40. narozeniny    (Word) (PDF)

 

            Včera jsem oslavila čtyřicítku. Životní jubileum, jak to mnozí z vás nazývají J Již celý týden přijímám gratulace, květiny, dárky, přáníčka z blízka i z dálky a dostává se mi takové pozornosti, o které jsem ani nesnila.  Díky za to, jsem vám vděčná!!!  S každým přáním dostanu také otázku: ,,Jak se cítíš, jak to prožíváš, co jsi dostala, bilancuješ, vzpomínáš na to či ono?“ ...a tak dále, a tak dále. 

            Pravda je taková, že kdyby mi moje jubileum nebylo denně připomínáno, ani bych si na něj nevzpomněla.  Což je docela dost ironické, když si vzpomenu na to, že v osmnácti letech jsem si myslela, že se takového věku ani nedožiju.  Nějak jsem si sama sebe nedovedla představit „starou“ a v osmnácti se vám zdá starý každý, komu je víc jak dvacet. J  Nejdále kam jsem dohlédla byla moje třicítka.  To byl tehdy pro mě absolutní strop dospělosti a za něj jsem již nedohlédla.

            Dnes tu tedy jsem, čtyřicetiletá, rozjetá ve svém rychlíku života a necítím ani potřebu se nad tím zázrakem pozastavit?  To je tedy pěkná nevděčnost.

 

            Protože s vámi nemohu slavit osobně a protože vám chci odpovědět na vaše otázky (tak jako vy, vždy úpřímně odpovídáte na ty mé), a protože to neumím udělat stručně, usedám k počítači s teplou, voňavou kávou po ruce a dělím se o své myšlenky svých posledních čtyřiceti let.

 

            Vzpomínáš...?

            Narodila jsem se v úterý, krátce po půlnoci v porodnici v Londýnské ulici v Praze 2 na Vinohradech.  Prý jsem na svět tak spěchala, až jsem si lokla plodové vody, čímž jsem se hned ocitla na antibiotikách.

             Mým největším štěstím bylo, že jsem se narodila rodičům a sestře, kteří mě nade vše milovali, až rozmazlovali.  Starší sestra byla vzorné dítě, které nikdy nic nevyvedlo, rodiče ničím nikdy nezklamalo, ve škole se výborně učilo, a tím sestra vyšlapala stezku budoucnosti také mě.  Šlo se mi proto cestou dětství podstatně jednodušeji.  Díky za to, Romčo! J

             Dětství jsem prožila na Jahodnici, která byla mým rájem, domovem, zázemím a místem pro rozvíjení dětské fantazie.  Dětství bylo tedy absolutně krásné, ale skončilo brzy.  Ve čtrnácti letech jsem nastoupila do učení, s tím skončilo veškeré volno, prázdniny a společnost mi dělala už jen práce.

            V osmnácti letech přišla událost, která změnila navždy můj život - cesta do Ameriky.  Hned po revoluci jsem nasedla na vlak do Frankfurtu nad Mohanem a ujížděla za novým dobrodružstvím.  Vystrašená, ale odhodlaná prožít něco nového a nezapomenutelného.

             Začala jsem můj život dělit na etapu před Amerikou a po Americe.  Již jsem se nikdy nedokázala na svět dívat stejnýma očima.  Jinak jsem začala myslet, jinak jsem začala vnímat.   Poznávala jsem mnoho nových lidí a mnoho nových míst.  V té době jsem také potkala Bruce - mou životní lásku – a vůbec jsem netušila jaké toto setkání sehraje roli v mém dalším životě.        Stejně tak, jak mi noví lidé do života přibývali, tak mi začali ale také ubývat.  Začali odcházet mí první nejdražší blízcí lidé.  Strýčkové, tetičky, babička a děda.  Náhlou smrtí nás zaskočila i mladá sousedka a kamarádka rodičů Lída, i pár mladších spolužáků. Všichni zemřeli v rozmezí dvou let. Byla to lavina ztrát. V práci se mi zdálo, že češu častěji zákázníky na pohřby, než na svatby.   Dnes nepochybuji o tom, že mě tyto události hluboce poznamenaly.  Měla jsem pocit, že je život strašně krátký a že ho proto musím začít žít hned.  Chtěla jsem od něj víc a hlavně rychle.  Hlavní roli tu hrál ten navždy nezastavitelný čas a mě se tehdy zdálo, že mi ho už mnoho nezbývá.  Začala jsem uskutečňovat své sny, podnikat, vdala jsem se a pořídila si dítě.  Ze živnostenského úřadu mi hlásili, že jsem se ve svých devatenácti letech stala nejmladší podnikatelkou Prahy 9!

             Jak naplno jsem žila, tak mě to naplno také unavilo.  Ve svých dvaceti letech jsem si připadala nejméně na padesát. Odpovědnost a starost jakou jsem si svým uspěchaným nástupem zajistila, mě zbavila veškeré energie.  A zatímco profesionální zkušenost narůstala, neznalost a nezkušenost osobního života nade mnou začala vyhrávat.  Přišlo první zklamání, rozvod a následovalo mnoho základních lekcí života.

 

                        Bylo mi dáno do vínku (slovy klasika), že vším čím jsem, jsem ráda.  Když  už tím ráda nejsem, tak to prostě změním.  V pětadvaceti přišel čas změny.  Asi větší, než jsem si kdy vůbec dovedla představit nebo snad toužila zažít.  Přišla změna manžela, místa, země, dokonce kontinentu, jazyka, celé kultury, zkrátka celého mého bytí.  Vše, co jsem doposud znala a uměla se škrtlo a začínalo se pěkně znovu.

 

            Trpíš také krizí středního věku (midlife crisis) ?

            Poslušně hlásím, že ve čtyřiceti letech krizí středního věku netrpím.  Bude to asi tím, že jsem si to již prožila ve svých třiceti letech.  Měla jsem za sebou život v Čechách (i se všemi politickými změnami), život v Kolorádu, končila jsem život v Novém Hampshiru a čekalo nás stěhování do Kalifornie. Každé stěhování (a to i v Americe) je náročné nejen finančně, ale také fyzicky a hlavně psychicky.  Vždy svým způsobem musíte dokázat škrtnout vše to známé a povědomé, všechny vaše jistoty na které jste si zvykli a začínat znovu.  Na novém místě, s novými lidmi.  Maličkosti denního života, které za normálních okolností vůbec nevnímáte, protože je automaticky máte (jako je oblíbená rádiová stanice, časopis, obchod s oblíbeným jídlem nebo milý soused) vám najednou hluboce chybí a musíte si zvykat na nové. Měla jsem dvě malé děti, žádnou pomoc a byla jsem opět velmi vyčerpaná.  Připadala jsem si stará, mládí daleko za mnou, již v nedohlednu.  Dnes mě proto ani nepřekvapuje, že jsem si svou krizi „středního věku“ prožívala už ve třiceti J.

              Pak přišlo září roku 2001, 9/11.  Vím a chápu, že toto datum pro většinu Čechů mnoho neznamená a ani více přímo vaše osobní životy nepoznamenalo, ale pro mě, osobně, to byla další silná životní událost, která navždy změnila mě i moje myšlení.  Především jsem uzavřela mír se smrtí.  Přestala jsem se jí bát a přijala ji jako fakt.  To neznamená, že dělám nebezpečné věci nebo že bych se nestarala o své zdraví.  Jen smrt od té doby beru jako nevyhnutelnou součást života, které se není nutno obávat. Ať děláme co děláme, ať se jí jakkoliv bráníme, bojíme či ji ignorujeme je tu a navždy bude.  Pochopila jsem, že život je ten nejkrásnější dar, který může člověk dostat a jako s darem se s ním má také zacházet.  Nesmutnit nad tím, co jsme měli mít a nedostali, ale radovat se a hlavně být vděčný nad tím, co člověk dostal, co má a ještě mít bude.  Potkala jsem lidi, kteří jsou ochrnuti strachem ze smrti i strachem ze života tak hluboce, že zapomněli žít.  Jsou tu a přežívají, ale doopravdy nežijí.  Pochopila jsem, že přežívat až do smrti nechci.  

 

            Splnily se ti některé sny z mládí?

            Splnily J  Splnilo se mi jich asi více, než jsem vůbec kdy mohla doufat a proto mám stále nové a čerstvé.  Sny se neplní jen tak samy od sebe, ale člověk si za nimi musí jít.  Zjistila jsem, že čím více pracuji, tím více se mi jich plní.  Splnily se mi sny z dětství od těch nejvíce banálních a materiálních jako je například mít auto na centrální zamykání; po sny kariéristické jako být nejen nejmladší podnikatelkou Prahy 9, ale ve své době také jednou z nejúspěšnějších podnikatelů P-9; až po sny zeměpisné jako je žít blízko moře nebo navštívit New York a Tokio, až po sny nejkřehčí a také ty nejcenější, jako je mít šikovné děti a hodného manžela, který bude současně můj nejlepší kamarád, dobrý táta a budeme se mít hodně rádi a hodně spolu smát.

            Na sny, které se mi nesplnily jsem zapomněla nebo se vytratily někde na cestě za dalším snem.  Sny musí být a člověk je musí stále mít, bez nich by to nebyla taková zábava J

 

            Bilancuješ?

            Bilancovat znamená vyhodnocování nějakého výsledku.  Doposud mě svůj život bilancovat nenapadlo a doufám, že se jen tak k tomu ještě nedostanu. Ale inventuru si dělám.  Uklízím, přebírám a vyhazuji svůj „šatník života“ poměrně často, řekla bych téměř denně.  Zbavuji se věcí, myšlenek a dokonce i lidí, na které nemám v mém životě místo.

             Věcí kupuji čím dál méně.  Zjištuji, že jich potřebuji také stále méně.

              Myšlenky si třídím pravidelně.  Jelikož mě zajímá všechno, je pro mě třídění myšlenek vyčerpávající, ale rozhodně se to vyplácí.  Zbavit se negativního, nahradit to pozitivem a vzděláváním je jak praktické, tak příjemné, a pak není místo na blbosti J

             S lidmi to dělám podobně.  Ačkoliv se to může zdát drsné zjistila jsem, že ani na různé lidi nechci mít ve svém životě čas ani místo. Například na zlé lidi.  Hlupáci mě také občas podráždí, ale ti za to nemohou, protože ti jsou prostě jen hloupí.  Zlí lidé, kteří si svou zlou poznámku nebo čin dopředu naplánují jen proto, aby vám (nebo vašim nejbližším) ublížili, ti jsou zcela jiná parketa.  Od těch se držím co nejdál.  Lháře a podvodníky nerespektuji a nemohu je ani tolerovat.  

            Tím pádem si mnohem více vážím lidí, kteří přinášejí do mého života (a života mých nejmilejších) radost a poznání.

            Už také vím, že nic není důležitějšího, než moje rodina, Bruce, děti, rodiče, sestra její rodina a dál. Také moji přátelé (kteří jsou vlastně také rodina, jen s tím, že si ji vybíráme sami) jsou pro mě nejdůležitější.  Vše ostatní je nahraditelné.  Drazí lidé nejsou nahraditelní.  Je jich málo, a když už je najdeme, tak si je musíme hýčkat.   

 

            Dostala jsi vše co jsi si ke svým narozeninám přála?

            Už několik let si nikdy jako dárek nepřeju věci (i když ty jsou také milé).  Naštěstí (nebo naneštěstí) žiju v době, kdy se věci staly méně lákavou touhou.  Vše je dostupné, mohu si koupit cokoliv a kdykoliv.

             Nejsem troškař, a tak si přeju to nejcenější co lidé mají.  Jejich čas.  Je to přání ošemetné, protože se nedá vynutit, musí být oboustranné. Je to tudíž většinou přání tajné.  Navrhnu schůzky, večeři či společný den, ale pak už nechám na samotném „dárci“ jak se sám rozhodne.  Když se někdo rozhodne trávit svůj čas se mnou, je to pro mě ten nejhezčí dárek, jakého se mi kdy může dostat J 

            Bruce se za posledních pár let, už zase dostal na pracovní dobu 16 hodin denně a víc, a tím jsme se opět dostali do období počátku jeho kariéry, kdy jsme se prakticky vůbec neviděli a já si připadala jako svobodná matka, navíc v cizině.  Do tohoto období života se mi už nechtělo vracet. K mým narozeninám jsem si proto tajně přála, aby byl se mnou (s námi se všemi) více času.  Aniž by Bruce mé přání tušil, upravil si zaměstnání a z funkce proděkana, která ho stála hlavně ten čas, se vrátil do funkce profesora, která mu umožňuje větší časovou flexibilitu.  Již teď mohu prohlásit, že jsme všichni spokojenější.

            Ani Katunka netušila mé přání a přesto se rozhodla přijet na celé léto domů a jako vyměněná novou zkušeností samostatného života na univerzitě, tráví se mnou více času, než jsem si kdy vůbec mohla přát. 

            Michaela je dvanáctiletá a tudíž je to ještě stále můj ocásek, za což jsem denně vděčná, protože vím, že to dlouho trvat také nebude.

            Návštěvu nám přislíbilo také mnoho milých lidí a členů rodiny s kterými je radost trávit čas, a tak jsem opravdu dostala více, než bych kdy mohla doufat.

            Samozřejmě rodina by jen tak nepřešla moje narozeniny bez věcných darů, a tak jsem mimo nádherných kytic, dostala také mnoho nádherných pozorností a dárečků ze kterých se také raduji.   

 

            Jak se cítíš, máš také depresi ze stárnutí?

            Cítím se fajn ze všech stran J.  Po fyzické stránce to mám dobré, protože žiju v zemi, kde je běžné ve čtyřiceti svůj dospělý život teprve začínat.  Moji vrstevníci si tu rodiny a děti v tomto věku teprve začínají pořizovat.  Takže na místní poměry jsem vlastně ještě takový zelenáč J

              Další fakt, který mi nedovolí přemýšlet nad mým věkem je to, že mi v restauracích a obchodech s alkoholem stále ještě kontrolují občanku. Plnoletost se v Americe počítá od jednadvaceti, ale kontroluje se každý, kdo vypadá pod třicet.  Ačkoliv by mi to mělo lichotit (a občas také lichotí) přiznám se, že mě to už spíše otravuje.  Vloni se pořádal u nás v Ladeře Octoberfest.  Šli jsme celá rodina, pěšky a nic jsme si nebrali, jen pár dolarů do kapsy. U stánku mi nechtěli nalít bez občanky pivo.  Moje děti, které se zatím rozutekly po okolí, jsem volala zpátky a musely potvrdit, že jsem jejich matka.  Rozhovor probíhal asi takto:

            Pořadatel: „Je tohle tvoje matka?“

            O hlavu větší Katunka než já povídá: „Ano, tohle je moje máma“.

            Pořadatel: „Kolik je ti let?“

            Katunka: „Mě? Nechcete náhodou vědět kolik je let mojí mámě?

            Pořadatel: „Jděte, obě...(ke mně) a paní, tady máte to pivo“ J

Nejvíce smíšené pocity má vždy Bruce (tomu nekontrolovali občanku už dvacet let), když jdeme spolu na rande, já si objednám k večeři sklenku vína a číšník mě požádá o občanku.  Příběhů mám na toto téma nespočetně... 

            Tuším, že to již musí brzy skončit.  Už mě začínají kontrolovat méně a méně.  Zaprvé to bude tím, že si vybírám mladší prodavače, kteří svoji „krevní skupinu“ na dálku poznají a mě nechají tím pádem na pokoji a zadruhé to bude také tím, že už mi opravdu není dvacet (ani třicet) a začínám podle toho také vypadat.

            Teď už mě nekontrolovali dokonce pár měsíců a já jsem si myslela, že vám do dopisu hrdě nahlásím, že jsem tím pádem oficiálně ve „starší zóně“ J. Když jsem si šla ale předevčírem koupit šampaňské (ke svým narozeninám) paní u kasy mě opět požádala o občanku.  Rozhodla jsem se občanku neukázat.  Naklonila jsem se k pokladní a řekla jsem jí:

-„ podívejte se na mě pořádně, copak opravdu vypadám pod třicet? Tu láhev si kupuji ke své zítřejší čtyřicítce!“  Pokladní (asi padesátiletá) se na mě zahleděla a povídá: - „čtyřicet?... opravdu ?... no, když vy máte takový „baby face“ (dětský obličej).

 

             Stárnutí jsem se nikdy nebála.  Totiž, včas mi došla dávná myšlenka mého dědy.  Jednou, když mi bylo asi šest let, jsem se zadívala na svého dědu Gustíka a povídám mu: “dědo, ty jsi ale tak starej“.  Když se děda dostatečně vysmál (smál se často) podíval se na mě a pravil: „i ty budeš jednou stará, ale jen když budeš mít štěstí“.  No, to je tedy pěkné štěstí, být starý, myslela jsem si a dědova slova jsem vůbec nechápala. Naštěstí jsem žila tak dlouho, abych pochopila jak to moudrý děda myslel: stárnutí je privilegium, kterého se dostává jen těm největším šťastlivcům!

            Po psychické stránce jsem na tom nejlépe asi za celý svůj život.  Konečně vím, kdo jsem a jakým člověkem by jsem ještě chtěla být (také vím, jakým člověkem by jsem nechtěla být).        Učím se nespěchat! Učím se být vděčná a učím se umění vychutnávání života. Učím se stále mnoho věcí a proto je život tak skvělý.  Koneckonců je to celé dobrodružství.

 

            Václav Havel vymyslel takové bezva slovo běsík.  Říká, že když člověk dělá něco, co se vymyká jeho přirozenému charakteru, pak ho nemůže pohánět nic jiného než takzvaní běsíci.      Díky svému způsobu života potkávám opravdu mnoho lidí, mám mnoho zážitků a poznávám mnoho míst.  S každou zkušeností se člověk mění, vyvíjí a roste, a tak má moje mysl někdy pocit, že je jí už nejméně sto let.  Pak je tu ale ještě to srdce...a srdcem jsem stále ta osmnáctiletá Katka z Jahodnice, která nasedá každý den na vlak do Frankfurtu nad Mohanem.
S odhodláním i s obavou vyjíždím za dalším dobrodružstvím.  Nemám povahu dobrodruha, a tak i já si myslím, že mě musí životem pohánět jedině nějací ti běsíci
J

 

            Ať žijí čtyřicetiletí, ať žije rok 1971!!! J

 

            KD J (2011)