Porotce u soudu – květen/červen 2009    (Word) (PDF)

 

Všichni už jsme jistě viděli některý z amerických filmů, který se odehrává v soudním prostředí a v kterém figuruje také porota složená z náhodných občanů.  Těchto filmů, TV seriálů a šou je mnoho.  Je to proto, že soudy a soudní procesy jsou v Americe běžné.  Veřejnosti většinou přístupné a navíc je to téma, které lidi zajímá.  Ne každý má možnost do tohoto světa nahlédnout sám a osobně.  Pokud nejste kriminálník, oběť, pracovník soudu či občan s volným časem, který obchází síně a účastní se soudních procesů, nemusíte se ani nikdy k soudu dostat.  Jednou z možností, jak zažít takový opravdový, nefalšovaný soudní proces z první ruky, je stát se porotcem.  Tam je šance poměrně veliká a u tzv. občanských přelíčení se to podaří mnohým.  Ještě jsem však nikdy nepotkala ani neslyšela o nikom, kdo by se účastnil přelíčení kriminálního případu.  Nyní už nikoho takového nemusím hledat.  Porotcem u kriminálního případu jsem se stala já.

 

Každý americký občan čas od času dostane předvolání do poroty.  Jít se musí, je to občanská povinnost.  Někdo často, jiný častěji, další nikdy nebo jen jednou za život.  Jak a podle čeho vybírají nikdo neví.  Kde si úřady najdou vaše jméno je známé.  Jsou dvě možnosti:  1. na identifikačním úřadě, kde vám vystavují občanský průkaz a řidičský průkaz.  2. z registrace voličů.  Já jsem zapsaná na obou místech, a tak ačkoliv jsem občanem teprve tři roky, předvolání k soudu mi přišlo již dvakrát.  (Jen tak pro srovnání: Brusovi přišlo za celý život jen jednou).  Občas vám některý z naturalizovaných občanů bude tvrdit, že „nám“ to chodí častěji, ale pravda to není.  Naturalizovaní občané to berou jen poněkud vážněji, a tak se dostaví k soudu hned po prvním předvolání.  Rození Američané velmi často první předvolání hodí do koše a k soudu se dostavují, až když jsou předvolaní pod výhrůžkou.  Malokterý naturalizovaný občan by si to dovolil. 

První předvolání mě překvapilo a také trochu vystrašilo, a tak jsem pozorně naslouchala všem pokynům.  Chodit jsem nikam nemusela, jen jsem se musela hlásit dvakrát denně telefonicky u soudu a oni mi řekli, zda mě potřebují, či ne.  Nepotřebovali mě celý týden, a tak moje první občanská povinnost proběhla bez úhony.  Proto, když mi přišlo nedávno druhé předvolání, ani mě to nijak nepřekvapilo, ani nevystrašilo a skoro jsem na něj zapomněla.  Přestože tentokrát jsem se měla dostavit již osobně k výběru.  Dostavila jsem se v daný den, přinesla s sebou pár knih na čtení, svačinu a pití, protože mi bylo řečeno, že budeme dlouho čekat než nás někam zařadí či propustí domů. 

Zase bylo všechno jinak a já se na svém sedadle v čekárně ani moc neohřála.  Sešlo se nás ten den něco okolo tisícovky a s umísťováním se začalo téměř okamžitě.  Nejprve nám vysvětlili, proč tu jsme a co a jak se bude dít.  K mikrofonu předstoupila sympatická soudkyně a mile nás přivítala. Nejvíce mě zaujala tato její slova: “...americký soudní systém není dokonalý, ale každý bez výjimky, má právo na férový soud.“ 

Bylo úterý, po volném pondělí – státním svátku a případů tam měli hodně.  Jednotliví soudci začali postupně hlásit kolik dnů bude jejich proces trvat a u kterých dveří, popřípadě patře se máme hlásit.  Neomlouvá vás nic, pouze předplacená dovolená nebo důležitá operace.  Pokud podnikáte a jste jediný kdo nosí domu příjem, omluvíte se hned po zaslání obsílky a nikam většinou již nemusíte.  Rádi vám termín také přehodí na jindy.  Například učitelům na léto, rodičkám po šestinedělí atd.  Pokud se ale již dostavíte k soudu, tam vás může omluvit již jen přidělený soudce. 

Po stovkách nás přidělovali k různým soudcům a my se postupně začali rozcházet do předepsaných pater budovy.  Některé procesy měly trvat den, jiné týden, některé víc. 

Když jsem ráno přišla, sedla jsem si vedle asi tak stejně staré paní indického původu.  Představila se mi jako Hardžít.  Padly jsme si do oka a začaly si povídat.  S Hardžít jsme byly přiděleny ke stejnému soudci, a tak se spolu ocitly v posledním patře budovy, kde se soudí kriminální případy.  Sem se nás vešlo už jen sto.  Byla to opravdovská soudní síň, jen poněkud větší.  Přidělili nám čísla a pak už jsme čekali na soudce.  Ten přišel hned, vysoký, pohledný, štíhlý padesátník v dobré kondici s tváří hollywoodského herce.  Budeme mu říkat Gery.  K sobě měl dvě asistentky.  Jednu osobní a jednu zapisovatelku.  Dále tam byli tři právníci: jeden za obžalobu a dva za obhajobu.  Všichni tři právníci byli asi tak v mém věku, opět velice pohlední, v oblecích, každý jiný typ.  Jak by řekla moje babička: “Byli to fešáci.“  Později jsem jim dala přezdívky.  Žalobci jsem říkala „Ještěrka“ podle jeho rychlých pohybů hlavy a neustálého povytahování krku, když mluvil.  První z obhájců byl menší než ti druzí dva, měl černé vlasy i černé husté obočí a také byl z nich nejméně příjemný.  Často se mračil.  Především když se soustředil, a tak jsem si ho pojmenovala „Ďáblík“.  Druhý z obhájců se jmenoval Bruno a také přesně jako Bruno vypadal, a tak jsem mu také tak říkala.  Obžalovány tam seděly dvě mladé dívky asi 22–25leté.  Nevím zda byly krásné, ale určitě byly pohledné, mladé, dlouhovlasé v nažehlených blůzičkách.  Jedna plavovláska, druhá bruneta, obě s andělskou tváří.  Plavovlásce budeme říkat Ambra a brunetě Julie.  Pro představu podotknu, že to byli všichni běloši.  Zato naše stočlenná parta porotců rozmanitě zářila všemi barvami pleti.  Od bledě bílé až po tu nejčernější.  Seděli tam potencionální porotci všech etnických skupin, každého věku, vyznání, náboženství, povolání a také různě oblečeni.  Někdo to vzal hned první den vážně a přišel v obleku či sukni, jiný jen v šortkách a triku. 

Soudce nám vysvětlil jasná pravidla pro začátek.  Namátkou vybrali prvních dvacet porotců.  Prostě jen přečetli dvacet čísel.  Moje číslo četli hned jako druhé, a tak jsem se ocitla na sedadle porotce č. 2.  Soudce i právníci a obžalované si nás pozorně prohlíželi.  Právníci stručně a velice povrchně naznačili, o co se bude v případu jednat a upozornili nás na některá fakta, která se budou v případu probírat.  Nyní už se soustředili pouze na nás, dvacet vybraných porotců.  K přelíčení nás potřebovali vybrat 12 a tři náhradníky.  Tedy celkem patnáct.  Věděli jsme proto dobře, že někdo z původních dvaceti vypadne.  Pak už začala tříhodinová „střelba“ od všech právníků.  Bombardovali nás otázkami.  Bylo to jako u zkoušek.  Mluvil Ještěrka, Bruno i Ďáblík.  Chvíli mi bylo horko, pak zase zima a pak už mi to bylo úplně jedno.  Většinou k nám mluvili hromadně a když měl někdo z nás porotců nějakou připomínku či komentář, mohl se přihlásit.  Já jsem žádné připomínky ani komentáře neměla, vše mi bylo jasné.  Také se nás ptali jednotlivě.  Mně dal kontrolní otázku Ďáblík.  Zeptal se mě, zda jsou tyto dvě obžalované v síni vinné či nevinné.  Odpověděla jsem, že jsou nevinné.  V Americe totiž platí, že každý je nevinnen, dokud není prokázaná vina.  Tady vina žádná prokázaná nebyla a to, že sedí u soudu, ještě neznamená, že něco vyvedly.  Ďáblík byl s mojí odpovědí spokojen.  Především šlo právníkům o to vybrat nestranné jednotlivce, kteří umí samostatně myslet.  Nesměli jsme být již dopředu zaujatí a přijít tam již s předsudkem.  Také nám neměl vadit pohled na krev a zranění, až nám budou ukazovat důkazy.  A dále neměli šanci velmi mladí lidé (18–25 let).

  Pak začali vylučovat první nehodící se potencionální porotce.  S výlukou porotců musí souhlasit všichni tři právníci, ale každý právník má také právo vyloučit někoho i jen sám za sebe, aniž by se radil s druhou stranou.  Začali s proséváním.  Lidé okolo mě mizeli ze sedadel.  Já jsem stále zůstávala.  Vydržela jsem první, druhé, třetí i další kola – nevím kolik jich bylo.  Takhle se v křeslech poroty vystřídala asi polovina lidí ze sálu.  S dalším výběrem, dalšími otázkami a dalším proséváním se pokračovalo i druhý den, ve středu.  Po dalších třech hodinách, vyhlásil soudce konec výběru a ustanovení poroty.  Porotu mohou ustanovit pouze právníci.  Ač neradi, začali právníci poslední vylučovací kolo a ustanovili konečnou porotu dvanácti porotců a tří náhradníků.  Patnáct finalistů ze stovky, zbytek šel domů.  Zůstala jsem mezi finalisty...a vedle mě moje „stará známá“ Hardžít z prvního dne.J.  Smála se na mě, krčila rameny a říkala: “Hej, Katerina, měly bychom začít hrát loterii.  Včera nás začínalo tisíc, a podívej, my jsme v těch zbylých dvanácti.“

  Byla jsem tam skoro jediná hned od začátku.  Jak jsem prošla všemi vylučovacími koly, nemám tušení.  Měla jsem pocit, že jsem právě přežila dvoudenní palbu.  Pravá „bitva“ měla však teprve začít.

Soudní přelíčení začalo druhý den odpoledne, hned jak ustanovili porotu.  Přestěhovali jsme se do jiné soudní síně.  Byla to menší, útulnější, domácí síň našeho pana soudce Geryho.  Soudce má velké pravomoce a co ve své síni řekne, to platí.  Může si také určovat svá pravidla, rozvrh a jiné.  Náš pan soudce byl velice fajn, uvolněný člověk, se smyslem pro humor.  Vždy nám dopředu vysvětlil přesně tu část pravidel pro porotce, kterou jsme měli v dané chvíli znát a kterou jsme si byli schopni zapamatovat.  Soudce i právníci mluvili soudní hantýrkou, ale vůbec je neobtěžovalo vše přeložit i do lidového jazyka, hovorové řeči pro nás.  Nikdo nebyl líný mluvit.  Právníci mluví hodně a rádi.  Pan soudce nám dovolil do soudní síně nosit pití a také svačinu, pod podmínkou, že nebudeme hlučně chroupat.  To už se mu prý také stalo.  Vodu jsme si nosili, ale jídlo nikdo.  Oblečení jsme si také mohli zvolit jakékoliv.  Ani šortky mu nevadily, což, jak jsme si všimli, bylo u druhých soudců zcela vyloučené.  Až na jednoho porotce jsme to ale všichni pojali docela vážně a denně se strojili slušně, klasicky jako k soudu.  Tím pádem jsem poznala, že takové žádné oblečení nemám.  Mám pouze sportovní a pak společenské na večer.  Musela jsem si proto pár košil, sak a bot dokoupit.

Pracovalo se každý den od 9 hod. do 16:30 hod.  V poledne byla přestávka hodinu a půl na oběd.  Přepych.  Naposledy jsem měla přestávku na oběd na základní škole!  V práci jsem nikdy žádné neměla a doma si žádné také nedělám.  Pátky jsme měli volné.  Není to špatné pracovat pro vládu J  Platí se 15 dolarů na den a pár centů na benzín.  No, to je jen taková symbolická výplata, ale obědy nám to pokrylo.  Jediné co mi dělalo problém bylo celodenní sezení.  Nejsem na to zvyklá a tělo jsem měla první dny od sezení celé rozlámané.  Také jsem byla unavená psychicky, protože jsem celý den pozorně poslouchala a musela se soustředit.  To jsme byli všichni.

  Bruce doma převzal vození dcer do škol.  Také sousedi a přátelé občas pomohli.  Katunka pomáhala s domácností.  První týden si rodina objednávala pouze jídlo z restaurací, ale druhý týden vyhlásil Bruce změnu.  Řekl, že takhle by to nešlo a udělal si na příští týden jídelníček.  Jelikož jsem dojížděla nejdál z celé poroty, domů jsem přijela tak akorát k večeři či po ní.  Bruce si všude rozmístil nápisy typu jako: „Vyndat maso z mrazáku, zapnout myčku“ ap.  Já vstávala ráno v šest, po sedmé vyjížděla a na šestou večer se vracela.  Kdyby byly děti menší, vůbec si nedovedu představit, jak bychom to dělali.  Ostatním maminkám, které sloužily v porotě, přispěchali na pomoc okamžitě jejich rodiče.  Ty, co pracují, mají již hlídání zajištěné.  Všichni mají někoho zjednaného na úklid.  Byla jsem jediná z žen v porotě, kdo si domácnost sám vede i uklízí.

Během dne u soudu mi i nadále byla věrnou společnicí Hardžít.  Zde se z nás staly nerozlučné přítelkyně.  O případu jsme měli zakázano mluvit nejen doma a s přáteli, ale až do rokování také mezi sebou.  Hledali jsme proto všelijaká jiná témata a věděli tak o sobě na konci procesu vše.  I s dalšími porotci jsme se spřátelili.  Měli jsme tam tyto profese:

4 učitelky (dvě aktivní, dvě v důchodu a ty dvě v důchodu patřily do náhradnic)

2 důchodci

2 nezaměstnaní (původní povolání stavař a tiskařka)

1 zubařka (to byla Hardžít)

1 programátor

1 prodejce-nákupce realit (ve velkém), to byl také náhradník

1 administrativní pracovnice z nemocnice

1 účetní

2 ženy v domácnosti.

 

Z toho nás bylo pět narozených v jiné zemi.  Tzv. naturalizovaní občané.  Země původu byly:  Mexiko, Turecko, Indie, Filipíny a Česká republika J  Zbytek byli rodáci z různých amerických států:  Kalifornie, Pennsylvánie, Massachusetts, Texasu ad.  Byli jsme dobrá směska.  Každý úplně jiný, s jinou barvou pleti a výchovou, přesto tu nikoho tyto odlišnosti nezajímaly.  Jediné co bylo pro všechny podstatné byl fakt, zda jsme fér a budeme tak i rozhodovat.

 

Ambra a Julie byly obžalované z těchto bodů:

 

  1. loupežné přepadení
  2. spiknutí (vydírání)
  3. únik před policií s vyústěním v tragickou nehodu
  4. krádež auta

 

Bylo vůbec možné, že tyto dvě andělské tvářičky by byly něčeho takového vůbec schopné?  A rozhodnout o tom máme my?  Až na jednu černošku jsme všichni zasedali v porotě poprvé, i ona poprvé v kriminálním případu.

V průběhu téměř tří týdnů jsme pozorně naslouchali všemu co se v síni šustlo.  Vyslechli dvě desítky svědků.  Od specializované lékařky z operačního sálu po policii, hasiče, paramediky (zachranáře), až po feťáky, překupníky drog a podvodníky.  Nejvíce nás zasáhla srdceryvná výpověd manželky zraněného.  Všichni vypovídali pod přísahou, přesto někdo z nich musel lhát.  Rychle jsme se učili soustředit pouze na fakta a jasné důkazy.  Už vás nebudu napínat.  Co se tedy vlastně událo?

 

            Jednoho zářijového dne minulého roku, vyústilo neustálé hecování mezi holkama v bitku, posléze vydírání a nakonec tragickou událost.  Ambra už měla dost nevítaného „hosta“ do party, nové holky (budeme jí říkat Britany).  S kamarádkou Julií se rozhodly, že si na Britany počkají a při nejmenším jí alespoň pořádně nabančí.  Nutno dodat, že ani jedna z nich nebylo žádné neviňátko, noční život je jim vlastní a drogy si také občas spolu daly.  Zmlátily Britany a přitom jí stačili ukrást kabelku a klíče od auta, aby je nemohla Britany pronásledovat.  Britany ale nebyla tak blbá nebo vystrašená, jak si Ambra s Julií myslely a šla rovnou na policii a vše nahlásila.  Do dvou dnů byla Ambře a Julii policie na stopě.  Jejich výhružné telefonáty Britany měly nahrané.  Policie tak věděla, že má dojít k vydírání za ukradenou kabelku, která bude Britany předaná za několik stovek dolarů.  Pro Britany byla kabelka důležitá, protože, jak tvrdila, v ní měla všechny doklady, které byly důležitější než peníze.  Také tam ale mohla dost dobře mít drogy.  Obsah kabelky nám znám nebyl.  Ať tak či tak, místo předání bylo jasné a policie zde na Ambru a Julii čekala v tajných vozech.  V záloze byla také značená vozidla uniformované policie.  Ambra s Julií přijely.  Policie je sice obklíčila, ale Ambře s Juliíí se podařilo ujet.  Holky měly velký, silný, nákladní vůz, kterým se dostaly přes velké patníky a trávník.  Policie je nechtěla zastavit střelbou.  Vše se odehrávalo v sedm večer u nákupního střediska plného lidí.  Tajné vozy policie nejsou oprávněné ke stíhání.  Doposud se jednalo celkem o blbost, která se mohla rychle a bez většího trestu vyřešit.

            Ambra řídila vůz a v hlavě jí muselo přeskočit, protože se parkovištěm okolo nákupního střediska řítila šílenou rychlostí.  Policejní siréna v záloze jí začala stíhat, ale zpomalila kvůli bezpečnosti.  Ambra se vřítila na hlavní ulici a pokračovala do křižovatky, kam se dostala již rychlostí 120 km/h.  Na semaforu zářila červená. 

Tou dobou se domů z nákupu vracel pan McCormick.  Jel něco dokoupit pro manželku, která ten den slavila narozeniny.  Přijížděl ke křižovatce z druhé strany a měl zelenou.  Pokračoval proto dál...  Křižovatkou už neprojel.  Uprostřed cesty do něj vlítla Ambra se svým velkým, silným náklaďáčkem.  Pan McCormick jel v malém osobním BMW, takovém jaké jezdí i v Evropě.  Ambra nalítla přímo do něj.  Lépe se trefit nemohla.  Dostal to plnou parou ze své strany.  Auto na šrot.  Ambriino auto náraz odhodil stranou a jejich airbagy katapultovaly.  Byly mnohem výš než pan McCormick a nic se jim nestalo.  Než jim splaskly airbagy dojel na křižovatku první policista, který je od žačátku sledoval.  Vypadalo to, že Ambra se znovu chystá k útěku, a tak neváhal a svým vozem do nich najel zepředu, a tím je nadobro zastavil.  (Automobily americké policie mají zepředu namontované velké kovové nárazníky.  Většinou je používají na to, aby pomohly dotlačit porouchaný vůz na bezpečné místo nebo alespoň ke krajnici.  Někdy je však také používají k zablokování, tak jako v tomto případě).

Pan McCormick neukazoval žádné známky života a byl zablokovaný ve svém sešroceném voze.  Policista se k němu nedokázal dostat, současně nasazoval Ambře a Julii pouta, které byly k havárii zcela lhostejné.  Ambra se starala pouze o to, kde má svoje sandále.  Z auta vylezla jen po tom, co jí policista pohrozil odstřelením.  Další policejní posila už tam také byla.  Hasiči s paramedikem přijeli během pár minut.  Myslím si, že pan McCormick přežil díky prvnímu paramedikovi, který se k němu dostal.  Byl to zkušený chlap.  Navíc silný, takže velmi rychle přiskočil s kolegou k autu a dveře od auta vyrvali rukama.  Výhled na zranění neměl paramedik dobrý, všude byla krev.  Během setiny sekundy odhadl, že pan McCormick již nabírá (jak říkají lékaři) poslední smrtelný nádech, a tak neváhal a spustil mu do plic dýchací hadice.

  Na operačním sále byl zraněný během dalších pár minut, a tam ho čekaly další zlaté ruce.  Ten večer měla službu paní doktorka Brušetová, která hned odhadla zranění a začala operovat.  Největší starost jim dělal natékající mozek a břicho, které se nárazem přesunulo do plic.  A mnoho dalších vnitřních zranění.  Urvané ucho, které viselo na posledním vláknu nechali až naposledy, protože to nebylo životu nebezpečné.

 

Jednou takhle hned po ránu začala žaloba svou přednášku ukázkou fotografií pana McCormicka při nehodě.  Málokdy nebo nikdy takové fotky člověk vidí.  Do toho vypovídala svědectví manželka zraněného.  Sám zraněný nebyl výpovědi schopen.  Byli jsme celkem otrlá porota a nikdo ani nemrkl.  Až na jednu důchodkyni vedle mě, která si chviličku poplakala.

Od nehody uplynulo více jak půl roku.  Život padesátiletého pana McCormicka se od té doby zcela změnil.  Kvůli jeho zranění se musel předělat dům.  Své povolání autodopravce již také vykonávat nemůže a žádné jiné povolání také zatím ne.  Na pomoc jeho manželce přispěchali oba dospělí synové a naštěstí se starají po všech stránkách.  Především ten starší, třiadvacetiletý, který se společně se svou maminkou účastnil soudního líčení každý den.  Netrpělivě čekali na rozsudek.

Dalším ze svědků byl otec Ambry, který tvrdil, že mu dcera auto ten večer ukradla.  Nevíme a ani jsme se po tom nikdo nepídili, jaký měl důvod k tomuto obvinění, ale důkazů na to mnoho neměl.

Celý den a každý den jsme sledovali soudní síň.  Měli jsme opravdu dobrý výhled, a tak jsme věděli kdo do síně přišel, kde seděl a kdy odešel.  Některé tváře se opakovaly a dalo se také odhadnout, za kým nebo proč přišli.  Nikdy nikdo nepřišel podpořit Ambru.

  Juliiny rodiče tam seděli každý den dokud ze soudní síně jednoho dne nezmizela.  Soudce nás nechal jednou čekat na chodbě mnohem déle a s právníky něco projednávali.  Když jsme se vrátili do síně, Julie byla pryč.  Také pan Bruno, Juliin obhájce byl pryč.  Bylo nám řečeno, že nemáme spekulovat, o tom kam a proč zmizeli.  Bylo by nejlépe, kdybychom na ni až do konce přelíčení zapomněli a věnovali se pouze případu Ambry.  Jelikož jsme o případu nemohli diskutovat ani mezi sebou, bylo to pro každého takové cvičení sebekontroly.  Každý jsme byli sám, jen se svými myšlenkami.  Každý den, po téměř tři týdny.  Umím držet odmalička tajemství, a tak mi to nedělalo velké problémy, ale vím, že pro některé lidi to musela být muka.  Celá soudní zkušenost by se dala nazvat „lovením bobříka sebekontroly“.

Za týden a půl jsme vyslechli všechny dostupné svědky, fakta, zprávy, pravdu i mnoho lží.  Vyslechli uzavírací řeč advokátů.  Případ byl rozsáhlý.  Jasno nám do všeho vnesl až soudce, který nám vysvětlil kriminální právo tohoto případu.  Dal nám jasné instrukce a vysvětlil pravidla soudní hry.  Než jsme vše vyslechli a pochopili, uplynulo dalších pár hodin.

  Každé slovo v síni se zapisuje a pokud potřebuje někdo něco zopakovat není to proto problém hned znovu najít a přečíst.  Zapisovatelka, veškeré dění v síni, zaznamenává stenograficky, ale u soudce na počítači se vše hned tiskne normálním písmem.  Soudce si v počítači často četl a zamýšlel se, především když některý z právníků vyřkl námitku.  My porota jsme žádné otázky za celou dobu neměli.  Musím uznat, že jsme byli celkem chápavá skupina.  Nakonec jsme se odebrali k rokování.

Dostali jsme vlastní místnost, kde kromě nás, důkazů, vody a záchodu nebylo nic jiného.  Zasedli jsme za stůl.  Už jen nás 12.  Tři náhradníci byli propuštěni a šli domů.  Museli jsme si zvolit zástupce zvaného foreman ( doslovně předák), který by rokování vedl a rozsudek nakonec podepsal.  K dispozici nám byl vždy jeden policista ve službě.  Na toho jsme si mohli zazvonit kdykoliv jsme něco potřebovali nebo chtěli udělat přestávku.  Jinak byla naše místnost uzamčena zvenku i zevnitř.  Za foremana jsme si zvolili porotce, který se víceméně zvolil sám, když se ujal slova jako první.  Nevím, zda byl nejchytřejší, ale nebál se mluvit a lidí se také nestyděl.  Navíc rychle zahájil debatu.  Doteď jsme se znali jako kamarádi z oběda, ale nyní se teprve začala testovat naše pravá povaha, naše bystrost, chytrost, myšlení.  Teprve nyní jsme mohli veřejně ventilovat to, co jsme za uplynulé týdny zažili.  Kdybychom pravidlo nedodrželi a o případu diskutovali dříve, případ by musel být anulován a muselo by se začínat s jinou porotou od začátku.  Jedná se hlavně o to, aby nás, jednotlivé porotce nikdo v našich úvahách neovlivňoval, dokud si nevyslechneme celé přelíčení.  Moc jednotlivému porotci dává soudní systém velikou.  Verdikt musí být unisono.  To znamená, že vždy musíme souhlasit všichni, 12:0.  Pokud by jeden nesouhlasil, případ odvolají a začínají opět znovu.  Každý bod obžaloby se posuzuje jednotlivě.

U obvinění spiknutí, úniků před policií a krádeže auta jsme se rozhodli rychle.  Tam nám bylo vše jasné a uvažovali jsme všichni stejně nebo alespoň podobně.  U loupežné krádeže jsme se zasekli, jelikož se dala posuzovat třemi stupni a my se nemohli domluvit, který z nich zvolíme.  Trvalo nám dvě hodiny než jsme probrali všechna pro i proti a nakonec vynesli konečný rozsudek, který zněl takto:

 

1. loupežné přepadení – vinna

2. spiknutí – vinna

3. únik před policií končící nehodou – vinna

4. krádež auta – nevinna

 

Svým rozhodnutím jsme si byli jisti.  Nedali jsme na nevěrohodné výpovědi a orientovali se pouze fakty a důkazy.  Byli jsme dobrá skupina, bystrá a přemýšlivá.  Chovali jsme se k sobě s respektem a argumentovali spolu slušně.  Když někdo začal uvažovat nahlas a nakonec z něj vyšla třeba i úplná blbost, nikdo se mu neposmíval.  Každý měl slovo, každý byl vyslyšen.  Polovina mluvila víc a polovina trochu méně nebo se přidávala k názorům druhých jelikož je viděli stejně.  Každý jsme viděli případ trochu jinak a přitom všichni stejně.  Měli jsme velkou odpovědnost, rozhodovali jsme nad osudem člověka, mladé ženy.  My šli domů, soudce šel domů, advokáti také, ale ona bude žít s naším rozhodnutím do konce života.  Uvědomovali jsme si to.  Rozsudek jsme podepsali a nechali doručit soudci.  Bylo po pracovní době a soudce se musel hledat.  Chvíli trvalo než se opět začalo zasedat.  Vrátili jsme se do soudní síně a asistentka přečetla rozsudek nahlas.  Ambra rezignovala a byla mile překvapena, že jsme ji alespoň v jednom bodě shledali nevinnou.  Ten den byla už vyčerpaná a celý ho proslzela.

V druhé části síně, tam kde seděla paní McCormicková se synem se také řinuly slzy, ale to byly slzy radosti.

  Konal se závěrečný proslov soudce k porotě a poděkování za naše služby.  Jeden po druhém jsme vycházeli ze síně.  U východu nám každému jednotlivě děkovala paní McCormicková se synem.

 

Rozhodli jsme se počkat na chodbě na advokáty a dozvědět se osud Julie, která se nám tak náhle během líčení vypařila.  S advokáty jsme také nesměli celou dobu komunikovat.  Někdo se je rozhodl dokonce ani nezdravit.  Na konci bylo dovolené vše.  Vyšli pár minut po nás.  Žalobce Ještěrka i obhájce Ďáblík. 

Julie během líčení přijala nabídku žalobce, přiznala vinu a odebrala se odsedět pět let státního vězení.  To jsme samozřejmě nesměli vědět, protože bychom pak věděli, že je vinna i Ambra a její vinu jsme měli rozhodnout až my.  Žalobce Julii nabídnul tuto dohodu, protože se obával, že proti ní nebylo dost jasných důkazů, jelikož všude figurovala více méně jen jako komplic.  Nebyl si jistý tím, jak případ vidíme my a jak bychom ji posuzovali.  Žalobce i obhájce nás ocenili jako výjimečnou partu porotců, která by prý mohla hrát poker, jelikož jsme nikdo nikdy nad ničím nemrkli ani okem a oni tak do poslední chvíle netušili jaký bude náš verdikt.  Tím jsme znejistili žalobce, který začal jednat s Julií.

  Měli na nás stejně otázek jako my na ně a bylo moc fajn si s nimi o všem otevřeně pohovořit.  Koneckonců jsme byli jedna rodina.  My jsme na oplátku ocenili je a nejvíce se nám líbil výkon státního žalobce – Ještěrky.  Nejen, že byl každý den pečlivě připravený, ale uměl navíc zaujmout, nenudil.  Stát má na své straně skvělého advokáta.

  Ambra s Julií byly obě známé firmy, již několikrát trestané za vše možné.  Proto policie hned jednala tak jak jednala.  Jejich trestní rejstřík, ale porota nesmí vědět dopředu.  Každý má právo na fér soud a předstoupit před porotu pokaždé s čistým štítem.  Ambra bude odsouzena tyto dny.  Trest určuje soudce a ačkoliv nám ještě nemohl říci, na kolik let jí odsoudí, prozradil, že to bude na mnoho.  Bez Ambry a Julie bude na světě zase o trochu bezpečněji.

Na chodbu za námi vyšla také paní McCormicková se synem.  Znovu děkovala a říkala, že to pro ně lépe dopadnout nemohlo.  Kromě potrestání viníka přesně nevím co z rozsudku pro ně vyplynulo, jestli vůbec něco.  Ale pocit spravedlnosti tu byl.  Zeptali jsme se na zdraví manžela, jehož osud je stále ještě ve hvězdách.  Na to, zda se někdy dostatečně uzdraví odpoví až budoucnost.

 

Často slyším lidi nadávat na povinnost jít sloužit do poroty.  Na to, jak je s tím stát otravuje.  Koukají se z toho všelijak vyvlíknout.  Obecně se tvrdí, že není nikdo, kdo by to dělal rád.  Přesto když jsme se po téměř třech týdnech rozcházeli, věděli jsme, že jsme zažili něco neopakovatelného a výjimečného.  Poznali lépe sami sebe.

  Rozhodí vám to na chvíli zajetou rutinu?  Ano, to je pravda.  Jste kvůli tomu finančně v mínusu?  Ano, to je také pravda.  Je toho mnoho, co se nám nehodí, když jdeme do poroty.  Kdybyste se ale dostali k soudu vy sami, přáli byste si fér porotu?  Ano, přáli, a to je další pravda.

 

Od té doby, co jsem přijela do Ameriky, až na pár hloupých výjimek, se tu ke mně všichni všude a vždy chovali dobře a laskavě.  Přijali mě tu mezi sebe, udělali mě svým občanem, dali mi důvěru.  Nikoho nikdy nezajímalo odkud jsem přišla nebo že mám nedokonalou angličtinu.  Přehlíželi moje nedostatky a respektovali mou odlišnost.  Jediné, co je tu zajímá, jaký člověk je.  Teď a tady.  Vybráním do poroty mi dali důvěru nejvyšší, kdy já – přistěhovalec z jiné země, rozhoduji o osudech rodilých Američanů.  Z hlediska lidskosti se vám nemůže dostat větší důvěry a uznání.  Těch pár dnů v porotě proto pro mě bylo to nejmenší, co jsem mohla pro tuto fajn zemi udělat.  KD J (2009)