Jak jsem přišla k neviditelnému služebnictvu

Malé děti, se svou úžasnou představivostí a fantazií, dost často mívají takzvané „neviditelné kamarády“.  Povídají si s nimi, hrají a berou všude sebou.  Také jsem, jako malá holka, pár měla.  Ale, že se mi „objeví“ i jako dospělé jsem netušila.

Že se americké státy jeden od druhého dost liší je také známé.  Ale, že ten rozdíl může být někdy opravdu obrovský ví, už jen někdo.  Státy se liší nejen svou polohou, klimatem, vzhledem, velikostí, zákony, ale také mentalitou, zvyky a dokonce i dostupností služeb.
Když jsme žili ještě v Novém Hampshiru, který má pouze milion obyvatel a z toho jsou tam skoro všichni rození, bylo docela těžké narazit na nějakého přistěhovalce.  Naprostý opak od nejvíce zalidněné Kalifornie, která má hodně přes 30 milionů obyvatel a přistěhovalců skoro stejně tak.  Nebo to alespoň na pohled tak vypadá.  S tím je spojená i nabídka služeb.  Aby se přistěhovalci uživili musí pracovat.  Většina jich přijde z Mexika a států Jižní Ameriky a nemá žádné vzdělání ani řemeslo.  Nejrychlejší a nejsnadnější je zaučení na nějakou službu.  Takovou, u které se toho moc nedá zkazit, ale která vás přitom dokáže pohodlně uživit.  Mezi nejoblíbenější rychlokvašená řemesla proto patří zahradník, uklizeč/ka, natěrač nebo omývač oken či aut ad.

Když znáte situaci o přistěhovalcích, tak chápete, proč se třeba v takovém Novém Hampshiru na myče oken čeká i tři měsíce, zatím co v Kalifornii vám leták s nabídkou na umytá okna přistane na prahu každý den, někdy i několikrát.  Přistěhovalci se rychle přizpůsobili a vynalezli služby, o kterých běžný našinec ani nesní.  A tak vám tu přijdou nejen uklidit a osekat keře, ale nastrojí-odstrojí vám také vánoční stromek, vezmou na procházku psa i dítě, přivezou nákup, uvaří, vyperou prádlo, vyžehlí, zavěsí do šatníku nebo dokonce přijdou každé ráno jen ustlat postel.  Řekněte si, co vás napadne a v Kalifornii to najdete.  Služby nejsou celkově nijak předražené a když si je objednáte pravidelně, tak vám ještě dají slevu.  Navíc je to také taková sociální síť - která jinak v Americe neexistuje – kdy obyvatelstvo s větším příjmem pomáhá tomu s menším příjmem.  A obě strany jsou spokojené.  A tak se v Kalifornii stalo zvykem, ba dokonce dnes již tradicí, že si tu nikdo nic sám nedělá.  Lidi to ani nenapadne.  Prostě si na všechno najmete.  Nakonec, koho baví uklízet, sekat trávu, utírat prach a takové ty další domácí práce, které nás všechny otravují.

Také mě po přistěhování do Kalifornie na chvíli přepadla horečka, že si na vše začnu najímat.  Nejen proto, že je to tu tak běžné, ale navíc na mě opravdu denně „útočili“ u dveří lákavými nabídkami.  Někdy dokonce vyvíjeli silný nátlak, a tvrdili, že je to téměř moje povinnost.  Pak jsem se ale vzpamatovala a řekla jsem si, že dokud na práci stačím budu ji dělat, jako doposud.  Nejenom, že se tím přeci jen ušetří, ale také mám nad mnohým větší dohled.  Abych ale i já přispěla do té sociální sítě, některé služby jsem čas od času objednala.  Například myče oken.  A to bylo prakticky všechno.

Čas utíkal a přišla doba, kdy náš dům potřeboval menší rekonstrukci zvenčí i uvnitř.  Přeci jen děti odrostly, náš životní styl i požadavky se změnily a tomu se musel přizpůsobit i dům.  Jak je mým zvykem spustila jsem renovovaní a všechny projekty najednou.  Na mnohé z nich jsem už sama nestačila a tak jsem, jako pravá Kaliforňanka, začala s vervou najímat služby.
Jako první se měli dostavit stěhováci s novým nábytkem.  To bývají také hoši většinou z řad přistěhovalců, ale již takoví povýšení, kteří tu žijí déle a mluví anglicky alespoň pár slov.  Čekala jsem na ně, ale nejeli.  Dlouhou chvíli jsem si začala krátit úklidem koupelen.  Přesně uprostřed práce přijeli stěhováci s novou pohovkou a začali bušit na dveře.  Vyběhla jsem jim otevřít.  Na sobě jsem měla tepláky, na rukách gumové rukavice a v nich štětku na toalety.  „Chceme mluvit s paní domu,“ řekl mi jejich šéf a vyčkával.  „Paní domu jsem já,“ oznámila jsem vesele a šla si odložit štětku i rukavice.
Stěhováci mlčky složili z vozu nový nábytek a vstoupili s ním do domu.  Všichni čtyři na mě zírali jako na zjevení.  Zírání se v Americe považuje za neslušné, a tak jsem se zeptala, jestli je vše v pořádku.  „Ale ano, ano v naprostém pořádku,“ řekl šéf  „já jen, že jen, my ještě nikdy neviděli paní domu uklízet koupelnu,“ a po obličeje se mu rozlil ten nejvíce pobavený výraz, jaký jsem kdy viděla.

Pak přijeli natěrači a řemeslníci, kteří měli dělat novou fasádu.  Ti byli ještě „výš“ než stěhováci, protože u jejich profese je opravdu třeba praxe a také znalost toho, co přesně dělají.  Obstojná angličtina je nutností.  Chodila jsem s jejich šéfem kol dokola domu a zapisovala si vše, co bylo třeba připravit, aby se tu mohli na pár dní rozložit se svým náčiním.  „A nezapomeňte připomenout svému zahradníkovi, aby odstranil u zdi tyto větve,“ pravil šéf a ukázal na přerostlý keř.  „Také své uklizečce dejte vědět, kdy a kde se budeme pohybovat, abychom si nepřekáželi...,“ pokračoval v instrukcích.  „Jestli chcete můžu si s nimi promluvit sám a dát jim přesné pokyny,“ dodal.  Zmínila jsem se, že zahradníka ani uklizečku nemám, a že veškeré instrukce může dávat přímo mě.  Šéf se na mě zadíval jako, kdyby se mu moje poznámka zazdála a pokračoval dál.
Po zkušenosti se stěhováky jsem se mu rozhodla mou soběstačnost hospodyňky nevnucovat a nechala jsem ho, ať si myslí, co chce.  A tak se stalo, že jsem měla neviditelné služebnictvo.  Celý týden jsem dostávala přesné instrukce pro „mého“ zahradníka i „mou“ uklizečku.  Šéf natěračů je den po dni nesmírně chválil, že dělají vše jak nadiktoval, tak abych jim to prý nezapomněla také vyřídit.  Nezapomněla jsem nikdy.
Bruce i moje rodiče, kteří o celé situaci věděli, se nesmírně bavili a čekali si každý den na pokračování.

Dodnes, když přijde Bruce domů a je čerstvě uklizeno, neodpustí si dodat: „že tys tu měla zase tu neviditelnou uklizečku.“
KD (2013)