vyprávěli pocit ze zážitku s kolouškem, když jsme uslyšeli ohromný praskot větví.  Hlavou mi proběhla myšlenka, že jestli je to medvěd, tak jsme tedy v pěkné šlamastice.  Než jsem stačila něco domyslet, z křoví vyletěl ohromný jelen, který se řítil rychlými skoky z kopce nad námi a „jelením“ skokem nás na stezce přeskočil a zmizel v houští pod námi.  Vše se odehrálo tak rychle, že jsme neměli čas reagovat, stáli jsme jako zmražení.  A to bylo jedině dobře, pravděpodobně nás to zachránilo od kolize s jelenem.  Blížil se večer a bylo jasné, že zvěř začne vycházet za potravou.  Po zážitku s jelenem jsme spěšně opustili les a naskákali úžasným fofrem do auta, které jsme před tím zkontrolovali, zda se nám do něj nevloupal nějaký ten medvěd.  Nevím, ale na zkušené zálesáky bych naší rodinu pasovat nemohla J  
Náš hotel - Srub Wacsuchi byl přímo v parku.  Oáza klidu a civilizace.  Zašli jsme na výtečnou večeři a ulehli do čistých peřin.

Druhý den ráno 11. dubna, jsme projeli zbytek parku Sekvoja. Obdivovali jsme ohromné stromy či zbylé pařezy po nich a na pár z nich si vylezli.  Z hor jsme se pomalu dostali opět do nížiny a znovu do zemědělského kraje.  Počasí se tím pádem také změnilo a začal opět velký žár.  Mexicko-američtí farmáři prodávali u cesty čerstvé ovoce, a tak jsme neodolali a nakoupili od nich plato sytě červených jahod.  Farmáři jsou ochotní, velmi usměvaví, jahody mají levné a můžu s nimi trénovat mojí španělštinu J.  Jedná se jen o základní slovíčka, víc neumím, ale Mexičani mají pokaždé takovou radost, když mluvím španělsky, že pak mám radost já s nimi.  Hned na mě začnou chrlit něco nazpátek a dlouze se rozhovoří a mě nezbývá než se usmívat.  V každém případě jsme rychle kamarádi, pomohli mi jahody i umýt a dát do lepší krabice a rodina, která vše pozorovala z auta se mě pak ptala: „Mami ty je znáš?“
Zemědělci zmizeli v dáli a krajina se postupně měnila na vyprahlé kopce porostlé nízkými stromy, které asi vydrží velké sucho.  Ze země vykukovalo mnoho skal a balvanů. Zde by se farmářům již tolik nedařilo.
Vjeli jsme znovu do lesa a zastavili na bývalé pile, kde se kdysi klády převážely z místa na místo na malém, speciálně pro tento účel postaveném vláčku.  Milá paní, která zde žije celý život a prodává v místním obchůdku se suvenýry, nám vyprávěla podrobnosti o této oblasti.  Místní lidé mají obavu z požárů, protože lesy nebyly prosekané a upravené již desítky let.  Vše je vyprahlé a kdyby se objevila zatoulaná jiskra shořel by celý, široký les. 
Jeli jsme dál.  Pohled, který se nám nabídl byl neskutečně krásný.  Otevřený kaňon před námi, vysoké skály po stranách, stromy všech druhů poseté po údolí, vodopády prýštily nekonečné proudy čiré, voňavé vody.  Slunce pálilo, vzduch byl suchý a pyl létal vzduchem. Yosemite se probouzelo po zimním odpočinku a všechno pučelo, kvetlo a bujelo.
Na procházku jsme si vybrali stezku k vodopádu Bridal Veil (nevěstin závoj).  Vodopád byl kousek od hlavní cesty a líbil se nám.  Byl dlouhý, hlučný a prudký, voda z něj stříkala daleko a celé okolí zásobovala čerstvou a ledovou vodou.  Vzduch se široko daleko okolo takového vodopádu ochladí i o několik stupňů Celsia.  Neodolala jsem a napila se vody z řeky pod vodopádem.  Byla výborná.  Děti se napily také.  Vždycky jsem si přála napít se jen tak z řeky v přírodě.  Jednou se mi podařilo napít ze studánky někde v lese v Čechách.  Byli jsme na škole v přírodě a paní učitelka prohlásila, že studánka je relativně bezpečná, napila se první a kdo chtěl mohl také.  V Yosemite jsem si to po téměř 30ti letech zopakovala
J.
Volnost a svobodu kterou jsem zde pocítila se nedá vyjádřit slovy, ale musí se zažít.  Dálavy, široký obzor, vysoké stromy, bubnující vodopád a plachtící orel na azurovém nebi nad vámi má něco do sebe.  Podobný pocit musel také zažívat John Muir, který sem před sty lety jako jeden z mála nepřišel za zlatem, ale za vědou.  Nebyl to první běloch, který vstoupil na toto území a zdaleka ne první člověk, indiáni tu žili odpradávna. Ale jako první člověk si uvědomil jak je toto místo výjimečné.  Ledovec, který tu po tisíc let tál, vytvořil neopakovatelné uspořádání místní krajiny, lesů, luk, hor a vod. Bylo proto nutné tento přírodní úkaz zachovat a ochránit pro další generace.  26 let Muirovi trvalo než prosadil svůj názor.  V roce 1864 prezident Abraham Lincoln konečně podepsal smlouvu a prohlásil Yosemite za Národní park.   John Muir byl výjimečný člověk.  V době kdy všichni přijížděli do Kalifornie rýžovat zlato, John chodil po lese s papírem a tužkou, mapoval zdejší krajinu, zkoumal rostliny a zachraňoval co se dalo.  Muir se od ostatních lišil, byl jiný.  Svět potřebuje „jiné“ lidi. Dnes je po něm pojmenován národní památník -Muir Woods- les plný sekvojí kousek od San Francisca, který jsme také navštívili před pár lety.
Ubytovali jsme se přímo v „centru“ Yosemite, nazývaném Yosemite Valley (josemitské údolí), ve srubu Yosemite.  Hotelům a motelům v parku se říká srub (angl. Lodge). Asi to zní více stylově.  Sruby jsou dekorované dřevem, architekturou zapadají do okolí, jinak fungují stejně jako hotel či motel. Srub-hotel Yosemite byl vystavěn pod jedním z vodopádů a okna ve střeše nám nabízela jasný výhled na padající vodu.  V noci se ochladilo, a za monotónního zvuku nekonečně proudící vody se dobře spalo.

Byli jsme vzhůru od časného rána.  Nasnídali se v místní restauraci na způsob bufetu a vykročili do přírody.  Michaelu jsme nadopovali lékem proti alergiím, protože silný pyl na ni působil nejvíce.  Vybrali jsme si několik stezek.  Mají zde kratší i delší, pro pěší i cyklisty, pro maminky s kočárkem i pro horala v nejlepší kondici. Stačí si vybrat.  Pro nemohoucí, starší a handicapované občany tu mají pojízdné otevřené vyhlídkové vozy. Ke stezkám, které začínají na druhé straně parku nebo dál vás doveze autobus.  Ten den jsme nachodili asi deset kilometrů.  Hned po ránu jsme se zašli podívat na nejbližší vodopád.  Pak jsme zvolili strmější stezku lesem, kudy nechodilo tolik lidí a došli až k Zrcadlovému jezeru (Mirror Lake).  Den byl krásný, velmi teplý, na slunci to pálilo.  Teploměr vyšplhal na dobrých 25 °C a bylo velké sucho.  Odpoledne jsme se vrátili na jedno opuštěné místo do lesa pod vodopád, vzali sebou deku a odpočívali.  Četli jsme si, máčeli nohy ve studené vodě a pozorovali přírodu.
Není žádným tajemstvím, že v Americe máme ty nejtlustší lidi na světě.  Tlouštíky se to tu jenom hemží a nejvíce jich najdete v zábavných parcích jako je Disneyland, Legoland a jiná pohodlná místa, kde se nechodí rychle a mají tam k dispozici mnoho jídla a záchodů.  Pokud přijedete jako turista do USA a navštívíte pouze tyto zábavné parky, pak se musíte zákonitě nad „tlustou Amerikou“ šokovaně pozastavit.  Někomu to může i velmi zdvihnout sebevědomí.  Pokud ale přijedete jako turista do USA a navštívíte přírodu a její chráněná území, pak budete tlusťochy hledat marně.  Ať jsem se rozhlížela jak jsem se rozhlížela, žádného jsem nikde neviděla.  Pár lidí s nadváhou či občas nějakou mladší osobu, která na sebe nedbá a jasně spěje k obezitě ano. Ale pravého, nefalšovaného tlouštíka, který na sobě pilně „pracuje“, jsem nepotkala.  Je to proto, že sem jedou v první řadě lidé, kteří jsou zvyklí na pohyb a ten jim nedovolí abnormální nabírání na váze.  Amerika má velký problém s obezitou a s tím spojenými nemocemi, především cukrovkou.  Američané změnili svůj vzhled za posledních dvacet let k nepoznání.  Velké porce relativně levného jídla, přeslazeného jídla a málo nebo téměř žádný pohyb, to vše učinilo z lidí neuvěřitelné sádloše.  Ve starších amerických velkoměstech jako je New York, Boston, San Francisco, Chicago či Washington DC je pohyb nutný.  Lidé se přemísťují po svých nebo hromadnou dopravou.  Bohužel většina Američanů nežije v těchto městech, a tím pádem nejsou nuceni ani k žádnému většímu pohybu.  Všude se jezdí vozem.  Na rekreační pohyb si udělá čas málokdo. Proto se tu před pár lety zahájil boj proti tloušťce a dnes již budete těžko hledat televizní stanici nebo rádiovou stanici která by se alespoň jednou denně nezmínila o zdravém stylu života, výživě, pohybu a celkovém vzdělání na toto téma.  O literatuře a časopisech ani nemluvě. Mnoho lidí si nechá poradit a hubne.  Řekla bych, že tu v tomto směru začala revoluce.
Takže tlouštíky jsem v Yosemite neobjevila, ale za to jsem tu objevila všechny další možné lidské „druhy“.  Sezona teprve začínala, zima zde právě skončila a jistě se tudy nepohybovalo tolik lidí jako v létě.  Přesto tu bylo slyšet všechny možné jazyky světa, turisté přijeli z blízka i daleka a hemžilo se to tu tvářemi všech možných odstínů a barev.  „Objevila“ jsem tu mnoho lidí v dobré až výborné fyzické kondici, se svaly vyběhnutými od pravidelného cvičení, chození, lezení po horách či jízdy na kole.  Byli tu rodiny s malými i většími dětmi, mladí, starší i staří lidé, páry, skupiny i jednotlivci.  Lidi, kteří spali v hotelu, ve stanu, v kempovacím voze anebo jen tak pod širákem.  Někdo pobyl den, jiný týden.  Někdo ušel stovku kilometrů, jiný jen pár. Každý z nás byl jiný a přece stejný.  Všichni sem přijeli proto aby se kochali přírodou a obdivovali její krásy.

Neměli jsme na Yosemite více času, a tak jsme na sklonku třetího dne museli začít směřovat k domovu.  Večer jsme vyjeli z Yosemite Valley a za chvilku dorazili do Yosemite View Lodge (srub s názvem „Yosemitský výhled“).  Konečně nám na mobilech zase naskočil signál a my se ujistili, že je doma (u nás i u vás) vše v pořádku.  Jak to, že nemáme někdy na cestách Amerikou signál? Občas se mě na to ptáte a chápu, že v relativně malé a velmi zalidněné zemi jako je Česko se to těžko představuje. Vůbec celá Evropa je velmi zalidněná a dnes už asi téměř nenajdete místo, kde by nebyl dostupný signál na mobil. Na světě ale stále existují tak velké dálky a vylidněné oblasti, že k nim žádný signál nedolehne.  Někde jej mohou ještě přerušit vysoké hory či něco jiného.  Většinou je to však tak prázdný prostor, že sem prostě signál nedosáhne. Signálové věže se staví pouze blízko lidského obydlí, která mohou být od sebe někdy vzdálená ne hodiny, ale celé dny jízdy v autě.  Ještě dnes je Amerika místy nezalidněná a trvá mnoho hodin než dojedete k nějaké civilizaci.  Podél lepších silnic či dálnic, kde není k dosažení signál pro mobilní telefon, jsou vystavěné pevné linky záchranných telefonů. Jsou očíslované a od sebe vzdálené jen jeden nebo dva kilometry.  V parcích jako je Yosemite jezdí služba a myslivci, anglicky se jim říká Rangers (rendžrs) a ti pomohou.  V každém případě je praktické mít mobil u sebe. I když jste bez signálu a mobil je dokonce vybitý, stále vás podle něj mohou najít.  Nutné je aby byl stále zapnutý.  Existuje proti signál, který umí mobilní telefon v případě nouze lokalizovat a jeho majitele najít.  Tuto techniku tu používají záchranáři a horská služba, když se někdo někdy a někde ztratí. 
Byl krásný večer a hotelový pokoj s balkonem byl vystavěn na břehu divoké řeky.  Ta se tak hlučně řítila okolo nás dolů, že jsme už nic dalšího neslyšeli.  Kupodivu se dalo spát. 

Rodinné cesty mě připomínají výlety z dětství.  Když jsme jeli i s tátou jelo se vždy autem.  Táta byl ale často v práci, a tak s námi většinu času výletovala maminka.  To jsme pak jezdily autem, autobusem, vlakem a v nouzi dokonce i stopem J Ačkoliv jsme měli pohodlí zajištěné, byly jsme se sestrou současně vychovávané „sparťansky“ a nic nám proto nečinilo velký problém.  Zabalit, zorganizovat, být rychlé, silné, vydržet bez pití či jídla, v létě, v zimě na horách i u moře, ve slunci i sněhu.  V plné polní jsme dokázaly ujít mnoho kilometrů.  Hekat, fňukat, naříkat nebo dokonce brečet nás ani nenapadlo.
Můj oblíbený citát od Seneky rozhodně nelže, když říká: „Vším čím jsme, jsme ze svého dětství“.  To znamená, že vším čím jsme jako děti obklopeni a čemu jsme vystaveni působí na náš celý další život.  Celý tento „trénink“ z dětství se mi hodí dnes, kdy jsem sama mámou a mám cesty pod vedením. Druhý den ráno byla neděle 13. dubna a my jsme se museli vrátit domů.  Jarní prázdniny dětem končily a druhý den začínala škola.  V autě nás čekalo osm hodin jízdy dolů na jih.
JJ