ČESKÁ REPUBLIKA    (Word) (PDF)

(jaro 2004)

 

 

Tentokrát mám tu čest napsat dopis - reportáž - o České republice, Praze a dalších místech naší vlasti, z pohledu turisty a návštěvníka.  Tento jarní výlet se uskutečnil mezi 27.březnem až 10.dubnem 2004 a účelů měl několik:

1. navštívit rodinu ( přátel jsem, bohužel, tentokrát mnoho neviděla kvůli nedostatku času).

2. pracovní - Bruce konference se konala v Praze.  Byla to Evropská obchodní konference a sjeli se na ní profesoři z celého světa.  Začalo to jako malá, specifická konference pro cca 60 členů, ale během týdne se propojila s všeobecnou konferencí na kterou přijelo okolo tísíce členů.  Pražská konference se konala na Vysoké škole ekonomické (VŠE) v Husitské ulici na Žižkově, nyní náměstí W. Churchilla.  Zde také probíhaly přednášky a veškerá pracovní setkání.

3. ještě jeden důvod pracovní byl s cílem navštívit Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, kde bude Bruce od nového roku 2005 jeden semestr přednášet.  Bruce byl vyhodnocen Americkou vládou jedním z nejvyšších ocenění zv. Fulbright, které pak navazuje na práci v zahraničí.  Bruce si mohl zemi vybrat.  Vybral si Českou republiku, která ho přijala na dvou vysokých školách.  Na UTB ve Zlíně a VŠFS v Praze.

 

Okamžitě po příletu do Prahy se Bruce ujal svých povinností.  Vyrazil na schůzky s profesory, nakoupil všem jízdenky MHD a dozařídil slíbený program.  Celkový program byl řízen vedením konference.  Nejprve té malé, potom té větší, ale část programu měl na starost i Bruce.  Většina byla již naplánovaná z amerického domova s pomocí pražských cestovek.

Já jsem se zatím pustila do vybalování na Jahodnici, vítání se s rodinou a přípravy rozvrhu našich dalších dnů.  Také jsem se vydala tradičně na Olšanské hřbitovi, kde leží prarodiče.  Obzvlášt Míša se vždy na toto připravuje a sama vybírá svíčky, už dávno před tím než vůbec jedeme do Čech.  Také jsme se ten den setkali s Romanou v nově vystavěném paláci Flora a stihly poslední den výstavy Adolfa Borna.

Večer nás čekala společná recepce, kam jsme vzali jen Katunku.  Byla to dvouhodinová plavba lodí po Vltavě.  Uvítali nás Becherovkou a večeří ve stylu bufetu s typicky domácí i mezinárodní kuchyní.  Ani pravý pražský harmonikář nechyběl.  Zde jsme se setkali s mnoha profesory a jejich doprovody z celého světa.  Některé už známe déle.  Všichni se velice zajímali o Prahu a ptali se mě na každou osvícenou budovu, kterou jsme míjeli.  Město však z pohledu na řece vypadá mnohdy jinak, a tak jsem občas musela použít knihu- průvodce Prahou či zeptat dál.  Zjistila jsem, že jsou osvícené i kostely a místa, která dříve zela ve tmě, a tak i já jsem znovu objevovala Prahu.

Ve středu 31. března konference pokračovala přednáškami, a tak jsme si vymysleli pro doprovody profesorů malé rozptýlení a pozvali je na procházku Prahou.  Na pomoc přispěchal český profesor Radim, kterého známe z New Hampshiru.  Bydlel se svojí rodinou v Durhamu a nyní je jeden semestr v Praze, kde učí na Karlově univerzitě.  Radim nám nabídl jeho oblíbenou tůru Prahou s podmínkou, že s ním půjdu jako „pomocný dozor“.  Sešla se nám skupinka asi třinácti zběhlých turistů, všichni ze Spojených států.  Některé z manželek-manželů už znám, a tak jsme si dobře popovídali.

Tůru jsme zahájili na Pohořelci, kam jsme se dopravili od VŠE (Vysoké školy ekonomické) tramvajemi.  Přestože jsme všechny několikrát varovali před kapsáři, jedna z našich ochránkyní byla přesto okradena.  Naštěstí byla okradená paní prozíravá a v baťohu na zádech, který jí zloději vyšacovali, nic drahého ani cenného neměla. A tak paní přišla pouze o dvacet let starý fotoaparát.  Všichni kdo tam ten den s námi byli jsou zcestovalí světa znalci, a tak se pražských kapsářů neobávali a statečně tvrdili, že „jinde“ např. v Itálii je to mnohem horší.

  Praha je z výhledu na Pohořelci překrásná.  Zrcadlila se v nádherném dni plný slunce a všechny její kulaté i špičaté věžičky byly vidět široko daleko.  Cizincům se málokdy líbí Žižkovská rozhledna a připadá jim v Praze absolutně nevhodná.  Mě osobně to však dojem a pohled na Prahu nijak neruší.

  Prošli jsme Hrad i chrám sv. Víta, který praskal turisty ve švech.  Hlavně mládeží z Itálie, Francie a Řecka, která se hemžila po celém Hradě.  Projít Zlatou uličkou byl docela výkon, ale nechtěli jsme ji za žádnou cenu vynechat.  Šešli jsme až do kostela sv. Mikuláše ve kterém jsem sama nebyla hodně dlouho.  Dále jsme pokračovali přes Karlův most na Staroměstské náměstí.  Počkali jsme až Orloj odbije celou a pak dali konečný rozchod.

  Večer šel Bruce na další recepci.  Vzal sebou Michaelu, protože se recepce konala v prostorách Národního muzea na Václavském náměstí, a to je Michaelky asi nejoblíbenější místo z celé Prahy.

 

1.dubna, ve čtvrtek, jsme s Brucem hned ráno sjeli do centra Prahy, Celní ulice, kde jsme měli dohodnuté vypůjčení auta.  Jakýmsi omylem jsme dostali něco jiného - horšího, než jsme si objednali.  Cena šla tím pádem velmi dolu a my byli nakonec spokojeni s čímkoliv na kolech J.  Dostali jsme Škodu Felicii a musím si jí opravdu pochválit, protože nám celý týden šlapala jako hodinky.  Jela rychle a svižně a má velký úložný prostor.  Jen dvě věci bych na ní poopravila: posilovač na volantu a mohla by být méně hlučná.

Katunka se v těchto dnech pohybovala mezi Jahodnicí a Skalkou, kde trávila čas u Burianových.

Později toho dne se konal výlet do Kutné Hory, kam se vydal Bruce s Míšou.  Navštívili kutnohorský klášter s kostnicí, která uchvátila hlavně Michaelku.  Přivezla si odtud mnoho pohledů které pak nesla do školky.

Také recepce se konaly každý den, ale z časových důvodů jsme některé prostě vynechávali. 

 

V pátek 2. dubna se konal výlet do Jižních Čech, pořádaný velkou konferencí.  Trasa vedla na Hlubokou, do Českých Budějovic a do Českého Krumlova.  Dostali jsme příjemnou paní průvodkyni, která nám po velkou část cesty vyprávěla mnoho o České republice.  Na tomto výletě se sešli profesoři z USA, Anglie, Litvy, Řecka, Koreje, Thajska, Holandska, Kanady, Německa a Rakouska.  Celkem nás bylo přes čtyřicet.  Češka jsem tam byla, kromě řidiče a průvodkyně, jediná.  Velice mě zajímalo vše co o Čechách vyprávěli a byla jsem ráda, že to všechno znám.  Přistihla jsem se, že pozoruji spolucestující zda také poslouchají a byla jsem jim vděčná za jejich zájem o naší zemičku.  Netrvalo dlouho a zjistili, že pocházím z Prahy, a tak i já jsem musela odpovídat na mnoho zvídavých otázek.  Například o české tradici Velikonoc, které se chvatem blížily.  Všude se prodávaly pomlázky a vajíčka ke kterým měli zvědaví cizinci tisíce otázek a komentářů.  Podle toho usuzuji, že se jinde pomlázky neprodávají a náš velikonoční zvyk- koleda a vyplácení - se také jinde nedějí.  Lidem se líbí originální tradice a každý si myslí, že právě při dnešní zrychlené globalizaci světa je třeba si originalitu a svou vlastní identitu v tradicích udržet.  Svět je tím pak mnohem zajímavějším místem pro všechny.

Zámek Hluboká i celé okolí s městečkem mě mile překvapilo.  Naposledy jsem tam byla asi před sedmi - osmi léty a pozitivní vývoj, kterým prošli se nedá přehlédnout.  Místní milá paní hostinská mi prozradila, že mají nového starostu - Pražáka - který je prý fantastický, mladý a plný vynikajích nápadů.  Stejně tak i jeho manželka, která dbá o kulturní stránku města, a tak se nyní na Hluboké pořádá i spousta uměleckých výstav . 

Do Českých Budějovic jsme dojeli na oběd do hotelu Zvon.  Oběd se skládal z porkové polévky, guláše a bánanu v čokoládě.  Přestože jsme byli v ČB nemohli jsme si objednat pivo Budvar.  Dostupná byla pouze Plzeň.  Restaurace hotelu Zvon měla s Plzní jakousi dohodu, kterou moc neuměli vysvětlit.  Myslím, že sem tam někdo byl zklamaný.  Oběd byl ale i tak vynikající.  Jen trošičku přeumělkovaný a nezvykle načinčaný a od tradičního gulaše jaký známe my Češi z domova či hospody měl trochu dál.  Bruce byl ve svém živlu a každého učil česky „na zdraví“ a další slova a tradice ve kterých se vyzná.

Do Českého Krumlova jsme dojeli již k večeru, ale ještě jsme stihli poslední prohlídku zámku v anglickém jazyce.  Zde jsme dostali velice zvláštní průvodkymi.  Svým projevem nás všechny tak fascinovala, že jsme spíše chvílemi civěli na ni než na skvosty zámku.  Paní (nebo slečna) průvodkyně byla menší, obrýlená osůbka s červenými, rovně zastřiženými vlasy.  Měla velice afektovaný projev.  Mluvila hlasitě a výrazně a občas nás svým zapálením pro výklad historie úplně vystrašila.  Tím si však vydobyla velký respekt a pozornost a nikdo si během prohlídky nedovolil špitnout, občas ani pohnout a k dalšímu pohybu nás proto musela sama povzbuzovat.  Myslím, že se nám všem vryla hluboko do paměti.

Městečko Český Krumlov jsme si prošli již samostatně.  Turistická sezona teprve začínala, a tak tam nebylo mnoho skupin jako byla ta naše.  ČK se po povodních nádherně vzpamatoval.  Jeden místní člověk mi vyprávěl, že obyvatelé prý nečekali až jim město či pojištovna něco dá, ale vrhli se do práce sami.  Dobrovolně pracovali každý den a peníze přišli až později, když už bylo město opět znovu vystavěné a vyčištěné.

 

Zpět do Prahy jsme se vrátili tak akorát včas, aby se u nás na Jahodnici stačil ubytovat

 Bruce kolega a přítel Vern, kterého si možná budete pamatovat z mého vyprávění o Havaji.  (Na Havaji jsme se s Vernem také setkali, společnost mu dělal jeho malý syn Hirum).

Vern je profesor z Kansasu t.č. žijící se svojí velkou rodinou v Číně ve městě Šanghaj.  Do Prahy tentokrát přiletěl s nejstarší dcerou Alison (Elisn), 14 let.  Vern se velice zajímá o cestování a různé kultury, a tak chtěl také vidět jak žijí Češi.  Po pár dnech v hotelu se tedy přestěhoval na Jahodnici do domu mých rodičů, aby viděl jak žijí „domorodci“.  Dodnes nám v dopisech děkuje za starost a pohostinnost, hlavně mých rodičů.

Je pro nás velice zajimavé a poučné „vidět“ náš domov očima cizince.  Vern i jeho dcera Alison byli uchváceni Prahou a Starým městem a rozhodně ocenili krásy staré Evropy.  Avšak okolí Prahy, sídliště a menší okolní města jim spíše připomínali chudé čtvrtě Jižní Ameriky, konkrétně Venezuelu.  Jako našinec mnoho věcí totiž vůbec nevnímáte ani nevidíte, a tak jsem si jeden den vyšla sama na vycházku po Jahodnici a snažila se okolí vnímat očima cizince.  Přeškrtnout citové pouto vzpomínek a zvyků.  Jde to vůbec?

 

Na sobotu 3. dubna odpoledne jsme měli naplánovaný balet Giselle v Narodním divadle.  Šla celá naše rodina, plus moje maminka, Vern s Alison a dvě sestřenice Romanka s Verunkou.  Byli jsme velká skupina, a tak jsme v divadle seděli po skupinkách každý jinde.  Nakonec jsme to shledali velice zábavným, protože jsme na sebe mohli mávat a sledovat dění v hledišti z různých úhlů.  Seděla jsem s dětmi v přízemí.  Hned vedle nás seděl pan Eduard Hrubeš s chotí, který moderuje pořad Natoč to nebo ho známe také z Kozlovky.  To ovšem neuniklo neteři Verunce s Katunkou, které jsou pana Hrubeše a pořadu Natoč to velké faninky, a tak ho hned poprosily o podpis.  Pan Hrubeš se velmi ochotně podepsal a byl nadšený z toho jaké má mladé publikum!  Z toho vznikl rozhovor se vzájemných představováním jeden druhého.  Co vše se dá stihnout než se zdvihne opona?  S panem i paní Hrubešovými jsme si moc pěkně popovídali, přehodnotili světovou situaci, zasmáli se různým postřehům a historkám ze života a vyměnili si spolu adresy.

Večer nás čekala závěrečná recepce v Obecním domě v Praze.  Bruce s Vernem a Alison již zůstali ve městě.  Já jsem odvezla děti domů, převlékla se a na otočku jela zpět do centra, do Obecního domu.

Závěrečná gala večeře na rozloučenou byla velice dobře organizovaná a udělaná ve velkém stylu.  Přepychově prostřené stoly byly připravené pro několik chodů jídel.  Večeře trvala přes čtyři hodiny.  K závěru jsme už téměř padali pod stůl, bohužel ne z opití, ale únavou za celý týden.  Bruce, který absolvoval ranní konference a odpolední či večerní programy, cítil velké přetížení.  Všechny zážitky však za to stály.  U stolů jsme seděli po deseti.  Opět všelijak národnostně propleteni.  Seděla jsem vedle profesorky z Irska, která měla spoustu otázek a zážitků z Prahy, které mi musela nutně sdělit.  Na oplátku mi vyprávěla o Irsku a rodném Dablinu, že jsem dostala chutˇsi tam zejet.  Irsko si v posledních letech prodělalo velkou ekonomickou rekonstrukci díky, které se nesmírně postavili na nohy.  Speciálně Dablin nyní patří mezi nejvyhledávanější, tudíž i nejdražší místo na světě.

U stolu s námi dále seděli účastníci z Jižní Afriky, Anglie a Ameriky.

 

V neděli, 4.dubna, jsme se rozloučili s Vernem a Alison, kteří již spěchali na zpáteční let do Šanghaje.  Pak jsme se začali chystat na vystoupení naší neteřky Romanky, která tančí v soukromé baletní škole Jána Němce, bývalého solisty Národního divadla.  Měli moc krásně připravené vystoupení Popelky a úryvky z Labutího jezera.  Tančili v divadle Komedie.  Romanka tančila solo v Labutím jezeře.  Pak nás sestra s rodinou pozvala na slavnostní oběd.

Katunka se ten večer těšila na hokejový zápas Praha Slavia – Zlín.  Utkání probíhalo v nové hokejové hale Sazky v Praze.  To byla pro Katunku velká událost, že měla možnost jako první zahřívat místní sedačky.  Také z hokejového zápasu byla nadšená a nejvíce se jí líbilo zahájení a zakončení.

 

V pondělí 5.dubna jsme zapakovali „naši“ škodověnku a vydali se za novým poznáním do města Zlína na Moravě.  Jela jsem já, Bruce a Michaelka.  Na Moravě vydatně pršelo.  Do Zlína jsme vjížděli za pěkného lijáku a lehce tak přehlédli hotel Moskva, který je za normálních podmínek k nepřehlédnutí.  Ve Zlíně jsem naposledy byla se svými rodiči, když mi bylo 14 let.  To se ještě Zlín jmenoval Gottwaldov.  To jméno se nám nezamlouvalo, a tak jsem stejně jako můj táta město stále nazývala Zlín.  I tehdy jsme byli ubytováni v hotelu Moskva.

Znovu ve Zlíně, znovu ubytováni v hotelu Moskva, ale v jiné době a s jinou „posádkou“ jsme se hned po příjezdu vydali na Univerzitu Tomáše Bati.  Zde nás již očekávala paní docentka Pavelková se svojí studentkou - asistentkou Zuzanou.  Velice vřele nás uvítaly a společne uvedly k děkanovi Univerzity.  Děkan byl velice milý, zdvořilý, mluvil dobře anglicky a bylo vidět, že se na Brucův pobyt v jejich škole všichni moc těší.  Neskrýval však své překvapení nad tím, jak je Bruce mladý.  To se ostatně Bruceovi stává často, že když někdo pozná jeho práci dříve než jeho osobu diví se jeho věku.  Bruce práce totiž asi odpovídá svoji rozsáhlostí někomu mnohem staršímu, kdo už měl více času na psaní.  Myslím, že to Bruce vždy potěší.

Dalé byl děkan překvapen, že tak hezky mluvím česky, a tak vždy musím dovysvětlit jak se věci mají.  Všichni jsme dostali dary na uvítanou.  Překrásné růže a Michaelka knihu.

Procházeli jsme univerzitou a četli si nápisy a jména na dveřích, aby jsme místo lépe poznali.  Bruce vždy udivuje kolik titulů mají na svých jmenovkách vysokoškoláci v Čechách.  Projel podrobně tři kontinenty, ale nikde se prý s tímto jevem nesetkal.  Také je vždy překvapen, jak velmi jsou na své tituly v Čechách pyšní a že se sami s titulem představují.  V USA se obyčejně zapisuje pouze docílený nejvyšší titul, např. Phd.(doktor filozofie) nebo M.D. (Medical Doctor – lékař).  Ostatní dosažené tituly, které tomuto vzdělání automaticky předcházejí se vypouští.  Oproti tomu Český Phd. (doktor filozofie) má obyčejně vypsané všechny postupné tituly, od inženýra až po docenta.  V praxi to vypadá tak, že český docent má pět –šest titulů okolo svého jména.  Nejenom, že je pak jméno velmi dlouhé a pro cizince nepřehledné, ale je také někdy těžké vybrat titul, kterým máte dotyčnou osobu oslovit.  Já to obyčejně dělám tak, že si vyberu titul nejvyšší nebo nejprestižnejší, aby se nikdo neurazil.

Následovala schůze s docentkou, která se s Brucem potřebovala dohodnout na podstatném plánu a rozvrhu.  Několikrát jsem navrhla, že se s Michaelkou vypaříme, abychom nerušily, ale místo toho dostala Míša papíry na malování a já měla fungovat jako doplňující překladatelka.

Ve zbytku dne jsme si již sami prohlédli město Zlín.  Stále ještě probíhal hokej mezi Prahou a Zlínem, který vedl a celé město se začínalo připravovat na vítězné finále.  Centrum proto zlínští fanoušci nazdobili barvou týmu, která je žlutá.  Už nepršelo a procházka na čerstvém vzduchu nám prospěla.  Snažili jsme se rychle vstřebat všechny nově nabyté dojmy.

 

Druhý den ráno jsme si zašli na snídani do hotelové restaurace.  Bylo tam celkem prázdno, až na jeden stůl se švitořící skupinkou.  Automaticky jsem se po nich ohlédla a hned jsem si všimla známé tváře.  Chvilku mi trvalo než mi došlo, koho to opravdu vidím!  Znovu se podívám a došlo mi, že vidím pana Tomáše Baťu!  Nejprve mě napadlo, že se mi to jen zdá.  Jsme ve Zlíně, tak už z toho vidím Baťu...ale byl to doopravdy ON.  Seděl hned vedle nás se svojí krásnou dcerou a oba, s dalšími účastníky, projednávali obchody.  Právě jsem dočetla jeho knihu, a tak jsem se k němu cítila tak blízko.  Je jasné, že už jsem nemohla v klidu posnídat.  Nesnažili se být nijak potichu, a tak jsem vyslechla část obchodního rozhovoru, v angličtině, při kterém se probírala hlavně světová konkurence.  Čekala jsem na vhodný moment při kterém by se hodilo pana Baťu pozdravit.  Ten moment ale nenastal.  Věděla jsem, že je to moje jedinečná příležitost a že budu později litovat, že jsem jí nevyužila.  Nezdálo se mi však vhodné rušit.  Vyčkávala jsem docela dlouho i Bruce věděl jak moc bych jsem chtěla s panem Baťou mluvit, ale jednání nebralo podle nás konce a my měli zase své časové závazky.  Přesto to byl, hlavně pro mě, velký zážitek, který podtrhl celý pobyt ve Zlíně.  Firma Baťa byla vždy můj velký vzor (ať už otec nebo syn).  Mým snem bylo podnikat ve velkém tak jako oni .  Ve věku kdy holky sní o kariéře modelky či herečky, mě bavilo pročítat knihy o obchodech, podnikání a zaměstnávání lidí.  Také knihy a podnikatelské příručky, které napsali Baťovi.  Několik jejich nápadů jsem použila při svém podnikání v kadeřnictví a Baťův systém samobankovnictví také vyzkoušela na svých zaměstnancích.  Fungovalo to perfektně.

 

Opět jsme se sešli s docentkou Pavelkovou a Zuzanou.  Pozvaly nás do muzea Obuvi ve Zlíně.  Prakticky jsme jen přešli ulici z hotelu a byli tam.  Velice se nám věnovali, ukazovali různou obuv a pokud někdy budete projíždět Zlínem doporučuji se tam zastavit.  Uvidíte speciálně šité boty na zakázku pro slavné od našich současných návrhářů.  Také historické boty nebo boty neobvyklých rozměrů a speciálně vyrobené boty pro cestovatele Hanzelku a Zikmunda - mimochodem pan Zikmund stále žije ve Zlíně.  Dalé boty z různé doby i kontinentů a také první boty vyráběné Baťou.

 

Ve středu 7.dubna a zpět v Praze, jsme pomalu začali ubírat na tempu a duševně se připravovat na cestu zpět do Kalifornie.  Vrátili jsme auto a zbytek dne jsem trávila u telefonu, aby jsem ještě pozdravila všechny známé.  Na večeři mě pozvaly kamarádky.

 

8.dubna museli Bruce a Katunka na celý den zasednout k učivu, které si sebou Katunka přivezla.  Doháněla zameškaný jeden týden školy, druhý týden měla jarní prázdniny.  Pracovala pilně průbežně, a tak toho nakonec nebylo tolik, proto se večer mohla vydat na muzikál Rebelové s babičkou a tetou Burianovými.  Já s Michaelkou a maminkou jsme zatím prošly nádherně jarně nazdobené Staroměstké náměstí a sešly jsme se s kamarádkou a jejími dvojčátky.

 

Poslední den jsme prakticky již trávili okolo Jahodnice.  Prošli se až do Dolních Počernic přes pole, kde jsou udělané skvělé stezky a také hezké hřistě pro děti.  Vysazují celý nový lesík a dělají další nové parky.  Na oběd jsme jeli k sestře a den zakončili na bowlingu.

 

*Na závěr se musím zmínit o změnách, které jsme zaregistrovali hlavně při naší cestě na Moravu.  Za téměř osm let, co žiji v zahraničí, se změnilo mnoho věcí k lepšímu.  Oko místních to asi jen těžce postřehne, když však na čas odjedete změn se děje mnoho:  Silnice jsou mnohem lepší.  O značkách ani nemluvě.  Vše je výborně nadepsáno, vyznačeno a víte kam jedete.  Na dálnici ukazují nejen teplotu vzduchu, ale dokonce i teplotu vozovky, což je velice praktické.  Všechny tyto novinky se před pár lety zdály být ještě jen jako sen z budoucnosti.

Většina změn je kladných.  Některé se mi nelibí.  Například plánované čtvrtě s rodinnými domky, tzv. satelitní městečka.  Především v okolí Jižních Čech se mi zdají nevkusná.  Pomalu zanikají a ztrácejí se ty malebné jihočeské vesničky.  Místo nich rostou normální, moderní, uniformované vesnice.  Nemyslím, že by bylo tak težké se nad tím zamyslet, vydat dobré zákony a držet se naší české tradice.  I moderní a praktické je možné stavět tradičně a nemusí to stát o mnoho víc.  Viděli jsme to například na Hluboké, že když se chce...

Ať už se ve staré vlasti děje co děje, v hloubi duše na ni nedám dopustit.  Bylo pro mě velmi zajímavé tentokrát poznávat domov z pohledu turisty - být turistou ve své vlasti.  Má to své výhody i nevýhody.  Výhodou je, že znáte jazyk, kulturu, zvyky a vše je vám tak blízké a známé.  Všechno chápete a lehce se orientujete.  Nevýhodou bývá opačná stránka výhod.  Právě, že podmínky tak dobře znáte nepřehlédnete věci, chyby, chování, které vám v cizí zemi uniká.  Chápete duši místních lidí - Čechů a uvědomujete si tím pádem vše hlouběji.  Vnímáte to dobré i to špatné jaksi víc, intenzivněji.  I sám sebe začnete chápat lépe.  Pochopíte odkud pocházíte a zjistíte, že vaše kořeny jsou hlubší než jste vůbec tušili.  Ačkoliv se to může zdát parodoxní, tím, že opustíte svůj domov, ho poznáte vlastně mnohem lépe, než když v něm žijete stále.

Jako obvykle musím poděkovat všem co náš pobyt všemožně zpříjemnili.  Hlavně rodičům, kteří se o nás obětavě starali, připravili pro nás dům k ubytování i pro naše přátelé a prožívají s námi bláznivé dny návštěvy.  Jsem ráda, že jsem viděla ty, co jsem stihla vidět a ty, co jsem neviděla se budu snažit navštívit při mojí další navštěvě do Čech za dva měsíce.

KD J

 

P.S.  Pro milovníky letadel:  Téměř pokaždé když letíme se technologie znovu vylepší.  Měli jsme štěstí letět jedním ze současných nejrychlejších dopravních letadel Boeing 747.  Jak se Katunka dočetla, mělo čtyři speciální motory vyrobené firmou Rolls Royce.  Takové letadlo uletí za hodinu okolo 600 km a obyčejně letí ve výšce cca 10 km.  Kapacita letadla je cca 400 pasažerů.  Jsou to letadla pohodlná, dnes už mnohdy s vlastní vodní fontánkou v chodbičkách, tak aby se cestující mohli kdykoliv sami dojít napít.  Žízen bývá v suchých letadlech ohromná.  TV programů ke sledování máte dnes již okolo dvaceti a pro děti i pět.  Letadlo vlastnila společnost British Arways.  KD