CHICAGO 2010

( IIT a Chicago )

 

Poprvé jsem se ocitla v Chicagu před téměř čtrnácti lety.  Přiletěly jsme

sem s Katunkou v lednu roku 1997, abychom započaly náš nový život na americkém kontinentě.  Měly jsme za sebou mnohahodinovou cestu.  Vylétaly jsme z Prahy, kde jsme čekaly na let do Londýna více jak pět hodin, kvůli špatnému počasí.  V Londýně jsme čekaly dalších šest hodin.  Pak ještě dalších devět hodin trval let do Chicaga.  Přistáli jsme již večer, za tmy.  Venku byla tuhá zima a za okny letištní haly sněžilo.  Naše letadlo bylo jediné, které v tu dobu dosedlo.  Pomačkaní a unavení cestující se rozlámaným krokem, po dlouhém sezení, přemisťovali dlouhou chodbou k celnici.  Mezi pasažery nechyběli ani Češi.  Letělo s námi asi dalších deset krajánků.  Velká změna oproti roku 1990, kdy jsem letěla do Ameriky poprvé a byla jsem všude široko daleko jediný Čechoslovák.  O sedm let později začal z Čech do USA již docela dobrý provoz. Žádané byly chůvy k dětem, pomocné síly do domácnosti i na zahradu a nechyběli ani dobrodruzi.  Jednou takovou osůbkou byla i jistá Dáša, holka okolo dvacítky, která seděla vedle nás i v letadle a vydržela švitořit celých devět hodin.

Rychle jsme přistupovali k celním přepážkám. Měla jsem v ruce dvě tlusté obálky se speciálními vízy, které nás s Katunkou opravňovaly k pobytu v USA.  Celník si obsah obálek letmo prohlédl a sdělil mi, že musím chviličku počkat.  U vedlejší přepážky zatím další celník odbavoval také Dášu z Čech.  Chvilku se mračil nad jejím cestovním pasem a pak pravil kolegovi: „Nežádoucí osoba.  Posadťe ji na první možné letadlo zpět do Evropy“.  Než se Dáša nadála pochodovala na let do Waršavy.  Také my s Katunkou jsme se daly do pohybu, ale opačným směrem než Dáša.  Poslušně jsme cupitaly za mladým, snědým celníkem, který se na nás celou dobu usmíval.  Katunka se ničemu nedivila a na nic se neptala, jen pozorovala.  Celník nás usadil na lavičku v teplé, prázdné místnosti a zmizel i s našimi doklady.  Obklopovalo nás hrobové ticho, teplo a šero.  Už z Prahy jsem cítila nachlazení.  Po cestě a konečně na zemi jsem se začala cítit opravdu nemocná.  Deset minut, po kterých se celník znovu objevil, mi připadalo nekonečných.  Dal mi do ruky všechny naše doklady, pomalu vysvětlil podrobné instrukce ohledně zelených karet a mě sejmul také otisky prstů.  Pak se napřímil, téměř zasalutoval a se širokým úsměvem zahlaholil: “Vítejte v Americe a pozdravujte Bruce!“

Vyšly jsme do studených ulic nočního Chicaga.  Sníh stále ještě padal.  Hustě ale lehce a neslyšně.  Chytily jsme si první taxi s polským řidičem, které nás odvezlo do hotelu na jiné letiště, na opačném konci města.  Přes tmu a sníh jsme město neviděly. Druhý den ráno jsme pokračovaly na let do Koloráda.

V cestovních pasech nám dosychalo velké razítko s nápisem: Přijímací celnice - CHICAGO, a tak se mi Chicago vrylo hluboko do srdce.  Nové zážitky však brzy vzpomínku na Chicago zatlačily do pozadí a Katunka si z té noci nepamatovala vůbec nic.  Když ale letos na jaře za námi přišla a ohlásila konečný výběr univerzity na kterou se rozhodla jít studovat, moje první vzpomínka na Chicago znovu obživla.  Katunka se po dlouhých úvahách rozhodla pro IIT ( Illinois Institute of Technology – Illinoiský institut technologie) v Chicagu, kde bude studovat architekturu.  Zdá se, že si Chicago v našem životě už silnou emotivní pozici vybojovalo a začíná nám zde další důležité období života J

 

Toto je pouze ukázka. Obsah celé kapitoly naleznete v knize Proti proudu zeměkoule (2012), k zakoupení na: http://www.kosmas.cz/ nebo http://www.carpe.cz/

Otázky a informace zasílejte na email: cestopisykatka@live.com