LINDA – 2008   (Word) (PDF)

 

            Jarní měsíce březen a duben nám zpestřila příjemná návštěva z Německa.  Tři týdny u nás bydlela a s Katunkou do školy chodila šestnáctiletá Linda z Bavorska.  Jak se k nám dostala?  Katunka se učí ve škole již druhým rokem němčinu a její třída rok co rok pořádá výměnné pobyty s gymnáziem z malého bavorského městečka Raubling pod Alpami.  Jeden rok jedou američtí studenti tam a druhý rok přijedou němečtí studenti sem.  Tento rok byla řada na Němcích.  Výměnný pobyt vznikl před pár lety díky houževnaté paní učitelce z Raublingu, která neúnavně hledala střední školu v jižní Kalifornii, ochotnou spolupracovat.  Svůj protějšek, po dlouhém pátrání, nalezla na High School Tesoro kam chodí Katunka a kde se také, jako jedna z mála, vyučuje němčina.  V Kalifornii je více populární studovat španělštinu, čínštinu, francouzštinu a v poslední době také korejštinu.  Evropské země dnes již běžně mluví anglicky, a proto nejsou Američané motivováni k výuce těchto jazyků.

  Katunčina němčinářka je mladá a nadšená učitelka plná energie.  Má německé rodiče, také sama navštívila všechny německy mluvící země a v Německu několik let studovala.  Slovo dalo slovo a dnes již tyto dvě střední školy pravidelně posílají svých 16 pečlivě vybraných studentů sem či tam.  Rozhodli jsme se do programu zapsat přestože jsme věděli, že to bude časově náročné se zásahem do soukromí pro celou rodinu.

 

            Ani na chvilku jsme s Brucem nezaváhali na výměnný pobyt přistoupit a studentku u nás ubytovat.  Vždy jsme s tímto plánem počítali, jen co děti trochu povyrostou.  Oba totiž víme, jak jsou tyto pobyty důležité, a že takovému vnímavému cizinci většinou mění pohled na život i svět zcela od základu.  Víme to dobře, protože jsme sami tyto cesty podnikli.  Bruce v osmnácti vycestoval na celé léto do Švédska a hostoval u rodiny v Halmestadtu.  Já jsem vyjela poprvé sama také v osmnácti a strávila téměř osm měsíců cestováním mezi příbuznými v Kalifornii, Kolorádu a několika okolních státech.  Není nutné podotýkat, že se nám celý život změnil a přeorientoval.  Já jsem po této cestě rozdělila svůj život na dvě etapy „před Amerikou“ a „ po Americe“.  Můj náhled na život v Čechách i na sebe, tak jak jsem ho dosud znala, byl zcela ovlivněn. Není důležité do jaké země vyjedete, ale důležité je vyjet sám, ubytovat se v domorodé rodině a čím dříve tím lépe.  Ať už má mladý člověk špatnou, dobrou nebo jen tu nejlepší zkušenost, je to zkušenost, která se nedá ničím nahradit.  Odpoutat se na chvíli od všeho známého, umět si poradit v dané situaci, rozhodnout o sobě bez cizí pomoci a vlivu sám v neznámém místě, u neznámých lidí, nám dopřeje nahlédnout do vlastního nitra a poznat o trochu lépe sám sebe.

 Bruce dokonce zašel tak daleko, že žádný z jeho studentů na Universitě neprojde u státnice, pokud nemá mezinárodní zkušenost. Pro ty, kteří si cesty nemohou dovolit z finančních důvodů je založeno několik fondů. Pro ty, kteří nemohou z jakéhokoliv důvodů opustit Kalifornii, jsou k dispozici semináře o poznávání jiných kultur.  S tím se Bruce ale spokojí jen v krajním případě a své studenty jinak rok co rok vysílá do všech koutů světa. 

            Důvod je jednoduchý.  Máme oba s Brucem hrůzu z lidí, kteří vystudují, dostanou funkce, tím pádem rozhodují o osudu jiných, ale sami mají jen velice limitovaný rozhled na svět jako takový. Cestování a vše co je s tím spojeno poskytne člověku schopnost myslet jinak, dál, bez hranic.  Lidská zabedněnost je stejně nebezpečná jako lidská nevědomost.  A když už ne nebezpečná pak alespoň trapná či nepříjemná.  Pro příklad udám vlastní zkušenost.  V minulosti jste se mě ptali, zda jsem někdy brečela v cizině steskem.  Moje odpověd zněla, že steskem ne, ale přiznávám, že jsem často brečela vzteky, právě nad lidskou zabedněností.  Chápu, že každý máme nějakou představu o druhém národu, kontinentu či zemi, ale začali mě unavovat lidé, kteří neví a přesto mají tu smělost předvádět své názory. Byla jsem unavená ze zabedněnců v Americe, kteří si mysleli, že přijet z postkomunistické země, znamená „slézt poprvé ze stromu“ a na zavedení elektřiny a vody se v takových „končinách“ asi teprve čeká. Byla jsem také unavená ze zabedněných Čechů, kteří mě doma při návštěvách bombardovali kritikou na Američany, popisovali je jako národ blbců, kteří mají ten nejhorší školní systém na světě, protože přeci každý ví, že většina Američanů je negramotná. Byla jsem unavená ze zabedněných cizinců (většinou ze západní Evropy), kteří byli šokováni ženou, která vyrostla v komunismu, přesto může být celkem normální, nemá zkažené zuby ani mastné vlasy a nestydí se mluvit. Byla jsem unavená z hlupáků, zebedněnců, maloměšťáků a ignorantů.  Dodnes se mi to svým způsobem dotýka, ale už se kvůli tomu nevztekám.  Sama jsem si z toho vzala poučení a o tom o čem nevím nic či málo s nikým neargumentuji.  Kritizovat je snadné, povyšovaní je ubohé, analyzovat je namahavé, ale jako jediné nás to posouvá kupředu.  Přehodila jsem proto výhybku a začala svoji energii soustředit jinam.  Pomáhat těm, kteří vědět a znát chtějí.        

Službu dnes tedy oplácíme a pomáháme tak otevřít „okno“ do nového života dalšímu mladému člověku, stejně tak jako nám to poskytli kdysi jiní.  Pro Bruce to byla švédská rodina Singheimerovi a pro mě tety Jiřinka a Táňa s rodinami. V angličtině se tomu říká „pay it forward“ (oplať to dál).

 

Skupina z Německa dorazila do Orange County 18. března.  Šestnáct studentů ve věku 16-18 let a dva učitelé.  Ke Katunce byla přidělena studentka Linda Dietrich se kterou si Katu živě dopisovala již několik měsíců, aby se lépe poznaly a naplánovaly také společné dny v Kalifornii.  Linda měla za úkol chodit všude s Katkou a stát se tak jejím pomyslným stínem.  Celý den ve škole a po škole za dalším.  Program byl celkově velmi plný pro všechny zúčastněné. Školní noviny měly o čem psát J 

 

Linda byla slušná, jemná a klidná dívka.  Do naší rodiny zapadla rychle a měli jsme pocit, že ji známe již velmi dlouho.  Angličtina se jí lepšila den ode dne.  Učí se jí šest let, ale rozumět jí dělalo problémy.  Potřebovala především praxi.  Linda se nestyděla mluvit a měla nutnost komunikovat.  Chtěla se s námi podělit o zážitky, myšlenky, nové poznatky a zkušenost.  Uměla jsem se do jejích pocitů vžít a našla si čas ji vyslechnout.  Linda měla v angličtině příjemný, zpěvavý bavorský přízvuk a některá slova či písmena vyslovovala jinak, takže i pro nás všechny to byl dobrý trénink.  Katunka si s Lindou vymezila dny, kdy mluvily na oplátku pouze německy a Linda slíbila používat pouze spisovnou němčinu, kterou se Katunka učí.  Bavoráci mluví jinak bavorsky a to je přeci jen jazyk sám pro sebe.   Je to hezký jazyk, melodický a člověk by v rychlém hovoru mohl téměř slyšet i nějaké to zajódlování.  

Linda se specializuje na matematiku a předměty s ní spojené.  V budoucnu by se chtěla stát inženýrkou a zlepšovat či vymýšlet věci nové.  Bavorsko je kolébkou a domovem mnoha zajímavých a známých firem (např. automobilky BMW, pojišťovny Alianz, elektroniky Siemens AG).  A to podněcuje mladé Němce k pokračování tradice. Lindin tatínek je také inženýr a montuje na zakázku sněhové pluhy.  V Alpách práce nutná a potřebná.  Maminka je v domácnosti, ale když začne pod Alpami jaro, vyrábí dekorace z květin, které pak prodává v místním květinářství.  Sestře Evě je 21 let, studuje a bydlí doma.

           

Němci byli velice slušná skupina, také chytrá a zvídavá a zdá se, že se všichni se svými americkými rodinami hezky sžili.  Americký dolar je nyní velice nízko a to bylo velmi výhodné a je výhodné pro turisty z Evropy.  Němci si tu celkem žili jako králové a nejvíce se vyřádili v místních obchodních domech. Jejich první dojmy z Ameriky byli klasické a výstižné, některé nás překvapili. Jelikož zde žiji už docela dlouho mnoho nevnímám, bylo proto fajn znovu vidět očima mladého člověka věci, které jsem kdysi na Americe také zaznamenala.  Místní noviny jim daly pár základních otázek, vypsala jsem ty na které všichni odpověděli stejně:

            1. Rozdíl mezi Evropu a Amerikou, kterého si všimli jako první?                    

 První změna které si všimne každý vnímavý turista, který přijede do Ameriky poprvé je rozdíl velikosti.  Všechno je tu větší.  Silnice, auta, domy, myčky, pračky, lednice, televize, stoly, balení jídla, porce a dokonce i lidé J

  1. Co je mile překvapilo?

Nejvíce je překvapilo, jak jsou Američané hodní a nápomocní.  Z Evropy a dle Amerických turistů, které potkávají v Německu prý nemohou soudit a celkově Američané mají prý pověst arogantního národa.  Zde se přesvědčili o opaku.  Všichni se k nim hezky chovali, mile, spontánně a velice uvolněně.  To prý v Německu není, především to nemohou čekat od dospělých.  Zde se setkali s velkou obětavostí a slušností lidí jeden k druhému. Řekla bych, že z toho byli v šoku.  Jejich paní učitelka dokonce prohlásila, že prodavači v obchodech jsou tak slušní a usměvaví, že vyhlížejí uměle až nereálně.

  1. Co je nejvíce překvapilo?

Nejvíce je překvapilo jak tvrdě, neúnavně a dlouhé hodiny se v Americe pracuje.  To absolutně nečekali.  Z pohledu studenta se zamýšleli nad vyučováním, které je mnohem delší, mnohem náročnější a oproti Němcům chodí Američané domů naloženi domácími úkoly již od útlého věku.  Odpočinek tu neznají, jen práci a zábavu (work and fun).  V Německu se školní systém mění nyní a mladší generace začíná trávit ve škole více času než generace starší.

 Němci velmi analyzovali a málo kritizovali.  Byla to šmrcovní skupina a mám dojem, že všechny čeká úšpěšná budoucnost.   Byli jsme potěšeni, že mají Němci z návštěvy i místních lidí dobrý pocit. 

 

V době kdy tu Němci hostovali se američtí studenti zrovna učili v dějepise o druhé světové válce a s tím spojenými hrůzami, které nacistické Německo v čele s Hitlerem vykonalo.  Americká němčinářka proto dopředu všechny poučila o citlivém tématu, které II. svět. válka dodnes pro Němce obnáší.  Apelovala na všechny americké puberťáky (Katunčina škola jich má 3 tisíce), aby se vyhnuli jakýmkoliv komentářům vůči německým studentům.  Zadařilo se a k žádným „srážkám“ nedošlo.  Já osobně s Němci na téma druhé světové války nemluvím dokud oni sami nezačnou.   A tak to bylo i s Lindou.  Jednou odpoledne jsme byly spolu sami na nákupech.  Její angličtina se lepšila a Linda se rozhovořila o své rodině, tatínkovi, mamince, starší sestře Evě i dědečkovi, který jí nedávno zemřel. Také o tom jak je nutné cestovat a poznávat, a jak moc je za všechno vděčná.  O tom jak byli její představy o Americe zkreslené ať už tak či tak.  Teď vše zažívá na vlastní kůži a to už jí nikdo nevezme.  S tím jsme navázali na téma druhé světové války a na to jak je pro diktátory jednoduché podmanit a zblbnout národ, který neví.  Lidi, kteří ví, kteří přemýšlejí a kteří si umí udělat svůj vlastní úsudek a názor, se těžko manipulují.  Čím víc jich na světě bude, tím lépe pro ostatní.  Bohužel „jen“ cestování k tomu nestačí. Zkušenost a vzdělání se také musí mísit s inteligencí a ta není dána každému.  Zakončili jsme s Lindou filozofickou debatu.

 

 

K Němcům jsem vždy měla kladný vztah.  Bruce má dokonce německé předky a  příjmení Dehning je také německé.  Druhou světovou válku jsem nezažila a doma jsem o Němcích nic špatného také neslýchávala.  Maminka obdivovala jejich smysl pro pořádek a organizaci a tatínek se na území, které patřilo do Sudet narodil. Táta odchodil celou školu za války a něměcky se pravděpodobně naučil lépe než česky.  Žil vedle obyčejných Němců celá léta.  Měl je rád, nic mu nedělali, také chtěli jen žít.  Když je pak po válce z pohraničí vyhnali a táhli pěšky krajinou do Německa jen s tím co pobrali, táta je jako kluk u cesty sledoval a litoval.  Celý život si kladl otázku spravedlnosti.  Když už se u nás doma na něco nadávalo bylo to na režimy, ale nikdy ne na určité obyvatelstvo.  Ani děda Gusta, kterého dokonce Němci postřelili nechoval k tomuto národu nijakou zášť.  Bránil v Budějovicích most vlastním tělem a schytal to rovnou do podpaží.  Kulka naštěstí jen profrčela.  Babička naopak chovala k Němcům velkou nenávist. Narodila se v Rusku a nikdy neodpustila Němcům jak zacházeli s Rusy, především pak v bitvě o Stalingrad.  Rozhovory mezi babičkou a dědou, které někdy trvaly celá nedělní odpoledne, jsem jako malá ráda poslouchala.  Babička bránila Rusy a děda měl porozumění pro všechny národy a jejich mladé vojáky.  Brzy jsem si uvědomila jaký nesmysl válka je.

 

Lindu jsme brali na výlety, v jednom víkendu jsme stihli hory i pláž, tak jak se to v Kalifornii dělá a čím je Kalifornie proslulá.  Jeden den si zalyžujete, druhý den si zaserfujete.  Přišli Velikonoce a navštívil nás také syn mojí sestřenice, Alexander, který studuje v San Diegu a má to k nám mnohem blíže než domů k rodičům, kteří bydlí nahoře u San Franciska.  Náš dům byl plný mládeže, smíchu, bezstarostnosti a dobré nálady.  Chodily k nám i jiné děti, navzájem se mezi sebou všichni kamarádili a chtěli trávit společně více a více času.  Tím pádem jsme se museli navzájem seznámit i s dalšími rodiči hostujících studentů a okruh známých a přátel se nám tím velmi rozšířil.

Bruce vzal Německé studenty na jeden celý den také do Chapman University, kde učí, aby poznali pravou americkou vysokou školu.  Nadšeně přijali nabídku, protože všech šestnáct se bude o studia v USA za pár let ucházet.  Bruce celý den rozvrhl časově tak, jak to dělá pro své americké studenty a všude započítal také cca desetiminutové zpozdění, kterým Američané trpívají.  Němci jsou ale přesní a vždy na čas, což občas Američanům rozhodilo plán J  Mysleli jsme si, že Němci zde povolí a začnou chodit také později, stal se však opak a Američané začali vedle Němců chodit všude na čas.

Já miluji přesnost asi proto, že mám velký trénink z dětství.   Když rodiče zaveleli, že se vyjíždí v 7 hod., v praxi to znamenalo, že se vyjelo již v 6:30 hod.  Postupně během let jsem si pravidlo upravila a trochu se uklidnila, a dnes když se má vyjíždět v sedm, vyjíždím v sedm. Tato průprava mi ale hlavně pomohla při podnikání, kdy jsem zaručeně stíhala vždy mnohem více než druzí.  Dnes se mi to ostatně hodí také. 

 

            Tři týdny utekly jako voda. Osmého dubna proběhlo velké a uplakané loučení. Přátelství mezi mládeží ale živě pokračuje.  Díky dnešní technologii je možné mluvit s někým z druhého konce světa celé hodiny zadarmo přostřednictvím Skype a ani telefony už nejsou tak drahé jak bývaly.  Katunka se se svojí školou vypraví do gymnazia v Raublingu přístí léto 2009, kde bude ubytována na oplátku v rodině u Lindy.

 

 Aby toho nebylo málo, současně jsme Katku zapsali do dalšího výměnného programu.  Jmenuje se to Rotary Klub* a jak už napovídá název, mládež tak „rotuje“ okolo celé zeměkoule, podle toho kam si zažádáte jet.  Trikem bývá najít protější rodinu ve vámi žádané zemi.  Katunka si opět zažádala o Německo a protějšek jsme našli u Hannoveru.  Téměř celý červenec 2008 bude proto pobývat v Soltzenau se stejně starou Leonie Mayer.  Leonie k nám přijíždí obratem na celý srpen.

 

Cestování zdar, hezké léto přeje Katka s rodinou J

 

*Rotary Klub existuje také v Čechách.  Pořádají krátkodobé pobyty na 3-6 týdnů a pak dlouhodobé pobyty na 6-12 měsíců.  Student si platí cestu. Ubytování, stravu a případné výlety hradí hostující rodina.

KD J (2008)