CHICAGO  2011    (Word) (PDF)

(24.–28. únor)

(volné pokračování dopisu CHICAGO 2010)

Měla jsem za sebou čtyřhodinový let z Kalifornie, čas se posunul o dvě hodiny dopředu a roční sezóna se přeměnila z jara na zimu.  Nasedla jsem do taxíku, a ten se se mnou pomalu rozjel směrem do centra. Odpolední provoz houstnul, ulice Chicaga se rychle plnily lidmi, kteří spěchali domů z práce, ze školy nebo se prostě jen přesouvali z místa na místo.  Pohledný taxikář černé pleti, v čepičce s nápisem Obama je prezident se na mě zadíval ve zpátečním zrcátku svýma mandlovýma očima a povídá: “Doufám, že nespěcháš, dnes to jede pomalu“.  Odpověděla jsem, že to chápu, že bydlím u Los Angeles*.  Taxikář, asi tak můj ročník, se mé odpovědi chápavě zachechtal, uvelebil se za volantem a pustil nahlas příjemný jazz.

*(Okolí Los Angeles je známé svým hustým provozem, který se považuje za nejhorší v USA.  V celé metropoli žije téměř 18 milionů obyvatel, kteří se denně přesouvají na 16 ti proudové dálnici - počítáno oběma směry - sem a tam).

Vlekli jsme se kolonou.  Pozorovala jsem ulice Chicaga zapatlaným okénkem.  Venku se začínalo stmívat a já se už nemohla dočkat až se setkám s Katunkou za kterou jsem do Chicaga přijela na návštěvu.  Měly jsme se sejít v hotelu, kde jsem byla ubytovaná.  V taxíku bylo teplo a hudba příjemně hrála. - „Hrajete samé pěkné skladby“, povídám řidiči.   Opět se na mě zadíval zpětným zrcátkem, a pak už spustil o tom, jak miluje hudbu, ale především jazz, který prý poslouchá již od malička.  Měl silný přízvuk v angličtině. Bylo mi jasné, že se v Americe nenarodil, většina taxikářů jsou přistěhovalci.  Když cestuji a potkám někoho, kdo chce povídat nebo rád povídá, tak se hodně ptám.  Kdo se hodně ptá, ten se hodně doví.  Jednou mi jeden australský průvodce řekl, že ten kdo se nikdy na nic neptá, nemůže se ani nic dovědět.  Vzala jsem si jeho slova k srdci.

Mám při ptaní otázek několik výhod.  První a největší výhodou je, že jsem Češka.  Pocházím ze země, která nikomu nevadí a nikoho nedráždí.  Češi žádné války nezačínají, ani nikomu žádné území nezabrali a nikoho jsme dokonce ani v historii nerozčilili.  Za hranicemi naší vlasti jsme proslaveni našimi sportovci, znalci piva budou znát Plzeň, a ten kdo cestuje bude vědět o Praze jako o evropském klenotu. Témata zcela mírumilovná.  Počiny naší země venkovní svět nijak závažněji neovlivňují.  Občané velkých zemí strach z naší konkurence nemají a občané malých zemí pociťují solidárnost s dalším malým národem. Nikdo k nám proto nechová žádné silné emoce.  Ze světového pohledu jsme vnímáni jako neutrální země. Už tím jsme každému sympatičtí.  Druhou výhodou je, že jsem žena.  Tím mám okamžitou důvěru u dalších žen, dětí a seniorů.  V Americe můj vzhled a původ znamená ještě jednu výhodu:  důvěřují mi také černí obyvatelé, kteří se jinak často k americkým bělochům chovají zatrpkle, díky historii otroctví.  V praxi to znamená, že pokud kladu otázky slušně, s citem a ve vhodném momentu, mohu se ptát kohokoliv na cokoliv.  Lidé o sobě velmi rádi mluví a řeknou vám vždy více, než jste vůbec mohli doufat.  

Taxikář mi ale nechtěl jen tak prozradit odkud pochází.  Chtěl, abych hádala.  Kontinent jsem trefila hned J, ale zemi se mi uhodnout nepodařilo.  Afriku mám zmapovanou ze všech kontinentů nejméně a nebudu ji pořádně znát dokud se tam nevydám osobně, to je mi jasné.  Nechala jsem se proto podat.  Byl z Ghany! Vyslechla jsem si přednášku o státu Ghana, o jejich fotbalistech, kteří často hrají i s těmi českými, také o jejich historii a nakonec i o politických a ekonomických poměrech.  Znělo to všechno úplně fantasticky, a to jsem řidiči také řekla a pak se hned zeptala, proč tedy žije v Americe?  Zhluboka se nadýchnul a odpověděl, že Ghana je sice skvělá, ale Amerika je ještě skvělejší.  Ghana má prý stále příliš mnoho norem a regulací a to ho nebavilo.  Připlavil se do Ameriky před pár lety na lodi, s pár dolary v kapse.  Začal hned pracovat a dnes má pěkný byt, manželce platí v Chicagu studie a matce, která žije v Ghaně nechal postavit pohodlný dům. – „Amerika je stvořená lidmi a pro lidi jako jsem já nebo ty“, zakončil řidič své úvahy.

U hotelu mi pomohl z taxíku a s kufrem portýr Henry.  Urostlý, snědý, mladý muž v dobře střižené hotelové uniformě.  Henryho původním domovem byla Costa Rica, ale o tom všem jsem se měla dozvědět až následující dny J    

Vešla jsem do hotelu jen o pár minut dříve než Katunka.  Měly jsme sraz v hotelové hale.  Vlastně jsme do sebe skoro narazily. Bylo to moc milé setkání.

V přízemí hotelu byla restaurace, kam jsme si zašly na večeři.  Povídaly jsme si a pozorovaly celkem klidný, podvečerní ruch ulice.  Byly jsme přímo ve starém centru Chicaga na ulici Wabash (vobéš).  Tato čtvrť je známá velkým počtem obchodů s nespočitatelným množstvím klenotů a šperků z celého světa.  Obchody se táhnou po délce dvou bloků.  Klenotnický ráj začali stavět v r. 1912 a dnes patří mezi nejznámější místa v Chicagu.  Nejvíce obchodů, asi třicet, najdete v ulici Jewelers Row (Klenotní ulička). Mezi oblíbené předměty patří hodinky, diamanty a perly.  Hned tu také provozují opravařské služby těchto předmětů.  Katunka se prý v této čtvrti pohybuje často.  Je tu mnoho dalších ulic a obchodů s pomůcky, které potřebuje do školy a ke své práci, a tak mě také některé oblíbené prodejny ukázala.

Hotel Silversmith byl jen tři stanice metrem od IIT (Illinois Institute of Technology), kde Katunka bydlí a studuje.   Koupila jsem si několikadenní jízdenku a Katunka mi vysvětlila jak metro funguje a kam jezdí.  Za těch pár měsíců co tu žije, je to už úplná občanka Chicaga a pohybuje se po městě, jako kdyby tu žila odjakživa J

 Metro má 8 různých tras, které jsou značené barevně, stejně jako v Praze.  Katunčina škola je na červené a zelené.  Metro je v Chicagu rychlé a pohodlné. Hovorově se mu říká El. Jelikož je metro celé nad zemí, čekáte na vlak venku. Na stanici se dostanete jen po té, co si zakoupíte lístek a projdete kontrolou. Ačkoliv jste pod střechou, ze stran dokáže foukat.  Pokud by vám byla zima, stačí zajít do čekárny, která vás ochrání před větrem.  Čekárny jsou vyhřívané. Stačí zmáčknout žlutý knoflík a silně topící lampy se vám okamžitě rozzáří nad hlavou.  Moc se mi to líbilo.  Viděla jsem mládež, která se ani při mrazu neobtěžuje nosit těžké bundy.  Přecházejí z budovy do budovy, na stanici si vlezou do vyhřívané budky a v metru je také teplo.  Tak se přepravují po městě.  Chicago má pověst chladného města a patří mezi pět nejstudenějších amerických měst, ale na zimu jsou tu vybaveni a hlavně připraveni mnohem lépe než kdekoliv jinde.

Katunka mě dovedla rovnou do učebny pro architekty, které se říká Crown Hall  (čti kraun hól, česky = korunní hala).  Je to obrovská a vzdušná budova s velkými okny, plná rýsovacích stolů a pomůcek na stavbu modelů.  Zde pracují studenti architektury od rána do večera a často i od večera do rána.  Architekti jsou známí svými „nočními šichtami“ nad svými zadanými projekty, kterým na IIT říkají allnighters – celonocaři.  Studenti architektury nemají tolik vyučovacích hodin ve třídě s profesorem jako jiné obory, ale většinu času tráví spíše na zadaných projektech. V Americe sice věří na výuku teorie, ale více věří na výuku praktickou.  Nestačí proto, aby mladý architekt uměl projekt vymyslet a narýsovat, ale musí jej umět také sám fyzicky postavit.  Architekti nejvíce spolupracují se stavaři a nelze, aby pro ně vymýšleli a rýsovali něco, co v praxi nejde udělat.  Musí proto svému oboru rozumět od základu.

Prváci, jako je Katunka, začínají například stavbou židle z lehkého materiálu.  V prvním ročníku pracují se speciálním druhem papíru, který si laik často může plést se dřevem.  Musí svou židli vymyslet, narýsovat, propočítat aby stála, dobře držela a nakonec dle svého plánku vše i postavit.  Konečná zkouška židle probíhá v praxi, kdy si studenti židli museli dopravit metrem do městského parku, posadit se a pracovat (malovat) na ní celé odpoledne.  Pokud si někdo postavil takovou, která se mu rozpadla nebo byla nepohodlná poučil se velice rychle.  Katunčina židle vydržela a stále slouží.  Druhý semestr se učí stavět modely domů, schodiště a další patra. Studenti často pracují v týmech.  Učí se tím spolupracovat s ostatními, protože architektura je také většinou týmová práce.  IIT je ve svých školních programech ještě přísnější a specifičtější než jiné školy.

Katunka mě provedla halou a představila nejméně patnácti studentům – kamarádům, kteří byli z různých ročníků.  A tak jsem se ptala a opět se mnoho dozvěděla.  Všichni byli unavení a často i vynervovaní ze svých projektů, ale všichni byli milí a vstřícní si povídat.  Moc dobře si uvědomují, že si vybrali náročný obor a že mu musí věnovat veškerý svůj čas.  Americké univerzity jsou někdy proslulé tím, že se na nich pořádají divoké mejdany a zábavné party.  A někde to dokonce pravda je.  Nutno podotknout, že IIT takovou školou není.  Když se tu o něčem takovém zmíníte, tak se tomu každý srdečně zasměje a odpoví, že ty kruhy pod očima, bohužel, nemají z mejdanů, ale z práce.  Říká se, že nejnáročnější je druhý ročník.  Tam se prý ukáže kdo na co má.  Mnoho mládeže již ale odpadá nebo změnilo obor v prvním ročníku. 

V druhém ročníku začínají pracovat se dřevem a cihlou.  V dalších ročnících přicházejí další materiály.  Ve třetím ročníku mají možnost studují v zahraničí, které jejich škola provozuje a podporuje.  Ve čtvrťáku si již mohou vybrat specifický obor v architektuře, kterému se budou poslední dva roky věnovat do hloubky.  Možnosti jsou široké.  Mohou si vybrat obory počínaje zahradní architekturou, přes stavby domů, mrakodrapů, mostů, obchodů nebo celých měst.  Nemusí se věnovat jen oborům, kde se vystavuje nové, ale mají možnost se stát také restaurátory historických budov.  Záleží co si kdo vybere a v čem bude dobrý.  Jelikož je to Institut Technologie, soustředí se zde na práci s tou nejnovější technikou, která momentálně existuje nebo v praxi teprve existovat bude.  Pro budoucnost to znamená, že se vymýšlí a pracuje na ekologických materiálech, které budou dobře sloužit jak lidem, tak přírodě.

Prváci, druháci a třeťáci pracují v přízemí Crown Hall.  Čtvrťáci a další jsou v podzemí, které je stejně velké a rozsáhlé jako přízemí.  Je zde umístěná knihovna, studovny a také odpočinkový prostor s pohodlným sedacím koutem, kam si frustrovaní studenti chodí načerpat nové síly.  Nejednou zde najdete někoho plakat nad těžkým úkolem, radit se se spolužákem nebo jen se zavřenýma očima odpočívat. 

Vyšly jsme z Crown Hall do studené, vlhké noci a přešly do vedlejší budovy, kde jsou dílny.  Bylo skoro deset hodin večer, ale v dílnách se jelo jako v poledne.  Studenti i profesoři zde pracovali na svých modelech.  Pomůcky, materiál a přístroje, které mají k dispozici jsou nádherné.  Každý se soustředil, pracoval, měřil, řezal, lepil.  Věci, které umí již takový student postavit jsou obdivuhodné.

Katunka se vrátila do Crown Hall ke své práci a rýsovala až do půlnoci.  Já jsem strávila na IIT asi tři hodiny a už jsem byla sama úplně vyčerpaná, ačkoliv moje kalifornské hodinky ukazovaly jen osm hodin večer. Při cestování mě více, než časový posun, vyčerpá dehydratace a pak také změna počasí.  Vím to, znám se, a tak se snažím na cestách uléhat včas.  Metrem jsem byla zpět v hotelu za deset minut a padla do čistých peřin. Zítra nás čekal další den.

Ráno jsem byla také naladěná na kalifornský čas, takže jsem již od šesti čile vyřizovala co bylo třeba.  Byl pátek, ulice hučely ranním provozem a v rádiu hlásili sněžení.  Zatím však příjemně svítilo slunce a teploměr se pohyboval nad nulou.  Chicago je milé město a hlavně klidné.  Říká se o něm, že je to velkoměsto s náladou a vstřícností vesnice.  A je to tak.  Nezdá se, že by tu lidé spěchali, tak jako v jiných velkoměstech. Chicago je třetí největší město USA (první je New York, druhé Los Angeles – čtvrtý je Houston v Texasu a páté největší město je Phoenix v Arizoně).

 Hned za rohem, vedle hotelu byla otevřená prodejnička Seveneleven (čti sevn ilevn - 7 a 11), která nese svůj název dle otevíracích hodin.  To ale bývávalo dnes je již Seveneleven na většině místech otevřeno non-stop neboli 24/7.  Tam jsem si zašla každé ráno pro snídani, pozdravila se s prodavači, a pak se vrátila do hotelu poklábosit s personálem.

Portýr Henry mi povyprávěl o životě na rodné Costa Rice a také o Miami na Floridě, kde žil.  Srovnával kulturu i počasí, měl dobré postřehy.  Nejvíce ho ale zajímalo, jak jsem spokojená s ubytováním a zda se opět do hotelu někdy vrátím.  Řekla jsem, že jsem velice spokojená a pokud bude příležitost, že se opět ubytuji zde.  A tak mi Henry důvěrně prozradil, že od pondělí mění hotel jméno i majitele.  Zaměstnanci zůstávají. 

 Jednou mi jeden zkušený cestovatel dal pár rad ohledně příjemného pobytu v hotelech. Také se o ně s vámi podělím.  Za prvé se vždy seznámit hned s portýrem.  Ten vám volá taxi, ten vám nosí kufry a ten také ví co a kde se děje. (Ve větších hotelech to nejde, protože tam mají také velké množství portýrů, tak pak se snažte najít kamaráda v recepci).  Za druhé nechte každý den malé spropitné pro pokojskou. Budete mít pokaždé dostatek čistých ručníků, mýdel, kávy a možná nechá i čokoládku navíc J  Jeho rad se držím a fungují skvěle.  Já k tomu pokojské vždy napíši ještě pár děkovných řádek, protože si její práce opravdu moc vážím a její odměna je většinou mnohem lepší, než ta, kterou ze sebe musím vydat já.  V Chicagu se dokonce našla pokojská „umělkyně“, která mi každé ráno odepsala a ještě k tomu nakreslila obličejík krásné a veselé pokojské J (Spropitné funguje ve většině koutech světa víceméně stejně kromě Japonska, pozor! tam se spropitné nedává (viz JAPONSKO 2009).

Kousek od hotelu, hned naproti parku Millenium, bylo náhodou turistické centrum, kde prodávali jízdenky, pohledy, suvenýry, občerstvení a také zde pořádali výstavu fotografie.  Nemohla jsem ani stihnou vše, co se mi nabízelo.  Dopoledne uteklo ani nevím jak.  Na oběd jsme měli sraz s Katunkou a jejími kamarády na kampusu IIT.   Konec hodiny jsem s nimi trávila v Crown Hall a pozorovala závěr výuky. 

Katunka mi chtěla ukázat jak tráví mimoškolní čas.  Kam chodí na oběd, kde se scházejí, kde všichni bydlí, kde nakupují, co je zajímá a čím žijí. Vždy se najde někdo kdo potřebuje ostříhat, a tak jsme na kolejích zaimprovizovali, zřídili mobilní „holírnu“ a pár studentíků jsem upravila.  Nůžky jsem si vezla sebou na požádání, jinak je sebou už nikdy nikam nenosím.  Ty časy jsou ta-tam. Dnes už stříhám pouze rodinu a výjimečně známé, většinou jen za charitativním účelem. 

K večeru se psala písemka z matematiky.  Musela jsem počkat před třídou, a tak mě Katunka obložila časopisy a novinami, které ráda čte, aby mi čekání lépe utíkalo.  Já strašně ráda čekám.  Čekání je můj čas, kdy mohu číst, studovat nebo jen tak přemýšlet nad pohybem světa.  Všude sebou nosím knihu, časopis nebo noviny.  Zvyk začal ve čtrnácti letech, kdy jsem musela každý den cestovat do školy na druhý konec Prahy.  Cesta trvala dvě hodiny tam a dvě hodiny zpět a obnášela také dlouhé čekání na dva autobusy a dvě metra.  Nakonec zjistíte, že číst se dá absolutně všude a když vám někdo bude tvrdit, že na čtení nemá čas, tak jen prostě ještě nepřišel na to, jak se svými „prostoji“ naložit J  Se čtením je to totiž jako s otázkami: ten kdo nečte nemůže také nic vědět.

Nyní jsem viděla, že se tento můj zvyk přenesl také na dceru, která všude sebou nosí alespoň jeden časopis.  Dnes už se noviny a zprávy nečtou z papíru, ale většina lidí je získává z internetu, který je dostupný i na mobilním telefonu.  Papírové noviny krachují v Americe jedny za druhými.  Do budoucna se počítá s tím, že se udrží jen pár největších a nejprestižnějších. Papírové noviny jsou nepraktické a svým obsahem již dávno limitované díky omezenému počtu stran.  Jejich největší nevýhodou je, že jsou kvůli tisku, vždy tak o den opožděné.  Jakýkoliv elektronický zpravodaj vám předá aktuality okamžitě.  Mnoho lidí, proto v Americe uvidíte s momentálně populární „hračkou“, které se říká iPad (ajpéd).  Začala se prodávat teprve vloni.  Je to úzká elektronická deska ve velikosti malého sešitu, vejde se do jakékoliv tašky i větší kabelky a může vám sloužit jako email, noviny, časopis, zdroj informací a také televize.  Během měsíce března vychází iPad 2, který je ještě vylepšený kamerou, takže ho můžete použít i na Skype – čti skajp (telefonování přes obrazovku zdarma).

Lidi jsou informovanější, než byli kdykoliv v historii před tím. Vyžadují rychlé a dobré informace, které si mohou okamžitě ověřit a porovnat s jinými zpravodaji.  Jedny noviny už nestačí pokrýt zvědavost a hlavně rychlost s kterou jsou informace předávány.  Papírové noviny jsou proto již téměř historií, ale stále ještě zbývá mnoho papírových časopisů.  Ono přeci jen na tom voňavém papíru, který vám zašustí s každou novou stránkou v ruce, něco je.  A tak se mi dostaly do ruky odborné časopisy pro architekty a politiky města Chicaga J 

Přijela jsem do Chicaga v zajímavé době.  22. února si zvolili nového starostu města Rhama Emanuela.  Místní noviny nepsaly o ničem jiném.  Je to opravdu obdivuhodný chlapík a stojí proto za zmínku.   

V minulém dopise CHICAGO 2010 jsem se zmiňovala o současném starostovi města, Richardovi M. Deleyovi.  Sloužil zde od roku 1989 a v Americe ho nazývají Král starostů.  Starostové velkých amerických měst mají větší prestiž než jakýkoliv guvernér.  Richard M. Delay byl oblíbený, město vyhrabal z nejhoršího a vynesl ho na úroveň světové metropole.  Vloni v září se ale nečekaně rozhodl jako starosta skončit a oznámil, že slouží svůj poslední termín.  To rozpoutalo v Chicagu hotovou politickou bouři.  Občané Chicaga své město milují a velmi jim záleží na tom, kdo je vede.  Začali se předvádět různí kandidáti.  Černí, bílí, takoví i makoví.  Čáru přes rozpočet všem udělal Rham Emanuel, který toho času zastával funkci ředitele kanceláře prezidenta Spojených států v Bílém domě.  Pracoval tedy jako pravá ruka Obamy.  Jak vysoko se lze v Bílém domě ještě dostat?  Přesto neváhal a když se dověděl o šanci stát se starostou Chicaga, s prací v Bílém domě seknul a vydal se směrem domů, do rodného města, které miluje.  Nejen Chicago, ale celý národ tím Emanuel šokoval.  Bílý dům má 17 bývalých žijících ředitelů prezidentské kanceláře, ale ještě žádný z nich se nikdy nerozhodl odejít na tak pokorné místo jako je post starosty města.  Dvaapadesátiletý Emanuel byl první.  I tak musel projít volbami a celý podzim se proto napjatě a celonárodně sledovala kampaň v Chicagu.  Emanuel je energický chlapík s velkým temperamentem, který má občas pěkně ostrý jazyk.  Celou kampaň  ho však držel pevně na uzdě, aby si kvůli tomu neuškodil.  V Americe každý kdo chce něčeho docílit, moc dobře ví, že s drzostí a s prostořekostí daleko nedojde.

Rham Emanuel volby vyhrál a 22. února 2011 byl zvolen za starostu města Chicaga.  Na místo nastoupí 16. května 2011.  Říká se o něm, že je to nejvíce kvalifikovaný starosta, jakého kdy, které město mělo!   Lidé si ho pamatují ještě z dob Clintonovi vlády, kterému dělal v Bílém domě poradce.  Napomohla mu i volba černých obyvatel, kteří obyčejně volí černého kandidáta, ale tentokrát se rozhodli volit bílého Emanuela, o kterém jsou přesvědčeni, že je pro město - i pro ně - nejlepší.

Pro Chicago a jejich nového starostu začíná nová éra.  Rham Emanuel je rozhodnutý město nejen udržet na své úrovni, ale pozvednout jej ještě na vyšší.  Má mnoho plánů a ví jak na to.  Ne každý ho bude milovat, všem se nezavděčí.  Nový starosta je ale pevně rozhodnutý, že na prvním místě jsou zájmy města a jeho obyvatel.  Zapamatujte si jeho jméno, mám dojem, že o něm ještě uslyšíme J 

Do Chicaga jsem tentokrát přijela z jednoho jediného důvodu.  Vidět se s dcerou, abychom spolu oslavily její devatenácté narozeniny.  V pátek večer, po písemce z matiky, jsme se proto rovnou vydaly do centra, do restaurace Giordanos na originální chicagskou pizzu z „hlubokého pekáče“ (angl. Deep dish pizza).  Je to pizza, kterou vymysleli v Chicagu, peče se v kulatém, hlubokém pekáči a suroviny se na ni vrství v opačném pořadí než u normální pizzy.  Rajský protlak se rozlévá na závěr, na povrch pizzy.  Pokud zapomenete jakou pizzu jste si objednali, je to tak trochu překvapení když začnete jíst, protože na salámek nebo zeleninku narazíte až s prvním soustem, nikoliv s prvním pohledem.

Do restaurace jsme došly přes centrum pěšky.  Večerně nasvícené město je krásné.  Panorama Chicaga je působivé.  Měly jsme trochu času navíc, a tak jsme zavítaly do Muzea umění, které bylo při cestě.  Katka sem chodí často.  Studenti architektury mají volný vstup kdykoliv a občas sebou mohou přivést i hosta.

Bylo sucho a nad nulou. V parku Millenium se bruslilo za zvuku rytmické hudby, která se linula po celém okolí.  Vyfotily jsme si znovu ze všech stran monument slavné obrovské fazole, která se správně jmenuje Cloud Gate – brána z oblaku.  „Oblak“ všem ale více připomíná fazoli, a tak díky svému tvaru, tomu nikdo neřekne jinak. Mnozí ani neví, že se to jmenuje jinak.  Ať se to jmenuje jak se to jmenuje, je to dílo velmi fotogenické a fascinující.   Na skleněné fazoli se zrcadlí velká část města a v každém ročním období má jiný efekt.  Každému kdo k ní dojde, trvá notnou chvíli než se dílem nasytí. Tak jsme pomalu došly až k Giordanovi na pizzu J    

Neslavili jsme sami.  Pozvali jsme všechny Katunčiny nejbližší kamarády.  Pizza byla výborná, nálada vřelá a mládež velmi hodná. Většinou to byli rodáci z Illinois, jeden přímo z Chicaga, jeden rodák z Havaje a jeden z Wisconsinu.  Byl tam jeden inženýr, který se chystá stavět horské dráhy a jiné zábavné atrakce, další byla studentka politických věd a zbytek byli všichni architekti.  Každý se mi chtěl více představit, povídali o sobě a svých plánech do budoucna, a tak jsem poznala schopnou skupinku mládeže, která má před sebou slibnou budoucnost.  Budu jim držet palce, aby se jim jejich sny splnily.     

Katunka se na celý víkend nastěhovala ke mě do hotelu, abychom se ještě lépe užily.  Náš hotel, ačkoliv uprostřed města a přímo nad stanicí metra, byl ten nejklidnější a nejtišší hotel jaký jsem kdy zažila. Dobře se nám zde odpočívalo.  V sobotu jsme měly celý den jen pro sebe.  Po vláčném ránu, jsme začaly vyřizovat věci potřebné i příjemné.  Poklidily jsme pokoj na koleji, dokoupily zásoby z drogerie a potravin, popovídaly a na závěr dne, kdy začalo lehce sněžit, jsme zašly na nový film do kina v nákupním centru nedaleko univerzity.  Právě zde dokončili úplně nové kino, které má také VIP místa.  To jsou sedadla, vlastně takové lože, kam si můžete objednat večeři a alkoholické nápoje, a tak sledovat filmy.  Podmínkou je, že vám musí být 21 let.  V divadlech a na koncertech jsou stoly s večeří běžné, ale v kině jsme se s tím ještě nesetkali.  Myslím, že je to dobrý nápad.  Ve státech, kde je delší zima, musí mít lidé více vyžití a zajímavých atrakcí uvnitř. 

V neděli se Katunka musela vrátit opět do Crown Hall a pokračovat na svém projektu, kterému se blížila uzávěrka.  Pracovala na půdorysu rodinného domku, který ve skutečnosti opravdu existuje a je svého druhu jediný.  Studenti ho proto často dostanou ke studii.  Je to zvláštní dům, plný oken a schodišť, vystavený spíše na efekt nežli k praktickému účelu.  Protože zde architekti použili novou technologii a materiály,  je to stavba vhodná k prozkoumání. 

Já jsem se vydala opačným směrem. Trochu dál od hotelu, do Vědeckého a průmyslového muzea, kde jsem měla schůzku s českými přáteli, kteří toho času žijí v Chicagu.  Potřebovala jsem taxi. Portýr Henry skočil do silnice před hotelem, plnou parou foukl do píšťalky na krku a zpoza rohu vyjelo volné taxi.  Jak to slyšel nevím, ale funguje to.  Asi mají na zvuk píšťaly trénované ucho. 

Vědecká a průmyslová muzea jsou v Americe oblíbeným vzdělávacím místem pro malé i velké. Viděla jsem jich už opravdu mnoho, ale nejlepší mají v Chicagu. Prostory na kterých se celé muzeum rozkládá jsou impozantní.  Výstavy nádherně připravené a udržované.  Mají zde celou německou ponorku z druhé světové války, dopravní letadlo, parní lokomotivu, simulovanou farmu z Illionois, kde si můžete zadojit a k prostudování dokonce i doopravdické tornádo!  Vše si můžete projít, na všechno sáhnout, se vším si zahrát, o všem si přečíst nebo vyslechnout přednášku pracovníka.  Hrou zde učí fyziku, matematiku, historii, chemii, zeměpis, přírodovědu, zdravovědu a další vědy, které existují.

Přesně na čas tu na mě čekali Jirka s Ivetou a jejich roztomilí a chytří synci Jiříček a Tomášek.  Iveta přivezla k svačině české housky a salámy, které se dají v Chicagu nakoupit a navíc upekla výborné domácí povidlové koláče.  Připadala jsem si s nimi jako doma J  S Ivetou a Jirkou se známe z Kalifornie, kde žili dříve.  Řekla bych, že to jsou jedni z nejlaskavějších krajanů, které jsem kdy v Americe potkala, a tak jsem byla ráda, že nám osud nahrál a mohli jsme se opět vidět.

Vybrali jsme místo muzea úmyslně, abychom příjemné spojili s užitečným.  Kluci se zabavili, my dospělí jsme si mohli dobře popovídat a všichni dohromady strávit spolu moc hezký den. Na závěr jsme se přesunuli do centra města na večeři, kam za námi přijela také Katunka.

Neúprosně běžící čas vždy do všeho zasáhne a přinese sebou změnu.  Všechno jednou končí,  a tak se přiblížil i konec mé návštěvy v Chicagu.  Loučení se starými přáteli, loučení s novými přáteli, loučení s Katunkou.  Nemám ráda loučení, ale protože v něm mám velkou praxi, jde mi celkem dobře. 

V pondělí ráno jsem vyletěla směr Kalifornie.

KD J