Nedělní ráno

Je neděle ráno.  Bruce šel hrát basket a Míša ještě spí.  Přisla mi zpráva dobrého rána od Katunky z Chicaga, od rodičů z Prahy email a pak ještě několik dalších od přátel z různých koutů.  Vše si postupně přečtu.  Zatím však sedím v kuchyni, piji teplou kávu s mlékem a poslouchám Offenbacha.  Společnost mi dělá pejsek Lilly, tulí se mi u nohou a loudí housku, kterou si mažu máslem.  Dveře do zahrady jsou otevřené dokořán a příroda voní teplem.  Kolibříci se přilétají napít ze žlutých květů, snídají se mnou...Přemýšlím nad tím, že tohle musí být to „ono“!  Ten dokonalý moment života, za kterým se každý pachtí. Kolik takových rán člověk nevidí nebo prostě jen prospěchá či přehlédne?

Včera jsme navštívili naše oblíbené divadlo v San Clemente.  Je to malé divadýlko.  Hraje se v malé mexické haciendě obrostlé velkými banánovníky a palmami.  Ve městečku stojí nejméně sto let.  Zvenku historická stavba, uvnitř spíše, jako když vejdete k někomu do garáže.  Ale co, představení tu hrají krásná, herci jsou špičkoví a obecenstvo noblesní.  Včera to nebylo jinak.
Příběh se odehrával v plážovém domečku v Severní Karolíně.  Každý rok se zde sejde pět kamarádek z vysoké školy, které spolu kdysi závodily ve školním plaveckém týmu.  Divák je poprvé pozná při jejich setkání v roce 1980, kdy je jim 44 let.  Zralé ženy, každá vede jiný život.  Dvě jsou vdané: jedna šťastně, jedna nešťastně, třetí se rozvádí, čtvrtá se rozhodla věnovat kariéře právničky a pátá...pátá se objeví těhotná...a ten víkend porodí.  Pak jejich setkání sledujeme o pět let později.  Táhne jim na padesátku.  A tak diskutují věk, stáří, děti - někdo má již velké a bude dokonce babička.  Jiná má teprve pětiletého kluka, který ji ještě dost zaměstná.  Svobodná právnička se dá na pití, protože kariéra jí úplně neuspokojuje a rozvedená, která se velmi věnuje svému zevnějšku se už zase stačila vdát a znovu rozvést.  Některá snáší stárnutí lépe, jiná hůře.  A tak vzniká velká hádka - vlastně o ničem - která jejich přátelství málem roztrhne.
Další setkání - v roce 1990 – je zastihne už zase v pohodě.  Všechny se vyrovnaly se svým věkem.  Je jim 54 let. Právnička zjistí, že sama už být také nechce a vdá se za solidního chlapa.  Ostatním děti odrůstají a rozvedená, bezdětná kráska se chystá na ozařování, protože jí našli nádor.  Pomalu, ale jistě mizí z jejich životů rodiče i bývalý plavecký trenér, na kterého pravidelně od školy vzpomínají. 
Na poslední setkání přijdou už jen čtyři. Jedna z nich je po smrti.  Píše se rok 2013 a kamarádkám je 77 let.  Domek na pláži se bude bourat, a tak se s ním chtějí naposledy rozloučit.  Rozvedená kráska rakovinu přežije.  Ta zesnulá je právnička, která si užila nádherných pár let se svým manželem a ještě než stačí zemřít on, procestují celý svět.  Pak umírá ona. 
Čtyři zbylé kamarádky sebou přivezou její popel, který slíbily rozptýlit do moře – vody, kterou všechny tak milují.  Dvě z nich mají zdravotní problémy.  Jedna z nich – ta co měla nejtěžší život s manželem a dětmi – trpí začínajícím Alzheimerem a chvilkami si již žije ve svém světě.  Uvědomují si, že se možná i v této sestavě vidí naposledy – rozhodně tak, kdy se všechny navzájem poznají. 
S moudrostí starých žen, které si své prožily se zamýšlejí nad uplynulým životem, jako takovým.  Zjišťují, že všechny ty strasti i slasti, u kterých si navzájem od mládí byly svědkyněmi, byl vskutku nakonec plnohodnotný život.  Chvíle, které se skládají především z těch „malých“ momentů, a na které občas i nadávaly jim dělaly právě ten „velký“ a bohatý život.  Zjišťují kolika malichernostmi se vlastně zabývaly zbytečně a mnohdy jim tak unikaly ty pravé hodnoty.  S věkem přišel jiný pohled na všechno...i pohled na blízké moře a pláž se jim nyní zdála jaksi krásnější...

A tak i já dnešní ráno vidím, tak zcela jinak.  Rozhodně je hezčí, voňavější a barevnější.  Uvědomuji si, že dny nám totiž běží pod rukami a nikdy už nebudou lepší, než to dnešní ráno.
Kdysi mi jedna zatrpklá příbuzná řekla, že pro mě je vše jednoduché, protože já si ten svůj život prostě jen užívám a o nic dalšího neusiluji.  Nad jejími slovy jsem přemýšlela.  Prošla jsem si při tom různými emocemi.  Bylo to totiž mířeno jako urážka, ba dokonce jako pohrdání nad, v jejích očích, mým „prázdným“ životem, který věnuji „jen“ své rodině a přátelům.  Postupně jsem však došla k názoru, že „užít si život“ po svém, navíc tak, abychom přitom co nejméně ublížili druhým je asi to největší umění a vyznamenání, jakého se člověku může dostat.  A pokud to navíc dokážeme dělat tak, že to vypadá dokonce jednoduše, pak nezbývá než zvolat:  „trés bien, bravo, jen tak dál!“
A tak mi na mysl, dnes ráno, přišli všichni ti, kteří mi svou láskou, přátelstvím či moudrostí ten můj/náš život dělají lepší a bohatší.  Díky za to!
Přeji krásný den a nezapomeňte se na chvilku nad tím zázrakem také zastavit!
J KD (2013).