KOLORÁDO - Vánoce 2005 a Nový rok 2006    (Word) (PDF)

 

V sobotu 24.prosince jsme si spojili Štědrý den dohromady s nadílkou dárků, která obyčejně v Americe probíhá až 25.prosince.  V neděli 25. prosince jsme již odlétali do Kolorada na vánoční prázdniny, oslavu s rodinou a za lyžováním.

 

Naše oblíbené parkoviště u los angelského letiště bylo v tuto roční dobu úplně plné a tak jsme si rychle museli najít jiné místo na parkování.  I let do Denveru byl plný, ale nějakým zázrakem mezi námi zůstala jedna sedačka prázdná a tak jsme měli příjemné pohodlí.  Letadlo letělo mírně, klidně a pohled byl nádherný.  Kapitán nás vynesl tak akorát vysoko aby jsme měli dobrý výhled a pečlivě popisoval vše co zrovna vidíme a nad čím zrovna letíme.  Let z Los Angeles do Denveru je pěkný, protože se letí nad Skalistými horami a také Grand kaňonem.  Viděli jsme jezera a přehrady, které tuto cestu lemují.  Přistávali jsme za západu slunce a než jsme se dostali ke kufrům a lyžím, které jsme sebou vezli, venku byla tma.

Na letišti na nás čekal Lyle (Lajl, Brusův otec) a dvě neteřky Shay, 10 (Šej) a Savana, 7.

Doma, u Brusových rodičů, na nás již čekala celá rodina a společně jsme povečeřeli.  Brusova rodina nemá vymezené žádné tradiční štědrovečerní jídlo. Prý se v jeho dětství podávala jen pizza, protože měli tolik jiných aktivit a událostí, že s vařením se už jeho maminka na Štědrý den nezatěžovala.  Tradiční jídlo tu na svátky ale většinou bývá. V amerických domácnostech převážně pečou krocana, tak jako na Díkuvzdání jen v trochu jiném podání.  Asi opravdu záleží na rodině. U Bruce doma vždy přichystají slavnostní večeři 25.12. složenou z různých oblíbených jídel a mís, všelijakých dobrot smíchaných a zapečených dohromady.  A taková byla i ta naše večeře tyto svátky.  Mísy a talíře putují dokola okolo stolu a každý si nandavá co mu hrdlo ráčí a na co stačí. U stolu nás bylo patnáct. Po večeři nám děti s babičkou připravily malé vystoupení o zrození Ježíška a Michaela hrála maminku Marii.  Větší děti, jako Katunka, se již těchto vystoupení nezůčastňují tak jako dříve.  Jen pomahají těm malým.

Pak jsme si všichni rozdali dárky a nejvíce jich dostala babička Beverly.  Každý jí dal něco a každé vnouče vyrobilo nebo koupilo dárek za sebe a tak se jí sešla celá hromada štěstí.  Už se zdálo, že rozbalování nebere konce, když se najednou otevřel poslední dárek a šlo se spát.

Hned druhý den ráno 26.prosince jsme byli pozváni na snídani ke švagrové Kristýn, manželce mladšího bratra Bruce. Kristýn není velká kuchařka a jakékoliv takové pozvání je pro jejich rodinu velkou událostí a přípravou.  Opravdu jim záleželo, aby každý našel to co má rád a co mu chutná.  Já se musím přiznat, že jsem mezi svátky stále plná a nemám celkem na nic chuť. Jídlo má na mě opačný účinek než na ostatní lidi.  Jak je ho příliš ztrácím chuť.  Navíc jsme hodovali již celý měsíc, chodili z párty na párty a završením před odjezdem do Kolorada byla naše domácí tradiční česká večeře , kterou se snažím každý rok podniknout pro svou rodinu.  Často pozveme i hosty. Letos naše sousedy Ramegovi.  Dokonce ani nepeču tak jako prvních pár let, kdy mi tu chybělo češké vánoční pečivo.  Postupem doby se ukázalo, že to nikdo nechce jíst a tak teď už připravím jen tradiční misku, kterou mi pomohou napéct a připravit dcery.  Letos jsme však dostali výborné vanilkové cukroví od kamarádky Evy, co tu nedaleko bydlí, a to byla naše tradiční miska cukroví.

Zpět do Koloráda k příbuzným.  Hned po snídani nás opustila Katunka a odjela do hor s rodinou Craiga (Krega, starší bratr Bruce), který má děti Christinu, 15 a Matthewa, 14. Katunka si s Christi a Mattem od malička velice rozumí a moc se spolu „vyblbnou“.  Michaelka si zase hraje s mladšími příbuznými; Shay, Savanou a malým Oaklým, 5.  Počasí dole pod horami v Longmontu bylo nádherné, slunečné a docela i teplé asi okolo 15C.  Známí, Johangstonovi, nás pozvali domů, abychom se přišli podívat na jejich štěnátka, která se jim právě narodila. A tak děti obdivovaly 12 malých uzlíků novofundlanda.

Na večer Bruce pozval pár blízkých přátel s kterými se snaží vždy vidět když je v Kolorádu a které zná ze školy nebo z rodného města.  Šeslo se nás asi šest rodin. Z toho tři jsou momentálně v procesu adopce dítěte z Koreje a Číny, což je v USA stále více běžnou událostí.  Kamarádka Lori si již adoptovala před pár lety holčičku Málii.  Další kamarádka, April, je sama adoptovaná z Koreje a nyní si budou s manželem adoptovat chlapečka Bena z Koreje.  Myslím, že se už začínám stávat expertem na otázky zámořské adopce.  Za ty roky jsme vyslechli s Brusem již hodiny přednášek.  Také se ten večer zastavil letitý přítel rodiny Dehning, Dr. Dale (Dejl). Ten má momentálně syna Raye (Reje) v Afganistánu na misii a také jako inženýra který pomáhá v Kábulu, a dalších odlehlých místech, instalovat Afgáncům elktriku.  Ray je Brusův kamarád od malička a můj od té doby kdy jsem poprvé navštívila Ameriku v r. 1990.  Máme Raye moc rádi a často se o něj, během jeho cest, strachujeme.  Ray dobře píše a jeho postřehy v dopisech o životě v Afganistánu jsou nesmírně zajimavé a cenné.  Dr. Dale se do Afganistánu osobně rozjel minulý podzim a pomahál zdejším lékařům v osvětě oboru gynekologie.  Každý den zemře v Afganistánu mnoho žen jenom proto, že neměly včasnou lékařskou pomoc.  Nechávají za sebou malé děti, syrotky.  Další světové organizace proudí za pomocí do Afganistánu z celého světa, i z České republiky.  Návštěva s Dalem nám proto vždy rychle uběhne, protože je milá, zajímavá a plná informací.  Myslím, že Dr. Dale je ten nejlaskavější člověk jakého jsem za svůj život potkala. 

Následující ráno, ve středu, jsme se vydali za naší Katunkou, na hory.  Všech patnáct členů rodiny Dehning se postupně přesunulo do horského městečka Breckenridge (Breken-ridž), do kempu jménem Tiger, kde jsme měli pronajaté chatky- sruby na zbytek pobytu.  Švagr Craig tam jednu chatu vlastní na stálo, protože synovec Matt lyžuje závodně, ale také proto, že by se do budoucna chtěli do hor přestěhovat. Tak moc se jim tam líbí.  Opravdu hory v Kolorádu jsou nádherné. Už jsem je popisovala ve svých dopisech mnohokrát tak to tentokrát přeskočím. Není divu, že je to ráj pro turisty z celého světa.  Letos navštívilo Kolorádo mnoho turistů z Evropy.  Potkali jsme studenty, mládež a celé rodiny ze Španělska, Itálie, Portugalska.   Městečko Breckenridge je méně známé, ale patří do lyžařských center stejně tak jako slavný Vail nebo Aspen.

Z Longmontu do hor je to ani ne dvě hodinky autem.  Zde, v kempu, měla vše pod vedením naše švagrová Kerry, která je naopak velká kuchařka a výborná organizátorka.  Babičce Beverly dělá radost mít celou rodinu a všechna vnoučata pohromadě a tak při rodiných akcích vypomáhá tím, že vždy financuje všechny naše potraviny.  Kerry je pak chutně zpracuje a není líná každý den sbalit těžké zásobníky jídla, chladničky plné pití, ovoce a sladkostí pro děti.  Vyveze je i na ty nejvyšší sjezdovky na vleku a trpělivě počká u stolů a lavic dokud se všichni nevystřídáme u oběda.  Pak je zase sváží postupně dolů (kluci pomáhají) na lyžích.  Stejně tak se nám starala i o večeře a i když se šlo jíst ven - do restaurace, vybrala dobrou jídelnu i se zábavou pro děti. Vždy jsem věděla jak dovede být Kerry obětavá, ale letos mě o tom přesvědčila na milion procent.  Na pár dní jsme tedy v horách pobývali všichni.  Děti lyžovaly s babičkou a dědou, strejdou, tetou, kdo a jak se naskytl.  Střidali jsme se podle toho kdo se na co cítil a jak si chtěl zalyžovat, na které sjezdovce či kopci.  Katunku jsem neviděla třeba celý den.  Domlouvali jsme se pouze telefony, ale jeden den lyžování strávili také celý spolu. Jezdila jsem pak s mládeží (ještě se k nám přidali kamarádi neteře a synovce) a ty mě provezli po všech možných sjezdovkách.  Opět jsem se přesvědčila proč je lyžování v Koloradu tak vynikající. 1. Výborná organizace, hlavně u vleků. Nikdy nečekáte tak dlouho jako jinde i když jste tam zrovna v sezoně, tak jako jsme byli my. 2. Výborně upravené sjezdovky, nekonečně dlouhé, různých stupňů náročnosti.  Sjezdovky zábavné pro děti s projíždkou lesem, kde jsou udělané lyžařské stezky a děti jimi projíždějí něco jako „bojovkou“ na lyžích.  To bavilo naší Míšu.  3. Velké záchody a umývarny s košíky na odložení rukavic. Všude krabice papírových kapesníků (u vleků a u toalet). 4. Dobře vybavená místa na obědy, odpočívárny včetně televize, videa, her ap.  5. Kolorádo má většinou slunce i když leden je velmi chladný měsíc, je tu velmi slunečno.  Nejčastěji nám bývá zima na prsty u rukou i nohou. To jsme letos vyřešili tím, že jsme si nakoupili takové malé polštářky, které se vloží do rukavic, kapes či lyžařských bot a po zatřesení s nimi se v nich smíchájí chemické prvky, které vydávají teplo jako kamínka. Hřejí po dobu osmi hodin.  To nám přišlo úplně fantastické a nalepili jsme si je na vnitrek chodidla i rukavic.  Moje neteř Christi také trpí chladem od nohou a rovnou si pořídila elektrické vytápění do přeskáčů. To vidím jako řešení pro mě a děti do budoucna anebo budeme lyžovat pouze v teplejších měsících.  Takto vybaveni jsme pak vydrželi lyžovat až do konce otevírací doby a pak sjížděli až na parkoviště.  V Kolorádu existuje i tzv. Policie pro lyžaře a ta funguje hlavně při zavírání sjezdovek, kdy všichni společně začnou sjíždět dolů a kopce se v určitých částech přeplní.  Policie je tam od toho, aby každého zpomalovala a upozorňovala na nebezpečí.  Nosí žluté bundy a stojí přímo uprosřed svahu, aby je každý viděl a pokyny řídí provoz.  Protože byly vánoční svátky na konci dne se pořadatelé snažili rozdat každému dítěti (i dospělému) cukroví, což ocenila především Michaela, která je na sladké.

Ke konci pobytu se začala Katka více a více pouštět na obtížné sjezdovky a dokonce i skákat na rozestavěné překážky, po kterých se sklouzla nebo otočila.  Je pro to nutné, aby obě děti měly při lyžování helmy.

Před Silvestrem nás opustili prarodiče a mladší bratr s rodinou a tak jsme v horách zůstali jen my a Craigova rodina plus kamarádi Craigovo dětí- Carol (15), Cassandra (16) a Ray (13).

Neteř Christi, která to umí s malými dětmi, se věnovala při lyžování Michaelce.  Pro Katunku to bylo pré s takovou skupinkou dětí okolo.  V této sestavě jsme také oslavili příchod Nového roku 2006.  Švagrová Kerry upekla výbornou večeři, hovězí stejk s oblohou a pečeným bramborem. Michaela zůstala poprvé v životě vzhůru až do 22hod., kdy se oficielně zapijí Nový rok v USA, protože na Východním pobřeží jim již odbila půl noc a Time Squere v New Yorku již oslavuje. My každoročně s nimi.  V Čechách jste již vstoupili do nového roku před šesti hodinami-- na co čekat? Z krabice se vytáhli staré, zapomenuté rachejtle, které kdysi děda Lyle někde koupil. Kde to jsme nevěděli.  V Kolorádu jsou rachajtle, které lítají do vzduchu zakázané. Pouštět se smějí pouze přízemní.  Je to kvůli požárům (stejně tak v Kalifornii).  Kde děda nakoupil jsme poznali během pár prvních petard, které začali létat do vzduchu všemi barvami.  Z Koloráda nebyli. Byli z Wayomingu, tam jsou dovolené :o .

Katunka si, s kamarády, počkala další dvě hodinky až se Nový rok dostaví do Koloráda a po přípitku si šli zaskákat do závějí čerstvě napadlého sněhu z terasy.  Byl to prý skvělý zážitek.

Druhý den, na Nový rok jsme se zabalili a Craig s Mattem nás odvezli dolů s hor na letiště v Denveru.

Letiště v Denveru je pěkné, velké, nové.  Bylo tam ten den mnoho lidí a všichni byli unavení.  Pracovníků méně než obvykle a tak odbavování šlo pomaleji, ale v klidu a pohodě. Přeci jen nálada svátků stále převládala.  Letiště je tak velké, že jste nuceni k odletacím rampám dojet místní dráhou, metrem. Má mnoho oken a žádné sedačky, tak aby se tam poskládalo hodně cestujících a aby bylo vidět do tunelu, kterým jedete.

V Los Angeles jsme přistávali již za tmy, do teplého avšak deštivého večera.  KD J