Přechylovat či nepřechylovat?  Zdá se být otázka stále aktuální.  Ale neměla by být.  Odpověď zní: samozřejmě přechylovat!

Tak pod jakým jménem to chcete vydat?“  Byla jedna z prvních otázek mého nakladatele, který vloni vydal moji prvotinu Proti proudu zeměkoule.   Žiji již mnoho let v zahraničí a takovou otázku jsem tedy čekala.  „Kateřina Dehningová,“ odvětila jsem okamžitě a bez přemýšlení.  „Jen, ať je to pěkně česky.  Kniha je v češtině, jméno musí být také.“  Jinak jsem si to ani nedovedla představit.  To jsem ovšem ještě netušila jakou vlnu otázek a údivu to vyvolá u čtenářů/řek, především těch mladších.  Nechápali, že přechyluji „cizí“ příjmení.  Já zase nechápala, že nechápou oni.  S koncovkou –ová- měním jméno do správné české gramatiky, tedy prvního pádu, vlastního jména rodu ženského a mohu ho tak skloňovat do všech sedmi pádů.  Příjmení se mi mění tak či tak, i v množném čísle.  Čeština přechylování vyžaduje!
„No, ale tím si měníš tvoje „cizí“ jméno, to přeci nejde?  Co tomu říká tvůj manžel cizinec?“  Argumentovali ti nejzabedněnější.  „To já bych si své „cizí“ příjmení nikdy nepřechýlila!“a ptali se dál:  „Proč, proč to tak chceš?“

Výraz „cizí“ příjmení mě pobaví vždy nejvíce.  Je totiž velmi relativní.  Říká se „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ a je to pravda.  To samé platí o našem jméně (křestním i příjmení).  V kolika jazycích ho uslyšíte, tolikrát bude jiné.  Ať se tomu bráníme či tento fakt ignorujeme, v každé řeči bude naše jméno znít jinak.  Někdy více, jindy méně.
Na světě je momentálně 195 států (včetně debatovaného, ale de facto nezávislého Taiwanu), 60 závislých oblastí a pět teritorií, jako je například Kosovo.  Mohu vám zaručit, že v každé této zemi se vám vaše jméno změní tak, aby bylo srozumitelné místním lidem. 
V každé zemi budou mít také jiné zákony o tom, jak by vaše jméno mělo znít a jak by se mělo psát.  Především pokud jste vdaná žena.   V Itálii si vdané ženy od roku 1975 nechávají své rodné příjmení.  Pokud přijmou (výjimečně) příjmení manžela, zmatou tím italskou veřejnost, která je pak považuje za sourozence a ne za manželku.  V Číně nebo Korei vám jméno přehodí (na místo křestního se dává příjmení a naopak).  V Japonsku k vašemu jménu automaticky připojí při vykání koncovku san (Dehning-san).  Jiné koncovky se připojují u tykání.  S křestními jmény ani začínat nebudu.
Ano, jsou země (např. USA), kde si můžete trvat na určité výslovnosti a formě svého jména, ale musíte počítat s tím, že správného znění se nedočkáte.  Pokud jste v zemi pouze na návštěvě může vám to být jedno.  Nebudete si měnit žádné doklady, netoužíte zakořenit, za chvíli budete zase doma.  Ale pokud se tam chystáte usadit, zažádat o občanku, řidičák, trvalé bydliště či dokonce občanství, pak byste si jméno měli změnit dle místních zvyků.  Naše jméno (i my) bychom se měli vždy přizpůsobit kultuře, ve které se pohybujeme.
Také mé „cizí“ příjmení Dehning zní v každé zemi světa jinak, protože je vskutku pro většinu světa cizí.  Pochází z němčiny,kde se správně vyslovuje Déning.  V anglicky mluvicích zemích si s tzv.  bez zvučným (silent letter) H dost dobře neví rady, a tak mě lidé, kteří mě blíže neznají (prodavač, opravář ap.) říkají často prostě jen Mrs. Dý.  Žiji v anglicky mluvící zemi, a tak jim výslovnost nebo úpravu mého jména nikdy neopravuji.  Část manželovy rodiny, která žije roztroušeně po světě si své příjmení upravila na jednodušší Denning nebo Dening.  Tím ovšem občas matou německé předky a příbuzné.  Čeština má výhodu v tom, že je fonetická, a tak dokážeme vyslovit každé jméno světa.  I to přechýlené.  Přizpůsobit mé „cizí“ příjmení češtině je pro mě proto automatické.

Když jsem se, před mnoha lety, přestěhovala z Čech do Ameriky věděla jsem, že se mi bude po něčem stýskat.  Přesazení do jiné země se bez ztrát neobejde.  Domnívala jsem se, že mi budou chybět určití lidé, rodina, přátelé, možná sem tam i nějaké to jídlo.  Nikdy mne však nenapadlo, že by se mi mohlo stýskat po češtině. 
Byly dny, kdy jsem byla z angličtiny velmi unavená, dokonce otrávená a bolel mě z ní každičký sval na obličeji.  Potřebovala jsem slyšet svoji mateřštinu.  Potřebovala jsem jí mluvit.  Potřebovala jsem se uklidnit tím důvěrně známým zvukem, který se vám dostává pod kůži ještě před tím, než se narodíte.  Mateřština je melodie se svou vlastní dynamikou i rytmem, kterou rozeznáte v jakkoliv velkém davu na světě a bude vám k tomu stačit jen jedno, jediné slovíčko.  Nestačilo mi slyšet češtinu v telefonu nebo na cédéčku, chyběla mi doslova všude: na ulici, v obchodě, v televizi, novinách, u lékaře, na poště i doma.  Tehdy jsem si uvědomila jak hluboce jsme propojeni se svým rodným jazykem.  Je to naše součást.  Jsme to my.  Když ztratíme naši mateřštinu, ztrácíme také kus sebe. 

Nezbavujme se, už tak v globalizovaném světě, té nádherné rozmanitosti rodného jazyka.  Současně je však nutné držet krok se světem a zůstat flexibilní, když už se za ta naše humna vydáme.
Pro české ženy by bylo proto ideální, kdyby jim bylo do cestovního pasu umožněno vepsat příjmení přechýlené i nepřechýlené (tak jak to vepsaly, před mnoha lety, prozíravé úřednice do pasu mě).  Ať už se jedná o Češku, která se jmenuje Nováková nebo o Češku, která se provdala za cizince a jmenuje se Dehning.  Paní Nováková/Novák a Dehning/Dehnigová si tak mohou verzi svého příjmení upravit dle potřeby a dle místa.  Je to výhodný systém také pro Češku Novákovou, která jede na čas do ciziny např. pracovně a chtěla by si příjmení sladit se svým českým manželem, popř. dětmi na Novak.  Forma dvojího znění jména není ve světě novinkou. 
U cizinky Wong, která se chce na trvalo usadit v Čechách budu očekávat, že si do českých dokladů přidá koncovku – ová-.
U Češky Dehning očekávám, že se bude v Čechách psát s koncovkou –ová- a tím respektovat svou vlastní kulturu a lid.

Zdá se, že Ústav pro jazyk český AV ČR, oddělení jazykové kultury – jazyková poradna to má již docela dobře prozkoumané (viz. Wikipedie: Přechylování ženských jmen, autorka Ludmila Uhlířová).  Tam najdete také více o tom, proč a jak (ne)přechylovat jména světově známých cizinek, které v ČR nežijí.

Teď ještě o tom, jak je čeština krásná, tvárná, originální ale hlavně naše, zbývá přesvědčit všechny Češky s “cizím” příjmením, které žijí v Čechách!

Hezký den přeje Kateřina Dehningová alais Katerina Dehning J

(Zdroje: Ústav pro jazyk český AV ČR, nationsonline.org, vlastní zkušenosti z cestování okolo světa a života na třech kontinentech.)