NOVÝ ZÉLAND 2007

 

Voda je v novozélandských fjordech tmavě modrá, velmi studená a pozoruhodně míchaná.  Na povrchu sedí sladká voda a po pár metrech začíná slaná voda.  Život je tu schopný ustát hloubku do 40 metrů a pak už existuje jen tmavá hlubina tasmánského moře.
Měli jsme báječného kapitána, který se rozhodl, že s námi vypluje z fjord na otevřené moře.
„Kvůli počasí si mohu dovolit vyplout dál do moře pouze pět dní v roce,“ oznámil nám kapitán.
„Dnes je jeden z těch pěti dnů, kdy mi to počasí dovolí.“  A tak jsme vypluli z chráněné úžiny obehnané nádhernými zelenými kopci do Tasmanova moře.  Vlny byly malé, ale za to dravé a prudce narážely do lodě.  Nebyla to žádná bárka, ale široké a dlouhé plavidlo, speciálně upravené do zdejších vod.  Lehce uvezlo 300 pasažérů.
„Kdyby jsem loď přirovnal k autu, tak plujeme poršem.“  Vyjádřil se kapitán ke kvalitě lodě.
Přemýšlela jsem nad pohodlím, které nám dnešní cestování poskytuje.  Moderní lodě, skvělé počasí, nechybělo nám vůbec nic.  Přesto se mi ulevilo, když jsme se začali opět vracet do klidnějších vod.  Jak to asi tehdy ten Abél Tasman (první objevitel) či pozdější James Cook na svých dřevěných bárkách zvládali? Přemítala jsem. Pluli tudy před stovkou let a muselo to s nimi jistě pěkně házet.  Voda se dostala až na palubu, studený vítr ohýbal stěžně a posádce bylo zákonitě občas špatně.  Přesto neztroskotali a obepluli tak celý svět.  Obdivuhodné.
Náš kapitán neriskoval a ladně nasměroval loď zpět, podél útesů do úžiny.  Na útesech se slunili lachtani s mláďaty.  Dohadovali se, kde se kdo uvelebí a nabere tak co nejvíce paprsků do svého mokrého kožichu.  Takový pohled vytáhl na venkovní palubu nejednoho turistu a fotoaparáty cvakaly jeden za druhým.

 

Franz Josef

Hádejte po kom se Franz Josef asi jmenuje?  Ano, je to po našem císař pánovi, který v době objevování Nového Zélandu panoval velké části Evropy.  Kromě Britů a Číňanů se na Nový Zéland řítili také objevitelé a zlatokopové z Německa a nechyběli ani ze starého, dobrého Rakouska-Uherska.  Mezi ně se přimíchal jistý cestovatel Julius von Haast, který narazil na ohromný ledovec a na počest svého císaře je po něm pojmenoval.  Dnes se tak jmenuje i městečko, které z důvodu turismu pod ledovcem vyrostlo.  Franz Josef je spíše taková osada plná hotelů a restaurací, na pohled nic moc pěkného.  Ani se moc nesnažili město architektonicky začlenit do místa, což je docela škoda.  Ale většina lidí sem přijede jen na pár hodin či jednu noc a pokračují dál.  Nedaleko odsud je další ledovec jménem Fox, který láká také k prohlídce, a tak se většina cestovek snaží zabít dvě mouchy jednou ranou a převáží své svěřence sem a tam.  Setkali jsme se se skupinou starších turistů z Anglie, kteří byli tak zmatení z počtu navštívených míst v relativně krátké době, že nedokázali odpovědět na otázky „ kam míříte a co jste již viděli“.  Místa i názvy se jim míchaly.  Doufali jsme, že mají alespoň dobře popsané fotografie.  Snad proto jsme se rozhodli zůstat ve Franz Josef dvě noci, navštívit pouze jeden ledovec a zpomalit o trochu i naše tempo. 
Po mokré noci jsme se probudili do slunečného rána.  Vzbudily nás motory helikoptér, které od sedmi startovaly jedna za druhou, aby své zákazníky donesli na výhled nad ledovec.  Ne každý den je tu slunečný.  Franz Josef je vyhlášený spadem největšího počtu srážek, cca 8 metrů za rok!  Prší zde 200 dní v roce.  Tato informace je však zavádějící, protože do dvě stě „dní“ se započítává také noc, a tak tu často prší pouze v noci a přes den je hezky.  Tak jsme to přesně zažili my.  V noci šílený liják.  Celé provazy vody se snášeli nad Franze Josefa.  Není divu, že tu vegetace bují a prales přímo za hotelem přetékal kapradinami.  Přes den nás pak slunce pálilo na pokožku a víc jak tričko jsme nepotřebovali.
Na ledovec se můžete vydat několika způsoby.  Buď již zmíněnou helikoptérou, což bych hádala, že musí být skvělé.  Nebo dále s najatým průvodcem, který vás dovede až na samotný povrch ledovce a postará se o vaši bezpečnost.  Nakonec si k ledovci, příjemnou procházkou, můžete dojít také sami a zadarmo.  Nevýhoda je v tom, že si ale na ledovec nebude moci ani sáhnout, ani šlápnout již ze zmíněných bezpečnostních důvodů.  Na to se u ledovců přísně dbá, což není na NZ všude pravidlem.  NZ je stále ještě taková volná země.  Ne vše je tu ohraničené plotem, ne na vše je poukazováno jako na nebezpečné.  Zdraví rozum musíte používat více než jinde.  Na ledovcích to platí dvojnásobek, protože zde již pár neposlušných turistů přišlo o život a to i v místě, které se zdálo zcela nevinné.  Bezpečnostní pravidla se na ledovci mění každý den, dle momentálního počasí a celkových podmínek.  Dokonce i drátěný plot kvůli tomu vystavěli, a dle potřeby posouvají.

Ukázka z kapitoly Nový Zéland v knize Cesta za datovou čáru.  K zakoupení v knihkupectví po celé ČR a SR.  A také zde:  http://www.kosmas.cz/autor/39153/katerina-dehningova/