Volby

Tak jsem se vrátila na Facebook.  Hned jsem si uvědomila, proč jsem se z této sociální sítě před půl rokem odhlásila.  Místo toho, aby tam něco denně povzbudilo, tak tam něco denně rozhodilo.  Vracet se v týdnu voleb nebyl asi ten nejlepší nápad. Nu, ale což.  Stalo se a tak jsem sivyslechlanářky jedné i druhé strany, protože přátelé a známí patří mezi voliče obou kandidátů.

Více bědovala poražená strana, protože tak je to vždy: “poražení si déle a lépe pamatují.”  Někdo dokonce vybídl k tomu, aby se placky s oblíbeným kandidátem nosily dále, prý abychom se v zemi hned rozlišili, kdo je kdo.  Pak přišlo na napadání jeden druhého a hádky. Nechyběla ani citace dávných básníků a klasiků, kteří rozebírají lid, demokracii, historii, volby a lidskou hloupost jako takovou. Padla i slova filozofů. Nebylo to nezajímavé, nakonec jsem se i vzdělala.

Mohla jsem si dovolit zůstat nad věcí, protože jsem sama nevolilaŽiji v cizině, odkud byl proces volení trochu složitější, tudíž mi unikl.  I jsem ale měla svého favorita.  Dnes je jedno, který z nich to byl.  Nebudu přilévat olej do ohněUpřímně řečeno, ani jeden kandidát nebyl ideální a s přihlédnutím na naše dějiny, tomu asi tak ještě chvilku v politice bude.

Můj vysněný kandidát (nebo kandidátka) vypadá asi taktosvěží člověk s českou maminkou a moravským tatínkem, slezskou babičkou a xy (to si dosaďte sami) dědečkem, aby rozuměl, že i v malé zemi, jako je Česko, mohou existovat rozdílné mentality a není to nic špatného, protože jsme jedna rodina.
Můj vysněný kandidát by neměl usínat ani si nosit na zasedání vlády půllitr s pivem. Je vzdělaný, zcestovalý, šlechtěného ducha i těla, vystudovaný nejlépe doma i někde v cizině, kultivovaného projevu, nestraník, pravdomluvný a nakonec to nejdůležitější: velký vlastenecProtože takové ještě nemáme (ale věřím, že rostou) musíme se smířit s tím, co zatím je. 

A tak jsem zatím sledovalabitvuna sociální síti a napadly přitom dvě věci:

1.  Jak rychle lidé propadnou fanatismu.  I národ, který obyčejně vůbec fanatismus v krvi nemá.  
2.  Jak jsem na ty naše Čechy hrdá

Bod č. 1 vyděsil.  O víkendu jsem si totiž opět pustila jeden z filmů vzdělávacího cyklu o poslední válce v bývalé Jugoslávii.  Znovu jsem si uvědomila k jaké hrůze tam došlo vlastně mezi sousedy, spolužáky, milenci, někde dokonce členy rodiny.  Jak rychle a jak mnoho nenávisti se dokázalo probudit v dlouho potlačovaných pocitech.  Lidé, kteří se znali ze školy, z práce, z ulice… se navzájem stříleli, založili koncentrační tábory, znásilňovali brutálně manželky a dcery a krvelačně zabíjeli malé děti, miminka či ještě nenarozené plodyLidé, kteří si říkají civilizovaní, naše generace, Evropané.  A kvůli čemu?  Kvůli rozdílnému náboženství?  Které mnozí ani nepraktikovali.  A co to bude příště?  Jiný názor v kandidátech?  Jiný pohled na politikuRozdíl jako rozdíl, ne? 
Byl by takové nenávisti, jeden proti druhému, schopný i můj národ?  Zamýšlela jsem se s hrůzou.

Bod č. 2 naopak uklidnil.  Národ, který je obyčejně v politice laxní a dává přednost pohodlí se vydal v mrazu, ledu a nepohodě volit prezidentaPřímou volbu, kterou si vymohl, prosadil a nyní se také v hojném počtu účastníKaždý běžný účastník volil dle svého nejlepšího vědomí, svědomí, přesvědčení a vědomostí, které mu byly k dispozici.  Zda byly dostačující, by byla další otázka.  S přihlédnutím na danou situaci:  mladá demokracie, nezkušenost s přímou volbou, laická a kratičká kampaň na obou stranách, si počínali Češi ukázkověI jiné národy zmínily respekt.
Ukázalo se, že jsme vlastenci, že když máme možnost, že nám velmi záleží i na politiceNejen na fotbalu a hokeji, jak se o nás tradujeProbudili jsme se.  Není nám to jedno!  A to je úžasný pokrok!

A tak nepropadám zoufalství z toho, že nevyhrál Karel.  Ani neskáču do stropu z výhry Miloše.  Ale raduji se nad tím, že se náš národ začal hýbatNaději vidím v inteligenci, kterou zastupuje řada chytrých novinářů, kteří jsou seriozní, objektivní i řada tzv. rypálků, kteří společně nenechají nového prezidenta v klidu a budou pečlivě sledovat co a jak dělá.  Nebude to mít pod drobnohledem tak lehké.   nejsme národ, který se bojí vyjádřit svůj názor veřejně, nejsme Honza za pecí. 

Neusínejme proto na vavřínech ani nepropadejme zoufalství.  Ale zůstaňme probuzeni dál a pomáhejme všem těm novinářům, umělcům, vlastencům...
Zakončím citátem J.F. Kennedyho: “Milí krajané, a tak se neptejte, co vaše země může udělat pro vás, ale místo toho se ptejte, co vy můžete dělat pro ni.
KD (2013)