ŠPANĚLSKO 2010

 

            ...Komunikace se Španěly v obchodech byla velice snadná.  Jsou usměvaví, příjemní a je mezi nima fajn.  Pohoda je slovo, které je vystihuje nejlépe.  Ačkoliv málokdo uměl anglicky, chápali jsme se navzájem velice rychle.  V Evropě je to jednoduché.  Můžete používat všechny možné mezinárodní slátaniny a lidé pochopí.  A tak jsme řekli jedno slovo anglicky, druhé španělsky, třetí italsky a občas i česky J  Italská slovíčka mi pomáhala nejvíce.  Španělé rozumí italsky všechno, i když je to jiný jazyk.  Hned se nás ptali odkud jsme.  Jako obvykle hlásíme Kalifornii, a také Prahu.  Nemuseli jsme říkat Česko, každý tu znal prostě jen Praga.  Někteří Prahu navštívili a moc se jim líbila.  Někdy navštívili také Ameriku, ale nepotkali jsme nikoho kdo by navštívil Kalifornii.  Všechny Španěly, které jsme za cestu poznali a kteří byli v Americe, znali z Ameriky pouze Floridu.  Jednou jsem se dala na nádraží do řeči s milou Španělkou, a té jsem se zeptala proč všichni Španělé míří na Floridu.  Nechápavě se na mě podívala a odpověděla: „No, přece v Miami se soustředí všichni Španělé, tak se tam lehce orientujeme“.  Říkám na to, že jsem si myslela, že Miami je plné hlavně Kubánců a latinských Američanů.  Ona na to, že vždyť to jsou také všechno vlastně Španělé.  Podle toho vidíme jak obyvatelé kolonizátorských zemí stále myslí.  Dodnes si přisvojují různá území i když už dávno jejich nejsou.  Historie a stejný jazyk je spojují.  Rozumí si, chápou se.  Tak je to i s anglicky nebo francouzsky mluvícími národy (bývalými koloniemi) okolo světa.

Ačkoliv je dnes angličtina světově dorozumívacím jazykem, bylo by ode mě dost troufalé si myslet, že ji každý umí.  Respektuji jiné kultury, a tak konverzaci vždy začínám v místní řeči, i když je to většinou otázka „prosím mluvíte anglicky? – habla inglese por favore?“  I tak jsem se neudržela a Španělů se občas zeptala, proč nechtějí mluvit více anglicky.  Oni hned na to opětovali, proč my neumíme více španělsky.  Obzvlášť, když jsme z Kalifornie, která je bývalým španělským územím (viz. San Diego 2009).  Na to jsem jim nemohla nic namítnout, ale pokaždé jsem nabídla ještě češtinu J.  Španělé jsou velice hrdí lidé, ale aroganci jsme u nich nezaznamenali.  Naopak, dělali všechno možné, abychom se mezi nimi a u nich cítili co nejlépe.  Když viděli, že se snažíme španělsky, tak se velmi snažili anglicky.

            Náměstí i postranní ulice byly zajímavé a plné zboží a stánků, ale také plné lidí a poledního žáru.  Metrem jsme proto přejeli od městského parku Retiro, který je bývalá Královská obora i s jezerem.  Projeli jsme se na lodičkách, odpočinuli si a mezi místními obyvateli, kejklíři a baviči nabrali novou sílu na město.

            V pozdním odpoledni jsme se vydali do muzea Prado.  Madrid má mnoho muzeí, ale Prado je jedno z nejslavnějších.  Goya, Rubens, Picasso, Dali, Velázquez a mnoho dalších španělských umělců zde vystavuje svá díla.  Géniové, kterými tato země nešetří.  K Pradu jsme dorazili v pět hodin odpoledne a k našemu milému překvapení zjistili, že od tohoto času se už nemusí platit za vstupenky.  Bezpečnost je tu při vstupu vysoká.  Prochází se detektory kovu a dělají se také namátkové prohlídky.  Podle mapy muzea jsme si našli všechna díla, která jsme chtěli vidět.  Spokojeni a unaveni jsme se vraceli do hotelu.

            Madrid je velkoměsto s více jak třemi miliony obyvateli.  V celé madridské aglomeraci žije přes šest milionů obyvatel.  Doprava je tu proto důležitá a funguje dobře.  Madrid má autobusy, tramvaje, vlaky, auta a také metro, které má dvanáct tras.  Je to staré metro s užším nástupištěm než jaké známe z Prahy, ale je přehledné a jezdí všude.  Španělé říkají podzemní dráze také metro.  Metro a chůze se staly naším dopravním prostředkem.

Ve velkoměstech jako je Madrid a na místech jako je podzemní dráha je nám jasné, že si musíme dávat velký pozor na kapsáře.  Každé větší město v Evropě má s nimi problém a všechny cestovky, turistické příručky i známí vás na ně několikrát upozorní.  Bruce se snažili jednou okrást v Paříži, když přijel do Evropy jako osmnáctiletý studentík s bratrem.  Mě, bohužel, v Praze (kdy si mě spletli s turistkou).  Oba pokusy se staly v metru a byly naštěstí neúspěšné.  Za celé roky cestování jsme měli štěstí, že se nám nic horšího nepřihodilo, a ačkoliv děláme všechna protikrádežová opatření je možné, že ve městě Madrid jsme trochu polevili ve střehu.  Ano, hádáte správně v madridském metru nás ten podvečer čekalo překvapivé dobrodružství.

 

Toto je pouze ukázka. Obsah celé kapitoly naleznete v knize Proti proudu zeměkoule (2012), k zakoupení na: http://www.kosmas.cz/ nebo http://www.carpe.cz/

Otázky a informace zasílejte na email: cestopisykatka@live.com