PRAHA     (Word) (PDF)

                                            Vánoce 2007 a Nový rok 2008

                                                            

 

            Pokud v ruce držíte tento dopis, pak to znamená, že jsme od vás dostali vánoční a novoroční přání J  A tímto vám za ně děkujeme.  Část jich přišla před naší cestou do Čech a část tu na nás čekala, když jsme se vrátili domů.  Moc rádi si je prohlížíme, čteme a nyní jsou všechna vyvěšena v jídelně a budou tam k prohlídce až do konce února. Nikdy nedostaneme dvě stejná, je to úžasné kolik různých karet se vyrábí.  Z míry mě ještě stále vyvedou přání zaslaná elektronicky nebo-li přes email.  Když jsem ještě žila v Čechách tento způsob komunikace neexistoval.  Dnes je email na denním pořádku ve všech koncích světa.  V Americe je email zdarma, k dispozici kdekoliv a komukoliv tudiž se vánoční či děkovací karty zaslané pouze přes počítač počítají za společenské faux pax v horších případech za vysoce neslušná až urážlivá. Informovali jsme se proto přímo u zdroje – v Čechách, a tam nám bylo řečeno, že tam se to za neslušné nepovažuje, naopak je to ta nejběžnejší forma vánoční komunikace včetně zasílání zpráv SMS.  Už jsem v cizině asi moc dlouho, když se musím učit pravidla své rodné vlasti.  Anebo se tak rychle mění doba? Je také možné, že jsme v Čechách dobu předběhli, protože i v Americe někteří tvrdí, že do budoucna klasická, papírová pošta zmizí úplně.  Když sleduji moje děti jak pracují s počítačem a jakou je pro ně samozřejmostí, pak bych se tomu ani moc nedivila.  Ale byla by to škoda, ne?  Když držím v ruce papír je jen můj a nikam se mi nevypaří.  To se zatím nedá říci o elektronické poště J

 

            První vánoce jsme oslavili již 16. prosince.  Díky novým pravidlům o zavazadlech není možné vozit všechny naše dary do Čech a rozdávat si je tam, a tak jsme Santu Clause objednali o týden dříve.  Přijel, a s ním také Bruceovi rodiče z Kolorada a tety Barbary z Los Angeles.  Prakticky celý den se rozdávalo na etapy. Večeře byla česká tradiční, jen místo kapra byly řízky.  V pondělí 17. prosince jsme se znovu všichni ještě potěšili na taneční a pěvecké besídce ve škole u Michaely a po ní se rodiče rozjeli zpět do Kolorada.  My začali balit do Čech.

 

            Bruce i děti měli školu až do 22. prosince a tak první možné datum odletu padlo na 23. prosince. Autem jsme si dojeli na letiště LAX, kde také vždy zaparkujeme a auto tam na nás čeká.  Díky nespolehlivé taxi službě, která vládne na letišti a velké vzdálenosti našeho domu z Los Angeles, jsme zjistili, že se nám vyplatí naše auto na letišti nechávat. Z parkoviště nás k terminálu převáží barevný autobusík.  Tentokrát nás vesele a ve vánoční náladě přivítala černošská řidička enormních rozměrů nastrojená do vánočního, červeného oblečku i s čepičkou.  V davu by byla k nepřehlédnutí.  Autobus měla nablýskaný, navoněný a vánoční rockenroly hrála na plné pecky.  Uchvátila nás svým vánočním nadšením a pohodou a tak jsme jí odpustili, že nás vysadila u špatného terminálu a my k tomu správnému museli šlapat asi půl kilometru „v plné polní“.  To znamená s pěti kufry, příručními zavazadly a těžkých zimních bundách za plného odpoledního žáru.  Z Los Angeles jsme vyletěli k večeru společností KLM do holandského Amsterodamu.  V Amsterodamu jsme přestoupili na letadlo českých aeorolinek (ČSA) a mířili do Prahy.  Máme ČSA velmi rádi.  Je to jedna z nejochotnějších společností kterou kdy létáme.  Ráda bych s nimi někdy letěla již z Ameriky, ale z LA bohužel zatím ještě nelétají.  Letadlo měli tentokrát vánočně nazdobené a hráli koledy i jiné veselé vánoční písně.  Obsluhovali nás 4 ochotní stevardi, kteří přeskakovali z češtiny do angličtiny, z angličtiny do ruštiny, z ruštiny do němčiny a k tomu se usmívali a po česku s každým žertovali.

Do tvrdé reality nás vždy uvedou až čeští celníci.  Ti nám připomenou, že jsme rozhodně přistáli na území, kde panovala totalita ačkoliv si jí (soudím dle jejich věku) už ani nemohou pamatovat.  Jako cizince nás ve své zemi rozhodně rádi nevidí a jako našince nás domu z cest také nevítají.  Když žijete v Čechách, tak vám to ani nepřijde, ale když žijete venku a těšíte se domů na své lidi a na svůj jazyk, tak je to tak trochu rovnou po příletu rána mezi oči ...rychlé probuzení.  No, ale pak tu za celnicí čekají rodiče, a tak to je zase veselé, objímání a radosti dost a dost.  V krátké době se v člověku vystřídají všechny možné návaly nálad a emocí.  Za ty roky jsme si už docela zvykli. 

 

            Vánoční Praha je krásná.  Praha je krásná v jekémkoliv ročním období, ale na Vánoce je ještě ke všemu kouzelná J  Bruce do Prahy vyrazil hned druhý den po příletu.  Byl Štědrý den.  Nemohl se dočkat.  Vždy mi tvrdil, že jeho nejoblíbenějším městem na světě je Paříž, ale mám dojem, že už to dávno není pravda.

            V následujích dnech nás čekalo rozdělení času mezi rodiče a rodinu sestry a bratra. Dále samé jídlo a rozbalování dárků.  Katunka odjela s rodinou Burianových na Šumavu, kde bylo dost sněhu na lyže.  K jejímu zklamání se ale na sjezdovky nevydali, za to poznala „Jak se jezdí na běžkách“.  Pokud mohu soudit dle sebe, pubertální mládež není z běžek nikdy nadšená ...ani naše Katunka nebyla.  Ale těšila se z dalších událostí a zážitků. Svůj program si již vesměs řídí sama.  Hned po svátcích 24, 25, a 26. prosince jsme se vrhli do kola dalších návštěv.

  Zapomněla jsem jaký je o Vánocích v Čechách opravdu klid. Když jsme tam byli naposledy na Vánoce 2004/05, tak jsme se tyto dny stěhovali do bytu na Pankráci, neměla jsem tudiž čas sledovat okolí.  Lidé jsou většinou doma nebo na horách, opravdu se navštěvují a o svátcích dodržují pravidla návštěv pouze s rodinou, i když jim tyto návštěvy nejsou vždy nejpříjemnější.  Obchody jsou opravdu zavřené, dokonce i restaurace jsou zavřené a otevřených bylo jen pár v centru pro turisty, které byly tím pádem neustále přeplněné.  Je to úžasné jak se vše pozastaví a člověk, chtě-nechtě je opravdu nucen odpočívat.  V Americe si tento přepych dovolit nemůžeme.  Tradičně největší nákupní den je 26. prosince, den po nadělování! Lidi vyběhnou do obchodů a za své darované peněžní poukázky či šeky nakupují.  Pro ty, kteří byli nespokojeni s tím co dostali od Santy 25. 12. je to nejlepší příležitost vyrazit a svůj dar vyměnit za něco chtěného. Vše je otevřené, restaurace hučí jako úly a dálnice je přeplněná vozy. Každý někam „musí“.  Byli doma celý den 25tého, takže je čas něco podniknout.  Jak už jsem se zmiňovala v minulosti, Amerika je národ „nezmarů“ (dala jsem jim přezdívku), kteří neznají slovo odpočinek nebo svátek.  Je to národ v neustálém pohybu, patří to k jejich životu a je to pro ně normální.  Národům jako je Mexiko, Itálie nebo třeba i Čechy to připadá nepochopitelné, protože ty si striktně dodržují své „siesty“.  Jeden příběh za všechny:

Zde v Kalifornii máme (jak už mnozí víte) mnoho emigrantů z Mexika, Mexikány.  Tedy národ, který má siesty J  Mexikáni často pracují jako zahradníci.  Když mají na starost velkou plochu, například park, dostanou k dispozici také traktůrek na stříhání trávy a na tom celý den jezdí a sekají.  Katunčin spolužák chce být hasičem nebo záchranářem, a tak ve svém volném čase chodí pomáhat a jezdí s první pomocí. Ten nám také tento příběh vyprávěl. Jednou jim volal rozrušený hlas a oznamoval, že u nich v parku zkolaboval zahradník, padl přes volant svého traktůrku a takto polosedící, pololežící byl dobrou hodinu: - „Je asi mrtev, to je hrozné, přijedte rychle“, volal rozrušený volající.  První pomoc dorazila v minutě s houkačkou a blikajícími světly a opatrně začala zkoumat padlého zahradníka.  Ten se však pomalu probral a chvíli koukali jeden na druhého. - „ Ke?“, pravil španělsky rozespalý zahradník a s nepochopením potřásal svou hlavu v úžasu nad tím, že si ani na chvilku nemůže dobřát malou odpolední siestu, protože to je pojem v Americe prostě neznámý.

 

            Praha byla plná turistů, ale ne zase tak moc jako bývá v létě.  Městem se tudíž dalo procházet příjemně a nemuseli jste se zrovna prodírat davy jako v červenci či srpnu. Počet turistů tak akorát podbarvil atmosféru metropolitní Prahy. Vánočně nazdobené Staroměstké náměstí je opravdu malebné. Je na něm vše opravené a plné obchůdků, suvenýrů, tržišť, opekaných selat, svařeného vína, točeného piva, českých voňavých klobásek i párků, lázeňských oplatek a k pobavení mé rodiny i pocukrovaná dobrůtka zvaná „trdlo“. Je užasné sledovat všechny ty proměny, kterými Praha prošla za posledních 10-15 let.  Jako dítě mě maminka pravidelně brala na vánoční procházku Prahou a přestože město bylo většinou vylidněné vždy se zde daly na Vánoce koupit alespoň pražené kaštany a Na Poříčí měli horké pirohy.  Budovy nebyly tak barevné a čisté jako dnes. Praha byla zahalena do šedivých, hnědých a černých barev a jediné co tehdy na ulici svítilo byla asi moje jasně červená bundička.  Přesto to bylo tehdy, kdy jsem začala Prahu milovat a i když dnes již tepe mnohem rychlejším a svobodnějším tempem připadá mi vlastně pořád stejná.  Je to tím pocitem, který k ní chovám, protože ten se nezměnil ba naopak lety prohloubil.  Patřím k těm štastlivcům, kterým Praha je či byla domovem - rodištěm.  I když to není ani největší město na světě ani to nejvíce zalidněné město na světě ani nemá ty nejslavnější architektonické stavby na světě, pro mě (a mnoho dalších) to prostě je to nejhezčí, nejroztomilejší a nejmalebnější město jaké znám.  Praha byla prvním městem, které jsem poznala tudiž se mi stala měřítkem i pro můj budoucí život.  Když cestuji světem porovnávám s tím co znám z původního domova. 

Byla zima.  Sama nad sebou se divím jak rychle jsem si odvykla teplotě, která klesá pod bod mrazu.  Moje tělo se rychlo naladilo na stálou kalifornskou teplotu, při které mi není ani zima ani horko.  Druhý týden v Praze, kdy vládly stále teploty okolo -2 až -5 °C, jsem už pomalu byla z té zimy unavená.  Ačkoliv si dobře vzpomínám na mnohem větší zimu a také drsné zimy, které jsme zažili v New Hampshiru, čím jsem starší, tím nižší teploty hůře snáším.  Spolu s ní i tmavé dny bez sluníčka.  V Praze člověk ale nemusí trpět zimní depresí, tolik se tu stále děje.  Díky mé mamince, která koupila lístky jsme zašli do nově zrekonstruovaného karlínského divadla po povodních.  Hráli Čardášovou princeznu a herci podali opravdu skvělý výkon.  Karlínské divadlo je mé oblíbené a muzikály se tu snaží dělat hezky.  Hrad byl také pro všechny otevřený a každý kostel či kaple nabízela k vidění své vánoční jesličky.

   Nákupy v Praze si již tradičně nejvíce užívá naše Katunka.  Má omrknuté všechny nové i starší obchody a ceny si umí rychle přepočítávat na americké dolary. Také Bruce a Michaela se vyřádí v nových nákupních centrech.  Bruce si ze všeho nejraději bloumá potravinami a hledá „nové chutě“ pro svůj vybíravý jazýček.  Mě obchody nebaví ani v Praze ani kdekoliv jinde.  Chodím nakupovat jen to co zrovna potřebuji nebo co vyberu velice rychle a spontáně.  Dlouhé nákupy, zkoušení oblečení a srovnávání cen mě vyčerpává.

           

            Největší radostí a důvodem výletů do Čech je kontakt s rodinou.  Vím a chápu, že už dnes rodiče mají právo na odpočinek, jsou zvyklí na svůj klid a rádi si dodržují svůj denní režim.  I když se rádi vidíme a těšíme na sebe, naše návštěvy tento poklid vždy naruší, otřesou celým domem až v základech a donutí rodiče k celkové mobilizaci a chvilkové změně zajetého režimu.  Oceňuji to o to více, protože si uvědomuji co pro nás dělají, jak se pokaždé dokážou obětovat a slevit ze svého pohodlí.  Připravit ubytování, povlečené postele, nastrojený stromeček, plnou lednici a plnou nádrž v autě. Člověk se nestává rodičem na pět let, ani na deset, ani na dvacet- rodičem se člověk stává na „doživotí“ J  To je většinou těžká představa před tím než máme děti, ale je to tak.  Zaměstnání může člověk změnit nebo z něj odejít „seknout s tím“, když už to nemůže vydržet.  Nakonec je tu také důchod, ale povolání „rodič“ nekončí nikdy. Stejně tak nekončí ani jiné funkce v rodině: dcera, sestra nebo i taková teta.   V Čechách máme tři krásné a šikovné neteře: Romanku – 16, Lindu - 12 a Veroniku - 12 a tři velké, vlastně již dospělé synovce: Honzu – 23, Pavla - 22 a Davida - 18.  Všichni se mají k světu, studují nebo pracují, všichni se k nám hlásí a kluci dnes již hodně pomáhají v rodině i s chodem rodinných podniků.  Jsou naší velkou radostí a my se všichni společně radujeme z takových potomků.  Napsat o nich jednotlivě by určitě vydalo na dalších šest stran, ale nevím zda by jim to bylo příjemné a také jsem se jich nedovolila, takže zůstanu u toho co již bylo napsáno.

            Další velkou radostí bývají setkání (nebo alespoň pohovory telefonem) s přáteli.  Jsem ráda, že se ozýváte již před naším příletem do Prahy. Ušetří to čas zdlouhavého domlouvání a setkání jsou většinou tím pádem naplánovaná s předstihem.  Je to praktické a alespoň vím na koho se mám těšit.   Tímto děkuji za večeře, obědy i svačiny na které jste nás pozvali nebo pro nás připravili J

 

            Domů, do Kalifornie jsme se vraceli 5. ledna opět přes Amsterodam do Los Angeles.  Cesta probíhala v klidu a já s Michaelou jsme ji téměř celou prospaly.  Druhá část rodiny (Bruce a Katu) se zmítala ve svém limitovaném prostoru letadla. Holandská posádka byla velice příjemná, také díky malému počtu pasažerů a tudíž celkovému klidu na palubě. Letěli jsme letadlem, které bylo z velké části „nákladní“ a  jeho zadní část a podbřišek byl naložen kargem.  Pasažeři seděli pouze v první polovině letadla, zbytek byl uzavřen a věnován uložným prostorům. 

            Auto, dům, křečka Trabl i psa Lilly jsme našli v pořádku.  Děti začaly hned druhý den školu a dny se pomalu dostaly do navyklé rutiny.

 

            S přáním všeho dobrého do nového roku 2008 na vás vzpomínají Katka, Bruce, Katunka a Michaelka  Dehningovi  J